Veřejným prostorem české mediální bažiny zarezonoval rozhovor prezidenta Václava Klause pro TV Nova. Rozhovor, u kterého se musel člověk až zastydět nad urválkovskou umanutostí moderátorky.
Na přetřes přišla otázka války na Ukrajině. Václav Klaus zdůraznil, že je třeba nesoustředit se pouze na datum 24. února 2022, ale vidět i souvislosti v minulosti, kdy, jak řekl, Ukrajina od roku 2014 byla v konfliktu s rusky hovořícími obyvateli Donbasu. Moderátorka Klause nenechala mluvit, naopak zkonstatovala, že to samé říká i ruská propaganda. Když se chtěl Klaus ohradit, moderátorka jej nenechala, zopakovala, že to samé tvrdí i ruská propaganda, a posunula rozhovor dál. Až do nebe volající zneužití role moderátora, který nenechá hosta vysvětlit svůj postoj, místo toho záměrně ukončí rozhovor nad tématem svým velmi tvrdým zhodnocením.
A tak jsem si řekl – dobrá, jsme stále ve vleku nálepkování. Ale co za deset, padesát, za sto let, kdy budou mít na stole téma války na Ukrajině pouze historici? Jak oni se budou na věc koukat?
Reklama
Také, stejně jako ideologicky zaťatá moderátorka TV Nova, odmítnou vidět souvislosti, které k válce samotné vedly? Označí Rusko za jediného viníka, který se jednoho dne probudil s imperialistickým apetitem, zatímco zbytek světa tleskal míru? Ne. Historici pojmenují, že Rusko sice překročilo hranice jako agresor, ale stalo se tak na šachovnici, kde se diplomacie vzdala své role už roky předtím.
Až se bude zkoumat historie ideologií nezastřeným pohledem, bude Majdan označený za revoluci, vyjádření vůle lidu, nebo se dočkáme zhodnocení, že to byl puč?
Co když historici rozdělí vinu rovným dílem mezi obě země? Co když vinu přisoudí spíše Ukrajině a jejím západním „spojencům“? Co když historici budou zkoumat i naši politiku, naši rétoriku, naši diplomacii a naše válečné tanečky kolem Ruska před rokem 2022 a přisoudí vinu i nám? Co když budeme historií chápaní jako součást agrese?
Reklama
Kde byla světová diplomacie, když se roky ignorovalo neplnění Minských dohod z obou stran? Západní lídři po letech sami přiznali, že Minské dohody sloužily k získání času pro vyzbrojení, nikoliv k hledání míru. To není diplomacie, to je příprava na bojiště. A Moskva na tuto hru přistoupila s cynickou brutalitou sobě vlastní.
Když v roce 1962 hrozila jaderná apokalypsa při Karibské krizi, svět zachránila diplomacie a ochota vnímat bezpečnostní obavy protivníka. V roce 2022 diplomacie selhala na plné čáře – nahradil ji silácký pokřik, ignorování červených linií a naivní víra, že druhou stranu lze jednoduše zatlačit do kouta bez následků.
Historici nebudou moci ignorovat, že po roce 2014 se Ukrajina stala bojištěm dvou velmocenských zájmů. Nebudou moci ignorovat nešťastnou jazykovou politiku vůči menšinám, zákaz kultury, neschopnost Kyjeva dohodnout se s vlastními regiony na východě ani fakt, že do oboustranného ostřelování na Donbasu byli vtaženi obyčejní civilisté. Stejně jako nebudou moci ignorovat, že Západ i Rusko udělaly z Ukrajiny šachovnici pro své vlastní strategické zájmy.
Ten ideologický pohled dneška, který předvedla moderátorka v rozhovoru s Václavem Klausem, už velmi pravděpodobně nebude aktuální. Už nebude v módě onálepkovat člověka za proruského švába, dezoláta, kolaboranta.
Jako si s jistým úžasem pustíme projev normalizačního novináře z minulého režimu, jednou si s nevěřícím úžasem budou pouštět moderátorku TV Nova jako příklad zaostalosti a zaslepenosti naší doby.
Reklama
Pokud člověku při čtení zní v hlavě mocný výkřik – no jo, ale Rusko zaútočilo, vstoupilo na Ukrajinu, začalo a vede válku, je agresor – a zároveň má tendenci ignorovat všechno, co tomu předcházelo, protože si chce zachovat svůj záchranný kruh s nápisem – Rus je nečlověk, nepřítel – přestal takový člověk přemýšlet a plně se oddal ideologii do něj vpravované.
Svět se nedělí na dobro a zlo. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, vnímaly ji evropské společnosti právě jako černobílý zápas dobra se zlem. Teprve s odstupem několika desetiletí historici pojmenovali, že k celosvětovému masakru vedla celá řada drobných diplomatických selhání, tajných paktů a nacionalistické hysterie na všech stranách, přičemž největší obětí byli obyčejní lidé na frontě.
Celou dobu, co tento text píšu, mám nutkání dopsat – ale já nejsem proruský, tamní režim je mi cizí, nepříjemný, nesympatický, obdivuju ruskou majestátní kulturu, jistě, ovšem nikoliv tamní oligarchickou politiku. Ten pocit nutnosti všechno dovysvětlit, vymezit se, omluvit sám sebe, ten je drtivý. Stejně drtivý, jako snaha společnosti vedené ideologií nevidět, neslyšet, jet jen podle předepsaného notového zápisu.
Jenže 24. únoru 2022 skutečně předcházely události, které neodvratně směřovaly k tvrdému vojenskému střetu. A ačkoliv spoušť zmáčklo Rusko, scénář k téhle tragédii se psal na obou stranách barikády – za hlučného potlesku selhávající světové diplomacie. Václav Klaus tohle pojmenovává už teď.
Koukněte i na mé Opinio. Tam je dnes k dočtení psaní o posledním týdnu na planetě Zemi.
Štěpán Cháb, Krajské Noviny, foto: Hans Štembera, popisek: Václav Klaus