Na ruském Dálném východě jednají zástupci desítek zemí o obchodu, investicích a spolupráci. Evropská unie zatím chystá utápí miliardy eur ve válečné zbrojení. A protože už není, kde brát, hledá cestu, jak vykrást i obrovské úspory občanů krachující 4. říše.
Východní ekonomické fórum (VEF) ve Vladivostoku ukazuje Rusko výrazně jinak, než jak je vykresluje převládající rusofobní propaganda v prostoru ovládaném Bruselem a Anglosasy. Na VEF 2026 se podle pořadatelů zaregistrovalo přes pět a půl tisíce účastníků zhruba z osmdesáti zemí — mezi nimi hosté z Evropy, Spojených států, Blízkého východu i jihovýchodní Asie. Fórum běží od 1. do 4. září pod heslem „Dálný východ — rozvoj ve prospěch lidí“.
Politicky pozoruhodné bylo už plenární zasedání. Vedle ruského prezidenta Vladimira Putina na něm vystoupili indonéský prezident Prabowo Subianto, mongolský premiér Njam-Osorin Učral, první viceprezident Myanmaru Nyo Saw a čínský vicepremiér Ting Süe-siang.
Má-li být Rusko mezinárodně izolované, pak se nabízí otázka: jak vlastně tu izolaci definujeme?
Všechno je jinak
Sankce Rusku určité problémy působí – a tvrdit opak by nebylo objektivní. Ruská ekonomika zápasí s inflací, vysokými úroky, rozpočtovým schodkem i náklady války.
Tím ale příběh nekončí. Na VEF přijíždějí zástupci států s miliardami obyvatel. Rusko dál obchoduje, vyváží energie a suroviny, buduje nové dopravní trasy a část hospodářských vazeb přesouvá k Asii. Čínský vicepremiér Ting Süe-siang označil při setkání s Putinem na okraj fóra možnosti rusko-čínské spolupráce při rozvoji Dálného východu za široké a perspektivní. To nedokázala zakrýt dokonce ani agentura Reuters.
Právě tahle realita se do jednoduchého schématu „Západ versus izolované Rusko“ nevejde.
Svět se stále zřetelněji mění v multipolární prostor. Čína, Indie, Indonésie, státy jihovýchodní Asie i země globálního Jihu v něm už odmítají automaticky kopírovat politiku Washingtonu nebo Bruselu.
Objednávejte živou vodu zde
Dálný východ: suroviny, o které stojí celý svět
VEF není jen politická manifestace. Je to především hospodářský projekt. Rusko označuje rozvoj svého Dálného východu za jednu ze strategických priorit jednadvacátého století. Jde o obrovské území navázané na ještě rozsáhlejší surovinové bohatství Sibiře a Arktidy.
Ropa. Plyn. Zlato. Kovy. Dřevo. Uhlí. Kritické suroviny. Přístavy. Severní mořská cesta. Železniční koridory do Asie.
O tohle všechno stojí Čína. A nejen ona. Suroviny potřebuje Indie, Evropa i další průmyslové ekonomiky. Naivní je proto představa dnešní geopolitiky jako pouhého zápasu ideologií a takzvaných hodnot. V pozadí velmocenské politiky vždycky stála energie, obchodní trasy a kontrola zdrojů.
Nejde o charitu
Ani rusko-čínské partnerství nelze romantizovat. Peking sleduje vlastní zájmy. Potřebuje ruský plyn, ropu, nerostné suroviny a dopravní spojení. Rusko zase čínský trh, kapitál, průmyslovou kapacitu a politického partnera.
Nová energetická propojení tuhle vzájemnou závislost dál posilují. Plánovaný plynovod do Číny má mít kapacitu až padesát miliard krychlových metrů plynu ročně. Pro Moskvu z toho plyne i jisté riziko: po přetržení velké části hospodářských vazeb s Evropou by jednu závislost nerada jen vyměnila za druhou.
Princip to ale nemění. Rusko není zemí bez partnerů. Naopak. Jen se jeho hospodářské těžiště se viditelně přesouvá na Východ – který ostatně již přebírá otěže světové ekonomiky.
