Ředitel ruské zahraniční rozvědky SVR Sergej Naryškin publikoval v pátek zásadní dokument, který odhaluje brutální kontrast mezi Evropou a USA. Posuďte sami: Nejprve Donald Trump v pátek během tiskové konference v Oválné pracovně Bílého domu veřejně odmítl konstrukci, podle které měl nález dronu s výbušninou na německém letišti Lipsko/Halle představovat důkaz připravovaného ruského útoku proti Severoatlantické alianci.
Americký prezident dostal přímou otázku, zda tento incident nepovažuje za útok na území NATO. Jeho odpověď byla krátká, jednoznačná a především naprosto odlišná od válečného bubnování evropských vlád. Trump tak několika větami odmítl politický výklad incidentu, který Berlín využívá k další eskalaci vztahů s Moskvou. Všimněte si, že zatímco Trump odmítl dron jako důkaz útoku Ruska na zemi NATO, český ministr zahraničí se postavil na stranu německého válečného štváče a kancléře Merze.
Přepis videa:
Reportér: „Na německém letišti byl nalezen dron s výbušninou. Není to snad útok na území NATO?“
Donald Trump: „Nemyslím si, že by to Putin udělal. Mluvím s ním. Znám ho velmi dobře. Putin nemá v úmyslu zaútočit na území NATO.“
Německá vláda totiž Rusko oficiálně obvinila [1] z pokusu o útok dronem nesoucím výbušninu, který byl 4. srpna nalezen v nákladovém prostoru letiště poblíž ukrajinského transportního letadla Antonov An-124. Moskva německé obvinění kategoricky odmítla, označila je za nepodloženou provokaci a varovala před následky bezprecedentního vyhrocení vzájemných vztahů.
Trump se přesto nepřipojil k Berlínu, neoznačil nález dronu za ruský útok na členskou zemi NATO a nepřijal ani tezi, že Vladimir Putin plánuje vojenskou konfrontaci s aliancí. Naopak prohlásil [2], že ruského prezidenta dobře zná, pravidelně s ním hovoří a nevěří, že by Moskva usilovala o napadení území NATO.
Ve stejné chvíli Donald Trump potvrdil, že jeho zvláštní vyslanec Steve Witkoff a zeť Jared Kushner vyrazí do Moskvy a následně pravděpodobně také do Kyjeva. Nepovezou další balík raket, sankcí ani ultimát, ale nový americký návrh na ukončení války na Ukrajině.
Agentura Reuters cestu obou vyjednavačů potvrdila [3] s tím, že přesný harmonogram ještě nemusí být definitivní. Moskva má být první zastávkou a návštěva Kyjeva se stále koordinuje. Jde o další pokus Trumpovy administrativy prolomit patovou situaci, ale tentokrát probíhá v okamžiku, kdy se pozice Washingtonu a evropských metropolí stále viditelněji rozcházejí.
Přepis videa:
Reportérka: „Kdybych mohla položit ještě jednu otázku ohledně Moskvy. Jared Kushner a Steve Witkoff mají údajně odjet do Kyjeva a Moskvy. Přivezou s sebou nové návrhy?“
Donald Trump: „Přivezou s sebou návrh na ukončení války. Protože já jsem ukončil osm válek. Doufám, že jste na mě pyšní. Ukončil jsem osm válek. Nikdo mi za to nedává zásluhy. Ukončil jsem osm válek. Dostal jsem za to Nobelovu cenu? Ne. I když ta, která ji dostala, byla tak laskavá, že mi ji chtěla dát.“
Bílý dům hledá cestu k dohodě, zatímco Berlín a Brusel každý další incident využívají jako důkaz, že Rusko připravuje útok proti Evropě. Trump říká, že Putin na NATO zaútočit nechce. Evropské vlády současně přesouvají další peníze do zbrojení, plánují přechod průmyslu na válečný režim a učí obyvatelstvo, že přímý konflikt s Ruskem může přijít během několika let. Tyto dva přístupy již nelze zakrýt diplomatickými frázemi o jednotě Západu.
Spojené státy se snaží ukrajinskou válku uzavřít, aby mohly své strategické kapacity přesunout jinam. Evropské elity se naopak chovají, jako kdyby ukončení konfliktu znamenalo jejich politickou porážku, protože by se zhroutila celá konstrukce, na níž poslední roky postavily svoji legitimitu, zbrojní výdaje a omezování vztahů s Ruskem. Takže zatímco Trump se snaží o mír a posílá do Ruska vyjednavače míru, tak Evropa mezitím posílá do Ruska rakety dlouhého doletu, drony a nově i obvinění ze sabotáží v EU, takže na to musí reagovat už i ruská rozvědka.
