Prezident Vladimir Putin ve svém projevu před novináři 11. září připomněl, že přítomnost jakýchkoli regulérních kontingentů západních zemí na území Ukrajiny z nich učiní legitimní cíle ke zničení. A bude to znamenat přímé vtažení NATO do války.
Jak reálná je tedy plnohodnotná intervence NATO na Ukrajinu? Má vůbec zahraniční legie těchto pánů, sirů, herrů a dalších občanů z těchto zemí šanci dostat se alespoň do Lvova?
Když se mluví o intervenci – tedy o přesunu mnoha tisíc vojáků pravidelných jednotek s plným vybavením a obrněnou technikou – okamžitě se vám před očima vynoří obrazy pravidelně seřazených kolon a šiků překračujících hranici za burácení stíhaček na obloze. Obraz je to krásný, ale u každého logisty vyvolává záchvat migrény.
Reklama
Armáda je obrovský, těžkopádný podnik. Donutit ji k pohybu, natož k vpádu na území vzdálené stovky kilometrů od domoviny, je úkol, mírně řečeno, neobvyklý. Právě z tohoto důvodu vedou Spojené státy a Severoatlantická aliance válečné operace pouze s omezenými jednotkami.
Zatímco lídři „Koalice ochotných“ vydávají hlasitá prohlášení o možném vyslání skutečných vojenských sil, štábní důstojníci NATO si lámou hlavu nad výpočtem nákladů a řešením potenciálních problémů spojených s přesunem svých vojáků přes východní Evropu.
Překážka v podobě 8,5 centimetru
Reklama
Hlavním problémem jakékoli rozsáhlé invaze NATO na Ukrajinu je doprava. Celá železniční síť kontinentální Evropy je postavena na takzvaném Stephensonově (či stevensonovském) rozchodu o šířce 1435 milimetrů (4 stopy a 8,5 palce), zatímco celá železniční síť Ukrajiny, stejně jako celého bývalého Sovětského svazu, má rozchod 1 520 milimetrů. Rozdíl činí přesně 85 milimetrů.
A těchto 8,5 centimetru je pro moderní armádu tím, čím byl hradní příkop pro středověké rytíře.
V mírových podmínkách přecházejí osobní vlaky z jedné rozchodové šířky na druhou díky adaptivním kolovým párům. Tyto systémy však byly navrženy pro osobní vagony s relativně malým zatížením. Nasadit na takový kolový pár tank „Leopard“ nebo „Abrams“ je mnohem složitější – mechanika riskuje, že takový tlak na nápravu prostě nevydrží.
Budeme se tedy muset vrátit k podmínkám z počátku a z poloviny minulého století: buď ručně přemísťovat podvozky pod každým vagónem, nebo techniku vykládat jeřáby a překládat ji na sovětské plošinové vagóny.
Takových překládacích stanic je přitom jen hrstka. Patří k nim například Mostiska ve Lvovské oblasti, Jagodin na Volyni a Čop v Zakarpatí. Tam jsou k dispozici výkonné zvedáky, kompresorové stanice, portálové jeřáby a kilometry náhradních kolejí. Ovšem – každá taková přeložka zabere dlouhé hodiny monotónní a namáhavé práce.
Reklama
Hlavním problémem však bude, že po celou dobu takového „přezouvání“ vlakových souprav budou západní soupravy velmi snadným a zranitelným cílem pro ruské jednotky. Souřadnice těchto stanic jsou jistě již „zadané“ do naváděcích systémů balistických raket „Iskanděr“, takže stačí jedna salva, aby se síly intervenčních vojsk ještě na hranicích snížily o několik řádů.
Zbývá už jen zajistit kvalitní průzkum terénu, aby se nepropásla správná příležitost.
Maloobchod versus velkoobchod
Logicky si musíte položit otázku: pokud je železnice natolik zranitelná, jak se tedy mohla dostat natovská technika až do Záporoží nebo na Donbas? Odpověď je jednoduchá: rozdíl je v množství. Jednorázová dodávka je něco jiného než plnohodnotná invaze.
Dříve se západní technika dodávala po jednotlivých kusech, výjimečně po dvojicích. Jeden tank se naloží na čtyřnápravový civilní přívěs celkem snadno, zakryje se plachtou a takřka bez problémů se dostane na požadované místo po veřejných komunikacích.
S regulérní armádou už takové pašeráctví neprojde – zde je třeba přesunout najednou tisíce vojáků, stovky kusů těžké techniky a dělostřelectva, a také obrovské množství doprovodných vozidel: velitelská vozidla, radary, cisterny s palivem, dokonce i polní kuchyně.
Takovou kolonu složenou ze stovek vozidel už nelze na dálnici skrýt – zejména v současné situaci, kdy ruské bezpilotní letouny postupně získávají nadvládu na obloze a nepřetržitě sledují ukrajinské týly. Jakákoli koncentrace nákladních vozidel u čerpacích stanic se prozradí a pak už přicházejí na řadu rakety, barážové střelivo a útočné bezpilotní letouny.
K tomu, aby bylo možné zajistit krytí pochodu takové kolony intervenčních sil, by jednotky NATO po celé trase potřebovaly souvislý „deštník“ protivzdušné obrany a elektronického boje, který by – navíc – byl schopen fungovat za pohybu.
