Americkému „Wošingtnu“ říkáme Washington, anglickému „Landnu“ Londýn, francouzskému „Pari“ Paříž. Dokonce i napoleonský maršál, neapolský král Žoašen Mjur vstoupil do dějin jako Joachim Murat. Evropané zase říkají Moskvě „Moskva“ nebo „Moskow“, Rusku „Raša“, Petrovi „Pítr“ a Petrohradu „Pitersberg“.
Lvov nebo „Lwów“
Nikdo přitom nechce nikoho urážet nebo zraňovat. Řečový aparát se prostě v dětství přizpůsobí mateřskému jazyku a vyslovovat hlásky jiných jazyků tak, jak skutečně znějí, je pak bez let tréninku takřka nemožné. Jiná technika.
Tohle všichni chápou. Každý ví, co je cizí přízvuk. Odborník dokáže určit zemi, někdy i region. Nikomu to nevadí, taková myšlenka nikomu ani nepřijde divná. Přesněji řečeno, nepřicházela. Ale Ukrajina nebyla přece stvořena k tomu, aby propásla jakoukoli příležitost ke konfliktu.
Ukrajinský parlament se dozvěděl, že Poláci říkají Lvovu „Lwów“ a přejmenovaný Ivano-Frankivsk pořád důsledně nazývají jeho starým jménem Stanislavov. A dalších zeměpisných křivd se najde víc. V lecjakém názvu se přece hlásky čtou jinak. Mimochodem, ani Kyjev v polštině nezní jako ukrajinské „Kyjiw“, ale jako „Kijów“.
Iniciativní poslanci
V ukrajinském parlamentu se k tomu tento týden okamžitě sešla skupina sedmnácti poslanců v čele s volyňským reprezentantem Ihorem Huzem. Maličkostmi se nezdržovali a rychle vypracovali razantní opatření proti polské lingvistické expanzi. Řídíce se rčením „nejlepší obrana je útok“, navrhli místo polské nevlídné výslovnosti zákonem ukotvit místní výslovnost polských názvů. Přemyšl ať je od nynějška Peremyšl a Chełm ať je Cholm.
Musím přiznat, že pro mě to celý život Peremyšl a Cholm byly, protože tak se nazývaly v dobách Sovětského svazu, než byla v roce 1945 upravena hranice a tato města připadla Polákům. Je přece jasné, že polský a ruský název je totéž, proč si tedy lámat jazyk?
Tím spíš, že o tato pohraniční města, takzvané Červenské hrady, bojovalo Rusko s Polskem od Vladimíra Velikého. Přecházela stále z jedné strany na druhou, každý je považoval za své. Zajímavé je, že o jména měst se nikdy spor nevedl. Měnila se jen výslovnost, podle toho, kdo město právě ovládal.
Objednávejte živou vodu zde
A v Bělorusku byl taky takový Białystok. Je znám mimo jiné tím, že na začátku Velké vlastenecké války vojska Západního frontu několik dní úspěšně postupovala na Białystockém výběžku, jenže koncem června 1941 byla útočná skupina odříznuta od hlavních sil a zahynula v obklíčení. Jen málokdo se probil zpět ke svým. Bylo to první velké obklíčení války, první velká katastrofa Rudé armády roku 1941.
Argentinské déja vu?
To ovšem se jménem města nijak nesouvisí. Se jménem mělo město štěstí. Polsky i rusky zní přibližně stejně, takže se ani žádné spory nečekají. Bělorusové prostě nejsou posedlí komplexem své nejasné státnosti jako Ukrajinci, takže zeměpisné půtky nevyhledávají.
Ani Poláci o své státnosti nemají pochyb, takže zachovali chladnou hlavu. Na ukrajinskou politickou provokaci reagovala v zásadě jen média a zástupci menších stran. Na státní úrovni – ministerstva, poslanci, prezident – Polsko věc ignorovalo. Jen zakomplexovaní mají potřebu strhávat pomníky a přejmenovávat ulice či města.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Vezměme třeba ostrovy, které jsou pro Británii Falklandy a pro Argentinu Malvíny. Ovšem angloargentinská falklandská válka z dubna až června 1982 se nevedla o název, šlo o suverenitu. A rozpoutal ji argentinský vojenský režim. Chtěl odvést pozornost od vnitřních problémů a upevnit autoritu diktátora Leopolda Galtierieho malou vítěznou válkou.
