Otcem Jamese Warburga, zakladatele organizace United World Federalists, byl Paul Warburg, který financoval Hitlera s pomocí Prescotta Bushe, partnera ve společnosti Brown Brothers Harriman. [1]
Plukovník Ely Garrison byl blízkým přítelem jak prezidenta Teddyho Roosevelta, tak prezidenta Woodrowa Wilsona. Garrison ve své knize Roosevelt, Wilson and the Federal Reserve napsal: „Paul Warburg byl mužem, který dal dohromady zákon o Federálním rezervním systému poté, co Aldrichův plán vyvolal takovou celonárodní nevoli a odpor. Hlavním strůjcem obou plánů byl londýnský baron Alfred Rothschild.“
Aldrichův plán vznikl na tajném setkání v roce 1910 v soukromém letovisku J. P. Morgana na ostrově Jekyl Island v Jižní Karolíně, a to mezi Rockefellerem, poručíkem Nelsonem Aldrichem a Paulem Warburgem z německé bankéřské dynastie Warburgů. Aldrich, newyorský kongresman, se později oženil do rodiny Rockefellerů. Jeho syn Winthrop Aldrich stál v čele Chase Manhattan Bank. Zatímco se bankéři scházeli, plukovník Edward House, další Rockefellerův poskok a blízký důvěrník prezidenta Woodrowa Wilsona, se snažil Wilsona přesvědčit o důležitosti soukromé centrální banky a zavedení národní daně z příjmu. Členem Houseova týmu byl generál Julius Klein, insider britské tajné služby MI6 Permindex. [2]
Wilsona nebylo třeba příliš přesvědčovat, jelikož byl zavázán měděnému magnátovi Clevelandu Dodgovi, jehož stejnojmenná společnost Phelps Dodge se stala jednou z největších těžebních společností na světě. Dodge financoval Wilsonovu politickou kariéru. Wilson dokonce napsal svůj inaugurační projev na Dodgově jachtě. [3]
Wilson byl na Princetonské univerzitě spolužákem jak Dodge, tak Cyruse McCormicka. Oba byli členy představenstva Rockefellerovy National City Bank (dnes Citigroup). Wilson se zaměřoval především na překonání nedůvěry veřejnosti vůči bankéřům, což v roce 1922 zopakoval newyorský starosta John Hylan, když prohlásil: „Skutečnou hrozbou pro naši republiku je neviditelná vláda, která jako obří chobotnice rozprostírá své slizké chapadla nad naším městem, státem i národem. V jejím čele stojí malá skupina bankovních domů, obecně označovaných jako mezinárodní bankéři.“ [4]
Osm rodin však zvítězilo. V roce 1913 vznikla Federální rezervní banka, jejímž prvním guvernérem se stal Paul Warburg. O čtyři roky později vstoupily USA do první světové války poté, co tajné společenství známé jako Černá ruka zavraždilo arcivévodu Ferdinanda a jeho habsburskou manželku. Arcivévodův přítel hrabě Czerin později řekl: „Rok před válkou mi sdělil, že zednáři se rozhodli o jeho smrti.“[5]
Téhož roku bolševici svrhli v Rusku monarchii rodu Hohenzollernů s pomocí Maxe Warburga a Jacoba Schiffa, zatímco Balfourova deklarace, která vedla k vytvoření Izraele, byla sepsána pro sionistu, druhého lorda Rothschilda.
Ve 20. letech 20. století založil baron Edmund de Rothschild Palestinskou ekonomickou komisi, zatímco kanceláře společnosti Kuhn Loeb na Manhattanu pomáhaly Rothschildovi vytvořit síť pro pašování zbraní sionistickým smrtícím komandům, které byly odhodlány zmocnit se palestinských území. Generál Julius Klein dohlížel na tuto operaci a stál v čele Kontrašpionážního sboru americké armády, z něhož později vzešel Henry Kissinger. Klein po druhé světové válce přesměroval pomoc z Marshallova plánu určenou pro Evropu k sionistickým teroristickým buňkám v Palestině, přičemž prostředky směřoval přes Sonnebornův institut, který ovládal chemický magnát z Baltimoru Rudolph Sonneborn. Jeho manželka Dorothy Schiffová je příbuzná s rodinou Warburgů. [6]
Rodina Kuhn-Loebových přišla na Manhattan společně s Warburgy. Ve stejné době přišli Bronfmanovi do Kanady jako součást Židovského kolonizačního výboru Mosese Montefiora.
