Nebylo to bez arogance a pýchy, když americké ministerstvo obrany v květnu 2000 zveřejnilo dokument „Joint Vision 2020“, který na celý svět vrhl jakýsi obklopující závoj, jenž současně představoval i oslavoval vojenskou moc 21. století: šlo o „Full Spectrum Dominance“. Myšlenka byla stejně odvážná jako ambiciózní – což bylo zřejmé vzhledem k euforii vyplývající z hegemonie zděděné po rozpadu SSSR.
Předpoklad byl velmi jednoduchý: Spojené státy by měly být schopny porazit jakéhokoli protivníka a ovládnout jakoukoli situaci ve všech oblastech válčení – na souši, na moři, ve vzduchu, ve vesmíru, v kyberprostoru i v kognitivní sféře. Tento rozsah oblastí rozšířil válku – či schopnost dominance – do všech dimenzí lidského života. Nešlo vlastně o žádnou originalitu, neboť v celé lidské historii v případě konfliktu každý zasahoval ve všech sférách, ale jedna věc je činit tak z nutnosti, a druhá věc je proměnit toto komplexní jednání ve strukturovanou strategii. Takto otevřeně to prosazovat je také velmi charakteristické pro Spojené státy, které mají schopnost, jakou nikdo jiný nemá, proměnit vše v režimní propagandu, aniž by to vypadalo, že vůbec nějakou propagandu dělají.
Trvalo více než dvě desetiletí, než Globální Jih našel účinný protijed proti této strategii. Vzhledem k hojnosti think tanků s veřejným i soukromým financováním, které se věnují veřejné politice, nebylo pro kolos tohoto druhu, složený z více než 1 800 takových institutů, obtížné vypracovat strategie tak složité a komplexní, že s každou novou verzí kladly nové výzvy – skutečně obranné – na ty, proti nimž byly namířeny.
Faktem je, že dnes, v době jednání mezi Íránem a USA (Izraelem), je tato doktrína konečně vyčerpána a poražena, avšak ne proto, že by Spojené státy přestaly technologicky dominovat v každé z těchto oblastí. Americká převaha v oblasti vojenské technologie, vesmírného zpravodajství, kyberšpionáže a konvenční palebné síly zůstává drtivá a impozantní. Zničení, kterému byl Írán vystaven během 39 dnů bombardování, svědčí o této ničivé síle. Přidáme-li k tomuto zničení desítky let sankcí a četné pokusy o podvracení, zejména ze strany kurdských a balúčských komunit, uvědomíme si, jak tvrdě musel Írán bojovat, aby se dostal tam, kde je, a jak moc musel trpět.
A právě tato schopnost snášet utrpení a klást odpor představovala pro Spojené státy ten nejzávažnější problém. V této konfrontaci se Spojeným státům nepodařilo proměnit svou převahu v politické vítězství. Ať už byla destrukce způsobená vojenskými a polovojenskými prostředky jakkoli rozsáhlá, ať už jakkoli přispěla k demoralizaci, oslabení, znevažování, stereotypizaci, dehumanizaci, karikování a diskreditaci Íránské islámské republiky, právě zde, na tomto území, které Spojené státy samy prezentovaly světu jako neschopné samosprávy, jako zaostalé, středověké a ovládané šílenými ajatolláhy, se upevnila a zhmotnila doktrína odporu, schopná v krátké době uštědřit Spojeným státům politickou porážku a následně strategickou porážku Izraeli, který je zase součástí samotných Spojených států.
V podstatě Írán představil světu to, co označuji jako doktrínu odporu v celém spektru – strategii, kterou Írán vyvinul, zdokonalil a předvedl jako jedinou odpověď schopnou neutralizovat, oslabit a nakonec porazit dominanci Spojených států v celém spektru a touto porážkou nastolit na místě podmínky pro konečný rozkvět multipolárního světa.
Klam nadvlády bez odporu
„Nadvláda v plném spektru“ vycházela z mylného předpokladu: že převaha ve všech vojenských oblastech nevyhnutelně vede k podrobení protivníka. Jedná se stále o pozůstatek konvenční západní doktríny, která od dob Clausewitze chápe válku jako souboj sil, v němž zničení nepřátelské armády vede k vítězství. Problém spočívá v tom, že svět se výrazně změnil a protivníci Spojených států se poučili z lekce, kterou západní vojenští teoretici stále odmítají přijmout: vítězství v konvenční rovnováze sil ještě neznamená politické vítězství ani porážku. V podstatě se cíle amerického impéria naučily, jak se bránit a jak zabránit Spojeným státům v dosažení konečného vítězství.
