Slovo „amen“ by teoreticky mělo být jedním z nejpoužívanějších slov katolíků, jelikož jím obvykle končívá velká část modliteb, ať už soukromých nebo liturgických. Navíc se s ním nezřídka setkáváme při četbě Písma Svatého. Katechismus tridentského koncilu uvádí: „Tohoto hebrejského slova tak zhusta v řeči užíval Spasitel náš, že se líbilo Duchu Svatému, aby se podrželo v Církvi Boží.“
Potvrzení v jediném slově
Slovo „amen“ vychází ze semitského kořene a-m-n, což znamená „pevný“, „jistý“, „věrný“ či „spolehlivý“. V podobě podstatného jména, pak a-m-n označuje „pravdu“, „věrnost“. Původní sloveso aman se stejným kořenem znamená „posílit“, „utvrdit“. V Písmu Svatém se nejčastěji používá jako příslovce ve smyslu „tak budiž“, „staň se“ a „kéž se tak stane“.
„Amen“ hraje úlohu přídavného jména u Izajáše elohe amen (65,16), což ovšem bývá překládáno pomocí substantiva jako „Bůh pravdy“. Podstatným jménem, či dokonce jakýmsi vlastním jménem, je „amen“ ve Zjevení sv. Jana: „Toto praví Amen, svědek věrný a pravdivý…“ (3,14)
Jak, bylo řečeno, v Písmu Svatém se „amen“ používá jako příslovce na vyjádření souhlasu, případně potvrzení, že dotyčný přijímá za své, co bylo řečeno. Prorok Jeremiáš tak odpovídá proroku Hananiášovi: „Amen! Učiniž tak Hospodin! Splniž Hospodin tvá slova, která jsi prorokoval…“ (Jer 28,6)
Z toho se podle všeho vyvinulo liturgické užívání slova „amen“ už dávno před příchodem Pána Ježíše Krista. Viz: Žehnán buď Hospodin, Bůh Izraelův, od věků až na věky; a všechen lid ať řekne: „Amen!“ (Ž 106,48)
Slovo „amen“ v Novém Zákoně (ale setkáváme se s tím i ve Starém Zákoně) se povětšinou nevztahuje na výrok někoho jiného, ale slouží k potvrzení či zdůraznění vlastních slov.
Je to zejména patrné ve výrocích Pána Ježíše, kdy mluví s celou svou autoritou. V evangeliích sv. Matouš uvádí „amen“ osmadvacetkrát, sv. Marek třináctkrát, sv. Lukáš sedmkrát a sv. Jan šestadvacetkrát, ovšem s tím, že posledně jmenovaný na rozdíl od ostatních jej používá zdvojeně, čili „amen, amen“. Například: „Amen, amen, říkám vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem.“ (Jan 8,58)
Na jiných místech Nového Zákona, zejména v listech sv. Pavla, „amen“ obvykle uzavírá modlitbu nebo doxologii (chvalořečení). „Jemu buď sláva na věky! Amen“ (Řím 11,36). Někdy také bývá spojeno s požehnáním: „Bůh, dárce pokoje, buď s vámi se všemi! Amen.“ (Řím 15,33)
Objednávejte živou vodu zde
V Novém a Starém zákoně
Je zřejmé, že odpověď lidu v podobě „amen“, s níž se setkáváme už ve starozákonní době, křesťané skrze Krista přijali. Vyplývá to i ze slovsv. Pavla v Prvním listu Korintským: „Budu konat modlitbu s vroucností, ale chci, aby se přitom modlil i rozum; budu zpívat chvály s vroucností, ale chci, aby je zpíval přitom i rozum. Budeš-li v duchovním vytržení děkovat, jak může nějaký prostý člověk připojit k tvému děkování amen? Vždyť neví, co říkáš“ (1Kor 14,15‒16). Podle všeho se „připojení“ slova „amen“ považovalo za obvyklé.
Je zajímavé, že Didaché neboli Učení Pána hlásané národům dvanácti apoštoly, tedy snad nejdůležitější dokument poapoštolské doby, který obsahuje několik krátkých liturgických formulí, uvádí slovo „amen“ pouze jednou, a to ve spojení se slovem „maranatha“ (aramejsky „Přijď, Pane!“, jež vyjadřuje víru v druhý příchod Ježíše Krista, pozn. PP). Zřejmě se jednalo o zvolání shromáždění.
Jelikož ovšem Didaché neuvádí „amen“ u žádných dalších modliteb, včetně Otčenáše, lze předpokládat, že prostě bere jako samozřejmé, že po doxologii přítomní odpovídají „amen“. V apokryfních Skutcích sv. Jana z druhého století nacházíme řadu krátkých modliteb, které měl evangelista pronést a na které přítomní pravidelně odpovídali „amen“.
