Lidé málokdy uvěří, že se zásadní historické události odehrály zcela přirozeně. Je mnohem pohodlnější předpokládat, že svět řídí tajné služby, mocné skupiny a neviditelní loutkovodiči, kteří tahají nitky.
A také to dává větší smysl naší existenci. Copak by nás čistý chaos mohl dovést tam, kde nyní jsme? Může být čisté vanutí dějin, že s odchodem posledních přeživších obětí německých zvěrstev, kterých se nacisté i běžní Němci dopouštěli na našem území, ožívají aktivity revizionistů historie?
Položme si ale otázku opačně – není tomu naopak jen a pouze naší laxností, kdy po více než sedmdesáti letech od skončení druhé světové války my Češi, kteří jsme ji na vlastní kůži nezažili, trpíme tendencí mávnout rukou se slovy – co sme si, to sme si?
Děje se to především veřejným intelektuálům, kteří ve své snaze vychovávat spoluobčany často ztrácí smysl pro míru a uměřenost. Takovým nabízím řečnickou otázku: Co by vám na vaše vznosné abstraktní teze řekli skuteční praktici odboje, jakými byl třeba Šéf štábu Obrany národa, divizní generál Čeněk Kudláček?
A pro ten specifický druh zahraničních provlastenců, kteří si tak dobře osvojili pózu boje za Ukrajinu, mám pak tuto: Je pro vás vůbec představitelné, že by ukrajinský patriot mohl se stejnou blazeovanou nezúčastněností strpět budoucí sjezd nějakého ruského sdružení na svém území, jako to nyní činíte vy s potomky národa našich odsunutých okupantů ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu?
Podobně jako v případě konkordátu, který i po zveřejněném podpisu do médií hlavního proudu musel být přes jejich nezájem doslova pašován, stejně tak i blížící se německý sjezd zanechává naši veřejnoprávní televizi a rozhlas ve stavu limbo. Ještěže alespoň některá nezávislá média patří mezi výjimky. V pořadu na Rádiu Universum, který byl pod názvem „Sdružení sudetských Němců? To je lobby s majetkovými nároky, ne folklorní spolek“ zveřejněn 12. dubna 2026, klade moderátorka Martina Kociánová svému hostu prof. Ing. Petru Drulákovi, Ph.D. otázku, která se v této souvislosti nabízí.
Martina Kociánová: Pravdou je, že shodou okolností mně k tomuto tématu psaly asi dvě nebo tři děti rodičů, kteří ještě žijí. Pánovi z Brna je 97 let, paní, jedné z posledních přeživších Ležáky, je také tak nějak. A jejich potomci psali, že jejich rodiče jim pořád říkají, že se s tímto čekalo, až zemřou poslední pamětníci. Myslíš si, že je to skutečně plán na léta dopředu? Tedy: „My si počkáme.“
Petr Drulák: Byl bych opatrný mluvit o plánu, protože to někdy zní trochu konspiračně. Nepředpokládám úplnou plánovitost, ale vidím v tom určitou energii, určité přesvědčení jít nějakým směrem.
Martina Kociánová: A chopit se šance.
Petr Drulák: A čekat na šance. Nemyslím si, že by to bylo nutně nějak naplánováno, ale směr je jasný. A to, že to bylo v roce 1945, což je ode dneška dost daleko, vůbec neznamená, že by to poskytovalo nějaké jistoty a záruky v případě, že tu je přesvědčená menšina, která za to bude bojovat.
Těch „menšin“, jak je profesor Drulák zmiňuje, okolo sebe vidíme s přibývající kadencí naskakovat na módní vlnu odškodňování nejrůznějších kvazimenšin, jimž se údajně dělo či děje příkoří, množství větší než malé. Jsou nekoordinované, ale dopad jejich skutků uvádí do pohybu celý nákladní vlak, plně naložený ekrazitem. Historické viny patří do kapitoly dějepisu, kterou nutno reflektovat jen opatrně.
