Obsah
V sobotu byl uveden do úřadu 38. arcibiskup pražský a 26. primas český Mons. ThLic. Ing. Stanislav Přibyl, Th.D., Ph.D. CSsR. Vystřídal zde Mons. Jana Graubnera.
České země poznaly pastýře, kteří vedli svůj lid pevnou rukou k nebi. Odmítali kompromis se světem — a světem za to byli nenáviděni. Právě proto jsou dnes v kalendáři svatých. Nastoupení Stanislava Přibyla na trůn primase českého však, žel, není příležitostí k jásotu. Spíše k otázkám.
Odkud přichází?
Přibyl je řeholník — redemptorista. Řád svatého Alfonse z Liguori dříve vychovával světce a misionáře. Moderní, pokoncilní redemptoristé jsou v mnoha svých větvích především mistry takzvané „inkulturace“ — tedy přizpůsobování tam, kde se Církev a víra světu přizpůsobovat nesmí. Formace v prostředí, kde heslem přestal být výrok Kristův „Jděte a získejte učedníky“ a nahradilo ho „buďte blízko lidem“, zanechává na člověku nesmazatelné stopy. A u Přibyla jsou tyto stopy vidět.
Sám říká, že chce „naslouchat, povzbuzovat a propojovat“. Krásná slova. Ale jsou to slova pastýře duší, nebo vedoucího skupinové terapie? Prohlásil, že chce „utvářet Církev jako domov pro všechny věřící, otevřený všem lidem dobré vůle, především těm, kteří stojí na okraji společnosti.“ Domov pro koho a za jakých podmínek? Domov bez dveří, jimiž se ven vykazují bludaři, přestává být Církví a stává se noclehárnou morálních zkrachovalců.
Střed mezi Bohem a ďáblem
Srdcem Přibylova programu je rétorika „mostu“. Chce být mostem mezi konzervativci a liberály — a říká to s hrdostí. V politice je umění kompromisu někdy ctností. V otázkách víry a mravů však nikoli! Svatý Vincenc Lerinský nás učí, že pravda Církve je to, v co se věřilo všude, vždy a všemi. Tato pravda nestojí „uprostřed“ mezi věřícími a odpadlíky — stojí tam, kde stála vždy: na straně Tradice.
Přibyl to přiznává, když říká: „Když je někdo liberálnější, může být pozornější k osudům jednotlivců. Na druhou stranu to nemusí svědčit koherenci učení církve, které nazýváme pokladem. Jako jediná možná cesta mi z toho vychází být uprostřed.“
Přesně takhle pracuje modernismus. Přesně před tímhle varoval Pius X. ve své slavné encyklice proti modernistům. Neodmítají Boží Pravdu otevřeně — to by bylo příliš průhledné. Místo toho z Pravdy udělají jeden z pólů a jsou ve „středu“. Posléze se pro druhou stranu jako opačný pól začne jevit ten původní „střed“. A znovu se hledá kompromis. „Střed“ tak postupně salámovou metodou ujíždí ke straně bludu. A za dvacet let nestojíme uprostřed, ale v mravní bažině na samém okraji pekla.
Sám Přibyl na rovinu říká, že to „musí prostě risknout“. S pravdou víry se ale neriskuje. O věčnou spásu nebo věčné zavržení nechceme hrát poker.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Synodální duch čili duch doby
Přibyl je plodem éry posledních papežů, poté Františkovy synodální mašinerie. Byl Františkem jmenován do Litoměřic a teď jeho nástupcem povýšen do Prahy. Jenže synodální duch je duch, jehož jedovaté plody už dávno vidíme: v německé církvi vede k žehnání homosexuálním párům, v Belgii k diskusím o svěcení žen. O odpadnutí od svátostí ani nemluvě.
Přibyl také říká věc, která by neměla projít bez povšimnutí. „Mým přáním není mít narvané kostely za každou cenu. Mým přáním je, aby se ta hrstka, co v nich je, skládala z lidí, kteří chodí proto, že chtějí.“
Pěkně řečeno. Jenže Kristus apoštolům neřekl: „Počkejte, až za vámi lidé sami přijdou, až pocítí autentickou touhu.“ Řekl jim: „Jděte.“ Pastýř jde za ztracenou ovcí — nelehá si doma a nečeká, zda se ovce svobodně a autenticky rozhodne vrátit. Přibylův argument, že historický model všeobecné katolicizace selhal, nic nemění na tom, že Církev má mandát k misii — a ten mandát nevypršel ani dnes.