Rodina Montefioreových vykonává špinavou práci janovské šlechty již od 13. století. Rodina di Spadaforových plnila tuto funkci pro italský rod Savojských, který financovala rodina Israela Mosese Seifa, po níž je pojmenován Izrael. Lord Harold Sebag Montefiore je současným předsedou Jeruzalémské nadace, sionistického křídla Řádu svatého Jana v Jeruzalémě. Rodina Bronfmanů (jméno v jidiš znamená „prodejce alkoholu“) se spojila s Arnoldem Rothsteinem, produktem Rothschildova impéria s textilním zbožím, a založila organizovaný zločin v New Yorku. Rothsteina vystřídali Lucky Luciano, Meyer Lansky, Robert Vesco a Santos Trafficante. Bronfmanové jsou spřízněni s rodinami Rothschildů, Loebů a Lambertů. [7]
V roce 1917 byl také do Ústavy Spojených států doplněn 16. dodatek, který zavedl celostátní daň z příjmu, ačkoli jej ratifikovaly pouze dva z požadovaných 36 států. IRS je soukromá společnost registrovaná v Delaware. [8] O čtyři roky dříve byla založena Rockefellerova nadace, jejímž cílem bylo ochránit rodinné jmění před novými ustanoveními o dani z příjmu a zároveň ovlivňovat veřejné mínění prostřednictvím sociálního inženýrství. Jedním z jejích chapadel byla Rada pro všeobecné vzdělávání (General Education Board).
V příležitostném dopise č. 1 Rada uvádí: „Ve svých snech máme neomezené zdroje a lidé se s naprostou poslušností poddávají našim formujícím rukám. Současné vzdělávací konvence mizí z jejich myslí a my, neomezeni tradicí, budeme uplatňovat svou dobrou vůli na vděčné a vnímavé venkovské obyvatelstvo. Budeme se snažit, abychom z těchto lidí ani z žádného z jejich dětí nedělali filozofy, učence či vědce… kterých máme dostatek.“[9]
Ačkoli většina Američanů považuje Federální rezervní systém za vládní instituci, je ve vlastnictví osmi rodin. Tajná služba není zaměstnána výkonnou mocí, ale Federálním rezervním systémem. [10]
Poučná je výměna názorů mezi senátorem Edwardem Kennedym (D-MA) a předsedou Fedu Paulem Volckerem při senátních slyšeních v roce 1982. Kennedy musel myslet na svého staršího bratra Johna, když Volckerovi řekl, že kdyby před výborem stál jako člen amerického ministerstva financí, věci by vypadaly úplně jinak. Volcker, potahující z doutníku, odpověděl nonšalantně: „To je pravděpodobně pravda. Ale já se domnívám, že to tak bylo záměrně navrženo.“ [11] Poslanec Lee Hamilton (D-IN) Volckerovi vytkl: „Lidé si uvědomují, že to, co dělá vaše rada, má velmi zásadní dopad na jejich peněženky, a přesto jde o skupinu lidí, která je pro ně v podstatě nedostupná a která se jim nemusí zodpovídat.“
Prezident Wilson hovořil o „moci tak organizované, tak úplné, tak všudypřítomné, že by lidé měli raději mluvit jen potichu, když ji odsuzují.“ Poslanec Charles Lindberg (D-NY) byl ještě přímočařejší a ostře kritizoval Wilsonův zákon o Federálním rezervním systému, který byl chytře nazván „lidovým zákonem“. Lindberg prohlásil, že tento zákon „…vytvoří nejgigantičtější trust na světě… Jakmile prezident tento zákon podepíše, bude legitimizována neviditelná vláda peněžní moci. Zákon vyvolá inflaci, kdykoli si to trusty budou přát. Od nynějška budou hospodářské krize vytvářeny vědecky. Neviditelná vláda peněžní moci, jejíž existenci prokázalo vyšetřování peněžního trustu, bude legalizována. Celý koncept centrální banky byl navržen právě tou skupinou, které měl moc odebrat.“ [12]
Fed se skládá z téměř všech bank v USA, ale Newyorská federální rezervní banka ovládá Fed díky svým obrovským kapitálovým zdrojům. Skutečným centrem moci v rámci Fedu je Federální výbor pro otevřený trh (FOMC), v němž má stálé hlasovací právo pouze prezident newyorské pobočky Fedu.