Ačkoli Spojené státy disponují významnou převahou, pokud se na ni nahlíží oblast po oblasti, tato skutečnost se neprosadí, když protivník namísto přímého střetu použije asymetrickou strategii a zaútočí právě na slabiny, které se skrývají za izolovanou dominancí jednotlivých složek Doktríny totální spektrální dominance. Pro Spojené státy existují nepřekonatelné faktory, které určují vítězství a porážku, proti nimž je protijed, jímž disponují, stále slabší. K problému času – jelikož se vnitřně vleklé konflikty začaly vnímat jako odčerpávání finančních prostředků, které by mohly být využity ke zlepšení životních podmínek amerického národa – se přidává průmyslová nesoudržnost, omezená na minimum nezbytné k napájení doktríny „Shock’n’Awe“ (připomínající nacistický Blitzkrieg), která je výsledkem desetiletí deindustrializace, outsourcingu služeb a propojení v dodavatelských řetězcích. Nakonec přišlo i ničení, lidské drama a rozpad propagandy, protože žijeme v éře obrazu a vzhledu, což nepřítel využívá k diskreditaci ofenzívy.
V praxi Írán nepřinesl žádné skutečné inovace. Írán se poučil z příkladů. Země jako Korejská lidově demokratická republika nebo dokonce Kuba po desetiletí ukazovaly, jak v průběhu času vybudovat model odporu založený na vlastních schopnostech, které jsou schopny zaručit národní nezávislost. Zatímco Kuba nesmírně trpí, protože se nachází jen něco málo přes 100 kilometrů od pobřeží svého nepřítele, Severní Korea těží z této vzdálenosti a i přes obrovské utrpení se jí daří odolávat převaze nepřítele, a to do té míry, že dnes, v době snah o izolaci Ruské federace a obchodní války proti Číně, tato země zažívá zrychlený růst a prochází procesem normalizace mezinárodních vztahů. Žádná z nich nebyla tak karikována a šíleně demoralizována. Schopnost prosadit své „čučche“ ji mohla zničit, ale nakonec ji zachránila, což dokazuje, že pokud nás to nezabije, pak nás to posiluje.
V podstatě to, co Írán ukázal světu, byl jakýsi „islámský Juche“, který mu umožnil vybudovat aparát na obranu své národní nezávislosti, odolný vůči Spojeným státům. Dalším, kdo z tohoto ponaučení těžil, byl však Kreml. Kdyby Ruská federace nebyla suverénní průmyslovou velmocí, jakou je – a kterou Západ jako takovou neuznával –, válka proti NATO na Ukrajině by již skončila.
Tato strategie ztvrdnutí je v dokonalém souladu se studií o tomto jevu, kterou provedl akademik Ivan Arreguín-Toft, jenž při analýze 202 asymetrických konfliktů dospěl k znepokojivému závěru, že když silnější aktér přijme přímou strategii (zničit nepřátelskou armádu) proti slabšímu aktérovi, který přijímá nepřímou strategii (odporovat, přežít, způsobit ztráty), silnější strana prohraje v 63 % případů. Válka se prodlužuje, náklady rostou, veřejné mínění se hroutí a nakonec se technologicky vyspělejší mocnost stáhne, aniž by dosáhla svých strategických cílů.
Možná ani Trump, ani Spojené státy, ani Nuno Rogeiros a Milhazes (portugalští „komentátoři“ (mystifikátoři) ve službách anglo-amerického impéria) nečekali, že to půjde tak rychle, ale poučení z Vietnamu, které Henry Kissinger shrnul do maximy, že „konvenční armáda prohrává tím, že nevyhraje; partyzán naopak vyhrává tím, že neprohrává“, platí dnes v globálním měřítku. Írán však v návaznosti na příklady, z nichž čerpal, posunul tuto logiku na vyšší úroveň: nešlo pouze o to „neprohrát“ ve vojenské oblasti. Šlo o to klást odpor ve všech oblastech současně, aby vítězství protivníka v kterékoli z nich nemělo na konečný výsledek žádný vliv.
