Digitální euro postoupilo v bruselském „parlamentu“ (EP) o další krok. Výbor kývl na projekt, který má být veřejnosti prodán jako bezpečná, moderní unijní forma placení. Oficiální jazyk je předvídatelný: suverenita, soukromí, komfort, odolnost, digitální hotovost. Postě báječné.
Připomeňme, co jsme už tady psali nejednou: Digitální euro nebude jen nový způsob platby, ale nový typ vztahu mezi občanem, penězi a institucemi. Hotovostí člověk zaplatí, a tím to skončí. Nikde není zaznamenáno, co si koupil, kdy a za kolik. Jestli ty peníze vydělal, dostal, ušetřil doma v kredenci. Protože do tohom samozřejmě nikomu nic není. Tedy – nebývalo.
Digitální euro však bude existovat v „řízené infrastruktuře“. Bude mít správce, technická pravidla, zprostředkovatele, limity a legislativní rámec.
Likvidace bez zákazu?
Brusel tvrdí, že hotovost přesto zůstane. Toto ujištění má mizivou hodnotu, jestliže vedle hotovosti vzniká systém, který ji bude dále vytlačovat z běžného života. Nemusí ji rušit zákonem, na to přeci jen mnozí nepodvolení napříč unií reagují pobouřeně. Stačí, aby ubývaly bankomaty, přibývaly limity, rostl tlak na bezhotovostní provoz a platba bankovkou ještě více začali vydávat za podezřelý akt.
Evropští patrioti (Patriots for Europe) hlasovali v EP proti digitálnímu euru (jejich součástí je i Babišovo ANO). Jde o logickou nedůvěru k moci, která už opakovaně ukázala, že výjimečné nástroje považuje za normální kdykoli se jí to hodí: Covidové pasy, mazání názorů, tlak na platformy, bankovní compliance, nálepkování nepohodlných lidí jako rizikových osob – to všechno nám dlouhodobě ukazuje, s kým máme tu čest.
Hlavní trik
Největší slabinou oficiální obrany digitálního eura je tvrzení, že nebude programovatelné. Co se tím myslí? Pokud se programovatelné peníze definují úzce jako jednotky, které samy obsahují omezení použití, lze digitální euro označit za neprogramovatelné a tvářit se, že problém zmizel. Jenže problém tím samozřejmě nezmizí. Pouze se rafinovaně přesune.
Podstatné jsou totiž programovatelné platby. Návrh sice hlasitě odmítá programovatelnost samotného digitálního eura, zároveň však počítá s podmíněnými platbami, tedy s transakcemi spouštěnými softwarem podle předem stanovených podmínek.
Tady leží jádro celé věci. Není nutné programovat samotnou měnu, pokud lze nastavovat pravidla jejího použití. Systém může pracovat s uživatelem, příjemcem, limitem, účelem platby, rizikovou kategorií, ověřením nebo podmínkou transakce. Tvrzení „peníze nejsou programovatelné“ pak má jen zakrýt, že programovatelný je přístup občana k platbě.
Tedy z nás opět dělají pitomce. V hotovostní platbě je vztah jednoduchý. Člověk platí. V digitálně řízené platbě vstupuje mezi člověka a platbu aparát. A ten bude fungovat podle svých pravidel. Kdo po posledních letech věří, že platební systém zůstane mimo tento tlak, asi tady nežil.
Limitovaná peněženka
Do stejné logiky zapadá i debata o limitech digitálního eura. Často zmiňovaný limit kolem 3 000 eur, nulový úrok a vyloučení funkce spoření ukazují, že nejde o digitální obdobu hotovosti. Jde o omezenou transakční peněženku. Občan v ní nebude mít peníze tak, jako má bankovky. Bude mít povolený zůstatek v systému, jehož parametry nastavují jiní.
Hotovost je držba. Digitální euro je režim. Hotovost funguje mimo průběžnou správu. Digitální euro bude existovat uvnitř správy. Hotovost nepředpokládá schvalovací infrastrukturu. Digitální euro ji předpokládá.
Proto je často prosazovaný výraz „digitální hotovost“ sprostý podvod. Princip hotovosti je možnost platit bez datové stopy, bez účtu, bez aplikace, bez platebního zprostředkovatele a bez aktualizovaných pravidel. Digitální euro ji bude časem oslabovat tím, že vytvoří pohodlnější, prosazovanější a institucionálně preferovanou alternativu.
Past spočívá v tom, že lidé přijmou nový platební standard dřív, než pochopí jeho záludnost. Až se stane běžným, bude pozdě řešit, kdo nastavuje její pravidla. Digitální euro je proto nutné odmítnout jako princip. Peníze, které jsou plně závislé na spravovaném digitálním prostředí, nejsou neutrální. Jsou připravené k řízení. A společnost, která odevzdá svobodu platby do takového prostředí, odevzdá mnohem víc než jen způsob placení.
Soukromí do první politické potřeby
Obhájci digitálního eura budou nejčastěji mluvit o soukromí. Budou zdůrazňovat technické záruky, offline režim, omezený přístup k datům a údajné oddělení centrální banky od osobních informací občanů. To ale jenom aby uklidnili podváděnou veřejnost.
