Pojem Mitteleuropa — střední Evropa — má hluboké kořeny. Na počátku devatenáctého století se jím v politice mínil prostor dělící državy Ruského impéria od západoevropských mocností.
Ke konci století, kdy železný kancléř Bismarck sjednotil německé státy, začal týž název označovat alternativu k Německé říši, jež do sebe pojala mnohonárodní panství habsburského Rakouska-Uherska. Tak či onak šlo vždy o prostor mezi Východem a Západem.
Střední Evropa po válce netouží
Dnes, kdy se západní Evropa otevřeně chystá vyprovokovat válku s Ruskem, je namístě otázka: kde ji vlastně hodlá vést? Nebude to „náhodou“ právě ve střední Evropě?
A my v Rusku bychom se měli ptát sami sebe: jak si představujeme vojensko-politickou mapu Evropy po skončení války na Ukrajině? Válka jednou samozřejmě skončí a s evropskými zeměmi budeme tak jako tak sousedit. Jakou představu o kontinentu jim můžeme nabídnout?
Je to důležité i proto, že dokud svou bezpečnostní představu pro Evropu nevyslovíme nahlas, dodáváme západní propagandě potravu pro ty nejpitomější výklady ruských úmyslů — a zároveň necháváme bez argumentů své přátele a souputníky v mnoha evropských zemích. Nebudeme-li si společnou budoucnost utvářet sami, utvoří ji za nás jiní. Mitteleuropa si mezitím zkouší, jak by jí padl nezáviděníhodný osud Ukrajiny, a zoufale hledá myšlenkové východisko z pozice mezi mlýnskými kameny.
Maďarsko a Slovensko se hlasitě staví proti dalšímu přiživování Zelenského monoetnické diktatury. Na stejnou cestu se s novou vládou stáčí i Česká republika. Rakousko a Švýcarsko sice svou neutralitu zkompromitovaly, návratu k ní by se ale zjevně nebránily. Srbsko hledá a nenachází své místo mezi znepřátelenými stranami. Ani Chorvatsko se nijak nepřetrhne. A dokonce i Itálie, zčásti rovněž bývalá habsburská država, začíná hledat cestu k dialogu s Ruskem.
Po druhé světové válce vytěžily právě státy tohoto regionu ze stability a oboustranně výhodného obchodu nejvíc. Přímo přes ně se stavěly energetické i dopravní koridory. A právě zde vzbuzuje rostoucí německá agresivita největší obavy. Historická paměť Střední Evropy přece jen ještě zůstala.
Bude třeba si vybrat
Co tedy může Rusko Mitteleuropě nabídnout? Mnohé. Především ale — řečeno slovníkem Donalda Trumpa — peace deal. Podepsat smlouvu o vzájemné bezpečnosti a neútočení. Rusko rozhodně ani v jedné z vyjmenovaných zemí nevidí hrozbu. Moskva může nabídnout energy deal: státům regionu dokáže zajistit zaručený přísun surovin. A do třetice trade deal — dohodu, s níž se rozproudí vzájemný obchod, investice i cestovní ruch.
Namítnete: A co pravidla Evropské unie, ta přece nic takového nedovolí! Dobrá, tak tedy válčeme. Anebo ta bruselská pravidla změňte. Jednou si stejně budete muset vybrat. Sílí ve mně ostatně dojem, že takzvaný jednotný evropský prostor i unijní moc v dnešní podobě dožívají poslední roky. Rozběhlé procesy nabraly příliš velký spád a tlak zvenčí i zevnitř je příliš silný. Země střední Evropy by přitom hájily své zájmy mnohem důrazněji, kdyby viděly jasnou a pozitivní alternativu k budoucnosti než pod diktaturou eurobyrokracie.
Objednávejte živou vodu zde
Otázka Mitteleuropy vyvstane sama od sebe při každé debatě o budoucnosti Ukrajiny. Ať z ní mimo ruskou bezpečnostní zónu zůstane jakýkoli kus, ať jich je kolik chce a ať se hranice s Polskem, Slovenskem a Rumunskem posunou jakkoli — bude to území buď prostorem míru, nebo prostorem války.
Optimální by pro Rusko byla přátelská Ukrajina začleněná do jeho hospodářské zóny. Ale i neutrální Ukrajina zasazená do stabilní Mitteleuropy je mnohem lepší než po zuby ozbrojená předsunutá základna rusofobního Západu. Ukrajinské elity nejsou jen Zelenskyj. Mnozí už jistě intenzivně přemýšlejí, co přijde po něm a po válce. I jim musíme nabídnout obraz budoucnosti, v němž mají své místo.
Prostor spolupráce?
Osud Mitteleuropy je navíc i osudem Německa, které dnes stojí na rozcestí. Anglosasové ženou zmatenou a naivní severní Evropu — a s ní i Německo — do konfrontace s Ruskem. Uvnitř Spolkové republiky se však vyhlídce třetí historické sebevraždy brání stále více sil. Mitteleuropa coby politický most a hospodářský koridor může být pro Německo lepší volbou.
Mitteleuropa jako prostor stability a spolupráce ke vzájemnému prospěchu zatluče poslední hřebík do rakve dalšího protiruského — a mimochodem i protiněmeckého — projektu: velkého Polska „od moře k moři“, jehož podstatou jsou vnitroevropské vazby Sever–Jih na úkor vazeb Východ–Západ. Především Polsko si tedy bude muset vybrat: zůstat, nebo nezůstat za vlastnoručně postavenou železnou oponou spolu s pobaltskými „vymiráty“?
Teď, když válka na Ukrajině tak či onak spěje k rozuzlení — po eskalaci totiž přijde buď mír, nebo už nepřijde nic — je nejvyšší čas Mitteleuropě nabídku předložit. Z Bruselu za to sklidíme hysterii, tou se ale nesmíme dát zmást. Hluboká hospodářská, politická a mravní krize v Evropské unii tomu jen nahrává.
Politici Mitteleuropy budou mlčet, nebo se nad nevyžádanou nabídkou možná i divadelně pohorší – ale neveřejnými kanály nám poděkují a půjdou domlouvat podmínky se svými podnikatelskými elitami.
A my? Budeme doufat, že se Mitteleuropa konečně stane prostorem míru a spolupráce mezi Východem a Západem.