FOMC vydává směrnice týkající se měnové politiky, které jsou prováděny z 8. patra newyorské Federální rezervní banky, pevnosti postavené podle vzoru Bank of England. [13]
V pátém podzemním podlaží této 14patrové kamenné kolosální budovy leží 10 300 tun zlata, z větší části nepocházejícího z USA, což představuje 1/3 světových zlatých rezerv a zdaleka největší zásobu zlata na světě. [14]
Svět peněz je stále více počítačově řízen. Se zavedením složitých finančních nástrojů, jako jsou deriváty, opce, put opce a futures, ze strany Osmi rodin došlo k obrovskému nárůstu objemu mezibankovních transakcí. Aby to zvládla, vybudovala Fed superdálnici s děsivým názvem CHIPS (Clearing Interbank Payment System), která sídlí v New Yorku a je vytvořena podle vzoru Morganova belgického systému Euro-Clear – známého také jako „The Beast“ (Bestie).
V době založení Federálního rezervního systému (Fed) drželo pět newyorských bank – Citibank, Chase, Chemical Bank, Manufacturers Hanover a Bankers Trust – 43% podíl v newyorské pobočce Fedu. V roce 1983 vlastnilo těchto pět bank 53 % newyorské pobočky Fedu. V roce 2000 vlastnily nově sloučené společnosti Citigroup, JP Morgan Chase a Deutsche Bank dohromady ještě větší podíly, stejně jako evropská frakce Osmi rodin. Společně vlastní většinové podíly ve všech společnostech z žebříčku Fortune 500 a realizují převážnou část obchodování s akciemi a dluhopisy. V roce 1955 se na všech akciových obchodech podílelo výše uvedených pět bank 15 %. Do roku 1985 se podílely na 85 % všech akciových transakcí. [15]
Ještě mocnější jsou investiční banky, které nesou jména mnoha z „osmi rodin“. V roce 1982, zatímco bankéři z Morganu řídili jednání mezi Británií a Argentinou po válce o Falklandy, prosadil prezident Reagan pravidlo SEC č. 415, které pomohlo konsolidovat upisování cenných papírů do rukou šesti velkých investičních domů vlastněných „osmi rodinami“: Goldman Sachs, Merrill Lynch, Morgan Stanley, Salomon Brothers, First Boston a Lehman Brothers. Tyto banky dále upevnily svou moc prostřednictvím fúzní horečky 80. a 90. let.
American Express pohltil jak společnost Lehman Brothers-Kuhn Loeb – která se sloučila v roce 1977 – tak i Shearson Lehman-Rhoades. Banca de la Svizzera Italiana Izraela Mosese Seifa koupila 7% podíl v Lehman Brothers. [16] Salomon Brothers získal společnost Philbro od jihoafrické rodiny Oppenheimerů a poté koupil Smith Barney. Všechny tři se poté staly součástí skupiny Traveler’s Group, v jejímž čele stál Sandy Weill z rodiny David-Weill, která prostřednictvím hlavního partnera Michela Davida-Weilla ovládá společnost Lazard Frères. Citibank poté koupila Travelers a vytvořila Citigroup. S.G. Warburg, v níž společnost Oppenheimer’s Chartered Consolidated vlastní 9% podíl, se připojila k tradiční Banque Pariba, která se v roce 1984 sloučila s Merrill Lynch. Union Bank of Switzerland převzala Paine Webber, zatímco Morgan Stanley pohltila Dean Witter a odkoupila od společnosti Sears provoz kreditních karet Discover.
Společnost First Boston, ovládaná Kuhn Loeb, se sloučila s Credit Suisse, která již dříve pohltila White-Weld, a vznikla tak společnost CS First Boston – hlavní hráč na špinavém londýnském trhu s eurobondy.
Merrill Lynch – která se v roce 2008 sloučila s Bank of America – je hlavním hráčem na americké straně tohoto obchodu. Swiss Banking Corporation se sloučila s největší londýnskou investiční společností S.G. Warburg a vytvořila tak SBC Warburg, zatímco Warburg se díky spojení s Mercury Assets v roce 1998 ještě více propletl s Merrill Lynch. Warburgové vytvořili další společný podnik s Union Bank of Switzerland a vznikla tak mocná společnost UBS Warburg. Deutsche Bank koupila Banker’s Trust a Alex Brown a na krátkou dobu se stala největší bankou na světě s aktivy ve výši 882 miliard dolarů. Se zrušením zákona Glass-Steagall zmizela hranice mezi investičním, komerčním a privátním bankovnictvím.
