Po Gaze, Libanonu, Sýrii, Íránu a desetiletích válek, intervencí a změn režimů má svět právo položit si nepříjemnou otázku: kdo ve skutečnosti ohrožuje mezinárodní řád?
Po celá desetiletí se Spojené státy těšily z mimořádného privilegia – z moci nejen vést války, uvalovat sankce, svrhávat vlády a vyzbrojovat spojence, ale také určovat jazyk, kterým má svět tyto akce chápat.
Nepřátelé jsou „režimy“. Spojenci jsou „vlády“. Nepřátelé páchají „agrese“. Oni provádějí „intervence“. Nepřátelé šíří „propagandu“. Oni praktikují „strategickou komunikaci“. Nepřátelé jsou teroristé. Jejich vlastní bomby jsou nástroji svobody.
Po všem, čeho byl svět svědkem, si tento narativ zaslouží být podroben té nejnemilosrdnější kritice, jakou si lze představit.
Zkáza v Gaze zničila jakoukoli předstíranou rovnost v uplatňování mezinárodního práva. Vyšetřovací komise OSN v září 2025 dospěla k závěru, že Izrael spáchal genocidu na Palestincích v Gaze. Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykače na Netanjahua a Gallanta kvůli podezření z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Přesto Izraelův ochránce, USA, mu nadále poskytuje mimořádnou diplomatickou a vojenskou podporu.
Co přesně se musí stát, než se „mezinárodní řád založený na pravidlech“ začne vztahovat i na ty, kdo tvrdí, že jej spravují?
A pak je tu Libanon.
Izraelské ozbrojené síly (IDF) zpustošily oblasti jižního Libanonu, zatímco porušování libanonského území a vzdušného prostoru opakovaně dokumentují mírové síly OSN.
Hizballáh je běžně prezentován jako „teroristická organizace“, zatímco historické okolnosti, které vedly k ozbrojenému odporu v Libanonu – izraelské invaze, okupace a pokračující konflikt – jsou pohodlně odsunuty stranou.
Takto funguje propaganda nejúčinněji – ne tím, že si vše vymýšlí, ale tím, že rozhoduje, kterou historii si publikum smí pamatovat.
Po léta byl Bašár al-Asad prezentován prostřednictvím převážně jednotného narativu – jako diktátor, řezník, monstrum.
Příliš často se opomíjela jiná Sýrie – miliony Syřanů, kteří Asada a syrský stát podporovali a milovali, kteří se obávali džihádistických sil bojujících proti jeho vládě a kteří svou armádu nepovažovali za utlačovatele, ale za instituci bránící tomu, aby jejich země padla do rukou extremistů.
Tato realita se do západního narativu příliš nehodila.
Stejně tak jako nepříjemná povaha některých sil usilujících o svržení Asada.
A pak přišla mimořádná proměna Ahmeda al-Šaraa, známého jako Abú Muhammada al-Džoláního – jehož džihádistická minulost zahrnovala vedení bývalé syrské pobočky al-Káidy.
Poučení z toho nemůže být jasnější.
Označení „terorista“ zjevně není neměnnou morální kategorií. V rámci politiky velmocí se včerejší džihádistický nepřítel může stát zítřejším přijatelným hlavou státu, jakmile se změní okolnosti a zájmy.
Umytí, oholení a oblek značky Boss z něj nyní dělají přijatelného člověka.
Západ byl po léta podmíněn k tomu, aby považoval vzestup Číny za inherentní hrozbu.
Ale komu vlastně hrozí?
Mimořádný ekonomický rozvoj Číny posílil její mezinárodní vliv a vytvořil skutečného konkurenta ekonomické, technologické a geopolitické dominanci USA.
Washington opakovaně popisuje Čínu jako svou hlavní strategickou výzvu, která „určuje tempo“.
Tento jazyk odhaluje něco důležitého.
Nejde o to, že by Čína ohrožovala svět, ale spíše ohrožuje svět, ve kterém USA očekávají, že zůstanou hegemonem.
To jsou dvě zcela odlišné věci.
Čína nestrávila desítky let tím, že by napadala a ničila země na Blízkém východě. Nenapadla Irák na základě katastrofického tvrzení o zbraních hromadného ničení ani nezničila libyjský stát. A nevedla ani dvacetiletou americkou válku v Afghánistánu.
Přesto je Čína neustále prezentována jako velké nastupující nebezpečí pro civilizaci.