Na druhou stranu Írán přešel od pouhého odporu k ofenzivě. Ti, kdo tvrdili, že „Írán zvítězí pouze tím, že neprohraje“, se mýlili! Írán zvítězil díky odporu, zvítězil proto, že asymetrické ničení, které způsobil (Spojené státy zničí více civilních cílů než vojenských, zatímco Írán učinil pravý opak), odzbrojilo jeho agresory; zvítězil proto, že prokázal schopnost odstrašit útokem; zvítězil proto, že dokázal, že je nemožné zničit jeho obrannou kapacitu (agresorům se nepodařilo zničit raketová města ani ostatní vojenské a jaderné kapacity v míře, která by znemožnila íránskou obranu a útok), Írán zvítězil, protože útočil i mimo své okolí a způsobil nepříteli bolest, Írán zvítězil, protože zabránil agresorům dosáhnout jakéhokoli strategického cíle (zničení cílů bylo prostředkem k dosažení těchto cílů, a ne naopak, jak se Trump nebo Hegseth snažili namluvit), Írán zvítězil, protože se ukázal být schopen prosadit novou bezpečnostní architekturu v západní Asii; Írán zvítězil, protože se ukázal být schopen vnutit Spojeným státům hanebné podmínky; a Írán zvítězil, protože Spojené státy vždy projevovaly větší spěch na vítězství než Islámská republika (Trump hovořil o bezprostřední dohodě více než třicetkrát).
Sedm pilířů odporu v celém spektru
Tento íránský odpor v celém spektru tedy zdaleka nepředstavuje izolovanou vojenskou strategii. Jedná se spíše o způsob národní existence, doktrínu přežití, která podle příkladu jiných (dalším příkladem je Jemen pod vedením Ansar-Alláhu, jak se nyní Traoré snaží uplatnit v Burkina Faso) zahrnuje sedm vzájemně propojených pilířů:
· Revoluční ideologie jako zbraň hromadného boje
Islámská revoluce z roku 1979 vytvořila narativ odporu, který se předával z generace na generaci a živil se každým americkým či izraelským útokem proti Íránu. Antiimperialistická rétorika, kult mučednictví, mobilizace obyvatelstva k obraně území prostřednictvím Basídž (polovojenské síly s 3 miliony členů) proměňují utrpení v politické palivo, strategii individuálního překonávání a kolektivního sjednocení, založenou na vědomí, nikoli na fanatismu. Ukrajinský případ slouží jako protikladný příklad, neboť jeho palivem je fanatismus, který se vyčerpává v sektě a nutí Kyjev unášet muže z ulic, aby doplnil řady armády. Je-li palivem uvědomění, zakotvené ve vzdělání, v historickém a časovém potvrzení platnosti hájené doktríny, jsou to sami lidé, kdo se hlásí dobrovolně.
Dalším důležitým prvkem této doktrinální ideologie je její schopnost být exportována v rámci sféry vlivu Islámské republiky. Podle průzkumu ACRPS z roku 2024 považuje 77 % Arabů Spojené státy a Izrael za hlavní hrozbu pro regionální stabilitu. Íránský narativ odporu neslouží pouze pro domácí potřebu – je exportovatelný do arabského světa a umožnil vybudování aliance hnutí, která tvoří takzvanou „Osu odporu“, jež dnes Íránu poskytuje důležité strategické schopnosti, jako je uzavření úžiny Bab el-Mandeb.
· Vojenská schopnost vyčerpávací války
Írán se nesnaží soupeřit se Spojenými státy o vzdušnou převahu nebo námořní sílu, tedy o hrubou sílu. Místo toho se mu podařilo vyvinout logiku války na vyčerpání, založenou na nízkonákladových, ale velmi rozmanitých balistických raketách, z nichž některé jsou hypersonické a nesmírně účinné, na dronách Shahed a na mobilních protivzdušných obranách, které jsou uchovávány v „městech“ ukrytých pod zemí – k tomuto poznání mu pomohly obrovské sledovací kapacity, které Spojené státy a jejich spojenci disponují ze vzduchu i z vesmíru. Skrývání, zakopávání a utajování se staly heslem, a to do té míry, že Izraeli se dosud nepodařilo zničit systém tunelů, který vybudovaly hnutí Hamás a Hizballáh. Írán uvalil na Spojené státy neúměrné náklady, aby dosáhl mimořádně odolných schopností, spojených s nízkými náklady na to, aby agresorům způsobil vysoké náklady.
