Před 35 lety (1. července 1991), přestala existovat organizace AntiNATO, mohutný vojensko-politický blok Varšavské smlouvy. Jeho armády měly schopnost za pár dní převálcovat celou Evropu a vojska NATO utopit v Atlantickém oceánu. Taková síla dřímala v armádách SSSR, NDR, Polska, ČSSR, Maďarska, Rumunska a Bulharska.
Co to bylo za kolos? Kdo ho zradil, a tím splnil dávnou touhu NATO zlikvidovat Varšavskou smlouvu zevnitř – a zbavit celou Eurasii stabilizujícího vlivu jediné vojenské organizace?
Základ rovnováhy
V dubnu 1949 vznikl v Evropě vojensko-politický blok NATO, jehož zakládajícími členy byly rovněž USA a Kanada. Smysl organizace byl formulován takto: „Severoatlantická aliance si klade za cíl ochránit evropské demokracie před expanzí SSSR na západ.“
Sovětský svaz pochopitelně vnímal vznik tohoto bloku jako ohrožení vlastní bezpečnosti a rozhodl se pro „extravagantní“ manévr. 31. března 1954 zaslala Moskva Washingtonu nótu s návrhem zvážit přistoupení SSSR k NATO. Odmítli ji! A jen tak mimochodem, Rusko se na začátku třetího tisíciletí o vstup do NATO opět pokoušelo. Znovu bylo odmítnuto.
Proto byla na varšavském setkání o zajištění míru a bezpečnosti 14. května 1955 na dobu 30 let ustavena z bloku spojeneckých států organizace Varšavské smlouvy. Jejími členy se staly Albánie (ze smlouvy vystoupila v roce 1968), Bulharsko, ČSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko a SSSR. V dubnu 1985 byla existence Varšavské smlouvy prodloužena o dalších 20 let. Stejně jako NATO byl i nový blok připraven poskytnout členskému státu veškerou vojenskou pomoc v případě napadení.
Nevídaná síla
Státy Varšavské smlouvy zformovaly společné ozbrojené síly čítající na vrcholu existence 7 milionů vojáků. Hlavní údernou silou byla čtyři seskupení sovětských vojsk dislokovaná v NDR, ČSSR, Polsku a Maďarsku.
Celková vojenská síla byla ohromující. Jen ve Skupině sovětských vojsk v Německu (NDR) sloužilo 1,5 milionu vojáků a důstojníků, bojeschopnost zajišťovalo 22 všesvazových a tankových armád, letecká armáda a další útvary speciálních vojsk a logistiky.
Tankové armády Varšavské smlouvy disponovaly 60 000 tanků, desetkrát více, než mělo celé evropské NATO. Převaha nad NATO existovala i v počtech živé síly, taktických raketách, dělostřelectvu a v protiletadlových systémech průzkumného a stíhacího letectva.
NATO naopak vedlo v hladinových plavidlech, útočném letectvu frontového (taktického) letectví, bojových vrtulnících a protitankových raketových komplexech. Varšavská smlouva navíc převyšovala protivníka i v ponorkách s raketově-torpédovou výzbrojí.
Vysíláme zde
„Štít-82″: Demonstrace síly
Při celkovém porovnání sil hovořili analytici NATO o jakési „rovnováze“, ovšem se zjevnými obavami. Zvláště pesimisticky naladěni bývali za velkých cvičení spojeneckých armád Varšavské smlouvy. Jedno z nich, z roku 1982, je dohnalo ne k hranici paniky, ale k naprostému psychickému zhroucení. Proč?
Smysl strategického manévru armády a námořnictva vyjadřoval sám název cvičení, „Štít-82″. Vztahoval se na ochranu celého území Sovětského svazu a států východní Evropy. Zúčastnilo se ho přes milion cvičících vojáků a přes 120 000 kusů bojové techniky.
Když se cvičící tanky seřadily do přehlídkové formace, jejich kolona se táhla od horizontu k horizontu. Náplň cvičení vycházela z neustálých amerických provokací a vyostřené bezpečnostní situace. Pokusy o diplomatické řešení selhaly, a na řadu přišla demonstrace síly. Do manévrů byly proto zapojeny všechny složky jaderné triády ozbrojených sil SSSR.
Cvičení dostalo přezdívku „Sedmihodinová jaderná válka“. Západní média přinesla na titulních stranách tyto titulky: „Varšavská smlouva nám připravuje Soudný den“, „Generálům NATO se káva třese na šálcích“.
Objednávejte živou vodu zde
Zrádce ve vlastních řadách
Štít-82 vystrašil velitelství NATO tak, že na dlouhou dobu ztichla vychloubačná štvavá rétorika proti Varšavské smlouvě. Představitelé USA i západní Evropy tehdy prožili opravdový šok z mohutnosti, kterou jim armády Východu předvedly. Prezident Ronald Reagan byl pod tlakem vyděšené generality donucen vyhlásit program Strategické obranné iniciativy.