Ve skutečnosti tato rétorika o hrstce autentických věřících dělá z porážky ctnost. Oblékáme kapitulaci před sekularizací do hávu skromnosti. Je to pohodlnější než zeptat se, proč lidé odešli a co pastýři zanedbali.
Smíření s odsunutými Němci
Přibyl vyhlásil rok smíření s odsunutými Němci, označil tuto ránu za „hnisající“ a naplánoval bohoslužby na místech spojených s odsunem.
Ale tato iniciativa nevznikla v tichosti farní kaple — přišla jako hlasitý program s tiskovými konferencemi do doby, kdy sudetoněmecké spolky hlasitě lobbují za přehodnocení Benešových dekretů a kdy je toto téma vděčnou municí pro ty, kdo chtějí Českou republiku oslabit v otázkách národní suverenity.
Pastýřská péče o konkrétní osudy je věcí hodnou biskupa. Programová symbolika, o níž se pak mluví v politických diskusích v Berlíně či Mnichově, je věcí jinou. Ani předstíraná naivita není omluva. Pastýř má mít oči otevřené.
Co v tom všem chybí
Když si projdeme Přibylovy rozhovory — a je jich nemálo, neboť nový arcibiskup komunikaci skutečně miluje – hledejme slova: hřích, pokání, spása, peklo, věroučná pravda, Tradice, odpad od víry. Nenajdeme je. Zato najdeme bohatou zásobu jiných výrazů: dialog, naslouchání, propojování, smíření, procesy, energie, inkluze, autenticita. Noviny ho chválí, že „dokáže srozumitelně mluvit jak s věřícími, tak s širší veřejností.“
Přitom jazyk modernismu, relativismu a slizké opatrnosti je zde zcela evidentní. Známe jej od mnoha pastýřů posledních desetiletí.
Svatý Jan Křtitel mluvil srozumitelně s Herodem — a Herodes mu za to uťal hlavu. Srozumitelnost, po níž dnes nikdo nevyskočí ze židle, není srozumitelností evangelia. Je srozumitelností těch, kdo stojí na nepřátelské straně vůči Bohu a Církvi.
Vyhranit se v modlitbě
Komentátor Outrata z levičáckého Deníku Referendum s radostí píše, že Přibyl „bude méně názorově vyhraněný než Dominik Duka“. Má to být kompliment.
Krásou nechtěného je to diagnóza – kterou je řečeno vlastně vše. Anebo není?
Ještě se totiž musíme podívat, v jakém prostředí se tato diagnóza vyslovuje. V českých církevních kruzích působí i lidé typu teologa Tomáše Petráčka. Tento „kněz“ veřejně zpochybňuje závaznost tradičního učení Církve, volá po zásadní revizi jejího postoje k rozvedeným, ke kněžskému celibátu, ke svěcení žen, a který celou dvoutisíciletou Tradici má za historicky podmíněný omyl čekající na nápravu.
Petráček — a jemu podobní — považují nového pražského arcibiskupa za konzervativního (!).
Když tedy Mons. Přibyl prohlašuje, že chce stát uprostřed a být mostem, m usíme se ptát: mostem mezi čím a čím? Mezi věrností Tradici na jedné straně a Petráčkovým programem demolice na straně druhé? Most, který spojuje pravdu s jejím opakem?
Petráčkové a Halíkové nepředstavují pól, s nímž lze hledat kompromis. Snaha o to představuje přesně ten stav, před nímž Pius X. varoval: víru přetavenou v pocit, dogma přetavené v rozhovor, Církev přetavenou v diskusní klub.
A do tohoto prostředí nastupuje Přibyl s heslem „propojovat a naslouchat“. Nestojí uprostřed mezi dvěma stejně legitimními pozicemi. Stojí na půli cesty ke kapitulaci — a chce, abychom si mysleli, že to je moudrost.
Jenže pražská arcidiecéze nepotřebuje facilitátora skupinových pocitů. Potřebuje muže, který se nebojí říci s apoštolem Pavlem: „Jiné evangelium není — jsou jen někteří, kteří vás uvádějí do zmatků a chtějí evangelium Kristovo převrátit.“
Proto je třeba se za primase českého modlit.