· Průmyslová a hospodářská suverenita
Navzdory desetiletím sankcí dosáhl Írán podle admirála Sayyariho, zástupce velitele IRGC, 90% soběstačnosti v oblasti obrany. Vnitřní dodavatelské řetězce, tajná výroba a sítě paralelního obchodu (přes Čínu, Turecko, Irák a Indii) umožnily íránské ekonomice, aby se nezhroutila, a to i přes pokles růstu HDP na 1,4 % v letech 2012 až 2022. Růst, který by v dnešní době záviděla jakákoli členská země Evropské unie, organizovaná na základě diametrálně odlišných principů, které z ní učinily snadný cíl pro kontrolu a chamtivost Spojených států.
Ekonomika odporu je pro země jako Írán zásadním klíčovým pojmem, který spočívá v tom, přežít dostatečně dlouho, aby se protivník vzdal, zhroutil se a zmizel. Neboť bez porážky protivníka nebude možná žádná trvalá prosperita, jak o tom svědčí Afrika, část západní Asie, evropská krize a zejména samotná Latinská Amerika, která byla opět redukována na „zadní dvůr“ a Monroeovu doktrínu.
· Technologický rozvoj jako motor národní nezávislosti
Zde spočívá jedno z největších překvapení „odporu v celém spektru“. Írán, země podléhající sankcím již 45 let, se stal 15. největším producentem vědeckých poznatků na světě, přičemž v roce 2000 ještě zaujímal 53. místo. V oblasti nanotechnologií zaujímá Islámská republika celosvětově 6. místo, s 10 860 publikovanými články v roce 2024 a 5 % světové produkce.
Tempo růstu íránské vědy činí 25 % ročně – je nejrychlejší na světě a produkce se zdvojnásobuje každé tři roky. V farmaceutické oblasti dosahuje soběstačnost 95 %. Írán rovněž asymetrickým způsobem využil sankce nikoli k tomu, aby se potopil, ale jako podnět k rozvoji autonomního, nezávislého technologického systému schopného bránit národní suverenitu.
Pokud tato data nevyvolávají zamyšlení nad tím, jak moc se karikatura, kterou o nás – o Íránské republice – každý den vytvářejí, vzdaluje realitě, pak je to proto, že čtenář je již natolik otupělý, že není schopen zpochybnit ani tak jednoduchý fakt, jako je naprostý nesoulad mezi představou středověké, temné a zaostalé společnosti a realitou triumfující a bouřlivě se rozvíjející technologie. 60 % žen mezi inženýry, populace inženýrů patřící k největším na světě, a to jak v poměrném, tak v absolutním vyjádření, gramotné obyvatelstvo s vysokou mírou formálního vzdělání – to vše může vyvrátit mnoho stereotypů, na nichž je založen západní narativ.
· Informační a kognitivní protiútok — i nepřítel má skleněné stropy
Írán sice nedominuje kyberprostoru tak jako Spojené státy, to mu však nezabránilo využít jej jako zbraň odporu. Během agrese, jejímž terčem se stal, dosáhly aktivní koordinované sítě napájené obsahem generovaným umělou inteligencí již v prvním měsíci více než 1 miliardy zhlédnutí.
Videa sestřelených letounů F-35, F-15 a bezpilotních letounů MQ-9 Reaper, raket nad Tel Avivem a ničení izraelských zařízení přispěla k vyvolání zmatku, psychického vyčerpání a eroze západního narativu. Nic však nebylo ničivější než hudební videa ve stylu „Lego“, která nejen zesměšňovala Trumpa a trumpismus, ale kladla důraz na morální, sociální a politická selhání uvnitř samotných Spojených států.
Co však říci také o vzdorném postoji institucionálních prohlášení? O tom „Trumpe, máš padáka!“, o zprávách, které říkají „pokud chcete diplomacii, my ji také chceme, ale pokud chcete mluvit jinými jazyky, my je také umíme“, nebo o vzdorném postoji geografického diktátora regionu – Izraele –, když slíbil a splnil, že ho potrestá, pokud zaútočí na Bejrút?
