Z nedávných dní zasluhuje pozornost Milan Uhde, celebrita krajně pravicového tábora, spisovatel a politik dekorovaný řádem Karla IV. založeným sudetskými organizacemi. (Správně bychom měli mluvit o organizacích Němců vysídlených z pohraničí ČR.) V této události se hned křižuje několik politických, kulturních a psychických sil. Začnu otázkou, z jakého titulu si organizace vysídlených Němců osobuje právo dovolávat se císaře, který budil u pražského nacistického historika Josefa Pfitznera rasovou nedůvěru kvůli Karlově rodové vazbě na Čechy.
Podívejme se, do jaké společnosti Uhdeho Posselt zasazuje. Začněme hned tím prvním vyvolencem, kterého zvolily německo-pohraniční organizace vedené nacistickými pohlaváry ve chvíli, kdy je Adenauer jako spojence Západu vrátil omilostněné zpět do jejich prohrané mise. Volba prvního dekorovaného v nové situaci padla na generála Lva Prchalu (1892-1963), kterého nenávist k Edvardu Benešovi vehnala do náruče nacistů. Udělení první ceny nemohli sudetští udělit nikomu, kdo by lépe a zarputileji demonstroval nenávist vůči českému národu a jeho prezidentovi. Prchala v osudových dnech září 1938, kdy Beneš čelil nejtěžšímu rozhodnutí své politické dráhy, považoval přijetí diktátu čtyř mocností za zradu. Když prezident vyhlásil své rozhodnutí na Hradě před politickou reprezentací státu, generál Prchala nezdržel svůj hněv, vytáhl na prezidenta pistoli a odmítl poslušnost. V zákulisí se pokusil o puč, ale tato karta mu nevyšla. Po útěku do zahraničí ani o píď nemírnil svou nenávist k Benešovi a podle zásady, kdo je nepřítelem mého nepřítele, je můj přítel, sblížil se s každým, kdo proti prezidentovi vystupoval. Prvním byl Wenzel Jaksch, sociální demokrat z Teplic, který trval na platnosti Mnichovského diktátu a po válce šel Prchalovou cestou – splynul s nacistickými vysídlenci a stal se hrdinou lidí, s nimiž před válkou bojoval. Znáte křiklavější příklad toho, jak nenávist přivede člověka ke zradě vlastního přesvědčení?
Všimněme si, jak se mezi laureáty pohraničně–německého spolku kupí zapřisáhlí nepřátelé Československa, stoupenci Mnichovské smlouvy, lidé, kteří protestovali proti tomu, když Anglie a Francie odvolaly její platnost, politici, kteří podporovali Hitlera a během studené války pokračovali ve svém protisovětském tažení. Vyjmenujme aspoň ty nejnápadnější: Rudolf Dogman (1960), Wenzel Jaksch (1968), Otto von Habsburg (1970), Franz Josef Strauß (1982), Edmund Stoiber (1995), Franz Neubauer (2003).
V početné skupině laureátů nejsou všichni stoupenci mnichovského řešení české otázky, zejména to platí o českých politicích, jejichž názory a zájmy nelze někdy dobře určit a pochopit. Otázka je, jaké místo mezi mezi nimi vyjímá Milan Uhde, který v relativně uzavřeném brněnském intelektuálním prostředí zaujímá významné postavení. Od mládí spojoval svou literární tvorbu s politikou a pamětníci si pamatují, jakou pozornost získala jeho divadelní hra Král Vávra, v které publikum vidělo zřetelný pamflet na prezidenta Novotného. Nikdo tehdy nevěnoval pozornost jeho básnickým pokusům, v nichž odvedl daň své mladistvé komunistické euforii. Dnes po tři čtvrtě století to už patří historii. Kdo ještě z té poválečné generace žije nebo ji zná z doslechu, ví, že k vystřízlivění musel každý jít svou cestou. Jenže jak si vysvětlit, že ctižádostivý básník z typické buržoasní rodiny se náhle jako přes noc dostal v turbulentní situaci na špičku vládnoucí pyramidy? Za jaké zásluhy se stal předsedou Parlamentu a čím si zasloužil privilegium pronést zdravici na počest nově založené České republiky?
Buď jak buď, je velmi obtížné vystihnout a pochopit závratný myšlenkový a citový veletoč, kdy tento ctižádostivý literát a politik přepadl na druhou stranu barikády a ztotožnil se s dlouholetým předákem našich vysídlených Němců. Vždyť nejde o nic menšího, než o odmítnutí poválečných dekretů, jež byly nezbytné, aby národ a stát mohl po válce začít s velkým úklidem. Nad jeho podivnou úvahou o vině a hříchu zůstává rozum stát.
Stojí za to citovat jeho názor, který se zcela vymyká běžným právním a morálním principům. Uhde je tvůrce nové rovnice, která biblické rčení „oko za oko, zub za zub“ nahrazuje asymetrickým „jedno oko vyváží tisíc očí, jedna hlava tisíc hlav“:
„Někteří lidé říkají, že ty hrůzy jsou nesouměřitelné. Tedy že to, co páchali Němci, bylo daleko horší, zahynulo tři sta tisíc Čechů, kdežto divoce odsunutých Němců bylo patnáct až třicet tisíc.“ [Poznámka Mojmíra Grygara: Německý plán o vyhlazení českého národa, který němečtí šovinisté již od nepaměti vidí jako „trn v germánském boku“, Uhde spolu s odsunutými Němci vůbec nebere v úvahu. Cožpak trestní právo nepostihuje připravovanou vraždu, i když ji pachatel nestihl spáchat? Pro genocidu to neplatí?]
„Já jsem ale toho názoru, že hřích, vina, zlo se neváží na kilogramy. Není třeba deset kilo proti třem stům kilogramů. Zlo je prostě zlo a vepíše se člověku do paměti.“
Když nyní čtu tento citát, nemohu věřit, že jeho hlasatel před lety zaujímal druhou nejvyšší funkci v České republice. Co se s ním, proboha, stalo?
Lva Prchalu připravila o rozum nenávist k Benešovi. Co připravilo Uhdeho o schopnost rozlišovat malé zlo od velkého a následek od příčiny?
Mojmír Grygar – autor je historik a bohemista, První Zprávy