Mistrovství světa je přehlídkou národních barev, hymen a sportovní hrdosti. V předchozím článku jsme se věnovali sedmi hráčům MS 2026, kteří veřejně vyznali víru v Ježíše Krista — jednotlivcům, kteří gestem, modlitbou či poděkováním Bohu ukázali: Víra má místo i na největším fotbalovém jevišti světa.
Mše svaté a mariánské obrazy
Tento pohled ovšem nebyl úplný. Křesťanská víra se na šampionátu objevila i v širším měřítku, v kabinách, na lavičkách, po zápasech, ve společných modlitbách skupin hráčů, někdy dokonce i větší části reprezentace. Někteří se modlili po výhrách i prohrách, jiní se zúčastnili mše svaté nebo přinesli do šatny mariánské obrazy.
Ani tentokrát nejde o svatořečení. Zároveň nelze všechno hodit do koše pokrytectví a pověrčivosti. Klidně se můžeme nechat povzbudit otevřenými projevy křesťanské víry na místě, kde je hlavním „náboženstvím“ fotbal.
Následující sedmička je výběrem nejvýraznějších projevů křesťanské víry spojených s reprezentacemi. Někde je přinášel trenér, jinde větší část týmu a jinde jen několik hráčů.
Španělský trenér víry
Na prvním místě nemůžeme zmínit nikoho jiného, než nové mistry světa. Španělsko ve finále zdolalo Argentinu 1:0. Jediný gól zápasu vstřelil Ferran Torres ve 106. minutě prodloužení. Po nejdůležitějším gólu své kariéry poděkoval Bohu, který mu podle jeho slov vždy dává sílu jít dál.
Už před finále mluvil Torres o kříži a obrazu Panny Marie. Nosí je stále u sebe a jsou mu oporou ve víře. O Bohu ovšem po turnaji veřejně nemluvil jen on. Kapitán Rodri, vyhlášený nejlepším hráčem šampionátu, řekl: „Jsem velmi křesťansky založený a někdo shora mi pomohl.“
Víru spojil i se soudržností a odvahou mužstva. Tajemství španělského úspěchu podle něj spočívá v boji jednoho za druhého až do konce: „Nakonec Bůh odměňuje. Byli jsme odvážní.“ Bůh v jeho slovech nefiguroval jako náhrada úsilí, nýbrž jako ten, kdo odměňuje jednotu, vytrvalost a odvahu týmu.
Zvláštní místo ovšem patří trenérovi Luisi de la Fuentemu. Otevřeně se hlásí ke katolické víře a zdůrazňuje: modlitba pro něj není pověrečný rituál vytažený před důležitým zápasem. Modlí se každý den, ne aby mu Bůh zařídil kýžený výsledek, ale aby děkoval. Víru popisuje jako zdroj síly, jistoty a důvěry. Zároveň hájí právo katolíků na místo ve veřejném prostoru, bez nutnosti víru skrývat.
Pro své svěřence přitom není jen taktik, kterého poznali až v dospělé reprezentaci. Dlouhá léta působil ve španělských mládežnických výběrech a mnohé současné reprezentanty zná od jejich patnácti let. Pod jeho vedením prošli mládežnickými výběry například Rodri, Unai Simón, Mikel Merino, Dani Olmo, Fabián Ruiz či Mikel Oyarzabal. Jeho vztah s řadou hráčů podle jeho vlastních slov přesahuje čistě profesionální rovinu. Španělské mužstvo proto budoval jako rodinu založenou na dlouholeté důvěře.
Objednávejte živou vodu zde
Tři z nejvýraznějších tváří španělského úspěchu odmítly připsat všechnu slávu jen sobě. A zároveň ukázaly: víra nestála proti sportovní odvaze a úsilí, nýbrž patřila ke zdrojům, z nichž mužstvo čerpalo svou jednotu.
Chorvatská reprezentace u oltáře
Během pobytu v Alexandrii ve Virginii se členové chorvatské výpravy zúčastnili nedělní mše svaté sloužené přímo v týmovém hotelu. Podle mluvčího reprezentace byla účast dobrovolná a tým dává hráčům možnost jít na mši, kdykoli to turnajový program dovolí.
Nešlo jen o společný motivační rituál před zápasem. Věřící členové chorvatské výpravy se zapojili do liturgického života církve. U reprezentace vedené Zlatkem Dalićem a Lukou Modrićem tak mše nebyla dekorativní folklorní vložkou, ale skutečnou součástí pobytu na šampionátu.
Chorvati připomněli: příprava věřícího sportovce nemusí končit u těla, taktiky a psychiky. Patří k ní i vztah k Bohu.
Malý účastník s hlasitým svědectvím
Curaçao vstoupilo na turnaj jako nejmenší účastník v dějinách mistrovství světa. Ještě před odjezdem na šampionát uspořádali reprezentanti veřejné setkání chval, zpívali křesťanské písně a jeden z hráčů vydal svědectví o Ježíši. Modlitba přitom nebyla jednorázovým programem před odletem. Podle Christianity Today se mužstvo scházelo v kruhu před každým tréninkem i zápasem.