Jak vyplývá ze zprávy Institutu pro obranné studie a analýzy (IDSA), íránská informační válka neměla za cíl přesvědčit svět o platnosti íránské ideologie ani o politice a modelu společnosti, které její úřady hájí. Místo toho kladla důraz na protivníka a jeho omezení, činy a nemorálnost s cílem destabilizovat jeho narativ, podkopat mezinárodní důvěru v jeho informace a tímto způsobem zpochybnit kontrolu nad mediálním prostorem a narativy. To se ani Ruské federaci nikdy nepodařilo stejným způsobem. Spojené státy, zvyklé být pány a vládci narativu a soustředit ve svých rukou a na svém území největší komunikační řetězce, sociální sítě i Hollywood, byly překvapeny strategií, která je podkopávala z jejich vlastních základů.
V případě Ruské federace se EU a Spojené státy omezily na cenzuru ruských médií a na zatčení majitele aplikace Telegram, aby poskytl šifrovací klíče, a tím vytlačily ruský narativ z mediálního prostoru, stejně jako to udělaly v případě Severní Koreje, Kuby nebo Venezuely. Írán díky inteligentnímu využití mainstreamových médií, která měl k dispozici, vytvořil narativ uvnitř širšího narativu, v němž první z nich podkopával důvěru v ten druhý.
· Síť spolupráce v oblasti zpravodajství a kontrašpionáže
Írán utrpěl zničující infiltrace: Stuxnet (2010), který zničil jaderné odstředivky; krádež jaderného archivu (2018); atentát na vědce Mohsena Fakhrizadeha (2020). Izraelský Mossad prokázal schopnost operovat uvnitř íránského aparátu s šokující drzostí a schopností mobilizovat zdroje (případ Starlink 2025/26), verbovat v komunitách etnických menšin, podplácet veřejné činitele a vyvolávat povstání zaměřená na pokusy o „barevné revoluce“ a operace „změny režimu“.
„Odpor v celém spektru“ však všechny tyto dopady absorboval a každý z nich porazil, přičemž použil nezbytnou sílu – kterou Západ často používá proti samotnému režimu – a každá odhalená infiltrace vedla k restrukturalizaci bezpečnostního aparátu, k větší kompartmentalizaci a k adaptivní odolnosti, která je charakteristická pro takzvaný „mozaikový“ organizační systém. Íránská rozvědka nemusí být lepší než ta protivníkova – stačí, aby byla dostatečná k přežití a k rozložení rozvědky protivníka. Každý pokus o změnu režimu skončil rozložením schopností protivníka, potlačením jeho jednotek ve jménu národní bezpečnosti a zrušením jejich příslušných účinků.
· Osa odporu jako multiplikátor síly
Posledním pilířem architektury odporu v celém spektru je ten nejoriginálnější: Írán nebojuje sám, není sám. Takzvaná „Osa odporu“, složená z Hizballáhu v Libanonu, Ansaralláhu v Jemenu, PMF v Iráku a Hamásu v Palestině, funguje jako zástupná síla s nízkými náklady a velkým dopadem, avšak s vlastní iniciativou a strategickou autonomií, což je spíše charakteristické pro přesvědčeného spojence. V podstatě se jedná o hnutí odporu založená na chápání stejné reality: Izrael je předsunutou základnou Spojených států, chráněnou vrstvou loutkových států, které označujeme jako „země Perského zálivu“. Jedná se o státy, které usnadňují projekci moci USA v regionu, a cílem této projekce moci je především ochrana předsunuté základny, kterou je Izrael.
Jak poznamenává Stimson Center, Írán investoval 40 let do mobilizace a přípravy této Osy odporu. Ani po dvou letech intenzivního oslabování (2024–2026) nebyla Osa zlikvidována – byla spíše přetvořena podle stejných operačních principů asymetrické obrany a obrany v celém spektru, které Írán uplatňuje. Všichni jsou velmi zdatní v komunikaci, ve využívání obrazu jako válečné propagandy, v psychologické válce a v jejím použití k demoralizaci západního veřejného mínění. Jejich činnost je tak účinná, že Spojené státy – jak je pro koloniální mocnosti charakteristické – je zařadily mezi teroristy. Není to nic jiného než to, co Portugalci udělali s osvobozeneckými hnutími svých afrických kolonií.
To je konečný důkaz, že odpor v celém spektru nezávisí na vítězství v žádné izolované oblasti, ale na vytrvalosti a odporu ve všech z nich.
