Čerstvě uzavřená předběžná dohoda mezi Iránem a a USA je komentována ze všech možných stran. Náš mainstream, ať už ten kolektivně evropský nebo český, zajímají zejména dvě oblasti
1-otevření Hormuzu a snad výhled na to, že Evropa nepůjde do zimy s poloprázdnými plynovými zásobníky a že dojde k poklesu cen ropy a ropných produktů, jakož i umělých hnojiv, atd. atd.
2-dopad dohody na Trumpovu politickou budoucnost
Ostatní jako by nebylo. Zejména s naší tradiční sebestřednou ignorancí a nadřazeností ignorujeme jeden zásadní aspekt a výsledek téhle války. Totiž jeho dopad na geopolitiku.
Kolektivní Západ tvoří nějakých 50+ států s necelých 200 na planetě. S počtem 1 miliardy duší z celkových 8,5 miliard. A kolektivní Západ, to, jak zakodováno v jeho genech za dlouhá staletí jest, těch zbylých cca 150 států se 7,5 miliardami lidí velkopansky většinově nebere na vědomí. Proč také? Vždyť oni jsou tak zaostalí…. Ačkoli to už neplatí ani ve fotbale, jak se už stihli přesvědčit Holanďané, Švýcaři a především Španělé a konec konců i Česká republika.
Ovšem ne každý západní mainstream na Západě má redakci plnou ignorantů typu písmáků z Aktuálně nebo Seznamu.cz. New York Times dobře vědí, že si tohle nesmí a nemohou dovolit. Takže tak lze objevit třeba následující komentář k iránské válce a jejímu předběžnému výsledku pod titulkem
How Tehran Won the World
podle překladače
Jak Teherán dobyl svět
22. října 1951 stál íránský premiér Mohammad Mossadek před Zvonem svobody ve Filadelfii. V projevu k stovkám lidí v Independence Hall s obdivem hovořil o americké svobodě a přirovnával boj USA za nezávislost k tehdejšímu pokračujícímu boji Íránu za osvobození se od britské kontroly nad jeho záležitostmi a přírodními zdroji.
„Krédo národní nezávislosti je univerzální a zastávají ho všechny národy,“ prohlásil svým chraplavým, typickým šepotem.
O dva roky později Spojené státy a Británie sesadily íránského premiéra pučem kvůli jeho rozhodnutí znárodnit íránskou ropu a převzít kontrolu nad britskou Anglo-Iranian Oil Company. Vzhledem k tomu, že velké části světa v důsledku kolonialismu přijaly nové národní identity, stalo se Mosaddekovo jméno synonymem pro snahu o nezávislost a boj proti západnímu imperialismu. Jeho svržení je dodnes hořce připomínáno na celém globálním Jihu jako symbol americké zahraniční politiky.
Íránský vzdor tváří v tvář západnímu nátlaku se dnes opět stal bojovým imperativem. Bezohledná válka prezidenta Trumpa proměnila americké útoky na Írán ve varovný příběh – násilný trest, který by mohl postihnout jakýkoli neuspořádaný stát. Letos na jaře se solidarita, podpora a rozhořčení kvůli Íránu rozléhaly po celém nezápadním světě. Dokonce i země, které vůbec neobdivují zacházení íránského režimu s vlastním lidem nebo jeho chování v regionu, zažívají moment „Je suis Iran“ (Je suis Írán).
Tento pocit rozhořčení je z velké části způsoben skutečností, že Spojené státy a Izrael zahájily válku proti Íránu v době, kdy se svět opět přestavoval – tentokrát proto, aby se přizpůsobil transakčnímu a predátorskému chování Donalda Trumpa. Malé a střední mocnosti přemýšlejí o způsobech, jak prosadit svou suverenitu, v některých případech snížením své závislosti na Spojených státech a rozvíjením obchodu a vztahů s Čínou a dalšími jinými mocnostmi.
Válka proti Íránu se v této trajektorii rychle stala zlomovým bodem. Írán nejenže ukázal, že dokáže ovládat významný námořní úzký bod, tlačit na globální ekonomiku a odolávat leteckému útoku nejsilnější armády světa, ale konflikt také nabídl jeho vůdcům nové místo v nově vznikající hierarchii v globálním přeskupení. Z nejtemnějších okraje starého řádu – izolovaného, ostrakizovaného, sankcionovaného, ignorovaného a s nálepkou bezohledného a represivního státu se Írán v očích mnohých stal příkladem nezbytného vzdoru a odvahy.
