Nejvyšší soud definitivně vyřešil klíčovou právní otázku výkladu zákonů o náhradě újmy způsobené povinným očkováním a očkováním proti onemocnění covid-19. (Foto: Flickr)
V přelomovém rozsudku ze dne 27. května 2026 (sp. zn. 25 Cdo 946/2024) rozhodl na základě dovolání, které v zastoupení klienta podala advokátní kancelář AK Sudolská.
Výrok soudu tak přináší zásadní jasno do systému odškodňování zdravotních následků po vakcinaci.
Celé vyjádření právní kanceláře:
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. května 2026, sp. zn. 25 Cdo 946/2024, definitivně rozhodl o klíčové právní otázce výkladu tzv. náhradových zákonů – zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, a zákona č. 569/2020 Sb., upravujícího náhradu újmy po očkování proti onemocnění covid-19. Stalo se tak na základě dovolání, které v zastoupení Klienta podala naše advokátní kancelář.
Klíčovou podmínku odškodnění – „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ – přitom vyložil zásadně mírněji, než jak to dosud činily soudy i Ministerstvo zdravotnictví.
V dotčeném sporu od počátku zastupujeme Klienta, u kterého nastaly vedlejší účinky očkování, které výslovně předpokládá náhradová vyhláška k dotčeným zákonům. Přesto byl obecnými soudy od roku 2023 odmítán s tím, že u něj nedošlo k zvlášť závažnému ublížení na zdraví ve smyslu judikatury. Teprve nyní Nejvyšší soud zrušil zamítavé rozsudky obou nižších soudů a věc vrátil k novému projednání. Důrazně přitom odmítnul výklad, podle kterého by nárok na náhradu újmy měl jen ten, kdo už žádné zdraví v podstatě nemá.
Výsledek je pro poškozené po povinných očkování a po očkování proti COVID-19 zásadním zlomem, neboť po více než 6 letech od účinnosti[1] náhradových zákonů konečně otevírá cestu ke spravedlivé náhradě.
Náhrada má nově náležet tam, kde očkování vyvolá „lékařsky diagnostikovatelnou újmu takové intenzity, že ji lze klasifikovat jako intenzivnější vytrpěnou bolest, závažnější trvalé následky v podobě ztížení společenského uplatnění, delší pracovní neschopnost či nezanedbatelné náklady léčení[2]“, a to podle obou zákonů.
Proč jde o průlomové rozhodnutí
Dotčeným rozsudkem vzniká dlouho tolik potřebná judikatura, o kterou se mohou opřít stovky lidí poškozených očkováním, a to jak proti COVID-19, tak proti povinným očkováním.
Dosavadní soudní praxe totiž dosud paušálně odmítala všechny případy, které nedosahovaly extrémně přísného měřítka „zvlášť závažného ublížení na zdraví“. Soudy mechanicky přebíraly judikaturu určenou pro úplně jiný typ případů. Nynější rozhodnutí Nejvyššího soudu tak bude mít dopad do všech řízení vedených na základě náhradových zákonů.
Z rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující klíčové závěry.
V první řadě platí, že pro nárok primárně poškozeného (očkovaného) neplatí měřítko sekundárních obětí, a judikatura k pojmu „zvlášť závažného ublížení na zdraví“, která je zaužívaná u sekundárních obětí není použitelná.
Dále platí, že náhrada za poškození zdraví způsobené očkováním musí být spravedlivá ve smyslu čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, a tomu musí odpovídat i výklad zákonných podmínek – tedy nesmí nárok od počátku znemožňovat.
Konečně, a to je důležité pro praxi, obecné soudy musí v každém případě individuálně posoudit skutečný rozsah a závažnost následků – nikoli nárok paušálně odmítat s odkazem na to, že nejde o „komatické stavy“ nebo stavy „srovnatelné s usmrcením“ – Nejvyšší soud takovouto paušalizaci zcela odmítl.
Vítáme, že Nejvyšší soud naplnil to, co jsme v zájmu Klienta i ostatních poškozených od počátku prosazovali: že nárok na odškodnění má každý, komu bylo ve veřejném zájmu ublíženo na zdraví – a to vždy podle individuálních okolností. Stát očekává od každého očkovaného určitou míru oběti ve prospěch ochrany veřejného zdraví; tam, kde však tato oběť přeroste v reálnou a citelnou újmu na zdraví, musí stát poskytnout spravedlivou náhradu – a je přitom nutné brát v úvahu konkrétní okolnosti konkrétního případu.
