Peníze jsou vždycky až na prvním místě – říká jedna známá teze. Jiná, pozapomenutá, naopak tvrdí: Peníze jsou kořen všeho zla. Ale vždycky jde o to, o jakých penězích je řeč. Jestli o těch soukromých, z nichž udržujeme v chodu existenci svou a našich blízkých, nebo o státních, které používá vláda, aby zajistila služby, které od ní občané požadují a očekávají.
Vláda Andreje Babiše právě zakončila dvoutýdenní dovolenou a vrací se do práce. Spolu s parlamentní většinou bude chtít ještě v srpnu přehlasovat prezidentské veto zákona o „uvolnění rozpočtových pravidel“, jak to nazývá korporátní mediální mainstream. Jen taková ČT na toto téma již uspořádala bezpočet nekonečně nudných večerních seancí. Asi proto, že je veřejnoprávní a nestranná, takže k nim jako obvykle zve jen zástupce fialové opozice.
V zásadě jde o to, čemu se jinak říká dluhová brzda. Předchozí zákon omezoval vládní výdaje na určitou mez. Vtipné na tom je, že když tyto meze vláda překročí, neplynou z toho pro ni žádné sankce.
Petr Fiala s ministrem financí, elektrikářem Zbyňkem Stanjurou, to dovedli k jisté dokonalosti. Účetními operacemi, při nichž ze státního rozpočtu vyčleňovali různé položky, vytvářeli falešnou fikci dodržování zákona, který dávno neplatí.
Vzpomeňme třeba na chybějící desítky miliard ve Fondu dopravní infrastruktury (pozornost pro novu vládu od ministra Kupky, současného šéfa ODS), které se prostě v návrhu rozpočtu Fialovců neobjevily – a nová Babišova vláda je musela někde sehnat, pokud nechtěla zastavit rozestavěné dálnice, silnice či železniční tratě.
Odbrzděno!
Takových položek byla spousta. Nemluvě o naprosto skandální fialové inflaci, která občanům nenávratně sebrala zhruba čtyřicet procent z jejich příjmů či naspořených peněz. Jen tak. Šup! Což byly samozřejmě příjmy pro „vybagrovanou“ státní pokladnu. Na úkor soukromých peněz občanů.
Takže přes všechny prolhané řeči o snaze inflaci „zkrotit“, její pomocí fialoví upíři sáli z lidí i to, co jim bezprostředně nestačili vzít. Jako například 12 000 korun každému důchodci, jimiž Babiš chtěl aspoň trochu kompenzovat jejich další zchudnutí v době covidismu. Vzali jim to, zákon nezákon – a ústavní soud tu krádež posvětil. Zato na růst nemravně astronomických platů soudců pochopitelně nedá sáhnout. Nadlidí se skromnost netýká.
A protože táž vládní mafie kromě všech jiných šíleností otevřela historicky největší tunel na státní finance v podobě smlouvy o nákupu nesmyslně předraženého a u nás nepoužitelného amerického vojenského šrotu pod názvem F-35, odbrzdila dluhovou spirálu naplno. Kolik z ní padlo na všemožné „cash-back“ – tedy složitě ukrytá „kolena“, přes něž se vracelo všimné do stranických i soukromých peněženek, se dost možná nikdy nedozvíme. Kampeličky, bitcoiny či Dozimetry hadr.
Vysíláme zde
Vtip je totiž v tom, že pořád platíme „zasmluvněné“ ,mnohamiliardové „zálohy“, ale první zbytečná letadla, pokud vůbec, uvidíme někdy ve třicátých letech. Jestli ještě bude odkud by s jadernými zbraněmi startovaly a přistávaly, protože podle německo-bruselských (a britsko-francouzských) „prognóz“ nejpozději koncem dvacátých let vyrazí 4. říše k dalšímu sebevražednému Drang nach Osten. Musí to tak alespoň plánovat, protože by jinak nezdůvodnila vskutku kreativní famózní finanční operace.