Sesazení Mosaddeka v roce 1953 Írán traumatizovalo a jeho obyvatele hluboce znepokojovaly washingtonské plány. Šáh Muhammad Réza Pahlaví nikdy nezískal zpět legitimitu, kterou ztratil spoluprací s Ameriko, a pochybnosti o jeho skutečné nezávislosti vyústily do revoluce v roce 1979. Poté se napětí mezi novou islámskou republikou a USA změnilo v násilné nepřátelství.
Jazyk politických sporů mezi národy se transformoval z dvorských frází dřívější Mosaddekovy éry na pojmenování Ameriky novým vůdcem ajatolláhem Rúholláhem Chomejním jako „Velkého Satana, zraněného hada“ a „nepřítele číslo 1 pro strádající a utlačované lidi světa“. Americká rétorika se také vyostřila. Prezident Ronald Reagan označoval íránské vůdce – spolu s vládci Kuby, Libye, Severní Koreje a Nikaraguy – za „darebácké, bláznivé tvory a ubohé zločince“. Koncem první dekády 21. století John McCain a Hillary Clintonová pronášeli nezávazné, násilné hrozby o bombardování Íránu, které byly součástí každé běžné zahraničněpolitické debaty.
Ajatolláh Alí Chameneí, Chomejního nástupce ve funkci nejvyššího vůdce, si udržoval stejný hrubý a hněvivý tón až do své atentátu při americko-izraelském náletu 28. února. Jedenáct dní před svou smrtí nazval 86letý ajatolláh Chameneí Spojené státy „říší, která směřuje k zániku“.
Až se nejnovější skupina íránských vůdců trochu zastaví a rozhlédne, musí slyšet tento příběh, jak zarezonoval po celém světě. Zatímco zájmy Číny a Ruska na Blízkém východě se diametrálně liší – Peking má v regionu rozsáhlé ekonomické zájmy a nesouhlasí s vysokými cenami ropy, což pro Moskvu neplatí – obě strany profitují z toho, když se Amerika přetížená a samy se prezentují jako velmoci připravené rozšiřovat vazby s regionálními bloky, které válkou trpěly a neschvalovaly ji.
Když čínský prezident Si Ťin-pching minulý měsíc hostil v Pekingu svého ruského protějška Vladimira Putina, oba vůdci odsoudili „zrádné“ americké útoky proti jiným zemím a pan Si varoval před tím, aby se svět „neuchýlil k zákonům džungle“. Zatímco Peking prozíravě raději odsoudil válku, než aby otevřeně podpořil Írán, našel nenápadný způsob, jak vyjádřit svou podporu: V březnu čínská státní televize zveřejnila velmi neobvykle video s umělou inteligencí, v němž Amerika vystupuje jako zlomyslný „Bílý orel“ a Írán jako pronásledovaná, ale hrdá „Perská kočka“. Video se stalo hitem na západních sociálních platformách.
Některé menší země se vyjádřily explicitněji. V březnu malajský parlament uctíval minutou ticha zabití ajatolláha Chameneího, dalších íránských vůdců a přibližně 120 dětí při leteckém útoku na školu v Minabu. Premiér Anwar Ibrahim vyjádřil soustrast režimu i íránskému lidu a varoval před „nebezpečným precedentem“, který by oslabil normy mezinárodního řádu.
V Pákistánu dospěly úvodní stránky předních anglicky psaných novin Dawn k závěru , že země globálního Jihu „by měly stát po boku Íránu“ a odsoudit válku, protože „mohou být další na řadě“. V březnu vypukly po celé zemi proíránské demonstrace, které si vyžádaly více než 20 obětí.
V Turecku, zemi s drtivou sunnitskou muslimskou většinou, se 93 procent dotázaných postavilo proti útoku na Írán a prezident Recep Tayyip Erdogan varoval , že „nesmyslná a nezákonná“ válka začíná oslabovat Evropu.