Šéf ruské rozvědky varoval před válkou v celé Eurasii
Reakce Moskvy přišla ještě téhož dne a její obsah je mnohem vážnější než obvyklé diplomatické protesty. Ředitel ruské zahraniční rozvědky SVR Sergej Naryškin vystoupil v Petrohradu na 22. zasedání vedoucích bezpečnostních orgánů a zpravodajských služeb zemí Společenství nezávislých států. Prohlásil [4], že riziko rozsáhlého konfliktu v celém eurasijském prostoru už není hypotetické, ale naprosto reálné.
Naryškin obvinil evropské elity z poskytování rozsáhlé vojenské a finanční podpory Kyjevu a současně z maření všech pokusů o mírové urovnání. Podle něj má velení NATO zájem válku prodlužovat, protože ukrajinské území a ukrajinští vojáci představují prostředek k oslabování ruského vojensko-technického a mobilizačního potenciálu.
Sergej Naryškin, ředitel ruské zahraniční rozvědky (SVR)
Šéf SVR tvrdí, že alianční analýzy označují pokračování ukrajinského konfliktu za nejvýhodnější způsob, jak Rusko dlouhodobě vyčerpávat. „Tato fráze zní jako přiznání,“ uvedl. Podle jeho interpretace není prvořadým cílem západní politiky vítězství Ukrajiny, ale co nejdelší pokračování války, během níž Ukrajinci zabíjejí Rusy a Rusové spotřebovávají své zbraně, peníze i lidské rezervy.
Naryškin současně varoval, že ukrajinský mobilizační potenciál se podle odhadů některých evropských rozvědek během roku 2026 fakticky vyčerpá. Ukrajina se propadá do demografické katastrofy, v níž se spojuje válečná úmrtnost, emigrace, nízká porodnost a pokračující mobilizace mužů. Pokud jsou tato hodnocení alespoň přibližně správná, potom čas nepracuje pro Kyjev ani pro Brusel. Pracuje proti nim.
Evropský „plán A“ měl podle Naryškina spočívat ve strategickém vyčerpání Ruska a následném přístupu k jeho surovinám, trhům a politickému prostoru. Jenže na cestě stojí překážka, kterou nelze vyřešit ani dalšími sankcemi, ani dalšími konferencemi: Ukrajině docházejí lidé. Evropské elity podle šéfa SVR tuto kdysi prosperující sovětskou republiku jednoduše „vymlátily proti Rusku“.
Připravenost na válku do roku 2030 už není konspirace, ale oficiální program Evropské unie
Naryškin upozornil rovněž na evropskou Bílou knihu o obraně a program Připravenost 2030. Evropská komise skutečně představila [5] soubor opatření zaměřených na masivní zvýšení vojenských kapacit, společné nákupy zbraní, rozšíření zbrojní výroby a posílení vojenské infrastruktury do konce tohoto desetiletí.
Samotný dokument samozřejmě neříká, že Evropská unie hodlá Rusko v roce 2030 napadnout. Zakotvuje však přípravu Evropy na možnost rozsáhlého konfliktu, přičemž právě Rusko je v evropské bezpečnostní rétorice označováno za hlavní hrozbu. Naryškin tento program interpretuje jako institucionální přechod Evropy k přípravám na válku s Ruskou federací.
Podle šéfa SVR je evropská společnost na rozsáhlou válku objektivně nepřipravená. Desítky let byla vedena ke konzumu, pohodlí a individualismu, ale nyní se od ní očekává, že přijme drastické zvyšování výdajů na obranu, návrat branné povinnosti, hospodářské oběti a militarizaci veřejného prostoru. Proto je zapotřebí trvalý obraz nepřítele na východě.
Strach z Ruska umožňuje přesouvat stovky miliard eur ke zbrojním koncernům, budovat vojenské koridory, modernizovat přístavy a železnice, zadlužovat státy a vysvětlovat obyvatelstvu, proč na sociální systém, zdravotnictví nebo důchody najednou nejsou peníze. Válka ještě nezačala, ale její rozpočtová a propagandistická infrastruktura již vzniká.
Největší nebezpečí spočívá v představě takzvané kontrolované eskalace. Evropští politici mohou sami sebe přesvědčit, že lze neustále zvyšovat tlak, posílat stále účinnější zbraně, podporovat útoky hlouběji na ruském území a současně inscenovat vojenskou připravenost, aniž by Moskva překročila svůj práh tolerance. Naryškin ale varoval, že právě tímto způsobem se mocnosti dostávají do pasti vlastní propagandy. Diplomacie přestane fungovat a eskalace se utrhne z řetězu.
Německá simulace ukázala, že NATO se může rozpadnout bez jediného výstřelu z Washingtonu
Děsivou ilustraci tohoto problému poskytla veřejná strategická simulace „Ernstfall“, kterou připravil deník Die Welt společně s Německým centrem pro válečné simulace při Univerzitě Helmuta Schmidta v Hamburku. Do cvičení byli zapojeni bezpečnostní experti, bývalí představitelé NATO a někdejší vysocí důstojníci Bundeswehru.