Argentinci se přepočítali, válku prohráli a Galtieri seděl v prezidentském křesle méně než rok, než skončil před soudem za porušování občanských svobod během diktatury. Vypadá to, že ukrajinští poslanci argentinskou zkušeností pohrdli a také se rozhodli odvést pozornost od aktuálních problémů „vítězstvím“ na zahraničněpolitické frontě. Jenže Ukrajina už jednu válku vede. A s ní je spjata valná část problémů společnosti i popřevratového režimu.
Rusko Ukrajinu doráží
Kyjev začínal s touhou porazit Donbas a tím posílit autoritu majdanové moci. Pak Ukrajina válku vedla v naději, že Západ za ni porazí Rusko a nechá jí část kořisti, což mělo opět posílit autoritu majdanové moci, která tehdy klesla takřka na nulu, protože nedokázala Donbas ani vojensky zlomit, ani stabilizovat situaci jednáním.
Dnes Ukrajina válku dobojovává, přesněji, Rusko ji dobojovává za ni a Ukrajinu doráží. Majdanová moc se k porážce přiznat nemůže a nemůže ani odejít. Západ ji nepodporoval proto, aby ji nechal utéct z potápějící se lodi. Musí se tedy pro lid vymýšlet aspoň nějaká „vítězství“, aby bojový duch národa zcela neupadl a armáda se nevzdala bez rozkazu.
Je stále těžší krmit obyvatelstvo sliby, že Evropané brzy zahanbí Trumpa, ten si uvědomí hloubku svého „provinění“ vůči Ukrajině a dá jí nějakou super raketu, která válku okamžitě vyhraje. Ukrajinci sice chtějí věřit v zahanbeného Trumpa i v tu zázračnou raketu, ale dokud rakety nedorazí, chtěli by vidět aspoň jedno, třeba drobné vítězství. Nemusí být ani nad Ruskem.
Proto byl Zelenský svého času tak umanutě neústupný při hájení ukrajinského banderismu před polskými výtkami. Nic zvláštního se přece nestalo, jen pár ukrajinských politiků přišlo o polská vyznamenání a pár polských o ta ukrajinská. Pochybuji, že to kohokoliv z nich trápí.
Nová dávka vítězných iluzí
Ale jaký skandál z toho vnikl! Jaké boje zuřily na internetu i na diplomatickém poli. Nakonec Zelenský uhájil právo Ukrajinců oslavovat Banderu, Poláci vyhostili několik desítek obzvlášť banderovsky zapálených uprchlíků a vše se uklidnilo. Přes Řešov se na Ukrajinu stále vozí zbraně a opačným směrem západní zranění důstojníci, které přebírají speciální zdravotnická letadla.
Ve středu 29. července Zelenský po návštěvě Trumpa přistál i v Polsku, poprvé po dlouhé odmlce. Napětí mezi Varšavou a Kyjevem začalo narůstat poté, co si polské vedení konečně všimlo banderovců na Ukrajině.
Ale efekt války „za čest Bandery“ rychle vyvanul. Smutná ukrajinská skutečnost nutí společnost žádat novou dávku „vítězného“ narkotika, jinak nastoupí abstinenční příznaky. Proto iniciativní poslanci pilně pracují na rozdmýchání „zeměpisné války“.
Vznikne Stepano-Bandersk?
Nápad to v zásadě nebyl špatný. Pár hlasitých prohlášení, pár vzájemných obviňování (Varšavy a Kyjeva) z „nebezpečného nepřátelského jednání“ schopného zničit mezi oběma zeměmi ustálené vztahy idylické rusofóbie, pak nějaká parlamentní usnesení o pravidlech výslovnosti zeměpisných názvů v rámci národního území. A každý slaví své vítězství.
Poláci se ale tentokrát do celé akce zatím nedali vtáhnout. Unavili se snad? Iniciativní skupina přitom pracuje bez oddechu. Je třeba uznat, chce-li to Ukrajina doopravdy, dostane každého.
Přejmenují-li třeba Ivano-Frankivsk na Stepano-Bandersk, uvidíme, jak se pak Poláci ze skandálu vykroutí.
Co neudělat na zakrytí prohrané války.