Odpovědnost ke zbrojovkám
Žvaní-li totiž naši fialoví antibabišovci o „rozpočtové odpovědnosti“, kterou je prý nutno střežit jako oko v hlavě, vynechávají samozřejmě zbrojení. Loutkovodiči jejich plastového vůdce v podobě mistra světa na přísahy – toho času na Hradě – kvůli tomu stvořili i ústavní krizi, při ní svlékli do naha gang patnácti „soudců“ v Brně.
Pávek musel být na summitu NATO v Ankaře především proto, aby záškodnickou prací, na niž byl coby mladý komunistický kádr důkladně vyškolen, pohlídal peníze na zbrojení. Ta nepochopitelně idiotská dvě procenta odváděná zbrojovkám (především americkým) ze všeho, co se u nás za rok vytvoří, vyrobí, prodá a nakoupí. Respektive tři a půl procenta. Respektive pět procent. A soudruh nezklamal. Ohlídal jim to.
Jiná věc je, že se obávali zbytečně. Babiš není snílek. Ví, že kdyby tuto daň neodvedl, velmi brzy by skončil. Příklad Orbán, který byl nekonečně pevnější v kramflecích národního odporu, nevaruje zbytečně. Současně ale Velký Andrej není somnambul jako Fiala, jenž své rozkrádání státu s povzneseně náměsíčným výrazem splácel z našich daní totálním poddanstvím babizně Lejnové, německé místodržící bruselského protektorátu.
Vrhla – a zmizela
Jenže to všechno nestačí. A Rubikon ve skutečnosti překročila už jiná německá babizna. Ta, co vykřikovala, že zvládne současně migrantskou invazi i přípravu války Západu proti Rusku na Ukrajině. A budovala k ní časový prostor na vyzbrojení banderovské kyjevské junty v podobě podvodu takzvaných Minských dohod. Na což jí tehdy stále ještě poněkud naivní Vladimír Putin skočil.
Objednávejte živou vodu zde
Byla to ona, kdo si nechal bundestagem schválit do té doby nepřekročitelnou čáru prosperujícího německého hospodářství, které se nechtělo nadměrně zadlužovat. Mělo to dokonce v ústavě. V těch letech totiž stále ještě stačilo brilantně podvodné nastavení nové německé měny při kontinentální „Operaci euro“. Z celého – tentokrát bez jediného výstřelu – obsazeného kontinentu (respektive té jeho části vržené do „eurozóny“) od té doby přikapávaly do německé pokladny stamiliardy. Centík po centíku. Leč v součtu…
No jenomže s ambicí na rozpoutání občanské války skrze otevření bran k Velké výměně národů a na současnou přípravu dalšího „východního tažení“ i to bylo málo. A to ještě tekla z Ruska levná energie, vedle eura druhá noha německého hospodářského zázraku. Když nyní její přitroublý nástupce Friedrich Merz snící vlhké hitlerovské východní sny přibližuje astronomickými dluhy Říši někdejší inflační katastrofě, doufá, že z toho zbrojením vyklouzne právě jako Adolf Veliký.
Jenže nevyklouzne, protože současné Rusko není to tehdejší. Ostatně i baba „My to zvládneme!“, která to celé rozpoutala, překročením Rubikonu vrhla kostky – a vypařila se. Metoda, na kterou patrně spoléhají její nástupci, protože jízda na plný plyn proti zdi, by jinak nedávala smysl. Jiná věc, že se mýlí: ani oni neuniknou.
O peníze už nejde
Stejní zkorumpovaní čeští „experti“, kteří teď nadšeně aplaudují německému hyperzadlužování, spílá druhou částí svých „janusovských“ tlamiček Babišovi, jeho ministryni financí a celé vládní koalici, že se právě hotoví udělat v malém něco podobného jako Merkelová, jíž za totéž oddaně leželi u nohou. Ale o ty prodejné mediální ťulpase samozřejmě nejde. Stejně to vykřikují jen pro udržení „morálky“ skomírající části pražských a brněnských fialovců – a své nemravné honoráře.