Soukromí v takovém systému není přirozený stav, nýbrž konstrukce. Závisí na pravidlech, výjimkách, technických parametrech, ochotě institucí držet se původních slibů a politické atmosféře.
Takto přece pracují unijní regulace dlouhodobě. Výjimka se nejprve prodá jako úzká a rozumná. Potom se zpřesní. Potom se rozšíří. Potom se stane standardem. Potom se začne používat i tam, kde se o ní na začátku nemluvilo.
V oblasti digitálních plateb je tento vývoj mimořádně nebezpečný, protože platební styk není okrajová oblast života. Přes platby se projevuje téměř všechno: práce, cestování, nákupy, podpora spolků, dary, služby, média, léky, doprava, energie, vzdělání, běžný každodenní pohyb člověka.
Systém zde vytváří další vrstvu, ve které lze platbu zachytit, vyhodnotit, podmínit nebo zpětně analyzovat.
Stačí nová bezpečnostní kampaň, další tlak na boj proti „extremismu“. Stačí nové rozšíření sankčních režimů, další vlna boje proti „dezinformacím“. Stačí další umělá krize, ve kterém se občanům znovu vysvětlí, že pro ochranu společnosti musí něco ze své svobody odevzdat.
Kdo už viděl, jak rychle se veřejná moc, média, platformy a instituce dokážou spojit proti nepohodlnému člověku (vzpomeňme třeba na Tonyho Robinsona v Anglii), musí se všem ujištěním jen hořce pousmát.
Názorové delikty a digitální platba
Nepodvolený člověk může být veřejně označen za dezinformátora, extremistu, rizikovou osobu, šiřitele nenávisti nebo bezpečnostní problém. Děje se to dnes a denně.
Přitom není potřeba, aby zákon hned první den řekl, že lidem s nepohodlným názorem budou omezeny platby. Stačí, aby se v systému usadila logika rizika. Rizikový obsah. Riziková osoba. Rizikový spolek. Riziková platforma. Riziková transakce. Jakmile je společnost zvyklá na tento slovník, dokáže snést i opatření, která by ještě včera považovala za nepřijatelná.
Bankovní a platební svět už touto logikou žije. Compliance je slovo, pod které se vejde mnoho věcí. Formálně jde o dodržování pravidel. Prakticky se z něj stal prostor, kde se instituce zbavují nepohodlných klientů, vyhýbají se reputačnímu riziku a preventivně plní očekávání regulátorů. A digitální euro do tohoto totalitně zdeformovaného prostředí přináší další vrstvu závislosti systému.
Platba vyžaduje ověření. Transakce je pozastavena. Příjemce je rizikový. Poskytovatel službu odmítl. Účet je pod kontrolou. Peněženka má omezený režim…
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Naše hlasy
Část „hodných“ kritiků bude požadovat silnější pojistky. Lepší ochranu soukromí. Jasnější definice. Přísnější zákaz programovatelnosti. Záruky pro hotovost. Kontrolu nad daty. Omezení pravomocí institucí. To všechno je však k ničemu!
Problém digitální měny spočívá v samotném principu. Stát a centrální bankovní aparát chtějí vytvořit digitální platební nástroj, který bude fungovat uvnitř spravované infrastruktury a bude podléhat pravidlům nastaveným shora.
Skutečný požadavek proto musí být daleko tvrdší. Hotovost musí zůstat právně i prakticky chráněná. Hotovost musí zůstat plnohodnotný platební prostředek, běžně dostupný, běžně přijímaný a neznevýhodňovaný.
Bez toho je jakýkoli slib o svobodě plateb prázdný! Stejně tak musíme odmítnut princip, že běžné občanské platby mohou být filtrovány podle politických, názorových nebo jiných kategorií. Platební systém nesmí vychovávat občana. Nesmí ho hodnotit. Nesmí ho trestat. Nesmí ho tlačit k žádoucímu chování. Nesmí být prodlouženou rukou politických kampaní.
V programovém prohlášení vlády Andreje Babiše stojí černé na bílém, že vláda „navrhne parlamentu ukotvit českou korunu v Ústavě ČR – stejně jako právo držet a používat hotovost jako zákonné platidlo“.
Jasně, zatím je nová vláda u moci prvních pár měsíců a v soubojích s Pátou kolonou vedenou Hradem řeší spíš „existenční“ otázky. Ale už bychom se pomalu měli začít ptát, kdy dojde na otázky „existenční“ pro každého z nás. Uchování koruny a právo na hotovost patří mezi ně.
Je třeba odmítnout samotnou logiku spravovaných peněz. Platba má být právem, ne povolením. Hotovost musí být chráněna, ne tiše vytlačována. Platební systém se nesmí stát jen další metodou, jak občana sledovat, třídit a řídit.
Digitální euro se nás netýká jen zdánlivě. Protože Brusel brzy donutí členské státy, které ho nepoužívají, aby mu přizpůsobily své měny. Aktuálně máme vládu, která si to v programovém prohlášení uvědomuje.
Teď jde o to, aby to také v praxi naplnila.