Geneze kauzy: čtyři roky odmítání
Klient se po aplikaci třetí dávky vakcíny v lednu 2022 domáhal náhrady za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za ztrátu na výdělku. Jeho nárok odmítlo nejprve Ministerstvo zdravotnictví, následně soud prvního stupně i Městský soud v Praze jako odvolací soud.
Argumentace byla pokaždé stejná: zdravotní následky Klienta sice mohou být subjektivně nepříjemné a částečně omezující, nedosahují však intenzity „zvlášť závažného ublížení na zdraví“, a tedy základní podmínka odpovědnosti státu nebyla naplněna. Jinými slovy, podle obecných soudů měl nárok na náhradu za ublížení na zdraví jen ten, kdo už žádné zdraví v podstatě neměl.
Soudy přitom pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ vykládaly podle judikatury k § 2959 občanského zákoníku, tedy podle pravidel, která se týkají odškodnění tzv. sekundárních (druhotných) obětí – pozůstalých a osob blízkých. Podle této judikatury jde o ta nejtěžší zdravotní poškození s následky srovnatelnými svou závažností s usmrcením blízké osoby. Jinými slovy, jak jsme opakovaně namítali: podle dosavadní praxe by náhrada náležela v podstatě jen tomu, kdo už fakticky žádné zdraví nemá.
Dovolání a návrh na zrušení části náhradových zákonů
V dovolání, o kterém Nejvyšší soud nyní rozhodoval jsme v zastoupení Klienta vymezili čtyři okruhy námitek. Namítali jsme zejména, že:
– nižší soudy se odmítly zabývat skutečnou mírou a rozsahem přetrvávajících obtíží Klienta a zamítly provedení znaleckého posudku, ačkoli k posouzení závažnosti recidivujících zánětů a myokarditidy nemají potřebné odborné znalosti;
– pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ nelze u přímého (primárního) poškozeného vykládat stejně přísně jako u sekundárních obětí podle § 2959 o. z.;
– restriktivní výklad je v rozporu s čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, který zaručuje právo na spravedlivou náhradu za poškození zdraví způsobené zákrokem;
– rozdíl v textaci mezi zákony č. 116/2020 Sb. a 569/2020 Sb. umožňuje v případě očkování proti COVID-19 podmínku zvlášť závažného ublížení na zdraví zcela vyloučit.
Nejvyšší soud se s podstatou naší argumentace ztotožnil již v roce 2025. Usnesením ze dne 31. března 2025 řízení přerušil a obrátil se na Ústavní soud s návrhem na zrušení sousloví „zvlášť závažnému“ v obou náhradových zákonech, neboť dospěl k závěru, že takto pojaté omezení nároku je v rozporu s ústavním pořádkem – takový postup jsme v dovolání navrhovali.
Řízení o zrušení částí zákona u Ústavního soudu
Ústavní soud usnesením ze dne 11. února 2026, sp. zn. Pl. ÚS 13/25, návrh Nejvyššího soudu odmítl – dílem pro neoprávněnost navrhovatele, dílem jako zjevně neopodstatněný. Sporná slova „zvlášť závažné“ tak v zákoně formálně zůstala.
Klíčové však bylo, že Ústavní soud současně potvrdil, že je možný ústavně konformní výklad § 2 zákona č. 569/2020 Sb. a že předpoklad pro přiznání náhrady očkovanému (primárně poškozenému) může být konstruován benevolentněji než u obecné náhrady újmy či u náhrady (sekundárním obětem) podle § 2959 o. z. S rozdílem v textaci zákonů Ústavní soud problém také neměl – gramatický odlišný výklad zákona č. 569/2020 Sb. dokonce výslovně označil za ústavně konformní – a tedy také možný.
Ústavní soud tím fakticky předal úlohu zpět Nejvyššímu soudu, který je povolán k výkladu podústavního práva při respektu k ústavnímu pořádku. Nejvyšší soud tuto úlohu nyní naplnil.
Co Nejvyšší soud rozhodl nyní: nový výklad pro poškozené
Po vrácení věci přistoupil Nejvyšší soud k výkladu obou náhradových zákonů v intencích usnesení pléna Ústavního soudu. Výsledek je pro poškozené po očkování zásadním přínosem.