V Indii se vláda Narendry Modiho prohlašuje za blízkého spojence Izraele, ale lidé, kteří sdílejí historickou a kulturní spřízněnost s Íránem, reagovali odlišně. Obyvatelé Nového Dillí, včetně hinduistických nacionalistických stoupenců pana Modiho, přinesli ke dveřím íránského velvyslanectví dostatek darů na financování zásilky léků. V Kašmíru darovali farmáři své ovce a ženy své zlaté náramky a výbavu svých dcer na sbírku na pomoc.
V jiných částech světa válka rychle vyvolala dlouhodobé obavy o suverenitu. V Africe již hnutí usilující o autonomii ovlivňují politiku v západní Africe a Sahelu a snaží se snížit závislost na evropských donátorech a ukončit partnerství s jejími armádami. Tato hnutí nyní vypadají jako logická, jelikož uzavření Hormuzského průlivu si na celém kontinentu vyžádalo brutální cenu.
Válka v Íránu je „varováním,“ napsal Faiez Jacobs, bývalý jihoafrický zákonodárce, a argumentoval, že války „nyní pronikají do domácností prostřednictvím cen benzínu, nejistoty ohledně dostatku elektřiny, cen chleba a ztráty pracovních míst.“ Jeho argument, který se hojně opakoval v kontinentálním tisku, zní, že Afrika se musí odpoutat od „systémů navržených a řízených jinde“ a obrátit se ke spolupráci kontinentu a BRICS ve všem, od platebních alternativ a průmyslových koridorů až po námořní strategie.
Samozřejmě existují výjimky, zejména mezi zeměmi, které jsou hluboce polarizované na náboženské úrovni, nebo mezi těmi, které mají silné vazby na Izrael a státy Perského zálivu. Mnoho vlád se rozhodlo jednoduše mlčet, v některých případech možná z obav, kam Trump příště obrátí svou pozornost.
„Na Kubě lidé během krátkých hodin dne, kdy mají elektřinu, dychtivě sledují konflikt,“ psala Sara Kozameh. „Kubáncům záleží na tom, zda vyhraje Írán, protože porážka Spojených států by mohla snížit pravděpodobnost útoku na Kubu,“ řekla. „Chápou ale také, že Trump potřebuje pocit, že vyhrál , aby nezaútočil na Kubu jen proto, aby nějaké vítězství získal.“
Írán již dříve sehrál roli ikonického vyzyvatele nespravedlivého světového řádu. V návaznosti na dekolonizaci byl první významnou blízkovýchodní zemí produkující ropu, která se pokusila o znárodnění svého ropného sektoru. Když se Mosaddek v roce 1951 zastavil v Egyptě, údajně lemovalo ulice Káhiry 250 000 lidí, z nichž mnozí skandovali: „Ať žije vůdce antiimperialismu!“
Pak přišel převrat. Mosaddek padl, ale jeho odvaha pomohla nastolit nový světový řád. Inspirovaný egyptský prezident Gamal Abdel Nasser pečlivě prostudoval jeho přístup a chyby a tři roky po Mosaddekově svržení triumfálně znárodnil Suezský průplav.
Dnes tu nejsou žádné velké davy jásající protivníkovi impéria. Místo toho máme online veřejnou sféru, kterou íránští propagandisté zaplavili videi z Lega, aby mladým lidem z celého světa předložili svůj argument. Někteří lidé tvrdí, že Írán „vyhrává válku odporem“.
Na 50. léta a dřívější kolo souboje Írán versus Impérium si pamatují převážně jen knihomolské elity. „Připomíná dnešní noc včerejší noc?“ zeptal se v novinách Al-Ahram zkušený egyptský diplomat Walid Abdelnasser, když vzpomínal na Mosaddekovu návštěvu Káhiry a naznačoval, že tentokrát by se kvůli íránskému ropnému bohatství jednalo o vojenský útok, nikoli o nenápadný převrat. Vlády ve Washingtonu a Tel Avivu ve skutečnosti také uvažovaly o minimalistické vnitřní změně režimu s cílem dosadit bývalého prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda.
To, co spojuje různorodé malé a střední země při analýze ponaučení z této války, je přesvědčení, že se pohybují na vratké půdě. Nyní s jistotou vědí, pokud to nevěděly už dříve, že jejich vlastní bohatství a ekonomiky mohou být ohroženy tímto novým Washingtonem, nespoutaným už mezinárodními mantinely stanovenými v minulém století, takže tráví nadcházející čas přehodnocováním své pozice. Svět bude hledat novou půdu pod nohama, jak se přátelé i nepřátelé budou přizpůsobovat.
