Poslední průzkumy z Francie potvrzují, že „kontrarevoluční“ vlastenecký trend v Evropě pokračuje a sílí. Marine Le Penová v nich podle průzkumů vede v prvním kole prezidentských voleb s pohodlnými 36 procenty a drtivě poráží všechny kandidáty establishmentu.
Nástup vlastenců v celé EU
V několika scénářích druhého kola by navíc dnes porazila i kandidáty zavedených stran, kteří se dosud vždy ve druhém kole spojovaly do „republikánské fronty“, aby ji udržely daleko od Elysejského paláce. Je to jen další kapitola evropského příběhu, ve kterém posilují vlastenecké strany napříč kontintem.
Brexit, Trump, Giorgia Meloniová v Itálii, FPÖ jako nejsilnější strana v Rakousku, vzestup AfD v Německu a Reformní strany v Británii. Vlastenecká hnutí sílí v Nizozemsku, Portugalsku nebo v Rumunsku. Všude ze stejného důvodu: Lidé ztrácejí důvěru v politické elity, které předaly suverenitu do Bruselu.
Le Penová do tohoto obrazu dokonale zapadá. Její Národní sdružení sice již nepožaduje odchod z EU ani z eurozóny, ale Le Penová trvá na návratu francouzské suverenity z rukou bruselských institucí. Právě to děsí establishment, daleko víc než jakákoli rétorika o „krajní pravici“.
Stane se Francie hrobařem EU?
Francie je jedním ze sloupů evropského projektu. Francouzský prezident ochotný vzepřít se nevoleným bruselským byrokratům by byl pro Brusel obrovskou hrozbou, jakou třeba Maďarsko nebo Slovensko samy nikdy představovat nemohly.
EU byla Evropanům „prodávána“ jako hospodářské společenství, které má usnadnit obchod a zabránit další válce na kontinentě. Postupně se však proměnila v byrokratické monstrum regulující energetiku, zemědělství, automobily, migraci, životní prostředí a stále více i obranu a zahraniční politiku.
Občané nemohou Evropskou komisi odvolat, a přece tito byrokraté rozhodují, jaké auto smějí řídit, kolik zaplatí za elektřinu, jak farmáři mohou obhospodařovat svou půdu či jakou politiku smějí národní vlády členských států vůbec prosazovat.
Globalisté stavějí zdi – a prohrávají
V prvním kole prezidentských voleb v roce 2012, získala Le Penová jen 17,9 procenta, v roce 2017 už 21,3 procenta a v roce 2022 jí dalo důvěru 23,2 procent voličů. Ve druhém kole narostly její preference ze 33,9 procenta proti Macronovi roku 2017 na 41,5 procenta v roce 2022. Dnes se v prvním kole pohybuje kolem 36 procent a ve druhém by zvítězila. Trend je zřejmý.
Establishment nereaguje analýzou příčin, ale pokusy o izolaci. V Německu vyrůstá „protipožární zeď“ proti AfD. V Rakousku byla FPÖ i přes vítězství ve volbách vytlačena mimo vládní koalici. V Rumunsku byl Călin Georgescu po vítězství v prvním kole vyloučen z opakovaných voleb.
Nad Le Penovou samotnou visela hrozba soudního zákazu kandidatury kvůli kauze asistentů v Evropském parlamentu a byly snahy, aby se dubnových voleb v roce 2027 vůbec nezúčastnila. Zachránil ji až verdikt odvolacího soudu. Politici Národního sdružení si stěžují na potíže se získáváním úvěrů od francouzských bank.
Vraťte nám vlast!
Stará strategie „republikánské fronty“ ale ztrácí sílu. Roku 2002 porazil Jacques Chirac Jeana-Marie Le Pena s více než 82 procenty. Roku 2017 dosáhla Marine už na necelých 34 procent a roku 2022 na 41,5 procenta. Zeď, která kdysi dělala prezidentství kandidáta Národního sdružení nemyslitelným, se dál rozpadá.
Objednávejte živou vodu zde
Evropané jednoduše odmítají vlády požadující nekonečné oběti pro Brusel a ignorující domácí problémy: nekontrolovanou migraci, politiku nulových emisí ženoucí ceny energií vzhůru, astronomicky rostoucí státní dluhy, vyšší daně a miliardy pro cizí války, na které prý peníze jsou, ale na vlastní občany ne. A titíž politici, pak voličům vyprávějí, že kdo tento kurs zpochybňuje, ohrožuje demokracii.
Jde o základní strategii establishmentu napříč Evropou. Za příčinu svých neúspěchů označují vlastenecké politiky, přičemž ti jsou ve skutečnosti jen politickým výrazem mnohem širší ztráty důvěry. Lze je postavit před soud, stavět kolem nich zdi, ztěžovat jim financování nebo blokovat koalice. Žádný z těchto nástrojů ale neodpovídá na otázku, proč se voliči k establishmentu obracejí zády.
Francie se může stát rozhodujícím testem. Brusel dokáže izolovat menší státy, pokud se vzepřou jeho politice. S Francií to nejde. Začne-li Paříž požadovat návrat národní suverenity, zpochybňovat centralizovanou migrační politiku, odmítat další federalizaci a přestat slepě následovat Brusel v zahraniční politice, změní se celá politická rovnováha Evropské unie.
Vlastenectví je znovu velkou politickou silou, a Francie dokazuje, že se nezastaví. Establishment může bojovat s jednotlivými politiky, milionům lidí ale nedokáže trvale zabránit, aby žádali, co jim bylo ukradeno.
Chtějí zpátky vlast, která rozhoduje sama o sobě.