Obsah
Ohlédnutí za tímto týdnem začneme v Praze, kde se odehrává scéna hodná Haška. Náš prezident — generál, hrdina, strážce atlantických hodnot, muž, který NATO zná asi lépe než vlastní ústavu — se dobývá na červencový summit Aliance v Ankaře.
Nedostal pozvánku od vlastní vlády. Přesněji: vláda premiéra Babiše ho do delegace prostě nezahrnula, jako když zapomenete uvést tchána na seznam hostů. Petr Pavel to odmítá akceptovat. Pohrozil ústavní žalobou. Prohlásil, že pojede tak jako tak, třeba na vlastní náklady, třeba na kole, třeba pěšky přes Balkán. Sověty vyškolený překabátěný generál se přece nikdy nevzdá.
To je, komický obraz doby. Muž, jehož vlastní vláda — demokraticky zvolená, nutno podotknout — nemá zájem, aby ji na mezinárodním pódiu zastupoval, se rozhořčeně ohání jedním deklaratorním článkem ústavy (přičemž na zbytek zvysoka kašle) a hodlá se vetřít na akci, kde bude hlavním tématem dalších pár set miliard na válku, v níž sice umírají cizí lidé, ale naše peníze jsou vítány.
Pavel je v tomto smyslu symbolem celé jedné éry — éry, která se tváří demokraticky, ale demokratické výsledky voleb, pokud se nehodí, snáší s odhodláním pacienta zubaře – pokud je rovnou neanuluje.
Ale celkově to byl mimořádný týden. V Londýně, Berlíně, Bukurešti a Sofii se odehrály události, které dohromady tvoří mozaiku tak výmluvnou, že by ji uměl přehlédnout jen ten…komu to vyhovuje.
Rekviem za Keira
Keir Starmer — dokonalé ztělesnění toho, co se v bruselských chodbách nazývá „reliable partner“ — utrpěl tento týden porážku historických rozměrů v britských komunálních volbách. Jeho socialisté ztratili stovky zastupitelů. Zato otec Brexitu NigelFarage a jeho Reform UK smetli dělnické pevnosti, které labouristé drží od doby, kdy Churchill byl ještě optimista.
A ve Walesu — ve Walesu! — labouristé prohráli poprvé v historii. Velšská premiérka Eluned Morganová v přímém přenosu oznámila rezignaci poté, co nepřišla o křeslo, nýbrž o celé poschodí.
A co na to Starmer? Prý se „nevzdá“. To je ta nejpůvabnější část. Muž, jehož příjmení se stalo synonymem pro karikaturu necharizmatického technokrata, prohlásil, že jde „dál“. Připsal výsledky „sérii ekonomických šoků“ a „velmi složité mezinárodní situaci“ — záhadnou formulací, která v překladu znamená: „to není moje chyba, je to válka na Ukrajině“ (kterou seč může dál udržuje v chodu, podporuje a provokuje).
Britský volič ovšem přeložil zprávu po svém: odňal hlasy labouristům v průmyslových srdcích země, které volily červenou od první světové války. Farage to nazval „historickým zlomem“. Historickým zlomem je i to, že labouristé skončili čtvrí v komunálních volbách — poprvé v moderní historii.
Bonusová scéna: v zákulisí doutná kauza Mandelson-Epstein, kde Starmerův dvorní diplomat propadl skrz dno důvěryhodnosti poté, co se ukázalo, že udržoval kontakty s odsouzeným sexuálním predátorem a ještě k tomu neprošel bezpečnostní prověrkou. Starmer tvrdí, že to nevěděl. Britský volič také tvrdí, že neví — neví, proč by mu měl věřit.
Toto je výsledek dvou let vládnutí muže, který byl Bruselem oslavován jako „odpovědný“ a „předvídatelný“ protipól chaotickým Toryům. Odpovědný. Předvídatelný. A vlastním lidem naprosto totálně odmítnutý.
Berlín: Brandmauer v plamenech
O pár set kilometrů na východ, Friedrich Merz — kancléř, který chtěl být zodpovědnou alternativou Scholzovi — pozoruje vzestup Alternativy pro Německo (AfD) s výrazem člověka, jenž si objednal středně propečený steak a dostal jen suroviny.
Čerstvé průzkumy: AfD 27–28 %, CDU 22–25 %. Merz vede Německo teprve od letošního května a již nyní je politická strana, s níž odmítá za jakýchkoli okolností spolupracovat, nejsilnější stranou v zemi. Famózní „Brandmauer“ — pyšná zeď, za níž demokraté odmítají vpustit nežádoucí voliče — se stala nejdokonalejší reklamou na AfD, jakou si Alice Weidel mohla přát. Každý ráz do zdi jí přidá pár procentních bodů. Opakujte třikrát: „S extremisty nejednáme“ — a podívejte se na průzkumy.
Je v tom jistá tragická komika: liberální demokracie, která se definuje schopností překonat výsledky voleb. Demokraté, kteří rozhodují, které demokraticky zvolené strany jsou kompatibilní s demokracií. Zkorumpovaní soudci, kteří označí stranu za „extremistickou,“ a pak se diví, proč ji chce volit čím dál více lidí. Merz o AfD říká, že „podává ruku, která chce zničit“. AfD mezitím v průzkumech dál roste.
A to nejlepší teprve přijde: za rok a půl čekají Německo volby do pěti spolkových zemí, přičemž v východních spolkových zemích — Sasku-Anhaltsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku — AfD v průzkumech suverénně vede s 39–40 procenty. Pravděpodobně se dočkáme prvního ministerského předsedy za AfD. Brandmauer se pak stane historickým pojmem — jako Zeď, která také nakonec padla.
