Více než půl století po programu Apollo vyvolává pokračující snaha NASA o návrat lidí na povrch Měsíce otázky, které nelze odbýt mávnutím ruky.
V červenci 1969 NASA oznámila světu, že Neil Armstrong a Buzz Aldrin urazili přibližně 240 000 mil od Země, přistáli na povrchu Měsíce, procházeli se po něm, odstartovali z něj, setkali se s kosmickou lodí na měsíční oběžné dráze a bezpečně se vrátili na Zemi.
Tím to ale neskončilo, jen začalo. NASA tvrdí, že tento mimořádný výkon nezvládla jen jednou. Mezi lety 1969 a 1972 údajně šest misí programu Apollo dopravilo na Měsíc dvanáct astronautů. Apollo 17 údajně v prosinci 1972 uskutečnilo šesté úspěšné přistání.
Kardinální otázka
Nevěřím, že k těmto údajným přistáním na Měsíci došlo tak, jak je NASA prezentovala. V knize Falešná přistání na Měsíci a lži NASA zkoumám četné aspekty příběhu programu Apollo, které podle mého názoru zásadně zpochybňují oficiální verzi.
Dnes k tomu ovšem přibyla ještě další otázka, která je vskutku kardinální: Pokud Spojené státy skutečně disponovaly spolehlivou schopností vysílat lidi na Měsíc před více než půl stoletím, proč je návrat k tomuto programu tak mimořádně obtížný?
Apollo 11 údajně přistálo v červenci 1969. Apollo 12 následovalo pouhé čtyři měsíce poté. Po přerušené misi Apollo 13 údajně mise Apollo 14, 15, 16 a 17 uskutečnily mezi lety 1971 a 1972 další čtyři úspěšná přistání a návraty.
Bez internetu a GPS
To znamená, že NASA nedisponovala nějakou křehkou experimentální technologií, která by jednou náhodou zafungovala. Údajně vyvinula ověřený funkční systém schopný opakovaně dopravit lidi přibližně čtvrt milionu mil od Země, přistát s nimi na Měsíci a bezpečně je přivést zpět domů.
To vše s technologií 60. let. Jen si to představme: Neexistoval moderní internet, žádný funkční systém GPS. Vůbec nic, co by se jen vzdáleně blížilo dnešní výpočetní technice či schopnostem počítačově podporovaného inženýrství. A pak náhle – nic. Po misi Apollo 17 v prosinci 1972 se lidé údajně už nikdy na Měsíc nevydali. Uplynulo více než půl století. Co se stalo s touto mimořádnou technologií?
NASA a obhájci programu Apollo nabízejí vysvětlení. Výrobní infrastruktura raket Saturn V byla demontována. Inženýři odešli do důchodu nebo zemřeli. Dodavatelé zmizeli. Výrobní metody se změnily a součástky se staly zastaralými.
V některých částech tohoto „vysvětlení“ je kus pravdy. Historické záznamy NASA uvádějí, že ředitel James Webb v roce 1968 odmítl financovat položky s dlouhou dodací lhůtou pro rakety Saturn 5 nad rámec původních patnácti nosičů, čímž fakticky ukončil výrobní linku. A následné škrty v rozpočtu vedly nakonec ke zrušení plánovaných misí Apollo. To však základní otázky nejen nevysvětluje, ale násobí.
Technologická civilizace obvykle postupuje tím, že si zachovává znalosti a staví na nich další kroky. Od 60. let jsme přestali vyrábět nespočet letadel, automobilů a počítačů. Znamená to, že jsme ztratili schopnost vyrábět letadla, automobily nebo počítače? Jak vidíme kolem sebe, opak je pravdou.
Pohádkáři se činí
Vysvětlení NASA nutí uvěřit něčemu podstatně podivnějšímu: Údajně zvládla jeden z nejvýjimečnějších dopravních a inženýrských úspěchů v historii, opakovaně jej prokázala, nečekaně jej opustila – a poté strávila desítky let pokusy o opětovný rozvoj už dokonale necvičené schopnosti.
To samo o sobě ještě nedokazuje, že program Apollo byl zinscenován. Pokud jsou však záznamy o programu Apollo z mnoha jiných důvodů vážně zpochybňovány, stávají se otazníky nad nepochopitelnou ztrátou této schopnosti velmi relevantními.
Tvrdí nám, že NASA prostě „ztratila veškerou technologii z programu Apollo“. Tato formulace je příliš obecná a nevysvětluje daný problém. To, co se ve skutečnosti stalo, je konkrétnější, a bez mírně řečeno dost pozoruhodné.
NASA vyšetřovala zmizení původních telemetrických pásek obsahujících nezpracovaný televizní signál v režimu pomalého skenování, který byl přijat během výstupu na Měsíc v rámci mise Apollo 11. Vyšetřování dospělo k závěru, že pásky byly s největší pravděpodobností smazány a znovu použity kvůli nedostatku magnetických pásek (!) na počátku 80. let. Ne v nějaké malé okrajové televizi. V obří technologické instituci se stejně obřím rozpočtem.
Předpokládá se, že smazáno a přepsáno bylo přibližně 45 pásek souvisejících s tím nejcennějším: originálním televizním přenosem z mise Apollo 11.
