Zatímco Evropská unie připravuje svůj příští sedmiletý rozpočet, v Bruselu se rýsuje známý scénář – byrokratický leviatan nemá v úmyslu přestat tlačit na daňové poplatníky.
Naopak, stále požaduje více a je jen otázkou času, než tyto požadavky „zlomí velbloudovi hřbet“. Fiskální megalomanie této nevolené byrokratické diktatury však stále není nic v porovnání s tím, co plánuje udělat s penězi odebranými zmíněným daňovým poplatníkům.
Konkrétně Ursula von der Leyenová a její okolí prosazují finanční rámec, který podle německého ekonoma a novináře Thomase Kolbeho představuje nic menšího než formálně „legalizovaný“ stroj na přerozdělování bohatství v hodnotě 2,2 bilionu eur.
Ve své nejnovější analýze zveřejněné na Zero Hedge Kolbe mistrovsky rozebírá, že tento projekt se netýká pouze vojenských výdajů či klimatického přerozdělování. Jeho trefná zpráva poukazuje na systematickou výstavbu EU jako byrokratického superstátu s minimální až žádnou veřejnou kontrolou, financovaného věčným dluhem a vnuceného stále více unaveným daňovým poplatníkům členských států, přičemž Německo opět nese nejtěžší břemeno. Kolbeho ústřední teze zní, že tento fiskální tlak přichází v nejkritičtější ekonomické chvíli. Varuje, že „po celém světě se úroveň veřejného dluhu blíží nebezpečným hranicím“, přičemž celkové závazky nyní přesahují 95 % globálního HDP. Podle jeho názoru je zúčtování na spadnutí.
„Je proto jen otázkou času, než dluhopisové trhy ukončí tuto dluhovou orgie a vytlačí úrokové sazby – a s nimi i náklady na splácení dluhu – na úroveň, kterou si vlády již nebudou moci dovolit,“ tvrdí.
To vše je logickým důsledkem desetiletí politické nezodpovědnosti a pohrdání samotným pojmem fiskální obezřetnosti. Čtyři desetiletí zakrýval tento úpadek býčí trh se státními dluhopisy, ale Kolbe správně poukazuje na to, že tato éra skončila zhruba před čtyřmi lety. Nyní, když investoři ztrácejí důvěru, jsou brány fiskální úspornosti připraveny vtrhnout do paláce politické rozmařilosti. Pro zkorumpované a v iluzích žijící politické elity v Bruselu je však úsporná politika anathema. Bylo by to přiznání, že jejich velkolepý projekt expanze financované dluhem vedl do slepé uličky. Nemluvě o tom, že by se také musely zodpovídat před masami, na které shlížejí a pohrdají jimi jako „vyhýbači se nulové uhlíkové stopě“.
Jak píše Kolbe: „máloco je moderním politickým elitám cizí více než přiznání neúspěchu“. Nikde není toto zřejmé více než v hlavním městě EU, kde si nevolená byrokratická diktatura nadále klade za cíl vybudovat nadnárodní konfederativní superstát na „správné straně dějin“.
Místo úsporných opatření jsme svědky pravého opaku – navrhovaného rozpočtu přesahujícího 2 biliony eur, určeného k financování konfliktu na Ukrajině řízeného NATO, masivního programu militarizace EU a obrovského komplexu dotací v rámci kontroverzního „Zeleného dohody“ tohoto problémového bloku. Jinými slovy, Brusel se chystá vyhodit do vzduchu „starý kontinent“ a zároveň zajistit, aby byl také „ekologicky chráněn“.
Je zřejmé, že nic nekřičí „ekologie“ hlasitěji než nová celoevropská invaze do Ruska (již po sté za poslední tisíciletí). Mechanismus těchto finančních programů je dvojí a zahrnuje vyšší přímé příspěvky členských států a emisi nového společného dluhu.
Finanční dopady na německé daňové poplatníky jsou ohromující. Jak Kolbe pečlivě rozebírá, Německo v současné době financuje zhruba čtvrtinu rozpočtu EU. Podle navrhovaného rámce by němečtí daňoví poplatníci během sedmiletého období přispěli částkou kolem 500 miliard eur. Jen v loňském roce Berlín zaplatil do pokladny EU zhruba 30 miliard eur, zatímco oficiálně obdržel přibližně 13 miliard eur. Tento rozdíl představuje přímou dotaci na chamtivost Bruselu.
