Tato fáze íránského konfliktu pravděpodobně skončí až tehdy, když si Západ nabije hubu v blížícím se ekonomickém kolabsu.
Válka USA s Íránem překročila svou počáteční fázi a vstoupila do nové – fáze, ve které Írán implicitně sází na to, že další fází bude válka. S největší pravděpodobností se bude jednat o krátké epizody omezené války, které však mají potenciál rozšířit se na regionální úroveň, pokud se USA (a Izrael) rozhodnou k prudké eskalaci.
Nová fáze samozřejmě s sebou nese riziko, Írán však drží trumfy v podobě schopnosti způsobit neúměrně větší škody na infrastruktuře v Perském zálivu jako odvetu za jakékoli utrpěné škody – a vědomí, že Západ se stále více blíží k pádu z energetické „propasti“.
Tři pilíře, na nichž tento posun spočívá, jsou zaprvé přesvědčení, že Írán nebude (a nemůže být) odsunut od své kontroly nad Hormuzem a že díky konsolidaci svých správních struktur v této oblasti bude realita íránské kontroly nad Hormuzem stále více přijímána státy a odrážet se v jejich smíření s íránsko-ománskou kontrolou.
S tímto základním principem souvisí íránské uplatňování eskalovaného odstrašování vůči americké námořní blokádě. Jakýkoli pokus o zadržení nebo útok na íránská plavidla či zasahování do správy průlivu bude čelit stále tvrdším odvetným reakcím. V konečném důsledku může tato politika vést k tomu, že Írán způsobí americkým námořním plavidlům stále větší škody – což je další bod tření.
Například 3. června USA vystřelily raketu Hellfire na íránský ropný tanker poblíž Hormuzského průlivu. V reakci na to byla raketami zasažena loď The Panaya, která je ve vlastnictví (nebo částečném vlastnictví) USA. Írán navíc vypálil tři vlny řízených střel na americkou leteckou a vrtulníkovou základnu v Kuvajtu, odkud útok vzešel. Objevily se také snímky vážného poškození mezinárodního letiště v Kuvajtu (ačkoli příčina poškození zůstává sporná).
Druhý základní princip ovlivňující tento posun jednoduše odráží íránské pohrdání Trumpovým neustálým zvyšováním požadavků, přehnanými hrozbami (které zjevně nedosahují kapacit USA), spolu s jeho neustálým kličkováním a pohrdavou rétorikou vůči Íránu.
Íránské vedení zřejmě dospělo k závěru, že ke kompromisu pravděpodobně nedojde a že je lepší „vyjednávání“ ukončit, „než pokračovat v bezúčelných vyjednáváních vedených v dobré víře s podvodným a chátrajícím americkým režimem“, jak New York Times označil íránská „vyjednávání“ — což naznačuje, že „chaos kolem dohody“ není ojedinělou chybou Trumpa omezenou na íránskou otázku, ale spíše konzistentním vzorcem dysfunkčnosti, který se opakuje prakticky ve všech Trumpových „mírových“ iniciativách.
Za rozhodnutím Íránu pozastavit jednání však pravděpodobně stojí postupně se vyjasňující skutečnost, prosakující z izraelských a amerických prohlášení a analýz, že skutečným cílem americko-izraelského zákeřného útoku z 28. února nikdy nebyla změna režimu jako taková — s cílem vyměnit íránské „tvrdé linie“ za umírněnějšího vůdce ve stylu „Delcy Rodriguesové“; ale spíše přivodit úplné zničení a rozpad Íránu – poznatek, který nutně musel změnit íránské kalkulace.
Tento poznatek enormně upevnil veřejnou podporu Islámské republiky a zároveň proměnil válku v existenční boj za zachování etických hodnot revoluce. Z tohoto úhlu pohledu má Írán s Trumpem málo o čem diskutovat, kromě nějakého budoucího modus vivendi – až a pokud Washington pochopí, že je v pasti, a nastoupí nový realismus.
Třetím principem, na kterém spočívá tato nová fáze konfliktu, je ten, který Írán formuloval již na začátku islamabadských rozhovorů: „Příměří pro všechny; nebo příměří pro nikoho“. To bylo znovu zdůrazněno v posledním ultimátu Íránu adresovaném Trumpovi: „Kdyby byly izraelské hrozby z minulého týdne, že srovnají s zemí jižní předměstí Bejrútu Dahiyeh, uvedeny do praxe, Írán by tvrdě zasáhl severní Izrael svými raketami. ‚Bylo to příměří pro všechny – nebo žádné příměří‘.
