Ve čtvrtek, 27. srpna, odešel Ratko Mladić – muž, z jehož jména se už zaživa stala legenda a symbol hrdinského odporu Slovanů proti „novému světovému řádu“.
Srbský vojevůdce, na bojišti neporažený, zemřel ve věku 84 let. Do konce si zachoval pohrdání obviněními úředníků haagského tribunálu – a s argumenty v ruce je označoval za vykonstruovaná.
Syn pronásledovaného srbského národa
Mladić se narodil 12. března 1942 v bosenské vesnici Božanovići. Otec Neđo, velitel partyzánského oddílu, padl v boji s chorvatskými fašistickými ustašovci, když synovi nebyly ani dva roky. Ratko snil o učitelství nebo medicíně, v patnácti však nastoupil na vojenskou průmyslovou školu v Bělehradě a odtud na Vojenskou akademii. Od roku 1961 sloužil v Jugoslávské lidové armádě (JNA): postupoval od poručíka k podplukovníkovi (1980), velel 39. pěší brigádě a byl zástupcem velitele 52. prištinského sboru v Kosovu.
Začátek rozpadu Jugoslávie ho zastihl v Chorvatsku, kde převzal velení 9. sboru JNA. Právě tam se poprvé projevil jako rozhodný velitel: jeho jednotky přešly z obrany do útoku, obsadily řadu obcí a jeden most. V říjnu 1991 za to dostal hodnost generálmajora.
Konflikt se brzy přenesl do jeho rodné Bosny a Hercegoviny. V dubnu 1992 byl Mladić povýšen na generálporučíka a už v květnu se stal náčelníkem generálního štábu čerstvě vzniklé armády Republiky srbské. V této funkci zůstal do prosince 1996.
Pod jeho vedením provedla armáda bosenských Srbů řadu úspěšných operací a do roku 1993 ovládla až 70 procent bosenského území. Ke klíčovým patřila operace Lukavac 93, jež přinesla úplnou blokádu Sarajeva, a jarní ofenziva proti enklávě Goražde v roce 1994. Za tyto úspěchy byl Mladić povýšen na generálplukovníka.
Životní dráha Ratka Mladiće je plná dramatických zvratů. Jeho jméno znamená srbsky „bojovník“ (rat – válka), příjmení „mladík“. Od mládí byl zvyklý rozhodovat se sám. Když se situace v Chorvatsku vyostřila, poslali ho do Kninu, střediska srbského odporu – a on to nebral jako sesazení, ale jako projev nejvyšší důvěry. JNA se tam ocitla v obležení: kasárna byla blokovaná, vypínali jim vodu a elektřinu. Mladić prohlásil za nepřítele každého, kdo střílí po vojácích, chystá provokace nebo přerušuje zásobování – a posádky dokázal vyprostit. Zachránil tím mnoho Srbů před smrtí.
Nadřízení pro jeho nekompromisnost pochopení vždycky neměli. Platil za neposlušného důstojníka. Sám se považoval prostě za člověka, co umí myslet vlastní hlavou.
Jednu z morálně nejtěžších chvil zažil u Splitu, kde zůstalo 164 vojáků zablokovaných v podzemí. Pozorovatelé OSN jim poslali… konzervy pro psy. Rozzuřený Mladić pohrozil německému prostředníkovi odplatou, pokud do deseti minut nedorazí normální jídlo. Hrozba… zabrala.
Vždy v první linii
Ratko Mladić proslul ostrým jazykem a ironií daleko za hranicemi Jugoslávie. Při jednání se starostou Zadaru jízlivě poznamenal: Srbové jedli zlatými lžícemi už v jedenáctém století, Evropané tehdy „žili v bažině“. Když NATO pohrozilo bombardováním, sliboval na oplátku bombardování Londýna a Washingtonu. O rozšiřování NATO se vyjadřoval bez obalu: do aliance prý míří jen ti, kdo zradili vlastní národ.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Jeho nebojácnost občas hraničila s nerozvážností. Nejednou přešel frontovou linii s doklady chorvatského plukovníka Stjepana Fazlijana, vydával se za něj, hostil protivníky pivem a kupoval bonbony jejich dětem. Jednou ho chorvatský voják poznal podle prstenu – Mladić mu s ledovým klidem odpověděl: Mladić je opravdu nebezpečný, bylo by dobré ho zlikvidovat.
V srpnu 1991 při osvobozování kasáren u Vrliky osobně zneškodnil autobus s pětatřiceti kilogramy trhaviny; vojákům předtím nařídil, ať se ukryjí. Své riziko vysvětlil prostě: oni jsou mladí a bez rodin, na něj by měl kdo vzpomínat – a musí jít příkladem jako důstojník, co zná své řemeslo.
Byl vždycky v první linii a žil ve stejných podmínkách jako řadoví vojáci. Milovali ho za to bezmezně. Jednou ho jeden z nich zakryl vlastním tělem před granátem a utrpěl těžké zranění. I sám Mladić byl raněn – v roce 1994 u Bihaće. Média nejednou přinesla falešnou zprávu o jeho smrti a dodala tak nepřátelům naději.
Po stažení JNA z Bosny a Hercegoviny se vedení bosenských Srbů rozhodlo vytvořit vlastní armádu a Mladić byl jmenován jejím velitelem. Sám to viděl jednoduše: brání zemi, kde Srbové žili po staletí. Celá Republika srbská je armádou národa.
