Obsah
Ohledně výsledků vládnutí Andreje Babiše panuje mezi těmi, kteří odvolili Fialu a jeho Obludárium narůstající skepse. Zatím je ještě v mezích. Nicméně například neustálé ustupování prezidnetčíkovi nebo Bruseli nebo zdivočelým mainstreamovým mediím nebudí ani velké sympatie natož naděje, s kterými protifialovský volič instalaci kabinetu Andreje Babiše spojoval.
Klasickým příkladem je kauza větrníků, alias akceleračních zón. Skvěle to pojednal Daniel Kaiser v
Uršula ty větrníky na Vysočině prostě chce. EK intervenuje proti Turkovi
Jestli tažení za obnovitelné zdroje energií (OZE) může u české veřejnosti spektakulárně narazit, narazí o stachanovsko-gargantuovský plán výstavby obřích větrníků. Stavět se má, jak už se dnes obecně ví, v takzvaných akceleračních zónách. Smysl zón spočívá v tom, že v nich odpadá zdlouhavé povolovací řízení. Bitva svedená o rozsah a konkrétní umístění zón se v těchto týdnech chýlí ke konci. Evropská komise se brutálními výhrůžkami už skoro postarala o vítězství zelené lobby.
Gargantuovský jsme ten plán nazvali proto, že větrníky v urychlovacích zónách hrozí růst do výšky 200 až 250 metrů (měřeno od podstavce po konec vrtule), zatímco největší větrný park u nás, poblíž Kryštofových Hamrů v Krušných horách, dosahuje „jen“ 119 metrů. Velká jižní věž katedrály sv. Víta jako dominanta Prahy je o dvacet metrů nižší. Sv. Vít bude 2,5krát menší než stavby, kvůli nimž se teď akcelerační zóny vyčleňují.
Fialova vláda svým nástupcům namydlila schody
Stachanovský jsme plán nazvali proto, že v tomto stavebním rauši poháněném Evropskou unií to byla minulá česká vláda, kdo ještě iniciativně zvýšil národní závazek. Dnes máme v republice 0,4 gigawattu ve větru (dodává je celkem přes 220 větrných elektráren) a 4,4 ve sluníčku, dohromady tedy 4,8 GW instalované kapacity OZE. Původní plán byl, že akcelerační zóny k nainstalované kapacitě přidají dalších 2,5 GW. Ovšem Fialův kabinet loni počátkem listopadu svůj návrh Národního plánu obnovy upravil na 3 GW a ten poslal do Bruselu. Byl to návrh skandální obsahem i okolnostmi. V tu chvíli Fialova vláda byla už měsíc v demisi. Stejně jako vláda v demisi nemá vybírat vítěze státních zakázek, neměla by ani podnikat tak nezvratné kroky, jako je posetí české krajiny dystopickými obry.
Dnešní kabinet Andreje Babiše je pod zkoumavým dohledem Evropské komise, jestli se náhodou z toho gargantuovsko-stachanovského záměru nesnaží vyvázat. Už tak je v této věci kabinet ve schizofrenní pozici: záměr „umožnit výstavbu aspoň 10 GW“ ze zelených zdrojů našel cestu do hospodářské strategie Babišovy vlády, na níž už před volbami usilovně pracoval tým kolem Karla Havlíčka. Hnutí ANO, k němuž premiér i ministr průmyslu Havlíček patří, hlasovalo loni s minulou koalicí pro návrh zákona, který rychlejší výstavbu OZE umožňuje.
Jenže před půl rokem Babiš sestavil kabinet s dvěma menšími stranami a ty, jak se až doposud zdálo, jsou zásadně proti stavbě těchto mastodontů s vrtulí. A současně se zdvihá lidový odpor, formuje se občanská společnost jiného druhu než ta, kterou nám po léta vysílají v České televizi. Na Babiše dnes jde tlak ze dvou stran. Z jedné strany tlačí Evropská komise, v opačném směru velká část dotčené veřejnosti. Zatímco lid chodí na veřejná slyšení v místech, která by do zón měla spadnout, Evropská komise se uchyluje k zákulisním výhrůžkám.
Za minulé vlády nebyl vznik akceleračních zón veřejné téma. Otevřeli ho po volbách lidé za SPD, především náměstek ministra životního prostředí Martin Weiss, a u Motoristů si větrníky jako své téma vybral Filip Turek. Resort životního prostředí, z něhož obě menší strany kampaň proti větrníkům vedou, ale ve věci nemá hlavní slovo. Může jen brzdit, kde větrníky z nějakých konkrétních důvodů stát nesmějí. Konečnou mapu zón má v gesci ministerstvo pro místní rozvoj a aukční dotace, které jsou zásadní proto, že bez vysoké výkupní ceny nikdo větrníky stavět nezačne, posléze vypíše ministr průmyslu.