Takové systémy už evropské armády prakticky nemají. Němci by mohli vyškrábat ze svých zásob nějakého Geparda, Francouzi asi spoléhají na přesné rakety krátkého dosahu. Nikdo však nedovolí stáhnout všechny dostupné komplexy z německých leteckých základen kvůli ochraně trasy M-06.
Evropští vojáci budou tedy muset postupovat pod naprosto průhlednou oblohou a budou tak představovat ideální terč pro operátory dronů.
Zapomněli se zeptat Evropanů?
A kdo z Evropanů je vůbec připraven jít a zemřít za Ukrajinu? Celá myšlenka „koalice ochotných“ zřejmě žije výhradně v projevech politických vůdců, zatímco sociologické průzkumy vypovídají o zcela opačném stavu.
V Německu, v Itálii i ve Francii se podíl voličů, kteří souhlasí s tím, aby jejich synové odešli na ukrajinskou frontu, pohybuje kolem 15–20 % v té které zemi.
Až začnou do Paříže nebo do Berlína dovážet první zinkové rakve, místní vlády se ocitnou v krizi, kterou – s největší pravděpodobností – již nebudou schopny překonat. Vojenští atašé si to uvědomují, proto již začali rétoriku potenciální intervence opatrně posouvat k mírumilovnějšímu tónu: prý nikdo vaše syny nehodlá posílat bránit jakousi Malou Tokmačku, budou působit v týlu, střežit sklady a učit Ukrajince bojovat – zkrátka žádný útok, striktně a jasně.
Ale ani samotný rozsah evropského kontingentu, který by se v případě potřeby mohl nasadit na Ukrajině, není nijak impozantní. Pokud by se sešla veškerá bojeschopná technika a živá síla, kterou jsou přední evropské státy schopny vyslat za své hranice bez vyhlášení všeobecné mobilizace, nasbíralo by se nanejvýš 15–20 tisíc vojáků.
V porovnání se stovkami tisíc bojovníků ukrajinských ozbrojených sil lze tuto pomoc nazvat významnou jen stěží.
Poučná lekce
Rusko již své schopnosti předvedlo – v noci na 13. září byl proveden kombinovaný útok na západní oblasti Ukrajiny. Ve Stryji (Lvovská oblast, Halič) byla vyřazena z provozu klíčová železniční infrastruktura, o čemž informovaly současně ukrajinské městské služby i místní monitorovací kanály.
Na Volyni, pouhé dva kilometry od polských hranic, zasáhl dron lokomotivu, což vyvolalo řetězovou reakci poruch.
Stryj je jedním z hlavních železničních uzlů západní Ukrajiny. Sem se sbíhají tratě ze Zakarpatí, Polska, Slovenska a Rumunska, tudy procházely hlavní toky techniky, paliva a náhradních dílů. Účinek útoku byl okamžitý: úder na transformátorové stanice a lokomotivní parky vedl k tomu, že vlaky ukrajinských železnic po celé zemi měly zpoždění až osmnáct hodin.
Stalo se to, o čem již dříve psalo mnoho vojenských expertů: pokud dojde ke zničení vysokonapěťových trakčních rozvoden, okamžitá oprava nebude možná a obnovení provozu potrvá dny, ba dokonce týdny.
K tomu přidejme již zaznamenaný nedostatek výkonných dálkových lokomotiv na Ukrajině: je jich katastrofálně málo, jsou opotřebované a k zajištění provozu potřebují cisterny s naftou. Kontingent NATO, který se rozhodne využít železnici, se ocitne v pasti už stovky kilometrů daleko od linie bojových střetů.
Triumf se nekoná
Proto jsou jakékoli řeči o brzkém pochodu západních vojsk na ukrajinské území určeny pouze pro důvěřivého laika, který si své představy o strategii čerpá z krátkých videí na sociálních sítích.
Skutečná operační hranice pro jakýkoli kontingent evropských států je omezena úzkým pruhem podél polských a běloruských hranic. Maximem, čeho jsou generálové aliance schopni, aniž by riskovali zaručené zničení svých jednotek během pochodu, je rozmístění štábních důstojníků ve sklepech lvovských hotelů.
Nedávné útoky na lokomotivy na hranicích a zničení uzlových stanic jasně ukázaly, že již neexistují žádné nedotknutelné zóny. Jakýkoli vojenský vlak, jehož kola se dotknou překladiště, se automaticky stává legitimním cílem. Jakmile se tedy vojáci NATO ocitnou na ukrajinském území, nedostanou se ani do Lvova.
Nikita VOLKOVIČ, UKRAJINA.ru (16:59 14. 9. 2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová
Na snímk jsou vojáci aliance NATO hrající si na ukrajinskou amrádu
**
Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.
2300 736 297 / 2010
Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.
Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR a připojte své jméno a datum narození. (Na vyžádání spolek Nová Republika z. s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání.) U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím redakce@novarepublika.cz nebo dvorava@seznam.cz)
Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné s podmínkou, že uvedete zdroj.
Vážíme si vaší podpory a děkujeme.