Scénář „Ernstfall“ simuloval [6] situaci, v níž ruské jednotky po skončení cvičení zůstaly v Bělorusku a následně pod záminkou humanitární krize v Kaliningradské oblasti provedly omezenou operaci na území Litvy. Nešlo o masivní invazi do celé Evropy, ale o přesně dávkovaný zásah, jehož cílem bylo otestovat politickou soudržnost NATO.
Simulace odhalila, že vojenské schopnosti nejsou jediným ani hlavním problémem aliance. Tím skutečným problémem je politické rozhodování. Evropské vlády váhaly, zda incident vůbec představuje útok vyžadující kolektivní odpověď, obávaly se eskalace a nebyly schopny rychle vytvořit jednotné velení. Jakmile navíc nebyla zaručena rozhodná podpora Spojených států, začala se evropská soudržnost rozpadat.
Ruská strana ve scénáři dosáhla omezeného cíle nikoliv proto, že by vojensky porazila celou alianci, ale proto, že protivníka paralyzovala nejednoznačností. Některé evropské státy nechtěly riskovat rozsáhlou válku kvůli omezenému územnímu incidentu v Pobaltí. Jiné požadovaly americké vedení. Další začaly hledat možnost separátního příměří.
Právě tady leží smrtelná slabina celé evropské válečné rétoriky. Brusel může vydávat bílé knihy, tisknout brožury o krizové připravenosti a objednávat další stovky tanků, ale bez Spojených států nemá Evropa jednotné politické centrum, dostatečnou strategickou logistiku ani společnou vůli vést dlouhou válku s jadernou mocností.
Washington už nehledí na Moskvu, ale přes Tichý oceán na Peking
Spojené státy už mají evropského problému po krk. Je to paradox, protože právě předchozí americké administrativy sehrály zásadní roli v procesu, který po převratu na kyjevském Majdanu v roce 2014 dovedl Ukrajinu až k otevřené válce s Ruskem. Jenže americké priority se mezitím změnily. Největší strategickou výzvou pro Washington není Rusko, ale Čína. Čínský průmysl, výrobní kapacity, technologický rozvoj a rostoucí vojenská síla představují konkurenci, kterou nelze odstranit evropskými sankcemi.
Rusko je vojenským soupeřem a jadernou velmocí, ale Čína je ekonomickým a průmyslovým protivníkem schopným změnit celé uspořádání světového systému. Do této rovnice patří také Írán. Čína odebírá obrovské množství íránské ropy, přičemž podle údajů zveřejněných agenturou Reuters představovaly íránské dodávky v první polovině roku 2025 přibližně 13,6 procenta čínského dovozu ropy [7]. Většina tohoto obchodu probíhá se slevou a mimo standardní západní sankční mechanismy.
Íránská ropa není pro Peking důležitá jen jako energetická surovina. Je to také strategická pojistka proti přílišné závislosti na Rusku. Čína potřebuje mít možnost volby mezi Moskvou, Teheránem a dalšími dodavateli. Konkurence mezi sankcionovanou ruskou a íránskou ropou tlačí ceny dolů a dává Pekingu mimořádně silnou vyjednávací pozici. Pokud by Spojené státy a Izrael íránský režim zničily, přerušily jeho exportní infrastrukturu nebo zablokovaly dodávky, Čína by přišla o jeden z hlavních zdrojů levné ropy.
Analýza Carnegie Endowment upozornila [8], že případné vypadnutí íránských a venezuelských dodávek by pro Peking představovalo vážnou ztrátu a hlavním příjemcem by se stalo právě Rusko. Čína by se ocitla v mnohem větší závislosti na ruské ropě. To by sice ekonomicky posílilo Moskvu, ale zároveň by to snížilo čínskou možnost rozehrávat ruské a íránské dodavatele proti sobě. Proto Peking podporuje Írán podstatně silněji, než by se mohlo zdát z oficiálních diplomatických prohlášení. Nejde o sentiment, ale o ropu, ceny, strategickou autonomii a bezpečnost dodávek.
Americké zbraně možná přijdou, američtí vojáci už přijít nemusí
Evropské elity stále plánují budoucnost, jako kdyby americký voják, americké letectvo a americká logistika byly automaticky k dispozici pro jakoukoli válku, kterou Evropa vyvolá nebo do níž se nechá zatáhnout. Jenže Washington se připravuje na soupeření s Čínou, na konflikt kolem Tchaj-wanu, na kontrolu námořních tras a na ochranu vlastní pozice v Indo-Pacifiku. Americké zbrojovky budou Evropě samozřejmě rády prodávat rakety, letadla, systémy protivzdušné obrany i munici. Evropská válka je pro ně obchodní příležitostí.