Někteří nesouhlasí s tím, že úspěšný odpor Íránu vůči Spojeným státům oslabí americký vliv. Americká vojenská porážka koneckonců není nic nového: Většina amerických vojenských intervencí od druhé světové války – Vietnam, Korea, Afghánistán a Irák – skončila jako klikaté, nízkoúrovňové konflikty, které by jen málokdo nazval vítězstvím. Politický expert Gideon Rose považuje „průběžné řeči“ o válce signalizující širší ztrátu moci USA za přehnané; po prohře ve Vietnamu, jak nedávno napsal , se Amerika vzpamatovala a s velkou pravděpodobností by to mohla udělat znovu.
Možná je osudem Íránu se znovu ocitnout, podruhé za století, v roli subjektu americké agrese a protagonisty rebelie nezápadního světa. Tisíciletí jeho historie jako národa učinila ze zachování suverenity jeho všepohlcující snahou, bez ohledu na to, kdo mu zrovna vládne.
Kam se v tomto neuspořádaném příběhu na dlouhou dobu posunou samotní Íránci? Pro ně jsou věci mnohem složitější. Tato vlna solidarity a sympatií přichází krátce poté, co režim ztratil v očích vlastního obyvatelstva velkou část své legitimity, jen několik týdnů poté, co zabil tisíce protestujících.
Válka zkrátila toto období smutku, zoufalství a globálního odsouzení. Místo toho se zdá, že Trump a Izrael posílili a upevnili íránský stát, zvýšili jeho rating jako symbol chytrého vzdoru a zmírnili názory mnoha lidí v zemi, kteří tamní režim nenáviděli a stavěli se proti němu, protože si uvědomují, že je bránil a ubránil během týdnů děsivého bombardování.
Islámská republika není zvyklá vnímat se jako součást většího celku a není zdaleka jisté, jak dlouho tento vzestup euforické nálady potrvá. Írán však nyní má co vyprávět a má schopnost ho vyprávět.
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Zkuste najít něco podobného v českém, ale i evropském mainstreamu! S obdivem k schopnosti vzdorovat nejmocnější velmoci planety v kombinaci s druhou nejlepší armádou světa!
ZAtímco u nás se nájemní psáči, a le především politikářští papaláši doslova předháněli v tom, kdo více a dramatičtěji podpoří nevyprovokovaný americko izraelský útok, protože přece je oprávněný, když v Iránu vládne ten děsný režim, tak malasijský parlament neváhal a podpořil bojující Irán. Nevšiml jsem si , že by někdo s těch našich vždycky a jedině správných papalášů a jejich nájemných brků kdy zařadil Malajsii na seznam nedemokratických států….
V sunitském Pakistánu se konaly masové protesty na podporu Iránu, Turci pak zdrcující většinou odmítli jakékoli akce proti Teheránu. I zde jsou v naprosté převaze sunitští muslimové. A navíc jd e o dva bezprostřední sousedy Iránu, takže s ním mají daleko větší a živější zkušenosti než pravdomluvier Fiala, nedouk Lipavský, Jiřina Pospíšil nebo Don Dozimetro z Kolína. O všelijakých mitrofanovech, Honzejcích a spol. nemluvě.
Ano, ten článek trefil hřebík na hlavičku – Irán se stal vzorem pro nezápadní svět. Vzorem, že odpor proti mašinerii těch kdysi vyvolených je možný a oprávněný. Může totiž srovnávat – na jedné straně vidí Venezuelu, na té druhé právě Irán. Hajně, že Burkina Faso nebo Salvador nebo Fidži nemají odolnost a schopnosti Iránu a pokud Trump pokyne, budou muset tancovat, jak jim přikáže. Jenže ochota tak činit dobrovolně nebo polodobrovolně je limitně blízká nule. A bud e i nadále klesat.
Americké, v nejlepším případě nevítězství je dalším zvoněním umíráčku pro hegemonii Západu. Do protiruských sankcí se zapojilo asi 55 členských zemí OSN. Plus Tchajwan. Zbytek nikoli. Kos a o tom opakovaně psala. NYT to podal přesně – teď Spojené státy a a jejich nohsledové prohráli znovu a více! Pro těch 150 nesakcionalistů dnes existuje velký vzor!