Tato hrstka investičních bank vyvíjí obrovský vliv na globální ekonomiku. Mezi jejich činnosti patří poradenství při vyjednávání o dluzích zemí třetího světa, zprostředkování fúzí a rozpadů společností, zakládání společností za účelem zaplnění vnímané ekonomické mezery prostřednictvím prvotních veřejných nabídek akcií (IPO), upisování všech akcií, upisování všech emisí podnikových a státních dluhopisů a tahání vlaku po cestě privatizace a globalizace světové ekonomiky.
Jedním z nedávných prezidentů Světové banky byl James Wolfensohn ze společnosti Salomon Smith Barney. Společnost Merrill Lynch měla v roce 1994 aktiva v hodnotě 435 miliard dolarů, a to ještě předtím, než se vlna fúzí skutečně rozběhla. Největší komerční banka té doby, Citibank, mohla vykázat aktiva pouze ve výši 249 miliard dolarů.
V roce 1991 měla společnost Merrill Lynch na starosti 26,8 % všech globálních bankovních fúzí. Morgan Stanley se podílel 16,8 %, Goldman Sachs 16,3 %, Lehman Brothers 16,1 % a Credit Suisse First Boston 14,5 %. V roce 1989 realizovala společnost Morgan Stanley podnikové fúze v hodnotě 60 miliard dolarů. V roce 2007, v důsledku zrušení zákona Glass-Steagall, bylo pořadí deseti nejvýznamnějších poradců pro fúze a akvizice (NMA) následující: Goldman Sachs, Morgan Stanley, Citigroup, JP Morgan Chase, Lehman Brothers, Merrill Lynch, UBS Warburg, Credit Suisse, Deutsche Bank a Lazard. V oblasti upisování akcií při prvotních veřejných nabídkách (IPO) v roce 1991 patřily mezi čtyři nejvýznamnější společnosti Goldman Sachs, Merrill Lynch, Morgan Stanley a CS First Boston. V oblasti globální privatizace v letech 1985–1995 vedla společnost Goldman Sachs s transakcemi v hodnotě 13,3 miliardy dolarů. UBS Warburg realizovala transakce v hodnotě 8,2 miliardy dolarů, BNP Paribas 6,8 miliardy dolarů, CS First Boston 4,9 miliardy dolarů a společnost Merrill Lynch, vlastník Paribas, 4,4 miliardy dolarů. [17]
V roce 2006 koupila BNP Paribas notoricky známou Banca Nazionale del Lavoro (BNL), která stála v čele zbrojení Saddáma Husajna. Podle časopisu Global Finance je nyní největší bankou na světě s aktivy ve výši téměř 3 bilionů dolarů.
Mezi předními americkými upisovateli dluhopisů za prvních devět měsíců roku 1995 figurovala stejná známá jména. Merrill Lynch upisoval na amerických dluhopisových trzích 74,2 miliardy dolarů, což představovalo 15,3 % celkového objemu. Lehman Brothers zprostředkoval 52,5 miliardy dolarů, Morgan Stanley 47,4 miliardy dolarů a Salomon Smith Barney 45,6 miliardy dolarů. CS First Boston, Chase Manhattan a Goldman Sachs doplnily první sedmičku. Tři největší upisovatelé komunálních dluhopisů v tom roce byli Goldman Sachs, Merrill Lynch a UBS Paine Webber. Na eurotrhu byli v roce 1995 čtyřmi největšími upisovateli UBS Warburg, Merrill Lynch, Deutsche Bank a Goldman Sachs. [18] Pobočka Deutsche Bank s názvem Morgan Grenfell stála za vlnou korporátních převzetí v Evropě.
Dominantními hráči na trzích s ropnými futures jak na New York Mercantile Exchange, tak na London Petroleum Exchange jsou Morgan Stanley Dean Witter, Goldman Sachs (prostřednictvím své dceřiné společnosti J. Aron & Company), Citigroup (prostřednictvím své jednotky Philbro) a Deutsche Bank (prostřednictvím akvizice Banker’s Trust). V roce 2002 byla společnost Enron Online v dražbě konané konkurzním soudem prodána společnosti UBS Warburg za 0 dolarů. UBS se měla po prvních dvou letech trvání dohody dělit o monopolní zisky Enron Online se společností Lehman Brothers. [19] S pádem Lehman Brothers v roce 2008 získá svůj podíl její nový majitel, společnost Barclays.