Dodávky amerických zbraní
Z toho ovšem nevyplývá, že americký prezident vyšle statisíce vojáků do přímé pozemní války s Ruskem a bude riskovat jaderný útok na americká města kvůli rozhodnutím Berlína, Paříže, Londýna nebo Bruselu. Simulace „Ernstfall“ ukázala přesně tento problém. Jakmile se americká podpora stane nejistou, evropská jednota mizí. Země vzdálené od ruských hranic začnou počítat náklady.
Část vlád odmítne pokračovat v beznadějném konfliktu. Některé státy budou požadovat okamžité příměří, jiné mohou hledat vlastní dohodu s Moskvou. NATO se nemusí rozpadnout slavnostním podpisem jednoho dokumentu. Může se rozpadnout ve chvíli, kdy několik členů odmítne za ostatní bojovat.
Tak dlouho budou Evropu připravovat na válku, až ji nakonec opravdu dostanou
Trumpův páteční výrok proto nebyl bezvýznamnou poznámkou před kamerami. Americký prezident přímo před zraky světa odmítl přijmout evropský výklad lipského incidentu jako důkazu ruského útoku na NATO. Současně oznámil vyslání Witkoffa a Kushnera s novým mírovým návrhem do Moskvy a Kyjeva.
Kontrast nemůže být výraznější. Washington posílá vyjednavače. Evropa posílá další peníze zbrojovkám. Trump říká, že Putin nechce zaútočit na NATO. Evropské vlády tvrdí, že útok může přijít nejpozději do roku 2030. Bílý dům hledá transakční dohodu.
Steve Witkoff, vyjednavač Trumpa pro Rusko a Blízký východ
Brusel vytváří politické, ekonomické a propagandistické podmínky pro dlouhodobou konfrontaci. Moskva samozřejmě této situace využívá a může si při jednáních klást tvrdé podmínky. Kyjev nemá dostatek lidí, Brusel nemá vlastní jednotné velení a bez Washingtonu nemá ani věrohodnou strategii vítězství.
Evropě zůstávají sankce, mediální kampaně, zbrojní zakázky a série incidentů, jejichž původ je veřejnosti předkládán jako hotová věc ještě dříve, než může vidět úplné vyšetřovací spisy. Nález dronu s výbušninou je závažný incident a německé orgány tvrdí, že mají zpravodajské poznatky ukazující na Rusko.
Spirála eskalace se v určitý okamžik stane nezastavitelnou
Veřejnosti však nebyl předložen úplný důkazní řetězec, který by umožnil nezávisle posoudit zadavatele, výrobce, způsob dopravy, osobu ovládající dron a skutečný cíl operace. Přesto se už incident používá k diplomatickým trestům, sankčnímu tlaku a mobilizaci evropského veřejného mínění
Takto vzniká spirála, před níž Naryškin varoval. Každá provokace potvrzuje předem připravený obraz ruského nepřítele s namalovanými rohy. Každé obvinění ospravedlňuje další zbrojení. Každé zbrojení je v Moskvě vykládáno jako příprava na útok a vyvolává ruskou protiakci. Média potom tuto protiakci označí za další důkaz ruské agresivity a celý proces začíná znovu na vyšší úrovni.
Zelenský s Witkoffem
Tak dlouho budou evropští politici, tajné služby a média připravovat obyvatelstvo na válku s Ruskem, až se diplomacie stane politicky nemožnou. Tak dlouho budou veřejnosti vysvětlovat, že mír je kapitulace a kompromis zrada, až jedinou přípustnou možností zůstane vojenská konfrontace. A tak dlouho budou věřit pohádce o kontrolované eskalaci, až se eskalace přestane dát kontrolovat.
Trump nyní dává Evropě poslední možnost sestoupit z této cesty. Otázkou není, zda ji evropské elity uslyší. Otázkou je, zda ji vůbec slyšet chtějí. Protože pro mnohé z nich už válka není katastrofou, které je nutné zabránit, ale politickým projektem, na němž stojí jejich moc, rozpočty a budoucnost. A právě proto je současná situace mnohem nebezpečnější než kterýkoliv jednotlivý dron nalezený na letišti. Evropa se odpoutává od USA obrovskou odstředivou rychlostí.
Každou sekundou se vzdaluje od míru, a každou další sekundou se přibližuje válečnému střetu s jadernou mocností, ale bez amerických vojsk po boku. Přesto ale vidíme, že Evropa si cestu vybrala a míří k válce a k vybičované protiruské propagandě ve stylu nacistické III. Říše neblahé paměti druhé poloviny 30. let minulého stoletá. Potvrzují to svými kroky a výroky už i čeští politici, jmenovitě někteří ministři Babišovy vlády. A to je zkrátka realita.