Proč odpor v celém spektru poráží nadvládu v celém spektru
Nastal čas sestavit toto „Lego“ a pochopit, proč pouze doktrína odporu v celém spektru byla schopna porazit doktrínu nadvlády v celém spektru. Odpověď spočívá v rovnici, která je sice poměrně jednoduchá, avšak pro hegemonistickou logiku Spojených států a angloamerického impéria zničující:
Totální spektrální dominance = Σ (převaha v každé oblasti)
Totální spektrální odpor = Π (přežití v každé oblasti)
Ivan Arreguín-Toft prokázal, že v asymetrických konfliktech silnější aktér prohrává, pokud nedokáže donutit protivníka bojovat podle svých podmínek. Odpor v celém spektru tuto logiku dovádí do extrému: Írán odmítá bojovat podle podmínek jakékoli dominantní mocnosti. Nesporuje o vzdušnou převahu – přežívá pod ní. Nesporuje o námořní kontrolu – obchází ji. Nesporuje o vesmírnou hegemonii – ignoruje ji. Nesporuje o kybernetickou převahu – využívá ji proti protivníkovi. Ještě paradigmatičtějším příkladem právě této skutečnosti je to, že mocnost bez námořní síly – Jemen – dokázala zablokovat plavbu úžinou Bab el-Mandeb, aniž by tomu Spojené státy dokázaly zabránit.
David Kilcullen, australský stratég, který působil na americkém ministerstvu zahraničí, identifikoval čtyři dimenze asymetrie: technologickou, metodickou, zájmovou a kulturní/hodnotovou. Doktrína „Total Spectrum Resistance“ zkoumá všechny tyto asymetrie současně. Technologická asymetrie je neutralizována asymetrií nákladů. Asymetrie metod je zvrácena odmítnutím konvenčního boje. Asymetrie zájmů je využita skutečností, že Írán brání svou existenci, zatímco Spojené státy útočí a prosazují svou moc na dálku. A kulturní/ideologická asymetrie je nejhlubší ze všech: Írán bojuje za věc, kterou jeho protivníci nechápou, a proto ji nemohou porazit. Ti, kdo bojují za věci, vždy zvítězí.
Pohled na íránský lid, jak vytváří lidské živé štíty kolem klíčové infrastruktury a pořádá demonstrace i během bombardování, představuje pravý opak toho, co dokážou Spojené státy, kde jejich občané nechtějí bojovat za hegemonistické cíle. Dokonce i v Izraeli, nejmilitarizovanější společnosti na světě, místo vytváření lidských kordonů jeho občané prchají a modlí se, aby rakety nic nezničily. Což je zajímavé, protože na první pohled jsou za fanatiky vydáváni právě Íránci, kteří se rozhodli vytvářet ochranné kordony, vědomi si toho, že jejich obrana závisí v podstatě na nich samých.
Ale i Ukrajina nás mnoho učí o opravdovosti obranného a odbojového systému. Ukrajinci totiž také nechtějí bojovat, s výjimkou rusofobních fanatiků a těch, kteří nostalgicky vzpomínají na nacismus. Ostatní se snaží schovat, emigrovat a vyhnout se branné povinnosti, natož pak vést partyzánskou válku nebo vytvářet lidské špalíry. Tyto způsoby jsou vyhrazeny pro boj za skutečné cíle, pro odbojový boj a pro vyšší stavy vědomí.
Doktrína „Neomezené války“ čínských plukovníků Qiao Lianga a Wang Xiangsuiho, publikovaná v roce 1999, tuto logiku předvídala: „Zatímco pozorujeme relativní úbytek vojenského násilí, rozhodně jsme svědky nárůstu násilí politického, ekonomického a technologického.“ „Odpor v celém spektru“ je praktickým uplatněním této teorie: válka bez hranic, bez pravidel, bez privilegované sféry – kde každý sektor společnosti je současně bojištěm i pevností odporu.
Dopady na diskreditaci hegemonie a závěr
Vojenská kampaň proti Íránu z roku 2026 odhalila světu limity „dominance v celém spektru“ a otestovala model odporu budovaný po desetiletí různými aktéry, který od nynějška může představovat cestu pro národy, které nechtějí patřit k neoliberálnímu globalismu vedenému Spojenými státy a technofašistickou aristokracií z Davosu.