Nejvyšší soud nejprve překlenul rozdílnou textaci obou předpisů. Konstatoval, že doslovné znění § 2 zákona č. 569/2020 Sb. je kvůli nejasné formulaci téměř nesrozumitelné, a uzavřel, že je třeba je vyložit shodně s § 2 odst. 1 zákona č. 116/2020 Sb. Podmínka „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ tak platí pro obě skupiny případů stejně – ovšem v novém významu s ohledem na postavení primárních obětí. Gramatický výklad, který by byl pro poškozené po očkování proti COVID-19 zdaleka nejpříznivější, tak Nejvyšší soud nevyužil.
Nejvyšší soud dále jednoznačně odmítl, aby se pojem u primárně poškozeného očkovaného vykládal podle přísné judikatury k § 2959 o. z. týkající se sekundárních obětí. Podle soudu se u nároku očkovaného nemůže jednat jen o stavy blížící se usmrcení, tedy například jen o komatické stavy či stavy spojené se ztrátou sebeobsluhy. Má jít přitom o dostatečně závažné zdravotní následky, nikoli minimální či nižšího významu a dopadu pro poškozeného.
Soud zároveň vymezil hranici na obě strany. Náhrada nenáleží těm, u nichž byla „reakce organismu krátkodobá, neohrožovala život ani je podstatně nevyřadila z běžných životních činností“[3] – zde nastupuje určitá míra společenské solidarity, v jejímž rámci má podle Nejvyššího soudu každý očkovaný snášet běžné, méně významné vedlejší účinky vakcinace.
Tam, kde však očkování přivodí „lékařsky diagnostikovatelnou újmu takové intenzity, že ji lze klasifikovat jako intenzivnější vytrpěnou bolest, závažnější trvalé následky v podobě ztížení společenského uplatnění, delší pracovní neschopnost či nezanedbatelné náklady léčení, nastupuje kompenzační povinnost státu podle obou náhradových zákonů.“[4]
Nejvyšší soud přitom vyšel mimo jiné z komparativní analýzy zpracované jeho oddělením analytiky a srovnávacího práva a z reportu Oxfordské univerzity (Covid-19 Vaccine No Fault Compensation Schemes) zahrnujícího 21 zemí. Závěr je, že většina evropských států uplatňuje tzv. no-fault kompenzační mechanismy a vyžaduje sice závažnou, trvalou či dlouhodobou újmu na zdraví, žádný stát však neodškodňuje pouze stavy blížící se smrti.
Jde tedy o naprosté české unikum, dané zjevně nesprávně připraveným zákonem, které Nejvyšší soud nyní kompenzuje. Znění zákona Nejvyšší soud přitom už dříve označil za protiústavní.
Nelze přitom odhlédnout od toho, že Ministerstvo zdravotnictví se výslovně proti tomuto příznivějšímu výkladu vymezilo: „Úmysl zákonodárce odškodňovat i následky očkování proti onemocnění covid-19 obdobně jako následky povinného očkování byl nepochybný, vláda předkládala návrh zákona Poslanecké sněmovně s vědomím, že se budou odškodňovat jen ty nejzávažnější následky, tedy pouze a jen zvlášť závažné ublížení na zdraví ve výkladovém smyslu dosavadní aplikovatelné judikatury a odborné literatury. Se stejným vědomím poté předmětný zákon schválily i obě komory Parlamentu České republiky.“[5]
Závěr
Vítáme, že Nejvyšší soud naplnil to, co jsme v zájmu Klienta i ostatních poškozených od počátku prosazovali: že nárok na odškodnění má každý, komu bylo ve veřejném zájmu ublíženo na zdraví. Stát očekává od každého očkovaného určitou míru oběti ve prospěch ochrany veřejného zdraví; tam, kde však tato oběť přeroste v reálnou a citelnou újmu na zdraví, musí stát poskytnout spravedlivou náhradu.
[1] Zákon č. 116/2020 Sb. nabyl účinnosti 8. 4. 2020; zákon č. 569/2020 Sb. pak 23. 12. 2020.
[2] Rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 946/2024-419, ze dne 27. 5. 2026; bod 35.
[3] Rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 946/2024-419, ze dne 27. 5. 2026; bod 35.
[4] Rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 946/2024-419, ze dne 27. 5. 2026; tamtéž.
[5] Rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 946/2024-419, ze dne 27. 5. 2026; bod 5.
AK Sudolská