Objednávejte živou vodu zde
Program Artemis: 93 miliard
Zamysleme se nad významem této skutečnosti. NASA popisuje misi Apollo 11 jako první případ, kdy lidské bytosti vstoupily na jiné nebeské těleso – jednu z nejdůležitějších událostí v historii civilizace. Přesto byly původní záznamy spojené s touto událostí vymazány.
Příběh o misi Apollo je ještě obtížnější přijmout za bernou minci, když jej porovnáme s programem Artemis, pokusem NASA z 21. století o návrat astronautů na Měsíc. Artemis už spotřeboval NASA obrovské množství sil a finančních prostředků.
Úřad generálního inspektora NASA odhadoval výdaje související s programem Artemis v rozpočtových letech 2012 až 2025 na přibližně 93 miliard dolarů. Výrobní a provozní náklady jediného startu rakety SLS s modulem Orion odhadl na přibližně 4,1 miliardy dolarů.
Navzdory tomu zůstává návrat lidí na povrch Měsíce vzdorující výzvou. NASA opakovaně změnila architekturu programu. Mise Artemis III, která měla původně bezpečně vrátit posádku na povrch Měsíce, je nyní plánována na rok 2027. Ale jenom jako demonstrace setkání a dokování v tom, co NASA popisuje jako „nízkou oběžnou dráhu Země“. V současné době plánuje misi Artemis IV až na rok 2028. Podle jejích slov by měla být prvním pilotovaným přistáním na Měsíci v éře Artemis.
Nedává to smysl. Nebo spíše dává?
Jinými slovy, téměř šest desetiletí poté, co Apollo 11 údajně vysadilo lidi na Měsíci, NASA stále horečně za obrovských nákladů vyvíjí a testuje systémy potřebné k tomu – aby to zopakovala. Máme prostě uvěřit dvěma pozoruhodným tvrzením:
V roce 1969 NASA pomocí ve srovnání s dneškem „dětské“ technologie 60. let dopravila astronauty na Měsíc, bezpečně s nimi přistála, umožnila jim procházet se po jeho povrchu, vynesla je zpět na měsíční oběžnou dráhu a vrátila je na Zemi. dokázala to opakovaně. Úplná brnkačka.
V roce 2026, navzdory obrovskému pokroku v oblasti výpočetní techniky, materiálových věd, robotiky, komunikací, simulací a inženýrství, vynakládá NASA nesčetné miliardy na to, co popisuje jako návrat lidí na povrch Měsíce. V jakém okamžiku se kladení otázek stává racionálnějším než pouhé přijetí tohoto pohádkového příběhu?
Zastánci verze o programu Apollo poukazují na mimořádné výdaje a politické odhodlání, které za programem Apollo tehdy stály, jež jsou prý nesrovnatelné s dnešními byrokratickými a bezpečnostními požadavky. Program Artemis má prý navíc za cíl dosáhnout více než pouhé zopakování programu Apollo.
Tato vysvětlení mohou objasnit některé rozdíly mezi oběma programy, ale ani v nejmenším neřeší ústřední otázku, kterou si zde klademe.
Představme si, že by komerční letectví dosáhlo éry tryskových letadel – a poté na padesát let přestalo létat přes oceány, zatímco inženýři by se horečně za obrovských nákladů pokoušeli znovu objevit, jak na to. Každý by řekl, že se buď zbláznili, nebo že je za tím něco jiného.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Skepticismus ohledně programu Apollo ovšem nespočívá pouze na absurditě programu Artemis. Vychází z mnohem širšího zkoumání záznamů o programu Apollo: fotografických a video anomálií, otázek týkajících se technických a dokumentárních důkazů, chybějícího originálního materiálu a způsobu, jakým byl tento příběh prezentován veřejnosti.
Závěr je jasný a nemůže být jiný, i když nepatřím mezi „konspirační teoretiky: NASA nepředložila přesvědčivé důkazy o tom, že program Apollo umožnil lidem přistát na Měsíci a vrátit se zpět.
Byli tam vůbec?
Již více než půl století zaujímají měsíční přistání v rámci programu Apollo v moderní kultuře zvláštní postavení. Nejsou prezentována jako tvrzení, která je třeba neustále prověřovat, ale jako posvátné historické události, které rozumní lidé musejí bez dalšího přijmout.
Zpochybňování těchto tvrzení proto nevede k racionálnímu prověření důkazů, ale k výsměchu těm, kteří kladou důvodné otázky. Tak ovšem věda nefunguje. Nebo by fungovat neměla. Vědecký přístup od nás nepožaduje, abychom bez důkazů věřili jen proto, že mocná NASA tvrdí, že se to stalo. Že nám televize ukázala vzrušující obrázky – které zmizely. A přesto jsou generace školáků vyučovány, že se to stalo.
Tohle je ale pouze jeden dílčí aspekt. V knize Falešná přistání na Měsíci a lži NASA zkoumám mnohem širší souvislosti, včetně fotografických a videozáznamů NASA, technických otázek, ztráty důležitých dokumentů, technik simulace vesmírných snímků a širšího historického kontextu, v němž se program Apollo realizoval.
Kdo nechce rezignovat na rozum, měl by položené důkazy prozkoumat a dojít k vlastním závěrům. Jedna z nic však zůstává až nesnesitelně jednoduchá:
Pokud NASA skutečně vyslala lidi šestkrát na Měsíc před více než půl stoletím, proč se to nyní ukazuje tak obtížné?
Nebo už je nevědecké se ptát?