Spolu s půlkou Evropy jsme se po mimořádně chladném jaru pár dnů potili pod tlakovou výší. Političtí meteorologové vydávali jednu výstrahu za druhou, a zvláště ti v České televizi radostně a vítězně hlásili jeden teplotní rekord za druhým. A dávali si záležet, aby do svého politického školení mužstva vždy „nenápadně“ zanesli známou mantru klimatické lži: Tohle nás teď bude čekat každou chvíli!
Nechme tentokrát stranou důvodné spekulace, zda takovéto výkyvy jsou přirozeného původu, nebo jde o další „kreaci“ neúnavných manipulátorů s počasím. Bublina, kterou tlaková výše vytvořila – a udržovala pod ní hromadící se teplo jako v papiňáku – může být totiž obojí. V každém případě zde podobná situace – ba daleko dramatičtější – v minulosti už nejednou byla.
V severním Atlantiku se však děje něco, co do oteplovacího příběhu vůbec nezapadá. Jižně od Grónska se totiž (při snímkování termokamerami) moře místo červené barví do modra. Teplota moří po celém světě střídavě roste a klesá, jen v části Atlantského oceánu jižně od Grónska se dlouhodobě ochlazuje.
Té narůstající studené skvrně se „vědci“ diví už pěkných pár desetiletí – jen o tom „skromně“ nemluví – zvláště pokud se chtějí udržet v „grantovém pásmu“ oné slavné klimatické změny, která nahradila provařené globální oteplování, jež se nekoná. Proto bylo nutné zavést nový termín, neboť zfalšovaná data už nebylo možné obhajovat.
Dnes se však i v části mediálního mainstreamu „chladná skvrna“ znovu objevila. A s tím se opět vynořuje stará, podvodem s globálním oteplováním zapovězená otázka: Co když nám v Evropě nehrozí, že uvaříme, ale naopak že zmrzneme?
Skvrna na teorii velké lži?
Tu otázku si kladli klimatologové už v šedesátých a sedmdesátých letech, jen tehdy ji říkali nahlas. Dnes se kolem ní chodí po špičkách. Přitom mechanismus zůstává stejný — a vědci ho znovu objevují, jako by ho zrovna vynalezli.
Teplo do Evropy nevozí žádný zázrak, ale obří mořský dopravník. Jmenuje se AMOC, Atlantická meridionální cirkulace. Jeho nejslavnější částí je Golfský proud. Právě díky němu máme v Evropě výrazně mírnější klima, než by odpovídalo našim zeměpisným šířkám. Funguje to prostě: teplá slaná voda putuje na sever, tam odevzdá teplo vzduchu, ochladí se, zhoustne, klesne ke dnu a vrací se na jih. Kolotoč, který drží Londýn podstatně teplejší než Labrador na stejné rovnoběžce.
Věrozvěstové oteplování tvrdí, že důvod „poruchy“ oné chladné skvrny je v té slanosti. Velký příliv sladké vody do severního Atlantiku prý snižuje slanost oceánské vody, čímž ztěžuje její klesání do hloubky a narušuje fungování celé cirkulace. Jinak řečeno: čím víc taje Grónsko, tím hůř se dopravník točí. A studená skvrna jižně od Grónska je možná první výstražná kontrolka. Výsledky měření ukazují, že se oceán v této oblasti nejen neotepluje, ale naopak ztrácí teplo v celém vodním sloupci až do velkých hloubek.
Pokus o vyklouznutí
Tady stojí za to se na chvíli zastavit. Všimněme si toho paradoxu, ještě se k němu vrátíme. Oteplování by podle téhle logiky mohlo Evropu naopak zchladit. Kdo to řekne nahlas, riskuje, že ho v lepším případě nepochopí a v horším zařadí mezi kacíře. Což je komické, protože ve skutečnosti se tím snaží zachránit klimatickou lež. Musí ovšem ignorovat fakt, že ledu všeobecně ve skutečnosti přibývá, nikoli naopak. Ale pojďme dál.
Aby bylo jasno — nejde o žádnou okrajovou teorii z garáže. Hlavní autor zmíněné studie, klimatolog Stefan Rahmstorf, před tímhle vývojem varuje dlouhodobě. Podle něj by se cirkulace mohla v tomto století přiblížit kritickému bodu zlomu, jehož překročení by mělo výrazné dopady na atmosféru i oceány. A co by to udělalo s naším kontinentem? V Evropě by došlo k radikálnímu ochlazení, a ke zvýšené intenzitě „extrémních meteorologických jevů“. Hle, už jsme u nich:
Tuhé zimy, vrtkavá léta, počasí, které si dělá, co chce. Tedy přesně to, před čím varovali ti staří „zamrzači“ z minulého století. Jenže měli smůlu, že to řekli dřív, než se z oteplování stalo dogma. Ale je tu ještě jedna věc, o které se nemluví.