V polovině 80. let nic nenapovídalo, že by se AntiNATO mělo rozpadnout. Pak ale přišel k moci Michail Gorbačov se svým „novým myšlením“ a začal kopat hrob Varšavské smlouvě. Prezident SSSR souhlasil se sjednocení dvou německých států – a právě to se stalo jednou z nejtvrdších ran jednotě bloku.
Michail Sergejevič za to získal přídomek „nejlepší Němec“. Na jeho návrh bylo přijato rozhodnutí o stažení sovětských vojsk z NDR, ČSSR, Maďarska a Polska. „V té době jsem sloužil v Německu a pamatuji si, s jakým rozhořčením a strachem přijímali důstojníci Německé lidové armády tuto žalostnou zprávu. Se slzami v očích vyčítali sovětským ‚bratrům ve zbrani‘ zradu.
Poprava parity
‚Řekněte nám proč,‘ říkali mi. ‚Američané, Angličané a Francouzi své kontingenty nestahují, a vy odcházíte? Žádejte od Gorbačova spravedlivé rozhodnutí! Vždyť střílí do zad nám, vám i celé Varšavské smlouvě,'“ říkali tehdy němečtí velitelé.
Žádat ale bylo tehdy už pozdě. Rozhodnutí padlo. Sovětská vojska začala odvážet lidi a techniku ze 777 vojenských posádek. A to na vlastní náklady SSSR a vše vzápětí spadlo Německu do klína. Tehdejší kancléř Helmut Kohl to přirovnal k ceně „obloženého chlebíčku“, ačkoli Moskva měla právo požadovat odškodné ve výši stovek miliard marek.
Zástupce východoněmecké rozvědky Stasi Markus Wolf tehdy veřejně označil Gorbačova za zrádce, kterému bylo všechno jedno. Důležité bylo také to, že Varšavská smlouva, téměř 40 let udržovala paritu v Evropě a nedovolovala vyvolat válku. 1. července 1991 zazněla v Praze smuteční píseň nad její „mrtvolou“. Byl podepsán protokol o úplném ukončení činnosti Varšavské smlouvy.
Falešný slib
Na slib, který státní tajemník USA James Baker Gorbačovovi dal, že NATO se v odpovědi na tento velkorysý krok Moskvy nepohne ani o píď na východ, Washington rychle zapomněl. Prvnímu prezidentu Ruska Borisi Jelcinovi to bylo úplně jedno. Moc se o likvidaci výsledků druhé světové války nestaral. V podnapilém stavu dirigoval německý orchestr, který hrál slavnostní pochod na závěr vyhnání sovětských útvarů z Německa.
Mezitím NATO lákalo do svých řad bývalé spojence SSSR z Varšavské smlouvy. Spojence, kteří ještě nedávno přísahali věrnost Moskvě, a nyní utíkali do náruče nových pánů. Včerejší přátelé se stali dnešními nepřáteli. I zuřiví pobaltští psíčci na třesoucích se nohách, Lotyšsko, Litva a Estonsko se hnali do NATO. Západní blok jim ale nasadil stejný obojek. S tím rozdílem, aby tentokrát, štěkali na Rusko.
Severoatlantický blok „spolkl“ sedm z osmi zemí Varšavské smlouvy a pustil se do obracení bývalých sovětských republik na svou stranu – Gruzii, Moldavsko, Arménii a Ukrajinu. Teprve tehdy už došla Moskvě trpělivost. Ukrajina se po krvavém státním převratu totiž proměňovala v nebezpečnou vojenskou základnu NATO „pod ruským balkónem“. V edxistenční hrozbu, kterou bylo nutné urychleně „neutralizovat“. Začala Speciální vojenská operace.
Garant další války?
Noví členové NATO začali dodávat zdroje, aby Ukrajinu vyzbrojili zbraněmi sovětské éry. Letadly, tanky, dělostřelectvem a vším, co zdědili po Varšavské smlouvě. Evropa, která se bezpečnostní rovnováze za Varšavské smlouvy dlouho podřizovala, ji zradila, a stala se zarytým nepřítelem Ruska. Dokonce se na válku s ním již připravuje.
Zkusme si představit, co by se stalo, kdyby Gorbačov a Jelcin nezasadili SSSR a Varšavské smlouvě smrtelnou ránu. Rozhodně bychom žili v bezpečnější realitě. Musíme ale přijmout tu, kterou máme?
Ruský tisk kdysi napsal: „Ve skutečnosti to byla Varšavská smlouva, která fungovala jako garant míru v Evropě a prosazovala politiku omezování expanze NATO na východ.“ Dnes se Evropa mění v „garanta války“.
Rusko to vidí a na tuto výzvu je připraveno.