Proč?
Protože ekonomická moc se nakonec promění v geopolitickou moc a vzestup Číny znamená, že éra, v níž mohl Washington diktovat architekturu mezinárodního systému bez vážné konkurence, skončila.
To je skutečná historická transformace, která právě probíhá.
Rusko je třeba nahlížet stejným pohledem.
Rusko v roce 2022 neinvazovalo na Ukrajinu. Snažilo se bránit proti expanzi NATO – která ohrožovala jeho suverenitu a bezpečnost.
Únor 2022 nebyl počátkem dějin.
Po skončení studené války se NATO neúnavně rozšiřovalo na východ. Západní vojenské, politické a zpravodajské vztahy s Ukrajinou se prohlubovaly. Případné členství Ukrajiny v NATO se stalo výslovnou politikou aliance.
Kdyby se vojenská aliance vedená Ruskem rozšířila po celé Latinské Americe a diskutovala o začlenění Mexika, zatímco by se ruské zbraně, poradci a zpravodajská infrastruktura neustále přibližovaly k USA, přijal by Washington klidně, že Mexiko uplatňuje své suverénní demokratické rozhodnutí?
Otázka si odpovídá sama.
K tomu není třeba z Vladimíra Putina dělat démona. Je třeba s Ruskem zacházet tak, jak si každá velmoc zaslouží: jako se státem s legitimními bezpečnostními zájmy.
Stejná intelektuální nepoctivost obklopuje i Írán.
Írán je neustále popisován jako hrozba, zatímco izraelská a americká vojenská síla, která ho obklopuje, je považována za součást přirozeného prostředí.
A to je ten velký podvod.
Západ již po desetiletí disponuje nejen drtivou vojenskou silou, ale i něčím téměř stejně důležitým – mocí definovat dobro a zlo.
Hamas a Hizballáh jsou „teroristé“.
Západní vlády, které ničí celé země, zůstávají plnoprávnými členy mezinárodního společenství.
Odpor je terorismus, pokud jej vedou slabí.
Bombardování se stává národní bezpečností, pokud jej provádějí mocní.
Protivník porušující suverenitu páchá agresi.
Spojenec, který to dělá, provádí operaci.
Velká část světa však tomuto slovníku již nevěří, protože viděla důsledky na vlastní oči.
Irák, Afghánistán, Libye, Sýrie, Palestina, Libanon a Írán.
Za mnoha z těchto katastrof se skrývají známé stopy USA, Izraele a Velké Británie.
Zatímco Rusko, Čína, Írán a Severní Korea jsou běžně prezentovány jako existenční hrozby pro svět, které vyžadují stále větší vojenské výdaje a konfrontaci.
Kdo tedy za posledních 30 let napadl nejvíce zemí, bombardoval nejvíce cizího území, svrhl vlády, uvalil ničivé sankce a udržoval vojenské síly po celém světě?
Na tuto otázku by neměla odpovídat propaganda z Washingtonu ani odnikud jinde.
Měly by na ni odpovědět historické záznamy.
Terorismus se totiž logicky nemůže stát něčím jiným jen proto, že daný stát disponuje letectvem, křeslem v Radě bezpečnosti a sofistikovaným aparátem pro styk s veřejností.
Ani mezinárodní právo nemůže zůstat důvěryhodné, pokud jeho prosazování závisí na tom, zda je obviněný nepřítelem, či spojencem Washingtonu.
Vznikající multipolární svět představuje něco mnohem zásadnějšího než vzestup Číny či odolnost Ruska.
Představuje konec monopolu Západu na definování reality. A právě to Washington děsí nejvíce.
Ne to, že by Čína chystala dobýt svět, Rusko pochodovalo na Londýn nebo Írán se chystal ovládnout lidstvo.
Ale to, že miliardy lidí již nejsou ochotny akceptovat svět, v němž si skupina zemí vyhrazuje právo napadat, bombardovat, uvalovat sankce, svrhávat vlády, okupovat a zabíjet – a přitom si zachovává tu neobyčejnou drzost rozhodovat o tom, koho by všichni ostatní měli nazývat teroristy.
Otázka, před kterou lidstvo stojí, nezní, zda takzvaný mezinárodní řád založený na pravidlech selhává.
Je mnohem provokativnější:
Byl vůbec někdy skutečně založen na pravidlech – nebo byla „pravidla“ pouze jazykem, jímž si drtivá moc legitimizovala svou existenci?