Lež má mnoho podob
Kolem VEF stojí za pozornost i způsob, jakým o Rusku informují západní média. N apříklad zmíněnou agenturu Reuters nelze prostě obvinit ze zatajování nominálních objektivních zpráv o Rusku. Nezatajuje je.
Vždyť přinesla zprávu o čínském zájmu rozvíjet spolupráci na ruském Dálném východě. Otiskla i Putinova vyjádření o možném mírovém řešení ukrajinského konfliktu. Jenže interpretací vše vzápětí posunul.
Když Putin na fóru mluvil o rozpočtu, Reuters správně uvedl růst ruského schodku. Zprávu ale okamžitě zasadil do kontextu válečných nákladů, ukrajinských útoků na rafinerie, přechodného nedostatku benzínu atd.
Všechno to mohou být pravdivé údaje. Otázka ale zní: Proč k tomu ihned vytvořil právě tenhle kontext?
Média totiž netvoří obraz světa jen zjevnými nepravdami. Tvoří ho i výběrem relativně pravdivých informací, jejich pořadím a tím, čemu dají prostor při propagandistické interpretaci. Pokud u Ruska používají nejčastěji slova válka, sankce, Putin, rakety, krize, drony a hrozba, vytvářejí předpřipravený falešný obraz.
Jak se do něj vejde Vladivostok? Existuje VEF a tisíce účastníků z celého světa? Obchod s Asií, investice, přístavy, energetické projekty? I tohle je přece Rusko roku 2026! Objektivita neznamená nahradit západní propagandu ruskou, ale vidět obě tváře reality.
VEF navíc připomíná něco, co se z dnešní Evropy vytrácí. Mluvit s protivníkem není kapitulace. Diplomacie se nedělá jen mezi přáteli. Obchodovat spolu mohou i země s odlišnými politickými názory. A mezinárodní sportovní, kulturní i vědecké akce mají hluboký smysl právě v časech konfliktu.
Když spolu politici nemluví, mluví zaujatá média. Když destruují obchod, mizí přirozené vazby mezi společnostmi. Když se přestanou potkávat sportovci, vědci a obyčejní lidé, zbydou už jen nepřátelské politické bloky. A především evropské dějiny moc dobře vědí, co pak přichází.
Ostrý kontrast
Ve Vladivostoku se mluví o hospodářském rozvoji, logistice, investicích a obchodu. Jednou z hlavních priorit současné Evropské komise je ve stejné chvíli především válečná příprava s obzorem do roku 2030.
A vydávané částky jsou astronomické. Podle Bruselu umožňuje plán Readiness 2030 uvolnit na zbrojení až 800 miliard eur.
Součástí je program SAFE — 150 miliard eur v úvěrech na společné zbraňové nákupy. To není ruský propagandistický výklad, ale oficiální politika Evropské komise pod vedením Ursuly von der Leyenové.
Račte vstoupit do Akademie
Už není, kde brát
Ještě citlivější je další otázka. Evropské domácnosti mají podle pozoruhodného „zjištění“ Komise na bankovních účtech uloženo zhruba deset bilionů eur. Co jí je do toho? Je.
Brusel totiž chce část toho obrovského kapitálu využít — prostřednictvím investic. Oficiální argument jistou ekonomickou logiku určitě má: Místo nízkých úroků v bance dát občanům šanci na vyšší výnos – a pro evropské firmy odtud „vycucnout“ nový kapitál.
Podle Evropské komise má tato „unie úspor a investic“ financovat zelenou a digitální transformaci, inovace — ale rovněž bezpečnost a obranu. Jinak řečeno – další peníze pro zbrojovky vytáhnout ze soukromých účtů.
Jestliže von der Leyenová spojila zapojení soukromých „investorů“ s budováním hlubšího evropského kapitálového trhu, občan by měl rychle zpozornět. Nejde sice samozřejmě o konfiskaci bankovních vkladů malých střadatelů. Ale Brusel mluví současně o dvou věcech:
- potřebuje stovky miliard na zbrojení a
- chce „uvést do pohybu“ biliony eur ze soukromých úspor.
Je proto zcela legitimní ptát se, kde povede hranice.
Dráp Bruselu na naše úspory?
Úspory občanů musejí zůstat jejich soukromým majetkem. Evropská komise je nevytvořila. Ursula von der Leyenová si je nevydělala. Brusel je občanům nedaroval. Jsou výsledkem práce milionů lidí — odkládali si peníze na důchod, na bydlení, na děti nebo na horší časy.