Trump zvolil příměří a po svém telefonátu s Netanjahuem oznámil, že je v platnosti. Řekl Netanjahuovi, aby zrušil plánované bombardování Dahiyeh v jižním Bejrútu. V Izraeli se na Netanjahua snesla obrovská vlna hněvu ze všech stran politického spektra kvůli samotné myšlence omezit jakékoli izraelské útoky v Libanonu. Bývalý premiér Naftali Bennett obvinil Netanjahua ze „ztráty kontroly nad izraelskou suverenitou“. A bývalý premiér Jair Lapid prohlásil, že Izrael se po odvolání útoků stal „vasalským státem“.
USA a Izrael se již několik měsíců pokoušejí přimět část libanonských vůdců, aby přijali úkol odzbrojit Hizballáh, jak vysvětlil Rubio, „aby to nemusel dělat Izrael“ – což libanonští vůdci zjevně nedokážou.
Izrael nemá žádnou ucelenou strategii vůči Libanonu. Bývalý vysoký důstojník izraelské vojenské rozvědky Danny Citrinowicz nastínil nový strategický „íránský úspěch“:
„Teheránu se fakticky podařilo propojit libanonskou frontu s širším íránsko-izraelským prostorem. Jakékoli eskalace v Libanonu jsou nyní stále více vnímány skrze prizma dynamiky mezi USA a Íránem“.
Přesto však poznamenává:
„Situace v Libanonu zůstává velmi nestabilní. Izrael a Hizballáh nadále interpretují současné dohody zásadně odlišným způsobem. [Zatímco] Izrael tvrdí, že si zachovává svobodu jednání v celém Libanonu s výjimkou Bejrútu, Hizballáh [na druhé straně] trvá na tom, že jakákoli izraelská vojenská aktivita – jakákoli – porušuje rámec příměří. Tyto protichůdné interpretace vytvářejí značný potenciál pro obnovení třenic a eskalace na místě.“
V Izraeli zůstává situace v severních městech pro téměř všechny Izraelce citlivým tématem. Mnoho měst podél libanonské hranice a směrem dolů do Galileje je napůl prázdných — „celé pásy země opuštěné vládou“, píše Ben Caspit. Místní politici tvrdí, že „jsou také Izraelci“ a že vláda musí reagovat.
Libanon jistě zůstane sporným bodem. Není otázkou, zda, ale kdy udeří další krize. Izrael to nenechá být – dokonce i liberální opoziční vůdci požadují zničení Hizballáhu a protestují proti tomu, že Trump svazuje Netanjahuovi ruce v Libanonu.
Ani Írán to nenechá být. Zprostředkovatelé informovali Američany, že Írán považuje za závazné podmínky ukončení války v Libanonu, stažení izraelských sil a stažení z Hormuzu – a teprve poté je ochoten diskutovat o dalších otázkách.
Takže jsme tady. Vojenské šarvátky – v podstatě zkrácená série úderů amerických sil na íránskou lodní dopravu a infrastrukturu v průlivu, vyplývající z Trumpova přání prosadit svou námořní blokádu před americkou veřejností – pokračují. Tato situace je zjevně výbušná – stejně jako kontext v Libanonu.
Írán v podstatě uznává realitu, že v této nové fázi – s tolika inherentními ohnisky napětí – se americká vojenská eskalace v určitém okamžiku pravděpodobně stane politickou nutností pro potřeby Trumpa a jeho domácích a židovských sponzorů.
A co jednání? Nikam nepovedou, dokud Izrael a američtí židovští miliardářští dárci odmítnou jakýkoli výsledek s Íránem, který by nechal Írán nedotčený a silnější a – pari passu v tomto binárním uvažování – odpovídajícím způsobem oslabil projekt „Izrael na prvním místě“ v USA a v regionu.
Dohoda, která nepovede k nezvratnému oslabení Íránu, bude těmito silami odsuzována jako „zrádné zanedbání povinnosti“ ze strany Trumpa. Bude nemilosrdně napaden. Přesto si musí uvědomit, že Írán je tak jako tak na pokraji toho, aby se zbavil amerických okovů.
Tato fáze íránského konfliktu pravděpodobně skončí až tehdy, když si Západ nabije hubu v blížícím se ekonomickém kolabsu …