Což není případ mnoha veřejných intelektuálů s jejich afinitou k sebemrskačství, nebo lépe řečeno k disciplíně pětiboje s devítiocasou kočkou, které baví prohánění spoluobčanů pod záminkou odčinění domnělých prohřešků jejich předků, varující na západ od našich hranic? Viz vlna obrazoborectví v UK, kdy v době Hnutí Black Lives Matter roku 2020 běsnili, že Churchill je symbol britského imperialismu a bílé nadřazenosti. Během protestů byla Churchillova socha na Parliament Square v Londýně posprejována nápisem „was a racist“ (byl rasista).
Další skupina si zase s oblibou hýčká svůj, když už hovoříme v oněch sudetských termínech, minderwertigkeitskomplex a doporučuje Čechům pokorně uznat velikost německého nadčlověka a požádat o začlenění v podobě 17. spolkové země. Umělecká fronta okamžitě vyciťuje tento Zeitgeist a přichází s historickými příběhy, které symetrizaci viny často velmi cinknutými historickými cinepříklady podporují.
Pochybuji, že by byl součástí spiknutí, ale přesto je na výsost politováníhodné, že klasik české kinematografie Juraj Herz, který díky svému židovskému původu jen tak tak přežil koncentrační tábory Ravensbrück a Sachsenhausen, jako jeden z prvních natočil snímek tohoto typu. Právě skrze díla, jako je jeho Habermannův mlýn, se do veřejného prostoru vrací fenomén, který bychom mohli nazvat „sudetskými stíny“ – snaha o morální nivelaci, kde proti sobě nestojí pouze „zlý okupant“ a „trpící oběť“, ale kde jsou obě strany prezentovány jako nositelé stejné míry provinění.
Tento přístup vychází z předpokladu, že zločiny nacismu, ač byly primárním spouštěčem tragédie, jsou v rámci aktuálního literárního a filmového přístupu umělců revizionistů rozmělňovány důrazem na následné bezpráví, páchané na německém civilním obyvatelstvu. Mlynář Habermann tu představuje tragickou figuru „slušného Němce“, drceného českým oportunismem. Celý film ostatně začíná odsunem v jeho nejpokleslejší násilné podobě. Následuje titulek ohozený krví. Tomu se ve filmové hantýrce říká „image“ a jde o pasáž, postihující ducha snímku. Tím, že se hranice mezi dobrem a zlem relativizuje a přenáší z roviny národní na rovinu charakterovou, dochází k nebezpečnému smazávání historických příčin a následků, čímž se z otázky viny stává pouhý abstraktní stín nad Sudety, zbavený svého původního politického a etického ukotvení.
Příklon elit společnosti, mezi které Juraj Herz jednoznačně a nezpochybnitelně vždy patřil, k probojovávání konkrétního trendu, může působit jako spiknutí. Ale jakmile si ho analyzujeme, zjistíme, že jde jen o pohyb řečištěm v určeném směru. Zde lze vypozorovat nejen vlivy módnosti okopávání českých kotníků svých spoluobčanů, čímž se takto probuzený elitář sám představuje jako lepší člověk, který je ochoten naší domácí historii pohlédnout bez iluzí do ušpiněné tváře, ale také jde mnohdy o naději na možnost dosáhnout na peníze z Německa a Rakouska.
Mimochodem obě země jsou nikoli náhodou koproducenty díla Habermannův mlýn. A zde konkrétně také ještě jde o snahu svézt se na úspěšném modelu – superúspěšný Schindlerův seznam vznikl už v roce 1993. A nejspíš i mentální lenost, se kterou se komplexní téma uchopí prizmatem zjednodušujícího střetu my / oni bez širších geopolitických souvislostí a bez ohledů na středoevropské společenské změny.