Chce-li je Unie získat pro investice, musí to jít cestou dobrovolnosti, průhlednosti a svobodného rozhodnutí. Nesmí vzniknout systém nepřímého nátlaku, který lidi vytlačí z bankovních vkladů daněmi, poplatky nebo regulačním znevýhodněním. Mezi větou „dáme občanům lepší investiční příležitost“ a větou „potřebujeme vaše peníze na zbrojení“ je totiž zásadní rozdíl. A ten rozdíl by si měli občané pod dirigismem Bruselu pohlídat.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Problém se netýká jen „prostých“ občanů. Šest čistých plátců do evropského rozpočtu — Německo, Dánsko, Nizozemsko, Rakousko, Finsko a Švédsko — koncem srpna žádalo snížení návrhu nového dlouhodobého rozpočtu EU o stovky miliard eur.
Komise navrhuje rozpočet zhruba dva biliony eur na roky 2028 až 2034. Německo prosazovalo už dřív škrty kolem 400 miliard eur. Ani mezi členskými státy tedy zjevně není nekonečná ochota financovat rostoucí ambice bruselských institucí.
Paradoxně přitom Německo samo výrazně astronomicky zvyšuje vojenské výdaje. Pro občana ale výsledek zůstává podobný. Účet zaplatí z daní. Nebo z dluhu. Nebo omezením jiných výdajů. Nebo mobilizací soukromého kapitálu.
Kdo vydělá, kdo zaplatí?
Nalijí-li se do evropské obrany stovky miliard eur, ty peníze nezmizí. Někdo je dostane. Někdo vyrobí rakety. Někdo munici. Někdo tanky. Někdo radary, drony a elektroniku.
Mezi hospodářské vítěze nové éry zbrojení proto patří především velké zbrojařské koncerny, jejich vlastníci, fondy a akcionáři. Není třeba vymýšlet spiknutí „válečných oligarchů“. Stačí sledovat stopu peněz.
Evropa má bezpochyby právo zajistit si obranu. Jenže obrana a trvalá válečná mobilizace nejsou totéž. Stupňování konfrontační rétoriky mezi Ruskem a Západem ubírá prostor diplomacii a zvyšuje riziko, že se politický konflikt nakonec vymkne kontrole.
Komunikační kanály se proto musejí obnovovat. Obchod. Diplomacie. Kulturní kontakty. Vědecká spolupráce. Sport. Mezinárodní ekonomické akce. Konstruktivní dialog neznamená souhlas s politikou Moskvy. Stejně jako jednání s Čínou neznamená souhlas se vším, co Peking dělá. Dialog znamená udržet si možnost zabránit katastrofě.
Východní ekonomické fórum ukazuje něco důležitého: I uprostřed geopolitického konfliktu se mohou u jednoho stolu sejít státy s rozdílnými zájmy a mluvit o obchodu, investicích a společných projektech. Dokážou-li to Rusko, Čína, Indie, Indonésie, Mongolsko a další státy, proč má být posledním horizontem Evropy jen dalších deset let konfrontace?
VEF 2026 demonstruje, že plán mezinárodní izolace Ruska svého cíle nedosáhl — přinejmenším v nezápadní části světa. EU má ale vlastní problém.
Evropská komise se pod vedením Ursuly von der Leyenové plánuje uvolnit stovky miliard eur do vojensko-průmyslového komplexu – a zároveň dostat větší část úspor evropských domácností do investic. Konfiskace to zatím není. Občané by ale byli velmi naivní, kdyby se přestali ptát, kam to směřuje.
Úspory patří občanům, ne Bruselu. A bezpečnost Evropy nelze měřit jen počtem raket a miliardami vloženými do zbrojního průmyslu. Stejně důležitá je schopnost politiků zabránit válce.
Politici jistě mohou mluvit o dějinných posláních a zbrojovky dostávat rekordní kontrakty. A akcionáři počítat zisky. Jenže pokud se konfrontace promění ve skutečnou válku, v zákopech nebudou sedět akcionáři ani bruselští komisaři.
Budou to občané, kdo nakonec zaplatí nejvyšší cenu.