Ústavní soud na návrh prezidenta republiky rozhodl, že vládě, ministru zahraničních věcí a ministerstvu zahraničních věcí se ukládá, aby bezodkladně notifikovali organizaci NATO a organizátory summitu ve dnech 7. až 8. července 2026 v Ankaře, že součástí oficiální delegace ČR je též prezident republiky a zajistili jemu a jeho doprovodu příslušnou akreditaci.
Jedním z důvodů, proč Ústavní soud rozhodl o předběžném opatření, o které Pavel žádal, byla časová tíseň. „Summit je již velmi blízko, lhůta pro akreditaci končí v pátek,“ uvedl Šámal.
„Z tohoto hlediska jsme návrh shledali důvodným, neboť jsme zjistili, že z veřejných zdrojů vyplývá, že doposud se prezident České republiky, a to kterýkoli z prezidentů, který zastával tuto funkci po roce 1989 a po vstupu ČR do NATO, vždy (summitu NATO) zúčastnil,“ odůvodnil soudce rozhodnutí.
„Vycházíme tedy z toho, že tato zavedená praxe je dána a že má svůj důležitý rozměr a z tohoto hlediska je třeba za současné situace, kdy skutečně jsou časové limity dány tak, jak jsem je zmínil, tuto praxi zachovat,“ dodal Šámal.
Soud stejně tak vládě, ministru zahraničí a jeho resortu uložil, aby se „zdrželi jednání, jimž by (Pavlovi) v účasti bránili či ji ztěžovali“.
Na čem Ústavní soud své předběžné opatření postavil.
Neopřel ho zatím o definitivní výklad Ústavy, ale o tři argumenty:
- Časová tíseň – akreditace končí v pátek.
- Hrozba nenahraditelného zásahu – pokud by prezident nebyl akreditován, ani případné pozdější vítězství ve věci samé by už jeho účast na summitu nevrátilo.
- Dosavadní ústavní praxe – od vstupu ČR do NATO se summitů účastnili prezidenti bez ohledu na politické složení vlády.
Předběžné opatření neznamená automaticky, že Pavel vyhraje spor. Znamená pouze, že soud chce zachovat současný stav do konečného rozhodnutí.
Z výroku soudce zpravodaje Šámala plyne, že soud považuje za významný fakt, že „doposud se prezident České republiky vždy summitu NATO účastnil“. To je argument založený na „ústavní zvyklosti“.
Ústavní soud poprvé vstoupil do probíhajícího sporu mezi prezidentem a vládou ještě před rozhodnutím ve věci samé. To je ústavně významná věc.
Ústavní soud se opřel o ústavní zvyklost. Vláda však může namítat:
Ústavní zvyklost vzniká tehdy, pokud mezi ústavními aktéry panuje dlouhodobá shoda. Pokud shoda odpadne a vznikne otevřený kompetenční spor, samotná existence předchozí praxe ještě automaticky nevytváří právní povinnost. To bude patrně jeden z hlavních bodů meritorního řízení.
Nikdy nedošlo ke střetu mezi prezidentem a vládou v otázce zahraniční politiky takového rozsahu, proto nelze z dosavadní praxe automaticky vyvozovat právní nárok.
Právě zde bude nejspíš ležet jádro budoucího sporu.
Politicky pro Petra Pavla je dnešní rozhodnutí dílčí vítězství.
Může říkat: „Ústavní soud mi dal za pravdu natolik, že nařídil mé zařazení do delegace.“
Pro Andreje Babiše to ale ještě nemusí být porážka. Protože hlavní otázka zůstává otevřená. Kdo ve skutečnosti rozhoduje o zastupování státu navenek při konkrétních mezinárodních jednáních?
Na tu soud zatím neodpověděl.
Co bude dál?
Nejpravděpodobnější scénář podle mne nyní je:
– Pavel bude akreditován a do Ankary pojede.
– Vláda předběžné opatření splní.
– Ústavní soud následně v řádu týdnů až měsíců vydá meritorní rozhodnutí.
To rozhodnutí bude mnohem důležitější než dnešní krok.
Teprve tam se ukáže, zda soud:
– potvrdí silnější postavení prezidenta,
– potvrdí rozhodující roli vlády,
– nebo se pokusí vytvořit nějaký kompromisní model sdílených kompetencí.
A právě tento poslední bod bude mít dopad i na budoucí prezidenty, nejen na Petra Pavla. Proto se z relativně malé otázky účasti na jednom summitu stal spor se širším ústavním významem.
Soud fakticky udělal přesně to, o čem jsem hovořil jako o třetí variantě z předchozího článku
Předběžné opatření pro účely summitu NATO dočasně zajistilo prezidentovi účast v české delegaci, vláda mu musí vytvořit podmínky pro účast, vláda nesmí činit kroky vedoucí k jeho vyloučení.
Co může udělat vláda?
Vláda může formálně sdělit spojencům, že:
– zahraniční a bezpečnostní politiku určuje vláda,
– případná stanoviska prezidenta nepředstavují závazné stanovisko vlády,
– vyjednávací mandát drží vláda.
To by nebylo porušením předběžného opatření.
Jinými slovy:
Pavel může být v Ankaře přítomen, ale vláda může usilovat o to, aby bylo všem jasné, kdo za Českou republiku nese politickou odpovědnost.
Pokud soud skutečně použil jako hlavní argument dosavadní praxi prezidentů po roce 1989, pak tím naznačil určitý směr.