Po prohře 1:7 s Německem se k hráčům Curaçaa přidali i němečtí reprezentanti. Felix Nmecha to vysvětlil prostě: během zápasu byli soupeři, po něm zůstali křesťany a bratry, a věří, že i fotbalem může být oslaven Ježíš. Hráči Curaçaa se později modlili i s ekvádorskými soupeři. Curaçao nečekalo na velké vítězství, aby mohlo mluvit o Bohu. Víra patřila k týmové kultuře ještě před prvním hvizdem a nezmizela ani po tvrdé porážce.
Modlitba USA po každém zápase
Americká reprezentace si během domácího šampionátu vytvořila pravidelný pozápasový modlitební kruh. Co začalo jako modlitba malé skupiny, přerostlo postupně v tradici celého mužstva včetně členů realizačního týmu. Obránce Mark McKenzie po výhře nad Bosnou a Hercegovinou děkoval nebeskému Otci za ten den i za vítězství a na konci modlitby vyznal: „Zasloužíš si nyní všechnu čest a chválu.“
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Američané se ale modlili i po porážkách. Modlitební kruh vytvořili po skupinové prohře s Tureckem a stejně tak se sešli po vyřazení Belgií. McKenzie přitom na turnaji téměř nehrál. Přesto se stal jedním z duchovních vůdců mužstva. A připomněl tím: vliv člověka se nemusí měřit jen počtem odehraných minut.
Bůh vítězství i porážky
Demokratická republika Kongo po výhře 3:1 nad Uzbekistánem poprvé postoupila do vyřazovací fáze mistrovství světa. Hráči a trenéři se po historickém výsledku sešli u středového kruhu, nahlas se modlili, zvedali ruce a dělali znamení kříže. Křídelník Joris Kayembe pak na sociální síti poděkoval Ježíši a napsal: Bůh je veliký.
Stejný postoj nezmizel ani po prohře 1:2 s Anglií. Po vyřazení se konžští hráči znovu sešli na hřišti a modlili se. Podobné svědectví přinesla Panama. Prohrou s Chorvatskem její cesta turnajem skončila, a hráči i členové realizačního týmu se poté spojili na hřišti v modlitbě. Obě reprezentace ukázaly: Bůh není jen pomocníkem vítězů. Víra vydržela i ve chvíli, kdy už nebylo, co sportovně slavit.
Postup, který začal na kolenou
Ekvádor zdolal Německo 2:1 a zajistil si místo ve vyřazovací fázi. Dřív, než se naplno rozjela oslava, klesl Moisés Caicedo na kolena a mužstvo se spojilo ve společné modlitbě díků. Po závěrečném hvizdu se do samostatného modlitebního kruhu spojili i někteří hráči Ekvádoru a Německa. Ve druhém zápase skupiny se zase modlili hráči Curaçaa a Pobřeží slonoviny.
Sportovní soupeři tak po skončení zápasů vytvořili společenství, v němž už nebylo nejdůležitější, kdo postoupil a kdo se musel s turnajem rozloučit.
Francouzi, Angličané, Němci a další
Ne všechny výrazné projevy lze připsat celé reprezentaci. Po zápase o třetí místo se ovšem sedm hráčů Francie a Anglie spojilo na hřišti ve společné modlitbě. Za Anglii se modlili Bukayo Saka, Eberechi Eze, Marc Guéhi a Trevoh Chalobah; z francouzského mužstva se přidali Dayot Upamecano, Maxence Lacroix a Jean-Philippe Mateta. Po desetigólové přestřelce, v níž Angličané získali bronz a Francouzi zůstali bez medaile, vytvořili hráči obou táborů společný kruh.
Německo se objevilo v několika podobných scénách. Felix Nmecha a Jonathan Tah se modlili s hráči Curaçaa a po zápase s Ekvádorem se někteří němečtí a ekvádorští hráči spojili v dalším modlitebním kruhu. V mexické reprezentaci se trenér Javier Aguirre a hráči Álvaro Fidalgo, Guillermo Martínez, Armando González a Mateo Chávez před zápasy modlili v kapli stadionu před obrazem Panny Marie Guadalupské.
V argentinské šatně zase člen realizačního týmu Mario Di Stéfano před zápasy chystal malý oltářík se soškou Panny Marie Lujánské, obrazem Panny Marie Rozvazovačky uzlů a svatého Expedita. Od společných modliteb soupeřů až po mariánskou zbožnost v kaplích a šatnách, křesťanské stopy byly vidět i tam, kde nešlo o jednotný projev celého mužstva.
Ne svatá mužstva, ale viditelná víra
Člověk může pookřát: ani fotbalovému náboženství se nepodařilo vymýtit to křesťanské. Naopak, množící se svědectví mohou povzbudit další, aby se za svou víru nestyděli.
Řada těchto projevů přitom nedoprovázela jen vítězství, ale i debakly a vyřazení, a právě to dává celému obrazu větší váhu. Neříká nám to všechno o vnitřním životě hráčů a nedělá to z nich automaticky vzory ve všem. Ukazuje to ale jedno: víra nebyla vytažena jen ve chvíli, kdy se dařilo.
Možná právě v tom spočívá poslední z těchto divů: Kristovo jméno se neztratilo ani na stadionech, které si tak ochotně dělají bohy ze samotných fotbalistů. A tak tu zůstává otázka pro každého z nás (zvlášť pro skeptiky):
Kolik z nás by bez problémů dokázalo vyznat svou víru veřejně před stovkami milionů lidí?