Ze společenského vědomí se systematicky přenášejí do vědomí jednotlivých lidí zkratkovité výpovědi o realitě, které mají charakter axiomu, něčeho, o čem se nepochybuje, co se neanalyzuje, co se prostě přijímá jako nezpochybnitelná pravda. Tyto výroky mají charakter mýtu. Mýty vkládané (implementované) do vědomí lidí vytvoří ve vědomí lidí jakousi kostru – skelet obrazu společnosti, který je falzifikátem. Na vytváření těchto mýtu se podílejí zpravodajské služby, zkorumpovaní a konformní akademici, politici a na konci tohoto řetězce tvoření mýtu jsou média. Těch, kteří vědí, že tvoří mýtus, odvádějící lidi od reality, je malý zlomek. Opakováním mýtu v médiích, ve veřejném prostoru a vzdělávacím systému se neustále upevňuje ve vědomí lidí, narůstá jeho neotřesitelnost. S fenoménem nabalující se sněhové koule stále více lidí věří v pravdivost daného mýtu.
Prvním předpokladem pozitivní společenské změny je nahradit u dostatečné části populace falešný obraz skutečnosti pravdivou realitou. A pro tento cíl je potřebné rozbít mýty, kterým lidé věří. V sérii článků se pokusím demytizovat některé mýty, kterými je česká společnost sycena a jsou součástí jejího vědomí.
26. 4. 2026 v politické debatě v České televizi, tentokráte již bez Václava Moravce, byl jedním z hostů viceprezident Svazu průmyslu a obchodu Radek Špicar. Patří k hostům, kteří jsou charakterizování jako experti a odborníci, jeho formální vzdělání by tomu odpovídalo. Já se však domnívám, že expertem či odborníkem se jedinec stává svými intelektuálními výkony a svou odbornou úroveň opakovaně potvrzuje. Stále častěji však pozoruji u lidí s řadou titulů z různých škol opačnou souvislost, čím více titulů, tím více se z odborníka stává propagandista.
A přesně tím mne šokoval Radek Špicar. Tvrdil, že před listopadem 1989 nic nebylo. Před listopadem 1989 žil v Praze a v roce 1989 mu bylo dvanáct let. Nepředpokládám, že jako dítě se zabýval průzkumem trhu, ale i jako dospělý může dospět k validnějším poznatkům o minulé době. Domnívám se, že viceprezident Svazu průmyslu a obchodu by měl v projevech v České televizi cítit určitou odpovědnost a neplácat jako štamgast v hospodě. Ač v debatě byli další účastníci a redaktor, nikdo nebyl schopen vyslovený nesmysl korigovat. A to je přesné doložení té televizní objektivnosti a nezávislosti, o kterou se pracovníci televize a Milion chvilek bojí. Snad se obávají, že by i museli říkat pravdu.
Střední a mladé generaci chybí především pokora, a proto mohou jedinci z těchto generací s velkou mírou arogance vynášet soudy o době, v které nežili a o níž se neobtěžovali si zjistit fakta. Jsme společností, v níž lidé nekomunikují skutečnost, ale sdělují si, co se říká. Filozoficky to zdůvodnil uznávaný filozof Václav Bělohradský, který na semináři tvrdil, jak skvěle se povedla ekonomická transformace z komunizmu do kapitalizmu. Na námitku z diskuse, že komunizmus neexistoval odpověděl: „ono se to tak říká“. Je to skutečně odpovídající filozoficko metodologické zdůvodnění zaměňování skutečnosti fikcí?
Co znamená tento přechod od komunikace o skutečnosti ke komunikaci fikce pro lidskou evoluci či pro společnost? Představme si řidiče auta, který by nesledoval reálný provoz na silnici, ale na monitoru fiktivní silniční provoz. Jak dlouho by trvalo než by havaroval? Stejná rizika hrozí společnosti, která se programově vzdaluje pravdě a skutečnosti.
Po tomto popsání předlistopadové doby se vynořují pochybnosti o kompetenci Radka Špicara. Příčiny této brutální dezinformace mohou být dvě. Radek Špicar si skutečně myslí, že před listopadem „nic nebylo“. To by dokládalo jeho základní poznávací nezpůsobilost. Vysoký funkcionář podnikatelské komunity neumí získávat informace a neumí s informacemi pracovat a zobecňovat je. To by byla děsivá informace o podnikatelské komunitě, která do svého čela volí gnozeologicky negramotného člověka.
Druhá možná příčina je primitivní lhaní. Radek Špicar ví, že to není pravda, a přesto to říká, protože podmínkou kariéry není mluvit pravdu, ale reprodukovat zavedené mantry o předchozím režimu.
Jakub Prachař
„Nic nebylo“ je jedna z těchto manter, jak dokládá i populární herec Jakub Prachař v rozhovoru pro Novinky. Podle něho byl jeho děda, známý herec Vinohradského divadla Ilja Vladimír Prachař alkoholik, protože v obchodech nic nebylo kromě alkoholu. „Znalci potravinového trhu“ Jakubu Prachařovi bylo v roce 1989 šest let.