Doktrína „Total Spectrum Resistance“ není íránským vynálezem – je to historický objev, který je výsledkem procesu a historického, kolektivního, nepřetržitého a postupného učení. Írán byl laboratoří, kde byla tato doktrína otestována, zdokonalena a ověřena proti nejmocnějšímu protivníkovi na světě. Její uplatnění je však univerzální a představuje cenný pracovní návrh pro budoucnost a především je zásadní pro budování multipolárního světa.
Každý národ, který čelí hegemonistické moci, může nyní uplatňovat principy doktríny odporu v celém spektru: nesnažit se zpochybnit převahu v žádné oblasti, ale klást odpor ve všech; neusilovat o konvenční vítězství, ale uvalit na protivníka neudržitelné náklady; nespoléhat se na spojence, ale budovat soběstačnost; neprotivět se narativu protivníka, ale vytvořit vlastní narativ odporu.
„Úplná dominance ve všech oblastech“ Spojených států byla koncipována ve světě, který již neexistuje. Ve světě, v němž Spojené státy, Evropská unie, Izrael a Spojené království mají potíže přijmout, že tento svět skončil. Velkým přínosem, který Írán dal světu, bylo oznámit a bezpochyby zviditelnit, že tento svět skutečně skončil. Dalším velkým přínosem je to, že díky doktríně „odporu v celém spektru“ lze budovat idealizovaný multipolární svět, pól po pólu, s využitím stále zdokonalované doktríny odporu.
V případě vícerozměrných konfliktů je jedinou platnou odpovědí na „totální spektrální dominanci“ právě „odpor v celém spektru“. Na tom závisí přežití multipolárního světa a právě to je velkým přínosem Íránu pro lidstvo: ti, kdo kladou odpor déle, než dokáže protivník vydržet, zvítězí. A když se tento odpor rozšíří na všechny oblasti národní existence – vojenskou, ekonomickou, vědeckou, informační, ideologickou –, stává se vítězství dominátora nejen nepravděpodobným, ale nemožným.
Západní hegemonii neporazil Írán, ale její vlastní iluze, že nadřazenost ve všech oblastech zaručuje podrobení těch, kteří odmítají být ovládáni.
Není na mně, abych posuzoval dobro či zlo režimů, pouze to, že každý národ má právo na svou odlišnost, neboť právě odlišnost je bohatstvím, jímž je lidská přirozenost obdařena. Něco, co se liberalismus, globalismus, neoliberalismus, supremacismus a západní etnocentrismus snažily vymazat ve snaze o univerzální uniformizaci.
Porážkou Spojených států Írán neúprosně přispívá k návratu světa do stavu, v němž se nacházel po téměř celou dobu lidských dějin, s výjimkou posledních 250 let: k multipolárnímu uspořádání!
Poznámka autora: Autor vyvinul koncept „odporu v celém spektru“ (Total Spectrum Resistance) jako teoretický protipól k americké doktríně „dominance v celém spektru“ (Full Spectrum Dominance).
ZDROJE A ODKAZY
- Ministerstvo obrany USA, Joint Vision 2020 — America’s Military: Preparing for Tomorrow. Washington D.C., květen 2000. Oficiální dokument zakotvující doktrínu „Full Spectrum Dominance“, citovaný v úvodu jako základ vojenské hegemonie 21. století.
- Centrum pro strategická a mezinárodní studia (CSIS), „Iran Military Capability and Performance in the 2026 Conflict“. Analýza vojenské kampaně v roce 2026, včetně údajů o 80% oslabení íránské protivzdušné obrany a pokračování každodenních odvetných úderů, citováno v částech II a V.
- Mezinárodní institut pro strategická studia (IISS), The Military Balance 2025. Údaje o íránských ozbrojených silách: 610 000 aktivních příslušníků, 2 500–3 000 balistických raket, 90% soběstačnost v oblasti obrany, citováno v pilířích 2 a 3.
- Kontradmirál Habibollah Sayyari (zástupce velitele IRGC), prohlášení o íránské vojenské soběstačnosti, citováno v analýzách Valdai Club a DefenseScoop, 2025. Odkazováno v pilíři 3.
- Chatham House / XCEPT (Cross-Border Conflict Evidence, Policy and Trends), „Íránské ekonomické sítě a Osa odporu“. Analýza ekonomických sítí Osy odporu, včetně údajů o obcházení sankcí přes Čínu, Turecko, Irák a Indii, citováno v pilíři 3.