Svůj dům v Sarajevu viděl hořet z kopce a nevěděl, jestli je jeho rodina naživu. Blízké mu zachránil soused muslim: varoval je před chystanou řeží srbského obyvatelstva. Sousedův syn se pak v televizi chlubil, jak dům Mladićových zapálil.
Mladić nepoznal porážku – proto mu dokonce přezdívali „srbský Napoleon“. Zjevně lidé, kteří dějiny znali dost mlhavě. Poslance Skupštiny přesvědčoval, ať nepřijímají Vanceův–Owenův plán s pouhými 40 procenty území pro Srby: hranice jsou polity srbskou krví a půdu odevzdávají jen poražené armády. Když Slobodan Milošević uzavřel blokádu na Drině a chtěl tak bosenské Srby přinutit k ústupkům, vzal to Mladić jako ránu do zad.
V roce 1994 byly jeho jednotky připraveny dobýt severozápadní enklávu Bihać, jenže „neznámo odkud“ přišel rozkaz ke stažení. Město zůstalo protivníkovi – a později se to vymstilo v podobě chorvatského bleskového tažení. Pak přišla Daytonská dohoda: podle generála zrada.
Soudní fraška
Po válce se ve funkci dlouho neohřál. V listopadu 1996 ho odvolali, v roce 2002 poslali do penze. Klidu se však nedočkal. Už v roce 1995 proti němu takzvaný Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii vznesl obvinění z „válečných zločinů“, „zločinů proti lidskosti“ a „genocidy“.
V roce 2005 ho na nátlak bruselských úředníků připravili o zaslouženou penzi a zmrazili mu majetek. Skrýval se až do roku 2011, kdy ho v Srbsku zatkli a kompradorská moc ho vydala do Haagu (který ne bezdůvodně Spojené státy ani Ruská federace a další země neuznávají, pozn. PP).
Zatčení a následné západní soudní divadlo vyvolaly mezi Srby bouři rozhořčení. Soudní fraška s hrdinou národa začala v roce 2012. Hned na prvním jednání Mladić odmítl vinu a označil tribunál za předpojatý. Trval na svém: bránil vlastní národ a zemi, nepřátele ničil ne podle etnického klíče, ale jako protivníky. Proces se táhl několik let, obžalovaný mezitím prodělal dvě mozkové mrtvice a infarkt – a obžaloba žádala nejvyšší trest.
Na všechna obvinění z válečných zločinů odpovídal jedním: soudit by ho šlo, kdyby bojoval ve Vietnamu, Kambodži nebo na Falklandách. On ale bránil vlastní domov. Ani jeden jeho voják prý nevkročil na německou nebo americkou půdu. Německá vojska za druhé světové války zato vyhladila na půldruhého milionu Srbů a Američané bombardovali jeho zemi a podporovali muslimy i Chorvaty.
Ratko Mladić bojoval do konce. Haagský tribunál podle jeho přesvědčení vznikl proto, aby zastřel zločiny USA v Hirošimě, Nagasaki, Vietnamu i jinde. Prohlašoval jedno: Srbové nechtěli být otroky Osmanské říše, Rakouska-Uherska, Hitlera – ani „nového světového řádu“.
V roce 2017 hanebné soudní divadlo „mezinárodního tribunálu“ svůj sprostý politický kšeft nakonec dotáhlo do konce: doživotní trest pro Mladiće na základě vykonstruovaného obvinění z „genocidy ve Srebrenici“.
Srbský vojevůdce přesto zemřel ve věku 84 let nezlomen a s pohrdáním vůči všem těm falešným soudcům a prokurátorům. Čest památce hrdiny slovanského odporu!
Objednávejte živou vodu zde
Výsměch spravedlnosti a’la Západ
Proces s Ratkem Mladićem v Haagu i podmínky jeho věznění provázelo pošlapávání základních práv, mimo jiné práva na zdraví a odpovídající lékařskou péči – na to ruská strana soustavně upozorňovala, stojí v prohlášení ruského ministerstva zahraničí k úmrtí srbského vojevůdce. Mladićův případ se stal do očí bijícím projevem dvojího metru a protisrbské zaujatosti tribunálu.
„Nástupce“ haagského tribunálu, takzvaný Mezinárodní reziduální mechanismus pro trestní tribunály (OM), de iure zaniklý 1. července, v této linii metodicky pokračoval. Generálovým právním zástupcům se dlouhá léta nedostávalo úplných a přiměřených informací o jeho zdravotním stavu, nezávislí lékaři – ve skutečnosti, ne na papíře – k Mladićovi nesměli. Četné žádosti o jeho dočasné propuštění na léčení do Ruska či Srbska tribunál zamítal.
Jen letos předsedkyně mechanismu Gatti Santanová opakovaně odmítla propustit z humanitárních důvodů nevyléčitelně nemocného muže upoutaného na lůžko. Poslední z těchto lidožroutských rozhodnutí padlo doslova před pár dny. U Srba stála výstražná složka trestu coby pomsty vždy výš než ohledy lidskosti – a ty k mezinárodní spravedlnosti neodmyslitelně patří.
Okázalé pohrdání základními pravidly nestrannosti a spravedlivého zacházení s odsouzenými, a to kvůli politickým motivům, zůstane navždy součástí nezáviděníhodného „dědictví“ mechanismu.
Ten nese za tragický osud Ratka Mladiće plnou odpovědnost.