Jiným příkladem lhaní či nekompetence příslušníků střední generace je povídání ředitelky Památníku ticha Pavlíny Šulcové v Českém rozhlase v pořadu s moderátorkou Marií Retkovou, kde tvrdila, že dílo Franze Kafky bylo za komunizmu tabu, a proto zaostáváme v chápaní Franze Kafky za Západem. Svou nevzdělanost dokládá již tvrzením o existenci komunizmu. Zcela mimo je i ve znalosti pronikání díla Franze Kafky do české kultury a
Pavlína Šulcová
společnosti. V roce 1989 jí bylo třináct let, to jí však nebrání, aby zaregistrovala vydání Kafkových děl v šedesátých letech. Já mám ve své knihovně všechna hlavní díla Franze Kafky vydaná v šedesátých letech. Vyšla však i díla související s Franzem Kafkou, např. „Život plný bojů“ Maxe Broda. Klíčovou, a to nejen v českém kontextu, byla kafkovská konference organizovaná vynikajícím germanistou Eduardem Goldstückerem v roce 1963 v Liblicích. Kdyby byl Franz Kafka tabu, těžko by vycházela jeho díla a knihy o něm. Otázkou tak je, zda Pavlína Šulcová zná obsah pojmu tabu.
V době mých studií patřil Franz Kafka k nejčtenějším a nejdiskutovanějším autorům a pokud si pamatuji, každý z mých spolužáků přečetl minimálně jedno dílo Franze Kafky. Zato v posledních desetiletích jsem nenarazil na studenta, který by přečetl jedinou knihu Franze Kafky. Pokud někdy byl Franz Kafka tabu, tak je to v posledních generacích. A tabu není pouze Franz Kafka, ale víceméně všichni spisovatele s výjimkou takových autorů a děl, jako je Harry Potter, 50 odstínů šedi či knihy Dona Browna. Toto tabu se vytvořilo jako součást osobnostní výbavy členů posledních dvou generací. Tuto výbavu tvoří kulturní preference, kulturní úroveň, čtenářská gramotnost či negramotnost, životní styl a jeho digitalizace.
Jak je to však s relevancí výroku „nic nebylo“? Do roku 1989 se v Československu jen v jedné oblasti vyráběly lodě, letadla, lokomotivy, vagóny, tramvaje, autobusy, trolejbusy, nákladní auta, traktory, osobní auta. O Tatře 603 říkají odborníci, že předběhla svou dobu. Vyvážely se investiční celky a byli jsme schopni postavit atomovou elektrárnu s 90 % českých komponent.
Podívejme se však na každodenní komoditu, na maso. V první polovině padesátých let bylo maso, tak jako další potraviny, na potravinové lístky. Byl to důsledek války a potravinové lístky byly ve všech evropských zemích, s výjimkou tří. V padesátých letech došlo k zásadnímu zásahu do zemědělské výroby, což v počátcích přineslo negativní dopady do produkce potravin. Od šedesátých let se postupně zemědělská výroba zvyšovala a tím i také zásobování trhu potravinami.
Na situaci s potravinami lze nahlížet optikou několika kategorií. Základní jsou tvrdá data o množství jednotlivých komodit, další významnou kategorii je poptávka a její uspokojení. Tyto dvě kategorie nemusí být zcela v souladu.
Známý byl podpultový prodej určitého druhu masa, který řezníkům přinášel výhody protislužbami či jiným zbožím. Pro řezníky bylo proto mírně nedostatkové maso výhodnější než jeho nadbytek. Proto i napomáhali společenské atmosféře o nedostatku některých druhů masa. Řezníci patřili ke skupině lidí, kteří se ihned po listopadu 1989 vrhli do budování kapitalizmu. O tom, že ještě v roce 1967 nebyla poptávka masa zcela pokryta, vypovídá věta prezidenta Antonína Novotného v prvomájovém projevu. „Maso bude“.
V letech, kdy byl v Československu nedostatek masa, jsem slýchával na Hlasu Ameriky komentáře litující chudáky Čechy, jak mají málo masa. V osmdesátých letech, kdy bylo masa dostatek, se komentáře Hlasu Ameriky změnily. Litovaly Čechy, jak mají nezdravou stravu, protože jedí příliš masa.
Již v roce 1984 v průměru každý člověk v Československu snědl za rok 98 kg masa, přičemž většina byla kvalitní hovězí maso. Drůbežího masa, tehdy ještě kvalitního českého, snědl pouze 12 kg. V roce 2024 v průměru každý člověk snědl za rok 85 kg masa, tedy o 13 kg méně. Také složení snědeného masa je horší. Vepřového a hovězího snědl pouze 43 kg a nejvíce snědl drůbežího masa, většinou méně kvalitního z dovozu. Mezi lety 1989 a 1995 klesla spotřeba masa o 90 kg. Také spotřeba vajec byla v roce 1989 výrazně vyšší, 330 kusů na osobu a rok, oproti současnosti, kdy to je 237 kusů vajec. O kvalitě potravin ze supermarketů vypovídá narůstající množství rakovinových onemocnění.
Toto jsou běžně dostupná tvrdá statistická data, zřejmě však nedostupná pro Radka Špicara, který dokáže nevidět za každým Čechoslovákem metrák masa. Pro něho prostě maso nebylo a hotovo.
Zásobování bylo kvalitnější v Praze, Ostravě a na Kladně. Přesto na vesnici, kde mám chalupu, občané v osmdesátých letech v akci Z vybudovali samoobsluhu, která byla tak kvalitně zásobovaná, že jsme zde dělali týdenní rodinný nákup do Prahy. A tuto samoobsluhu bych klidně vyměnil za současné supermarkety. V současnosti v prodejně prodávají Vietnamci a rozsah sortimentu a jeho kvalita jsou nesrovnatelné.
Jak je možné, že v českém prostředí, ve veřejném a mediálním prostoru lze tak snadno bez zábran lhát? Příčin je jistě více, jedna z nich je devalorizace hodnoty pravdy a poznání u české populace v devadesátých letech, především prostřednictvím tehdejší mládeže transformační generace.
Petr Sak – autor je sociolog a vysokoškolský pedagog
Na snímku inkriminovaný místopředseda Svazu průmyslu a obchodu Radek Špicar