A co magnetické pole?
Zemské magnetické pole totiž prokazatelně slábne a jeho severní pól se posouvá k Sibiři rychleji než kdy dřív. Proč? Na to ještě nevytvořili „oteplovači“ žádnou uchopitelnou pohádku, která by tento jev dala do spojitosti s lidskou činností. Ale nezoufejme, protože jim nějakou nabídku určitě vytvoří „umělá inteligence“ (další nesmyslný pojem, o žádnou „inteligenci“ nejde, ale víme, co se tím myslí).
Jenže co slábnoucí „magnet“ dělá s počasím, oceánskými proudy a oblačností – o klimatu ani nemluvě – na tom se oteplovací pohádkáři neshodnou. Jedni mávnou rukou, že nic. Druzí připomínají, že o spojnicích mezi sluneční aktivitou, kosmickým zářením a tvorbou mraků toho zatím víme žalostně málo. Na tyhle chytráky by si měli „vědci“ dát pozor, protože odkaz na skutečné síly, které jediné mají vliv na zemské klima, už zavání „renegátstvím“.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Asi jediná poctivá odpověď by měla znít: nevíme. Jenže právě to „nevíme“ je tady to podstatné. Kdo dnes tvrdí, že rozumí klimatu do posledního šroubku, buď přeceňuje sebe, nebo podceňuje nás. Složitý a vlastně nepopsatelný systém, který pohánějí Slunce, oceány, sopky i magnetické pole, nelze nacpat do jedné uklidňující věty z tiskové zprávy.
Pacifik přihazuje do hry
A jako by toho nebylo dost, do všeho promlouvá i druhý konec světa. V Tichém oceánu se oficiálně zformoval klimatický jev El Niño (o jehož mechanismu rovněž nikdo nic neví) – a podle předpovědí politických meteorologů by letos mohl dosáhnout historické síly. Američtí vědci z úřadu NOAA mu dávají slušnou šanci, že se zařadí mezi nejsilnější od začátku měření v roce 1950.
Jenže pozor — El Niño není žádný trest za naše hříchy, ale přirozený oteplovací cyklus, který se vrací v rozmezí dvou až sedmi let. Vzniká na druhém konci zeměkoule (či zeměplochy – pro ty, kteří nepotřebují AI, aby si povšimli jistých nesrovnalostí) – a do Evropy z něho moc nedolehne.
„Pro Evropu nejsou jednotlivé dopady El Niña tak výrazné, jako je tomu ve zbytku světa,“ doznává i populární politická meteoroložka Dagmar Honsová. Tedy: ano, letošní vedra jsou skutečná. Ale velkou část z nich má na svědomí běžný periodický přírodní cyklus, ne nějaký skok do pekla klimatické lži.
Dojde na Bazedovou?
Celý ten poprask kolem aktuálního vedra stojí na jednom absurdním předpokladu — že teplo poroste pořád dál, lineárně, až do úplného uškvaření. Příroda ale lineární není. Je to spíš taková rozmarná dáma, která vám jednou rukou pustí topení naplno a druhou vytáhne ze zásuvky kabel od Golfského proudu.
Proto ten paradox z úvodu. Může se klidně stát, že právě to údajné oteplování, kterým nás straší, nakonec sáhne Evropě na termostat a srazí ho dolů. Studená skvrna nad Atlantikem není výmysl popíračů — jsou to skutečná (výjimečně nezfalšovaná) data. A ta šeptají něco, co se do dnešní nálady nehodí: Dámy a pánové, možná nás připravujete na špatnou katastrofu.
Letošní vlna veder je výkyv počasí. Nic víc, nic míň. Komu po pár dnech horkého června naskakuje husí kůže z konce světa, ať si tu husí kůži schová. Bude se mu pravděpodobně hodit. Až udeří zima, před kterou nás nikdo nevaroval, protože varovat se smělo jen před horkem, budeme rádi za každý svetr, který jsme nezahodili.
Vzpomínáte na tu (již šťastně zapomenutou) Bazedovou-Pekarovou a její „dva svetry“? Někdo jí to nakukal. Holt kam čert nemůže, nastrčí ženskou…
A ti staří „ochlazovací“ vědci ze sedmdesátých let? Možná se nakonec dočkají svého:
„My jsme vám to říkali.“