Z tohoto pohledu je pak zřejmé, proč se proti chystanému sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně ozývají jen sporadické novinářské hlasy. Jak píše Rádio Universum, jde částečně o naivitu. „Od organizátorů zaznívají slova jako “smíření, dialog, historická reflexe”, jenže na druhé straně se objevují obavy z opakovaného otevírání už dávno uzavřených kapitol v naší historii, z posunů – a to nemalých – ve výkladu dějin, které mohou mít nejen symbolické, ale možná i právní a rozhodně politické důsledky.“
Petr Drulák: Protože když se podíváme na to, co se na dnešním progresivistickém Západě děje s nejrůznějšími skupinami, kterým bylo v minulosti třeba neoprávněně ukřivděno, třeba původní obyvatelstvo v Kanadě, ve Spojených státech i v Austrálii, tak najednou vidíme, že tyto skupiny si dokážou vylobbovat věci, které znamenají poměrně významná plnění. A teď je vůbec nechci srovnávat, protože tam byli tito lidé skutečně oběti kolonizace.
Ale dokážu si představit, že v sudetoněmeckých kruzích toto velmi dobře vnímají, a vnímají i to, jak se dneska Německo nějakým způsobem snaží odškodňovat Namibijce, což byla do první světové války německá kolonie, a říkají si: „Tak každá menšina teď dostává nějaké odškodnění a jsou vyzdvihováni. Tak my jsme přece také menšina, která byla poškozena.“
A teď vůbec neříkám, že tato analogie je z historického hlediska jakkoliv oprávněná, protože to skutečně není tak, že československý stát po roce 1945 někoho kolonizoval a že by tady byla nějaká menšina původních obyvatel, která byla zničena. Nedá se to srovnat s žádným koloniálním projektem. Ale je to analogické přes tu ukřivděnou menšinu, která vytrvale uplatňuje nároky, které jsou neodůvodněné. K tomu se můžeme dostat.
Nad rámec toho, co na Rádiu Universum z úst profesora Druláka zaznělo, ještě dodejme, je tu patrně i silný aspekt čistě finanční. Protože poslanec Evropského parlamentu Dr. iur. h. c. Bernd Posselt nevede okrašlovací spolek, ale organizaci, usilující o revizi majetkových nároků Česka na kdysi německé věci movité i nemovité. On sám je synem sudetoněmecko-štýrských rodičů, jeho otec byl majitelem továrny na lepenku v Jablonci nad Nisou, matka pocházela ze Štýrského Hradce, oba byli z Československa vysídleni v roce 1946 podle Benešových dekretů.
Zde někde by mohly být motivy investorů do zvolení českého prezidenta arm. gen. v.v. Ing. Petra Pavla, M.A., který nejenže aktivně vystupuje v otázce restituce majetků šlechtického rodu Lichtenštejnů, viz vyjádření Hradu „Setkání s princem Lichtenštejnského knížectví Aloisem z Lichtenštejna proběhlo mezi čtyřma očima“ 19. 9. 2023, kde za soudně prohrávající stranu princ Alois z Lichtenštejna prohlásil, že Lichtenštejnsko chce hledat řešení sporu s ČR i mimosoudně, ale také jeho poděkování při květnové návštěvě Bavorska roku 2023 Berndu Posseltovi za jeho dlouholetou činnost a za zlepšování česko-německých vztahů.
Pokud by měl kdokoli ze čtenářů pocit, že toto vše obsahuje semínka spiknutí, potom musím s politováním odpovědět, že je součástí spiknutí i on sám. Pokud jen čte tento článek a rozčiluje se za staženou roletou. Protože teprve v momentě, kdy vy sami začnete proti tomuto vývoji něco dělat. Cokoli. I kdybyste jen napsali svému senátorovi.
Ještě jednou, dotřetice dám proto prostor panu profesoru Drulákovi, protože jím spoluvedený Spolek Svatopluk alespoň zformuloval vytýkací dopis. Jedině aktivitou se lze revizi naší historie postavit.
Petr Drulák: Já jsem považoval za důležité, i ze symbolického hlediska, aby tady byla část české veřejnosti, která přímo sudetským Němcům řekne: „Podívejte se, nedělejte to.“ A myslím, že z tohoto hlediska jsme toto udělali, že tady byl tento hlas.