Vysíláme zde
Není zřejmé, zda slovo „amen“ zpočátku sloužilo pouze jako odpověď nebo tvořilo i součást vlastní modlitby. Nicméně už v dobovém dokumentu o smrti sv. Polykarpa ze Smyrny (žáka sv. Jana) roku 155 čteme, že kati čekali, až tento biskup a mučedník dokončí svou modlitbu a vysloví „amen“, aby zažehli oheň, v němž zahynul. Z toho můžeme oprávněně usoudit, že přinejmenším před polovinou druhého století bylo běžnou praxí, že ten, kdo se modlil sám, přidával na závěr „amen“.
Tento obyčej se rozvinul i v liturgii, přičemž v Apoštolských konstitucích z druhé poloviny čtvrtého století, v nichž nacházíme zápisy o podobě starobylé bohoslužby, se uvádějí pouze tři případy, kdy má „amen“ pronášet shromáždění (tj. po trisagionu, po „modlitbě přímluvy“ a při svatém přijímání), v osmi ostatních případech „amen“ podle všeho říkal sám biskup, který modlitbu pronášel.
Ze sakramentáře biskupa Serapiona z Thmuisu, který pochází z poloviny čtvrtého století, můžeme zjistit, že takřka každá modlitba, pomineme-li jisté výjimky v anafoře, končila slovem „amen“.
Ačkoli se „amen“ na závěr modliteb obecně používalo, nepřidávalo se pochopitelně nutně ke všem. Většinou ho nenajdeme na konci raných vyznání víry. Posvátná kongregace pro obřady v roce 1853 rozhodla, že by se „amen“ nemělo pronášet na konci formuláře pro udílení křtu, neboť zde postrádá smysl.
Ve východních církvích se ovšem „amen“ dále běžně říká po udílení křtu, někdy tak činí přítomní, jindy samotný kněz. V modlitbách exorcismu se rovněž očekává, že exorcizovaná osoba, je-li to možné, vyřkne „amen“.
Při kněžských svěceních, když biskup předává kandidátovi roucha s modlitbou požehnání, odpovídá kandidát „amen“. Při slavném požehnání během mše zase odpovídá lid „amen“ v osobě ministranta.
Nelze ovšem říci, že by se v tomto ohledu liturgické obyčeje řídily nějakou jednotnou zásadou, jelikož když při slavné mši celebrant žehná jáhnovi před četbou evangelia, říká „amen“ přímo kněz. Podobně ve svátosti smíření a při svátosti posledního pomazání právě kněz přidává „amen“ po pronesení formule, přičemž ve svátosti biřmování to dělají přisluhující.
Některé místní obřady projevovaly mimořádnou zálibu v používání slova „amen“. Například v mozarabském ritu následuje nejen za každou větou dlouhého biskupského požehnání, ale opakovalo se i po každé prosbě Otčenáše. Něco podobného pozorujeme i na různých místech koptské liturgie.
Pečeť
Pokud jde o používání „amen“ v souvislosti s proměňováním, je třeba podotknout, že v raných dobách křesťané přesně nerozlišovali, v jakém okamžiku přesně k proměňování dochází, ale obecně chápali řadu obřadů a modliteb jako jeden úkon, po němž následovalo potvrzující „amen“.
Sv. Justin v polovině druhého století ve své První apologii popisuje křesťanskou liturgii mj. následovně: „Potom všichni společně vstáváme a modlitby konáme; po modlitbě námi vykonané chléb, víno a voda se donáší, a přednosta prosby spolu a děkování se vší snažností činí, a lid provolává říkaje „amen“.“
Stávající liturgie, a to jak východní, tak západní, na toto rané uspořádaní jasně navazují. V římské liturgii končí velká konsekrační modlitba slavnostní doxologií a slovem „amen“, které bezprostředně předcházejí Otčenáši. Z nějakého důvodu, který není dostatečně znám, se „amen“ před Otčenášem vynechává ve slavné mši sloužené papežem o Božím hodu velikonočním.
V řadě liturgií se zachoval obyčej, kdy věřící v okamžiku svatého přijímání pronášejí „amen“. Nacházíme o něm zmínku v tzv. Hyppolitových kánonech z poloviny čtvrtého století, kde se uvádí: „Biskup jim dává tělo Kristovo a říká: „Toto je tělo Kristovo“ a oni odpovídají: „Amen“.“
Eusebios ve svých Církevních dějinách zmiňuje případ heretika, schismatika a vzdoropapeže Novata, který při podávání přijímání vyžadoval od věřících, aby se vzdali jednoty s papežem sv. Kornéliem: „A tak ubožák neokusil večeře Páně, dokud neodpřisáhl. A místo „Amen“ při přijímání chleba musel říci: „Nechci patřit ke Kornéliovi“.“
Podíváme-li se na roli slova „amen“, pak můžeme dát za pravdu sv. Jeronýmovi, který jej krásně označil za „pečeť Ježíše Krista“.