Jenže ústavní zvyklost není totéž, co ústavní norma. Vláda může namítat, že nikdy předtím nevznikl spor, kdy vláda výslovně nesouhlasila s účastí prezidenta. To bude zřejmě jeden z hlavních argumentů v meritorním řízení. Pokud Ústavní soud nakonec rozhodne ve prospěch prezidenta, vznikne precedens. To by posunulo český systém o něco blíže k poloprezidentskému modelu.
Pozornost se nyní přesunula na otázku kdo je v českém ústavním systému silnější při zastupování státu navenek – prezident nebo vláda?
A to je spor, který může mít dopady daleko za horizont summitu NATO. Proto si myslím, že dnešní rozhodnutí je spíše začátkem ústavního střetu než jeho koncem.
Zajímavější možnost je nechat prezidenta jet samotného. Pokud by vláda splnila předběžné opatření:
– notifikovala NATO,
– zajistila akreditaci,
a současně by omezila vlastní zastoupení na minimum, mohl by vzniknout zvláštní obraz:
– prezident by byl fyzicky přítomen,
– ale politickou odpovědnost za českou pozici by nesla vláda v Praze.
Jenže summit NATO není společenská akce. Probíhají tam jednání hlav států, vlád a ministrů. Úplná absence vlády by působila velmi neobvykle. Proto tuto variantu považuji za málo pravděpodobnou.
Co by pro Babiše dávalo největší smysl?
Pokud vycházím čistě z politické logiky, očekával bych:
– respektování předběžného opatření,
– účast prezidenta v delegaci,
– současné zdůrazňování, že vláda s prezidentem nesouhlasí,
– pokračování sporu před Ústavním soudem.
To vládě umožňuje říkat:
„Rozhodnutí soudu respektujeme, ale trváme na svém právním názoru.“
To je podstatně méně riskantní než rezignace nebo vyvolávání vládní krize.
Pokud by vláda byla přesvědčena, že konečný rozsudek dopadne v její neprospěch, může začít přemýšlet dlouhodoběji: zda nepřipravit po volbách ústavní změnu, která by vztahy prezident–vláda výslovněji upravila. Právě podobné kompetenční spory někdy vedou k tomu, že se později mění samotná pravidla hry. V tuto chvíli ale nevidím jako pravděpodobné, že by kvůli této kauze padla vláda nebo byly vyvolány mimořádné volby.
Co se může na summitu stát?
Veřejný rozpor mezi Pavlem a vládou
Ten je politicky zajímavější. Představme si, že:
– vláda zastává jednu pozici,
– prezident druhou,
– zahraniční partneři zjistí, že česká reprezentace není jednotná.
Pak by se pozornost přesunula z osoby prezidenta na otázku kdo vlastně mluví za Českou republiku? To by mohlo posílit argument vlády v následném řízení před Ústavním soudem.
Trump Pavla ignoruje
To je scénář, který považuji za méně pravděpodobný.
Trump bývá ostrý, ale obvykle si vybírá cíle, u kterých mu to přináší konkrétní politický zisk.Český prezident pro něj pravděpodobně není natolik významný aktér, aby mu věnoval podobnou pozornost. Mnohem častější bývá ignorace než veřejné zsměšnění.Trump často rozlišuje mezi lidmi, které považuje za skutečné rozhodovací autority, a těmi, které za ně nepovažuje.
Pokud by například:
– jednal hlavně s premiéry,
– věnoval pozornost pouze hlavám velkých států,
– nebo se soustředil na své vlastní priority,
mohl by prezident ČR jednoduše zapadnout v davu.
To by doma umožnilo kritikům tvrdit „Kvůli tomu jsme vedli ústavní válku?“
Co by bylo pro Babiše politicky nejvýhodnější?
Čistě strategicky Babiš ani nepotřebuje, aby Trump Pavla zesměšnil.
Stačilo by, kdyby vznikl dojem:
– vláda chtěla zabránit konfliktu,
– prezident si účast vynutil soudní cestou,
a nakonec se ukázalo, že jeho přítomnost nepřinesla žádný konkrétní přínos.
To by umožnilo říkat „Vedli jsme kvůli tomu ústavní spor a výsledek byl nulový.“ Taková argumentace bývá v domácí politice často účinnější než nějaká dramatická mezinárodní roztržka.
Proto si myslím, že pokud někdo v okolí vlády skutečně uvažuje několik tahů dopředu, pak pravděpodobně nesází na spektakulární konflikt s Trumpem, ale spíše na to, že realita summitu sama ukáže, zda byla účast prezidenta nezbytná nebo ne. To je politicky bezpečnější a zároveň snáze využitelné před domácím publikem.
Dnešní rozhodnutí Ústavního soudu ještě neodpovědělo na klíčovou otázku, kdo má v českém ústavním systému rozhodující slovo při zastupování státu navenek. Soud pouze zajistil zachování dosavadního stavu do doby, než bude spor definitivně rozhodnut.
Skutečný význam celé kauzy proto neleží v účasti prezidenta na summitu NATO v Ankaře, ale v budoucím vymezení vztahů mezi prezidentem republiky a vládou. Rozhodnutí ve věci samé může ovlivnit nejen současný spor mezi Petrem Pavlem a Andrejem Babišem, ale také postavení všech budoucích prezidentů a vlád České republiky.