Turek nesmí projít
Zmenšit plochu zón se oběma malým stranám podařilo. Za Fialy se počítalo s tím, že pro zóny stát vymezí 2685 kilometrů čtverečních. Mapa předložená před měsícem obsahuje 474 km2, tedy zhruba 0,6 procenta rozlohy České republiky. I v ní zůstávají ještě některé lokality vysoce sporné: namátkou na Vysočině, v Nízkém Jeseníku s jeho vzácným reliéfem, v Kladrubech s jejich známým rehabilitačním ústavem. Pravděpodobně se i z oněch 474 km2 kvůli odporu v místě něco ukrojí.
Pak jsou tu poslanecké pozměňovací návrhy. Ten radikálnější od poslankyně SPD Marie Pošárové stanoví minimální vzdálenost větrníků od obce na 1500 metrů. Dosud platí 500 metrů. Při vědomí hustoty osídlení v republice je zřejmé, že v navržených zónách by pak ony 3 GW nainstalovat prostě nešlo. Pochopí to i laik, natož dozorci z Evropské komise.
Nebezpečnější v očích Komise a větrné lobby doma byl proto zdánlivě mírnější návrh vládního zmocněnce pro Green Deal Filipa Turka, aby si obce, které spadnou do akceleračních zón, mohly vymínit vzdálenost aspoň 900 metrů. Turek načtení svého návrhu oznámil na instagramu a zpráva o videu dolehla až do Bruselu. Následovala utajená koaliční rada, na níž Babiš Turkovi vysvětlil, že jeho pozměňovací návrh se Komisi nebude líbit a že nám hrozí stopka na 10 až 20 miliard korun z EU. Turek se tvářil nevěřícně, a tak byl obratem domluven „call“ se skupinou vyšších úředníků od prezidentky Evropské komise Ursuly von der Leyenové. Na něm si zástupci tří českých ministerstev – průmyslu, životního prostředí a místního rozvoje – vyslechli varování, ať je ani nenapadne závazek 3 GW nějak oslabovat. Buď tady, nebo při jiné komunikaci s Komisí v květnu padla výhrůžka, že ohroženo není pouze oněch 10 až 20 miliard korun z Národního plánu obnovy, ale i dotace, které s výstavbou obnovitelných zdrojů ani nepřímo nesouvisejí. Komise také dala najevo, že nové 3 GW nemají Češi chápat jako konečné číslo, ale jako minimum, na němž se má dál stavět. I proto si Komise přeje, aby zóny byly navrženy spíš velkoryse než úzce.
Současně s těmito tlaky na dálku pobýval v Praze místopředseda Evropské komise Raffaele Fitto. Lidé z jeho delegace 15. května zašli na veřejné slyšení o akceleračních zónách do budovy Radiopaláce a údajně se vrátili rozladěni odporem publika k větrníkům. Své rozladění tlumočili českým partnerům.
K naklepání premiéra mohla přispět také oficiální žádost Evropské komise o vysvětlení nejasností kolem způsobu, jakým řeší svůj střet zájmů. Dopis je dobré chápat jako implicitní pohrůžku, že Komise České republice neproplatí dotace pro Agrofert. Do Prahy tento dopis přišel v týdnu po Fittově návštěvě, rozený idealista v tom snad může vidět shodu okolností.
Každopádně ve vládní koalici bylo rozhodnuto, že poslanec Turek svůj návrh, který už načetl do systému, nepodá, a sněmovna o něm tedy ani nebude moci hlasovat. Premiér to na vládě doprovodil poznámkou, že proti Komisi neuspěly už jinačí legendy, třeba Viktor Orbán. Do médií typu Deník N teď pronikají spekulace o tom, že Babišovi s Turkem dochází trpělivost, také kvůli jeho „pokusu o zkomplikování podmínek pro výstavbu větrníků v akceleračních zónách“.
O definitivní mapě ještě vláda musí hlasovat. I kdyby všech sedm ministrů za SPD a Motoristy hlasovalo proti, ANO může rozsah zón prosadit čistě hlasy svých devíti zástupců. Od Babiše prý jde koaličním partnerům varování, že ohrožení těch 10 nebo 20 nebo víc miliard korun z EU bude brát jako ohrožení samotné koalice.