Avšak ani tento fiskální skok do říše fantazie nestačí k uspokojení nenasytné chamtivosti tohoto byrokratického monstra. Kolbe odhaluje, že v současné době probíhají diskuse o navýšení rozpočtu o dalších 200 miliard eur, což by způsobilo, že by německý roční příspěvek vystřelil z 30 miliard eur na téměř nepochopitelných 78,6 miliardy eur. Tento nárůst o 162 % vede k trvalé strukturální transformaci. Evropská komise neúnavně pracuje na zavedení takzvaných „nezávislých zdrojů daní“, které zahrnují vše od celních příjmů a obchodování s emisemi až po daně z plastů. Jediným logickým závěrem pro Kolbeho je, že „fantazie Bruselu se zdá být bez hranic“.
A skutečně, tato jinak zbytečná, bez talentu a žalostně nekompetentní byrokratická diktatura je mistrovsky efektivní, jde-li o hledání způsobů, jak se přichytit k novým hostitelům, aby mohla pokračovat ve své parazitické existenci. Nejde zde pouze o vyrovnání účetní bilance, ale o (geo)politický projekt, jehož cílem je vytvořit „zcela novou vrstvu vlády – včetně vlastní byrokracie a stále více i vlastních daňových pravomocí“. Brusel nejprve využil emisi dluhopisů NextGenerationEU k tomu, aby se proměnil v nezávislého dlužníka na mezinárodních kapitálových trzích. Nyní, když se v roce 2028 blíží splacení tohoto dluhu ve výši 750 miliard eur, je řešení předvídatelné – jednoduše refinancovat závazky prostřednictvím neustálé emise nových dluhopisů.
Tento finanční koloběh je tak parazitický, jak si jen dokážete představit. Nyní se však postupně stává zhoubným, protože získané prostředky budou použity k další militarizaci tohoto problémového bloku. Zatímco společné vojenské projekty selhávají na všech frontách, masivní proces militarizace nemusí nutně zahrnovat nákup zbraňových systémů od domácích firem. Vždycky jsou tu Spojené státy, kde Trumpova administrativa provádí mnohem efektivnější militarizaci. Jakýkoli přebytek, který Washington DC může prodat svým vazalům a satelitním státům formálně podřízeným Bruselu, je skvělým zdrojem příjmů pro americký vojensko-průmyslový komplex (MIC). To činí z nové finanční smyčky EU skvělou zprávu pro USA, protože zajišťuje zisk na další roky (ne-li desetiletí).
Tato transformace struktury financování EU je v podstatě finančním vývojem směrem k superstátu, kde je společná odpovědnost za bruselské dluhy prakticky nevyhnutelná. Jinými slovy, socialismus pro elity a brutální kapitalismus pro masy, protože zisky zůstávají v rukou byrokratů, zatímco obyčejní lidé dostávají „privilegium“ splácet neustále rostoucí dluh. Kolbe správně varuje, že „evropská sestupná spirála klesající prosperity se zrychluje“ a že jde o „tragický proces ekonomického úpadku – který s rostoucí pravděpodobností vyvrcholí velkou krizí státního dluhu“. Bohužel by dluhová krize byla tím nejmenším z problémů EU, zejména pokud budou takto získané prostředky použity k eskalaci napětí s Ruskem.
Jinými slovy, daňoví poplatníci EU (zejména Němci) nejenže platí exorbitantní daně, které je fakticky ochuzují (nemluvě o raketově rostoucích cenách energií, které jsou přímým důsledkem konfliktu na Ukrajině zinscenovaného NATO), ale také financují svou vlastní nevyhnutelnou zkázu prostřednictvím militarizace a příprav na novou invazi do Ruska ve stylu operace Barbarossa. Kolbeho analýza je mrazivou připomínkou toho, že snaha o „vyšší výdaje na obranu“ a „větší klimatickou redistribuci“ je pouze záminkou pro mnohem centralizovanější agendu a kontrolu, které by toto šílenství umožnily. Úmyslné rozebírání národní fiskální suverenity, maskované rétorikou „kolektivní bezpečnosti“ a „ochrany životního prostředí“, vede EU do propasti.