V září proběhnou parlamentní volby ve Švédsku, které určí, zda se u vlády udrží švédská pravice vládnoucí s podporou Švédských demokratů. Do 27. října se musí uskutečnit parlamentní volby v Izraeli, ve kterých se ukáže, jakou podporu má premiér Netanjahu a jeho kabinet po válce v Gaze a ve stále neukončené válce s Íránem. Velká demonstrace nálad veřejného mínění proběhne 3. listopadu v USA, kde se bude volit všech 435 křesel ve Sněmovně reprezentantů, jedna třetina Senátu a 36 guvernérů. Tyto tradiční „volby uprostřed prezidentského období“ („Midterms“) ukážou, co si Američané myslí o dosavadním působení prezidenta Trumpa v domácí a zahraniční politice. Naopak v podzimních parlamentních volbách v Rusku se žádné překvapení neočekává a asi s přehledem vyhraje Medvedějovo Jednotné Rusko.
Nás ovšem, zcela oprávněně, budou zajímat výsledky i letošních voleb v sousedním Německu. Už 6. září proběhnou zemské volby v Sasku-Anhaltsku a 20. září zemské volby v Berlíně a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Výsledky v těchto třech východoněmeckých spolkových zemích naznačí už ani ne to, zda pokračuje trend odklonu voličů od hlavních německých politických stran, ale to, jak hluboko se až propadla mezi Němci nedůvěra v „mainstreamové“ strany.
Německo si pod velkou koalicí lidovců a socialistů počíná zoufale a zejména mladí lidé začínají být s žitím v Německu velmi nespokojeni. Podle agentury Insa „hodlá 24 % lidí ve věku 18–29 let do pěti let z Německa emigrovat“ (ve věkové kategorii 30–39 je to dokonce 27 %) a obliba obou tradičních stran, které formovaly německou politiku po celé poválečné období, spadla na historické minimum 12% podpory obyvatel.
Reklama
Němci jsou nespokojeni nejen s hospodářskými výsledky země, propadem průmyslové výroby, vážnými problémy v automobilovém průmyslu a růstem cen energií, zásadním politickým tématem je migrace a proměna německé společnosti, kterou příliv migrantů do Německa způsobuje.
I provládní Deutsche Welle v analýze předvolebních nálad ve východoněmeckých spolkových zemí připouští, že „70 % voličů považuje islámský terorismus za největší hrozbu pro Německo“ a „30 % Němců se obává, že se stanou cílem teroristického útoku“. Strachu Němců se nelze divit. Mají za sebou zkušenosti z útoků v Berlíně (berlínská policie musela v posledních dnech připustit, že „nemine den, aby v Berlíně nebyl způsoben útok střelnou zbraní“), lidé si pamatují terorismus na vánočních trzích v Magdeburgu (Magdeburg je hlavním městem Saska-Anhaltska, kde se budou v září konat zemské volby), či stále častější útoky sečnými a bodnými zbraněmi po celém Německu, abychom zmínili jen vrcholek vážných incidentů prokazatelně způsobených migranty.
Volby také ukážou, jak němečtí voliči přijímají proukrajinskou politiku kancléře Merze a jeho politiku masivního zbrojení. I zde se dá očekávat odpor části voličů, protože s kritikou „válečnické“ Merzovy vlády přicházejí nejen AfD, ale také levicové strany Die Linke a Uskupení Sáry Wagenknechtové.
Reklama
V kontextu německé podpory válce na Ukrajině dělají kancléři Merzovi medvědí službu sami Ukrajinci. Ukrajinský velvyslanec v Německu Oleksij Makejev v rozhovoru pro Die Welt před nedávnem prohlásil, že „[německé politické] strany napravo i nalevo se chovají tak, jako by každý den dostávaly instrukce z Moskvy“. Kromě toho, že šlo o provokativní vyjádření snad už i za hranou vměšování se do vnitřních politických záležitostí Německa, šlo o ukázku chování ukrajinských velvyslanců v Německu. Němci si totiž určitě pamatují nafoukané chování předcházejícího ukrajinského velvyslance v Německu Andrije Melnyka, který ostře kritizoval spolkovou vládu, když na jaře 2022 váhala se schválením embarga na ruskou ropu a plyn z obavy z hospodářských dopadů na německou ekonomiku a domácnosti. Mnozí si snad i pamatují povýšené Melnykovy urážky německého prezidenta Steinmeiera, o němž prohlásil, že „přemýšlí jako Putin“ (a Steinmeier se mu omluvil!), či kancléře Scholze, kterého nazval „uraženou jitrnicí“.
Není se tedy čemu divit, že významná část voličů všechny své obavy i zlobu dlouhodobě promítá do svých voličských preferencí a – zejména ve východních spolkových zemích – bez obav podporuje ostrakizovanou pravicovou Alternativu pro Německo, nebo výrazně levicovou Die Linke.
Rozhodnutí volit tyto strany snad nevyplývá z neochvějné víry voličů v to, že by obě tyto strany zázračně vyvedly Německo z aktuálních hospodářských problémů a společenské krize – voliči touží vyjádřit svůj protest. Protest proti politikům CDU, SPD i Zelených, které už neviní pouze z jejich neschopnosti, ale oprávněně je považují za přímé strůjce politik, které Německo ničí. Byla to přece Merkelové CDU, která rozhodla o uzavření jaderných elektráren bez adekvátní náhrady, byla to CDU, která otevřela Německo masové migraci, byli to politikové všech hlavních stran, kteří naordinovali Německu (a nám všem) Green Deal společně prosazený skrze evropské bruselské instituce.
Zářijové volby ve třech spolkových zemích budou o vyjádření odporu. Jak nakonec dopadnou, nevíme, ač na základě dlouhodobých průzkumů veřejných nálad leccos odhadnout lze. I proto nervozita předsedů německých lidovců, socialistů a zelených prozrazuje, že se „tradiční“ strany volebních výsledků jako signálu o míře nespokojenosti části Němců obávají. Bude tak zbytečné přemítat a dumat o tom, jakým „krajně pravicovým“ a „extremistickým“ nebezpečím je Alternativa pro Německo, nebo hledat výmluvy pro stav, ve kterém dlouhodobě vede v Berlíně polokomunistická Die Linke. Jediné, co má smysl, je přemýšlet o příčinách úpadku „tradičních“ stran. Budování dalších politických „požárních zdí“ Německu nepomůže.
Řekněme otevřeně: bylo by dobře, kdyby Německem otřásly volby. Dokud je ještě čas.
Reklama
Otřásly tak mocně, aby v německém politickém systému došlo demokratickou cestou prostřednictvím svobodných voleb k nezbytným a potřebným změnám. Německo totiž začíná připomínat už hodně bublající kotel v době, kdy jediné velmoci schopné držet na uzdě případné německé „evropské“ ambice – USA a Rusko – buďto naznačují odchod z Evropy na straně jedné, nebo jsou na straně druhé považovány za naše fatální nepřátele.
Politický, hospodářský i společenský vývoj v Německu tedy my v Čechách sledujme velmi obezřetně, opatrně a s realismem bez růžových brýlí. Z historie víme, jak osudovým sousedem pro nás tato země je.
Ivo Strejček, IVK