Po fiasku společnosti Lehman Brothers a následné finanční krizi v roce 2008 se „Čtyři jezdci bankovnictví“ ještě více zvětšili. Za zlomek původní hodnoty získala společnost JP Morgan Chase společnosti Bear Stearns a Washington Mutual. Bank of America převzala Merrill Lynch a Countrywide. A Wells Fargo převzala kontrolu nad krachující pátou největší americkou bankou Wachovia. Společnost Barclays získala výhodnou dohodu o převzetí zbytků společnosti Lehman Brothers.
Bývalý předseda bankovního výboru Sněmovny reprezentantů Wright Patman (D-TX) prohlásil o majitelích Federálního rezervního systému z řad „osmi rodin“: „Spojené státy mají dnes v podstatě dvě vlády. My jsme řádně ustanovená vláda. Pak máme nezávislou, nekontrolovanou a nekoordinovanou vládu v rámci Federálního rezervního systému, která ovládá měnovou moc, jež je podle Ústavy vyhrazena Kongresu.“ [20]
Od vzniku Federálního rezervního systému se americký dluh (většinou vůči těmto osmi rodinám) raketově zvýšil z 1 miliardy dolarů na dnešních téměř 14 bilionů dolarů. To daleko převyšuje celkový součet dluhů všech zemí třetího světa dohromady, přičemž tyto dluhy jsou většinou vůči těm samým osmi rodinám, které vlastní téměř všechny centrální banky světa.
Jak poukázal senátor Barry Goldwater (R-AZ): „Mezinárodní bankéři vydělávají peníze poskytováním úvěrů vládám. Čím větší je dluh státu, tím vyšší jsou úroky pro věřitele. Národní banky v Evropě jsou (rovněž) ve vlastnictví a pod kontrolou soukromých zájmů. Vágně si uvědomujeme, že evropští Rothschildové a Warburgové a rody JP Morgan, Kuhn Loeb & Co., Schiff, Lehman a Rockefeller vlastní a ovládají obrovské bohatství. Jak tuto obrovskou finanční moc získávají a jak ji využívají, je pro většinu z nás záhadou.“[21]
Poznámky
[1] Behold a Pale Horse. William Cooper. Light Technology Press. Sedona, AZ. 1991. s. 81
[2] Dope Inc.: The Book that Drove Kissinger Crazy. Redakce časopisu Executive Intelligence Review. Washington, DC. 1992.
[3] Democracy for the Few. Michael Parenti. St. Martin’s Press. New York. 1977. s. 67
[4] Descent into Slavery. Des Griffin. Emissary Publications. Pasadena 1991
[5] Robot’s Rebellion: The Story of the Spiritual Renaissance. David Icke. Gateway Books. Bath, Velká Británie. 1994. s. 158
[6] Redakce časopisu Executive Intelligence Review. s. 504
[7] Tamtéž
[8] Tamtéž
[9] Tamtéž. s. 77
[10] „Secrets of the Federal Reserve“. Discovery Channel. Leden 2002
[11] The Confidence Game: How Un-Elected Central Bankers are Governing the Changed World Economy. Steven Solomon. Simon & Schuster. New York. 1995. s. 26
[12] Icke. s. 178
[13] Solomon. s. 63
[14] Tamtéž. s. 27
[15] The Corporate Reapers: The Book of Agribusiness. A.V. Krebs. Essential Books. Washington, DC. 1992. s. 166
[16] Redakce Executive Intelligence Review. s. 79
[17] „Playing the Middle“. Anita Raghavan a Bridget O’Brian. Wall Street Journal. 2. 10. 1995
[18] Securities Data Corporation. 1995
[19] CNN Headline News. 11. 1. 2002
[20] The Rockefeller File. Gary Allen. ’76 Press. Seal Beach, CA. 1977. s. 156
[21] Rule by Secrecy: The Hidden History that Connects the Trilateral Commission, the Freemasons and the Great Pyramids. Jim Marrs. HarperCollins Publishers. New York. 2000. s. 77