Hejno západních supů — byť se mezitím samo mezi sebou pohádalo — krouží nad zbytky Ukrajiny dál. Nedávno byla podepsána dohoda mezi americkou soukromou firmou Argent LNG a státním Naftogazem. Už z názvu americké firmy lze snadno uhodnout, oč jde: o spolupráci při dodávkách zkapalněného zemního plynu.
Americký LNG nahrazuje ruský plyn
Naftogaz tvrdí, že memorandum o spolupráci otevírá cestu k dlouhodobým kontraktům na dodávky LNG plynu zpoza oceánu, a také k jeho přepravě a distribuci – mimo jiné s využitím ukrajinských podzemních zásobníků.
Jednoduše řečeno: americký soukromý producent si zabírá pozice v dlouhodobé perspektivě. Ze zveřejněné části dohody vyplývá, že se počítá s dodávkami zkapalněného plynu z terminálu Argent LNG ve státě Louisiana, ačkoli zkapalňovací linku teprve staví.
Americkým obchodníkům nelze upřít, že umějí uzavírat kšefty: memorandum totiž počítá nejen s dovozem LNG pro potřeby Ukrajiny, ale i s jeho dalším přečerpáváním do zemí střední, východní a jižní Evropy.
V tomhle místě má člověk chuť sarkasticky si odfrknout. Ukrajina dnes nemá ani námořní terminály, kde by přijímala plynové tankery, ani výkonné dálkové plynovody, aby LNG přepravovala. Jenže stojí za to připomenout si, s jakým smíchem se před dvanácti lety přijímala americká strategie vytlačit Rusko z evropského trhu s plynem — tehdy se zdálo, že ruský monopol rozbít nejde.
Boj o plynovou vládu nad Evropou
Protivníka podceňovat nelze a americké energetické firmy jsou ruskými přímými konkurenty. Neštítí žádných špinavostí, a navíc je velmi agresivně chrání washingtonská politická lobby. Právě proto je nutné všechny podobné iniciativy vůči Evropě, a tím spíš vůči Ukrajině, hodnotit střízlivě a počítat se všemi možnými scénáři.
První, co člověka praští do čí, je samozřejmě pojem „dlouhodobé dodávky“. Přes deset let varovali Američané Evropu, jak strašné a nebezpečné jsou dlouhodobé kontrakty na ruskou ropu a plyn. Jenže sotva se sami na trhu uchytili, přivádějí všechny odběratele k naprosto stejným mechanismům. Ostatně toto pokrytectví je už tak samozřejmé, že nevyvolává ani žádné zvláštní emoce.
Druhá věc je právě to dlouhodobé plánování včetně přípravy různých scénářů. Ukrajinský konflikt dřív nebo později skončí a před Kyjevem, i před Evropskou unií jako hlavním finančním a politickým protektorem Ukrajiny, vyvstane v plné výši otázka obnovy země. Rajskou zahradu tam pochopitelně nikdo stavět nebude, ale reálný sektor a infrastrukturu obnovovat určitě začnou. Aspoň proto, aby setřásli z krku hladové ukrajinské příživníky a vytvořili nástroje ke splácení dluhů.
Vysíláme zde
Plynová otočka
Ukrajina jako ukázněná následovnice všech západních trendů v posledních desetiletích zvyšovala podíl zemního plynu ve své energetické bilanci. Pohonné jednotky elektráren procházely modernizací a přecházely z uhlí a mazutu na metan.
Ještě i po dvou letech války – tedy ke konci roku 2023 – zemní plyn zabíral 29 procent výroby druhotné energie, kdežto jádro jen 24 procent. Spotřeba energetického uhlí na Ukrajině od roku 2000 klesla na polovinu. Poměrně široce se využívá ropa, ale hlavně na výrobu pohonných hmot a jako topné médium v některých kotelnách a teplárnách.
Ať tak či onak, zemní plyn byl a bude základem existence a oživení reálného sektoru ukrajinské ekonomiky. Spojené státy tu vidí slibné okno příležitostí, kde se ze surovin stává nástroj geopolitického vlivu, nejen uvnitř Ukrajiny, ale po celé Evropě.
Poslední údaje ukrajinské vlády za rok 2024 uvádějí, že všechny kategorie odběratelů spotřebovaly 20,8 miliardy krychlových metrů zemního plynu. Někoho možná překvapí, že Ukrajina v tomto směru vykázala čtyřprocentní nárůst; pokryla jej dovozem, který činil necelé dvě miliardy krychlových metrů. Většina plynu přitekla z Polska, které dál usilovně rozšiřuje přijímací kapacity terminálu ve Svinoústí.
Polské facka
Ten dnes odbaví přes osm miliard krychlových metrů LNG ročně a naprostá většina jde ze Spojených států. Terminál zvládne téměř celou škálu plynových tankerů, od malých s objemem od tisíce „kubíků“ až po oceánské mastodonty, kteří najednou vezou 217 tisíc krychlových metrů zkapalněného paliva. Tím se z Polska stal za poslední desetiletí klíčový evropský dodavatel, jenž plyn dál prodává jak do Německa, tak i na Ukrajinu.
Varšava si svou důležitost samozřejmě uvědomuje, a možná i proto vztahy s Kyjevem nedávno tak prudce ochladly: polský politický establishment náhle prozřel a zničehonic spatřil brigády a prapory kyjevského režimu pojmenované po banderovských katech a lotrech.
Odebrání Řádu bílé orlice, nejvyššího polského vyznamenání, Zelenskému je maličkost, demonstrativní facka, která má ukázat, že vztahy Kyjeva a Varšavy už nejsou rovnoprávné. S ohledem na „vroucí historickou lásku“, sahající kořeny až do dob Bohdana Chmelnického a poté hajdamáckého povstání, jež vedlo k prvnímu dělení Polska, prezident Nawrocki jistě zažívá pořádné zadostiučinění.
Závislost na polské trubce
Existují i alternativní přepravní trasy, třeba přes Maďarsko. Jenže Maďarsko přeprodává tentýž ruský plyn, který přichází přes Turecko, protože Péter Magyar v energetice pokračuje v cestě Viktora Orbána.
Teoreticky by šlo postavit námořní terminál někde v prostoru Oděsy, jenže jeho provoz by závisel výhradně na vůli ruského vojenského velení, investoři se do tak riskantního podniku sotva pohrnou. Neméně důležité je, že Turecko nepovoluje průjezd tankerů s LNG přes Bosporskou úžinu.
Vezmeme-li v úvahu všechny tyto okolnosti a k tomu i fakt, že šance na dohodu o dodávkách levného a kvalitního plynu z Ruska se blíží nule, bude obnova ukrajinské ekonomiky doslova viset na polské trubce, kterou poteče drahý a méně kvalitní americký plyn. Tahle absurdita přesně vyjadřuje důvody napohled nepochopitelného hospodářského pádu zemí EU.
Navíc diskutabilní zůstává ukrajinská platební (ne)schopnost. Jenže po skončení bojů, až klesnou astronomické objemy peněz, které musejí Ukrajině posílat Bruselem ovládané státy, bude nákup několika miliard krychlových metrů drahého plynu vypadat jako naprostá drobnost.
Evropa se změnila v blázinec. Američtí plynaři se z toho radují.