Abyste nenabyli dojmu, že píši z pozice intelektuálního pštrosa, který si sundal brejličky na čtení a vrazil hlavu do písku, také studuji kritické hlasy, vymezující se vůči idylickému pohledu na české dějiny. Jedním z těch velmi nesmlouvavě formulujících je autor textu, zabývající se politickou situací v poválečném Československu a kritikou Edvarda Beneše, Vilém Hejl v knize „Rozvrat. Mnichov a náš osud“. Říká tam velmi tvrdě následující o našem prezidentu prof. JUDr. PhDr. Edvardu Benešovi, GBE, dr. h. c. mult.:
Zrovna tak si sotva kdo byl vědom, že je svědkem triumfu politiky Mnichova, politické filozofie, která do tří let přivodí opětný pád československé demokracie, tentokrát na dobu – dosud – nedohledně dlouhou. Mnichov se z kapitulace stal tím, čím ve skutečnosti byl jenom zčásti, zradou spojenců a moudrým vlastním ústupem, který odvrátil, řečeno výrazem z času po kapitulaci v Moskvě v srpnu 1968, „nedozírné následky“.
Beneš na svůj politický kapitál ani nesáhl. Výrazně nevystoupil proti zvěrstvům, páchaným na Němcích, ať to byli skuteční nacisté, nebo prostě jen Němci, a na opravdových i jenom domnělých kolaborantech; nebránil československou ústavu a právní řád, ale sám se podílel na jejich demontáži svými dekrety; nezasáhl do vnitropolitického vývoje jasnou definicí rozdílu mezi reformami demokratického systému a prototalitními tendencemi.
Předpokládám však, že kdyby Vilém Hejl viděl, jak jsou jeho kritická slova zneužívána sudetskými Němci, volil by vůči nim samotným ještě tvrdší tón. Protože právě s kritickým ohlédnutím do historie českýma očima se ukazuje, že „sudetské stíny“ nejsou jen mlhavou vzpomínkou, ale aktivně přiživovaným nástrojem k redefinici naší identity.
Pokud připustíme, aby se z obětí stali viníci a z okupantů pouzí „vysídlenci“ bez kontextu jejich předchozího konání, vzdáváme se nejen suverenity nad svým územím, ale především nad univerzální pravdou. A kdoví, možná i oběťmi konspirace. Ta by totiž v tomto případě neměla podobu tajných schůzek v přítmí, ale otevřeného nátlaku s majetkovými nároky, který se pouze maskuje jako folklorní spolek a organizaci, hledající smířlivé partnerství.
Je to pohyb řečištěm v určeném směru, kde se historická vina rozmělňuje skrze uměleckou frontu a „cinknuté“ historické filmy, zatímco politické elity, v čele s prezidentem Pavlem, vycházejí vstříc požadavkům, jež zpochybňují i samotné Ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše, kterými jsme my Češi reagovali na extrémní a v evropském kontextu zcela bezprecedentní postup Němců za druhé světové války. Pokud budeme jen nečinně přihlížet, staneme se nevědomými aktéry spiknutí proti vlastní budoucnosti, ve které se právo silnějšího a finanční zájmy revizionistů stanou novou normou naší historie.
PS: V satirickém duchu na Krajský listech vyšel 20. dubna 2024 druhý díl II. série MULTIVERCZ Ku*vítko ze Sudet.
Zdroje: Rádio Universum Petr Drulák díl 1/3, Sdružení sudetských Němců? To je lobby s majetkovými nároky, ne folklorní spolek (ZDE), novinky.cz 7. 11. 2023, Oldřich Danda: Lichtenštejni chtějí obejít Benešovy dekrety, prezident Pavel jim pomáhá (ZDE), ČSFD (ZDE), Wikipedia (ZDE), Komu sluší omluva – Češi a sudetští Němci (nakl. Erika), Tomáš Jiránek: Šéf štábu Obrany národa – Neklidný život divizního generála Čeňka Kudláčka
Krajské Listy a Rádio Univerzum (Martina Kociánová)