V roce 1962 vyšla ve Spojených státech kniha amerického bezpečnostního analytika Hermana Kahna „Přemýšlení o nemyslitelném“ (Thinking about the Unthinkable) s pozoruhodnou předmluvou Raymonda Arona.
1 + 1 = 2
Stala se – ve stínu nadcházející Kubánské krize a vrcholící studené války – téměř okamžitě bestselerem, neboť jejím obsahem bylo autorovo přemýšlení o do té doby nemyslitelném i morálně nepřijatelném tématu: Jaké okolnosti a za jakých podmínek mohou být jaderné velmoci vtaženy do nukleárního konfliktu? A jaké politické a strategické chyby velmocenských politik mohou vyústit ve válku s katastrofálními důsledky?
Kniha byla téměř okamžitě přeložena do řady světových jazyků, v Československu vyšla pozoruhodně brzy již v roce 1966.
Od vydání knihy uplynulo více než šedesát let, leccos se v politickém a strategickém myšlení proměnilo, nicméně jedna Kahnova úvaha (detailně Kahnem popsaná jako rozhodující fáze „eskalačního žebříku“) je stále platná: jak by asi reagovala jaderná velmoc, kdyby byla svým jaderným protivníkem zatlačena do situace, ve které se bude cítit výrazně omezena v rozhodování o své budoucnosti? Do takové pozice, ve které bude cítit, že samotná její existence je vážně ohrožena? Nesáhne v takovém případě k použití jaderných zbraní?
Nebezpečný žvástal
Září 2026. V Kyjevě se koná jakási bezpečnostní konference s názvem Yalta European Strategy pořádaná ukrajinským miliardářem Viktorem Pinčukem. Hlavním řečníkem byl polský ministr zahraničních věcí Sikorski.
Ten, podobně jako v minulosti, vystoupil s nepochopitelně bojovným a útočným projevem. Prohlásil, mimo jiné, že „kdyby se Rusko rozhodlo na nás zaútočit, porazili bychom ho velmi rychle“, chvástal se, že „v letectvu máme (nad Ruskem) obrovskou převahu, a to i bez započítání amerických sil“, vyhrožoval, že „pokud Ukrajina vyřadila polovinu ruských rafinérií za šest měsíců, my bychom vyřadili druhou polovinu za šest týdnů“ a vybízel k akci, ve které „je třeba bombardovat ruské zdroje, válka pak sama vyhasne“.
Sikorski si samozřejmě neodpustil ani výsměšnou úvahu, když řekl, že „původní ambice Putina zvrátit důsledky rozpadu Sovětského svazu a … vytvořit jakousi Jaltu číslo dvě … se ukazují být nedosažitelné“.
Objednávejte živou vodu zde
Rusko by jaderné zbraně použilo
Radosław Sikorski není soukromou osobou. Není individuálním řečníkem živícím se objížděním dobře honorovaných konferencí, na kterých by byl tím lépe placen, čím skandálnější názory by prezentoval. Sikorski je polským ministrem zahraničních věcí, země, která si buduje pozici evropské velmoci a je významným evropským členem NATO.
Opakovaná prohlášení, kterými by Sikorski už už chtěl hnát Severoatlantickou alianci na Rusko, jsou proto od člověka, jehož úkolem i zadáním by mělo být hledání diplomatických a smírných řešení nepochopitelná a nezodpovědná.
A zde jsem zpět na začátku svého dnešního textu a úvah Hermana Kahna. Opravdu si Sikorski myslí, že vyhrožování Rusku válkou a zatlačování této země „do kouta“ by nemohlo vyústit v osudovou eskalaci?
Neobáváme se, že by se jaderná velmoc ponižovaná stupňovanými „nápady“ i výhružkami všech těch Sikorských, Merzů a Starmerů (a že jich na Západě přibývá, až se tají dech), vzdala použití zbraní tak zničujících? Kahn na to odpovídá jednoznačně: použila by je.
Evropské elity odtržené od reality
Ani vytvoření jakési Jalty číslo dvě dnes možné není. Už proto, že velmoci, které se na konferenci na konci druhé světové války v Jaltě sešly, už buď neexistují (Sovětský svaz), významně ztratily na mezinárodním významu (Velká Británie) či se obtížně vyrovnávají s vlastním oslabováním v kontextu růstu významu jiných velmocí (USA). Ale zejména proto, že geopolitická dynamika dneška se přesouvá do jiných částí planety. Sikorského vytváření hrůzy z návratu k Jaltě je tedy mimo realitu.
Silácké výroky polského ministra zahraničních věcí a vyhrožování válkou, která prý zničí Rusko, snad může uspokojit současné politické vedení Ukrajiny (ale už vůbec ne běžné Ukrajince, kteří podobné stupňování napětí odskáčou jako první). Může vyjít vstříc některým politikům v Pobaltí, snad i vyhovuje německému kancléři Merzovi, pro kterého je vytváření vnějšího nepřítele poslední možností jak zakrýt zoufalou situaci v zemi, které vládne.
A Sikorského volání po válce není nijak proti mysli ani von der Leyenové, pokud můžeme soudit z jejích neuvěřitelných slov v projevu O stavu Unie před pár dny.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Svět včerejška
Komu se ovšem do války nechce, a je to pochopitelné, je veřejnost v evropských zemích. Správně tuší, že by to byla ona, kdo by případné válečné útrapy odnesl nejhůř.
A lidé své obavy dávají najevo. Nejnovější výsledky zemských voleb ve třech německých spolkových zemích jsou průběžnou zprávou nejen o tom, jak to dopadá, když zemi vládnou šílení zelení společně s progresivisty a multikulturalisty, ale i o strachu a obavách běžných lidí z válečné eskalace, která se může snadno vymknout z rukou a skončit katastrofou.
Dnešní evropská politická elita, mezi kterou Sikorský patří, zdá se, nebere obavy svých občanů příliš vážně. Neschopnost politiků chápat realitu až příliš připomíná tragickou historii, kterou si Evropa ve 20. století prošla a opět to vypadá, že se z ní nepoučila.
Proto by tu měla být pro všechny ty, kteří o osudech svých národů dnes rozhodují, povinná četba.
Stefan Zweig: Svět včerejška.