Časová tíseň
Starší dohody EU České republice stanoví, že k roku 2030 u nás mají obnovitelné zdroje pokrývat 30 procent spotřeby energie (aktuálně je to cca 17 procent). Bylo strategickým rozhodnutím fialovské garnitury, že tuto „modernizaci“ energetické soustavy si necháme zaplatit přes postcovidový Nástroj pro oživení a odolnost EU. Nevýhodou zvoleného řešení je, že se teď s větrníky ocitáme pod přísným časovým dozorem. Poslední, devátá splátka peněz z Nástroje totiž musí být vyřízena do konce letošního roku, a pokud nebudou v platnosti akcelerační zóny, splátka nebude vyplacena, a tím ty peníze jednoduše propadnou.
Nikoho tu nezajímalo, že české země nebyly pro obnovitelné zdroje zrovna stvořeny. Větrníky u nás vyrábějí jen 20 procent z potenciálního množství, které odpovídá jejich instalované kapacitě, a to ještě kdoví jestli. V branži se tomu říká koeficient ročního využití, případně kapacitní faktor. Větrníková lobby nám (a celé Evropě) dává za příklad Dánsko – což je nesmysl už proto, že větrné Dánsko má kapacitní faktor u větrníků vztyčených na pevnině o 50 procent vyšší než my, u těch mořských pak o 100. Pro diskuse s Evropskou komisí ale nebude velký prostor, čtyři měsíce od konce srpna do konce roku vytvářejí časovou tíseň, jíž bude samozřejmě vystavena jen Praha. Na straně Bruselu budou hrozba stopnutých dotací a neúprosně tikající hodiny.
Další rozdíl oproti severskému vidrholci je v tom, že Dánsko má na rozvoji větrníků takříkajíc národohospodářský zájem. Největší výrobce větrných turbín na světě Vestas pochází z Dánska, druhý globální hráč Siemens z Německa. Česká republika své zástupce v oboru nemá, velkým klukům jen poskytne krajinu a českým provozovatelům, kteří od Vesty nebo Siemensu větrníky nakoupí, pak budeme dvacet let přispívat my ostatní. To vše samozřejmě za předpokladu, že ministr průmyslu vypíše aukční podpory. Karel Havlíček koaličním partnerům údajně tvrdil, že aukční podpory se za této vlády vypisovat nebudou. Ale veřejně od něj žádný takový výrok, který by mu šlo později předhazovat, nezazněl. Skepsi posiluje i domněnka, že na uvažování Havlíčka s Babišem v energetice má zásadní vliv ČEZ. Polostátní gigant si od byznysu s obnovitelnými zdroji hodně slibuje.
Ti, kdo si naopak slibovali od Babišovy garnitury, že začne sabotovat Green Deal a dekarbonizaci, zatím čekají na první hmatatelné výsledky. Partie o emisní povolenky byla rozehrána, bude však nesmírně těžké ji uhrát. Naopak větrníky se mohou stát prvním citelným zklamáním. Úvaha, že 10, 20, 27 miliard korun by v celkovém součtu byla menší ztráta, než kolik za ministra Havlíčka nebo po něm vyplatíme v aukčních podporách větrným baronům a než kolik bude kvůli stovkám nestabilních zdrojů třeba investovat do přenosové soustavy, je správná. Politicky bohužel ani za této vlády není nosná. Babiše by mohlo zastavit snad už jen veřejné mínění, ale muselo by se projevit hodně hlučně.
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Kaiser dí naprostou pravdu – v celkovém rozpočtovém dluhu nějakých 20 miliard neproplacených Bruselí fakt nehraje žádnou roli, pokud by Česko zůstalo ušetřeno větrníkového tunelu a podvodu! Jistě – prolhaná opozice a její ještě prolhanější media by z toho udělali katastrofu vesmírného rozměru, ale ti na Andym stejně nenechají niť suchou. Takže problém se koncentruje na Agrofert a jeho dotace. Kaiser píše o „náhodě“ – návštěvě jakéhosi subalterního papaláše z Bruseli v Praze, kterému se nelíbila lidová slyšení kvůli větrníkům a varovným dopisem pro Agrofert od EU ohledně dotací v těsném závěsu. Nyní víme, že Turkův návrh padl pod stůl. A já dne s četl, že z Bruseli dorazilo další písmo, že ty dotace pro Agrofert jsou zatím předběžně OK…. Opět – jistě jde o náhodu…
Co mne v tom Kaiserově článku zaráží, je výhružka ze strany Babiše menším partnerům, že jako když si nedají říci, tak konec vlády…. Ví Babiš, čím hrozí???!!! Já vím, všehoschopní Lidovci a část ODS signalizovali, že by jako třeba podpořili menšinovou vládu ANO… Jestli chce Babiš v co historicky nejkratší době do tepláků, tak ať se vydá tímto směrem!