- Valdajský klub, „Íránská ekonomika pod sankcemi: odolnost a přizpůsobení“, 2025. Údaje o růstu HDP (1,4 % v letech 2012–2022) a strategiích ekonomického přežití, citováno v pilíři 3.
- Databáze Scopus / Projekt Stanford Iran 2040. Údaje o íránské vědecké produkci: 15. místo na světě v počtu publikací (2023), což představuje posun z 53. místa v roce 2000; 6. místo v nanotechnologiích s 10 860 články v roce 2024, citováno v pilíři 4.
- Velvyslanectví Íránské islámské republiky ve Španělsku, „Íránská biotechnologie a farmaceutická soběstačnost“. Údaje o 95% farmaceutické soběstačnosti a výrobě 40 základních biotechnologických produktů, citováno v pilíři 4.
- Arabské centrum pro výzkum a politické studie (ACRPS), průzkum z roku 2024. Údaje o arabském veřejném mínění: 77 % respondentů považuje USA a Izrael za hlavní hrozbu pro regionální stabilitu, citováno v pilíři 1.
- NBC News / DefenseScoop, zprávy o vojenské kampani z roku 2026. Údaje o oslabení vojenských sil, každodenních odvetných akcích a dopadu na americké veřejné mínění (69 % se obává cen benzínu), citováno v částech II a V.
- Institut pro obranné studie a analýzy (IDSA), „Íránská kognitivní válka a informační operace“. Analýza íránské informační války, včetně údajů o koordinovaných sítích s více než 1 miliardou zhlédnutí, citováno v pilíři 5.
- IranWire / INSS (Institut pro studium národní bezpečnosti), „Infiltrace Mossadu a íránská kontrašpionáž“. Analýza infiltrací Mossadu (Stuxnet 2010, krádež jaderného archivu 2018, atentát na Fakhrizadeha 2020) a íránských reakcí, citováno v pilíři 6.
- Stimson Center, „Osa odporu: 40 let investic versus 2 roky oslabování“. Analýza odolnosti Osy odporu po oslabovací kampani v letech 2024–2026, citováno v pilíři 7.
- Britannica / Akademické analýzy, „Hizballáh, Hamás, Hútiové a PMF: Íránská síť proxy“. Údaje o relativní síle proxy: Hizballáh 60 %, Hútiové 75 %, PMF 70 %, Hamás 40 %, Sýrie 10 %, citováno v pilíři 7.
- Ivan Arreguín-Toft, How the Weak Win Wars: A Theory of Asymmetric Conflict. Cambridge University Press, 2005. Analýza 202 asymetrických konfliktů dokazující, že silný aktér prohrává v 63 % případů, když čelí nepřímé strategii, citováno v částech II a IV.
- David Kilcullen, „Countering Global Insurgency“. The Journal of Strategic Studies, sv. 28, č. 4, 2005. Analýza čtyř dimenzí asymetrie: technologické, metodické, zájmové a kulturní/hodnotové, citováno v části IV.
- Qiao Liang a Wang Xiangsui, Neomezená válka. Vydavatelství literatury a umění Čínské lidové osvobozenecké armády (PLA), Peking, 1999. Čínská doktrína války bez hranic, která předjímala logiku „odporu v celém spektru“, citováno v části IV.
- Valdajský klub / údaje z evropských průzkumů veřejného mínění, 2025. Údaje o důvěře Evropanů ve Spojené státy: pokles z 75 % na 28 % Evropanů, kteří považují USA za spolehlivého spojence, citováno v části II.
- Vojenská akademie USA (U.S. Army War College), „The Evolution of Full Spectrum Operations“. Analýza vývoje doktríny FSD a jejích omezení při boji proti nekonvenčním protivníkům, citováno v úvodu.
- Henry Kissinger, citován v analýzách o partyzánské válce: „Konvenční armáda prohrává tím, že nevyhraje; partyzán vyhrává tím, že neprohraje.“ Citováno v části II.
- Statista, „Countries with the Largest Number of Think Tanks“. Údaje o více než 1 800 veřejně a soukromě financovaných think-tancích ve Spojených státech, citováno v úvodu. Dostupné na: https://www.statista.com/chart/15057/countries-with-the-largest-number-of-think-tanks/
- Velvyslanectví Íránské islámské republiky v Portugalsku/Španělsku, údaje o 60 % žen mezi inženýry a vysoké míře formálního vzdělání v Íránské islámské republice, citováno v pilíři 4.