Ale povšimněme si něčeho „tradičně“ velmi českého (a moravského a slezského – to pro neúnavného chasníka z moravanské pidistrany): Lid to většinově i bez vysvětlování chápe. Poslední průzkumy, nad nimiž všichni ti Honzejkové a spol. si rvou vlasy, to při všem cinknutí ukazují jasně: Andreji Babišovi voličská více než třetina populace navzdory tomu zcela důvěřuje. Dokonce i jako „vůdce opozice“ ho řadí na druhé místo hned za Petra Pavla.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Je to paradox pouze zdánlivý. Ať je Babiš jaký chce (přišít mu lze fakticky jen selhání za covidismu, ostatní „kauzy“ včetně údajného „střetu zájmů“ jsou pouze kyselé hrozny bruselského mediálního korporátu), nelze mu upřít: Naše země mu není lhostejná. Zjevně je ještě dědicem čechoslovakismu, který my starší máme v sobě nesmazatelně. Takže ani nám zase není jedno, s čím se potýká Slovensko, jeho rodná hrouda.
Vláda v čele s někým jiným by stála před neřešitelným úkolem výpočtu kvadratury kruhu: Tu hrůzu, kterou jí dluhem biliónu a dvou stovek miliard (!) po sobě zanechali mafiáni a pustošiví nájezdníci Fialova gangu, nelze podle současných zákonů vyřešit. Tříkoalice pod Babišovým vedením by se na tu „nemožnou misi“ mohla koneckonců „vyhledět“ a postupovat jako jejich předchůdci: Fixlovat rozpočet, nebo prostě ignorovat zákon, z jehož porušení žádné následky neplynou.
Kolik času zbývá?
Že se rozhodla jednat jinak, mnohem transparentněji, jí nejen slouží ke cti. Ona nás tím současně o něčem „pod čarou“ informuje. Právě o tom, co intuitivně chápou její voliči. I proto navzdory náhle objevené kampani o „rozpočtové kázni“ nezměněně dál podporují svého šerifa. Odhalili totiž, že o peníze už vůbec nejde. Státní dluhy jsou vedlejší, protože jsou nesplatitelné.
Žvásty o zadlužování budoucích generací jakbysmet. Tyhle dluhy opravdu nikdo splácet nebude – protože to prostě není možné. Stejně jako ty americké, z nichž si Brusel zastoupený Merkelovou vzal inspiraci. A co se s nimi stane? Nic. Buď je smete válka, nebo prostě zmizí. Místo nich vytvoří bezcennou náhražku v „digitálu“. Bruselská centrální banka na tom zločinu usilovně maká. Z Kazachstánu si vytvořili laboratoř, která to právě v praxi vyzkouší. Čistá tyranie.
Chci o tom v příštích dnech hovořit v naší protiproudní televizi s panem Robertem Vláškem. Doporučuji to neminout. Jde v podstatě o stejně aktuální bezpečnostní problém jako blízkost války, na nějž se ve středu podíváme s Michalem Svatošem. To, co v tomto směru dělá současná vláda je totiž vysoce racionální: udržet finanční toky tak, abychom v přípravě na tyto potenciální hrozby zbytečně nestrádali.
Kupuje nám tím čas – jakkoli se to ekonomickým fundamentalistům „staré školy“ nemůže líbit. Ač pochopitelně z jiných důvodů než antibabišovským bombardovacím letkám primitivních zkorumpovaných „expertů“ ze Seznamu či rozhlasových a televizních stanic „pávkovské opozice“ – tedy Bruselu a NATO.
Jde vlastně už jen o to, kolik času nám zbývá. A co v něm ještě můžeme pro sebe udělat. My, ne vláda. Každý za sebe. Možností je totiž – navzdory bruselským plánům řízené zkázy – překvapivě stále ještě dost.
I proto, že – s výjimkou Božího – žádný plán nikdy nevyjde.