Bukurešť: Brusel vyhodil peníze?
Rumunsko. Země s nejvyšším schodkem rozpočtu v EU, osm procent HDP, technická recese, inflace, a k tomu zrušené prezidentské volby z roku 2024, kdy Călin Georgescu vyhrál první kolo, načež byl celý proces zrušen jako vadný výsledek. Brusel si vydechl. Moc se netajil tím, proč.
Dosadili technokratického „Bruselana“ Ilie Bolojana. Mandát: spasit rumunský rozpočet. Metoda: zvyšování daní, zmrazení platů ve veřejném sektoru, škrty ve školství, kultuře, sociálních programech. Vše za hlasitého potlesku bruselských kanceláří, které mluvily o „nezbytných reformách“ a „obnovené důvěře trhů“.
A tak 5. května — přesně deset měsíců po nastoupení — Bolojan prohrál hlasování o nedůvěře 281 hlasy ku čtyřem. Čtyřem! Nezbývá než se zeptat: co dělali těch ostatních čtyři sta sedmdesát poslanců? Hlasovací stroj byl nemilosrdný: Sociální demokraté — původní koaliční partneři — přešli na stranu suverenistické AUR a společně Bolojana smetli do koše dějin.
George Simion, lídr AUR, to okomentoval slovy, která se budou opakovat: „Volili jste vodu, jídlo a energii. Dostali jste daně, válku a chudobu.“ Poměrně dobře to popisuje problém. Brusel nabízel „válečné“ reformy. Rumuni chtěli jíst.
Sofie: Osmé volby, první výsledek
Bulharsko šlo k volbám poosmé za pět let. Poosmé. Pokud si nejste schopni představit, jak to vypadá, zkuste si vzpomenout, co jste dělali v dubnu 2021 — a pak si představte, že od té doby byl váš parlament sedmkrát rozpuštěn, sedmkrát sestavován a sedmkrát znovu zlikvidován. Právě v takovém prostředí vstoupil do hry Rumen Radev.
Radev — bývalý prezident, racionálně uvažující člověk, který kritizoval EU za přílišnou závislost na obnovitelných zdrojích a přílišné náklonnosti k Kyjevu — rezignoval z prezidentství v lednu, sestavil stranu Progresivní Bulharsko a 19. dubna získal 44,7 procenta hlasů. Parlamentní většina sama o sobě. Výsledek, jakého se žádná strana v Bulharsku nedočkala od roku 1997.
Antitrumpovaká CNN okamžitě přispěchala s titulkem: „Proruský exprezident.“ The Economist přidal „Přítel Kremlu“. Analytici mluvili o novém Orbánovi. Nicméně gratulaci Radevovi zaslal i šéf Evropské rady Antonio Costa. Buďto mu přáníčko podstrčil nějaký orbánovec ze sekretariátu, nebo na Radeva něco má, aby ho polepšil. Nejspíš to zkusí jako obvykle – s nějakým druhem korupce. Tentokrát ale nejspíš narazí.
Labutí píseň zelených pávků
A tak se vracíme tam, kde jsme začali — k Petru Pavlovi, který se dobývá na summit NATO v Ankaře.
Je to dokonalý obraz. Muž, jenž byl zvolen jako záruka prozápadní orientace, transatlantické soudržnosti — nyní vyhrožuje vládě ústavními žalobami, aby se mohl zúčastnit akce, kde bude „debatovat o bezpečnosti“. Ve skutečnosti zde půjde o snahu oživit slábnoucí válečnické nadšení napříč strukturami EU.
Možná tam tedy Petr Pavel bude — coby opomíjený host na večírku, který mu vláda odepřela. Nebo tam nebude — a bude z toho vyrábět konstituční drama po celé léto.
V každém případě: to je obraz celé éry. Éry, která si pletla transatlantický válečnický establishment s vůlí voličů. Éry, která věřila, že „správné hodnoty“ jsou dostatečnou náhradou za výsledky. Éry, v níž Londýn, Berlín, Bukurešť a Sofie hlasovaly — různě, z různých důvodů, různými nástroji — ale vždy stejným směrem: Dost!
Britové dali ten hlas Farageovi. Němci AfD. Rumuni AUR. Bulhaři Radevovi. Různé strany, různé tváře, různé programy — ale společná řeč: jíst, pracovat, žít v bezpečí, nebýt zdaňován do bezvědomí za válečný projekt, na který se veřejnosti nikdo nezeptal, zda chce.
Pávek si ovšem za každou cenu musí sednout do delegace na summit, kde budou příští rok budovat další vrstvu obrany. Ale před čím? Před lidem pochopitelně. Před volbami. Před výsledky, které nevycházejí správně.
Červencový summit v Ankaře bude možná jedním z posledních velkých soirée současné garnitury. Staří váleční bohové se sejdou, proberou alokaci zbrojního průmyslu, potvrdí, kdo komu co slíbil, vyfotografují se u vlajek a odletí domů. Petr Pavel tam bude nebo nebude — z hlediska dějin je to jedno. Z hlediska zájmů ČR nikoli. Chtít od zrádce, aby reprezentoval novou vládu (když ta předchozí dopadla právě jako ty shora zmíněné), je dokonalý bizár!
Co je jisté: venku, v ulicích a domovech napříč Evropou probíhá jiný summit. Bez protokolu, bez tiskové konference, bez záznamu.
A výsledky jsou jasné.