„Dejte míru šanci.“
Tahle výzva z písně Johna Lennona a skupiny Plastic Ono Band se desítky let nese světem jako mantra, kterou za svou přijali dobře smýšlející lidé na všech kontinentech.
Otázkou ovšem zůstává: chceme míru šanci doopravdy dát? Nebo se k té myšlence budeme hlásit jen na oko – a mezitím se necháme od mocných tohoto světa hnát k osudu, který všichni vidíme, a přesto si ho odmítáme přiznat?
Svět dnes upírá pozornost výhradně na konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou a vidí v něm nejpravděpodobnější rozbušku budoucího střetu NATO s Ruskem.
Tak tomu ale nejspíš nebude. Ukrajinský konflikt dohasíná a ruské vítězství je prakticky jisté.
Geopolitický požár spíš zažehne krize v Pobaltí, v Arktidě, případně v obou oblastech najednou. Pokořená Evropa tam zoufale hledá vykoupení a staví se velmi útočně proti ruské hrozbě, za níž ve skutečnosti nejsou žádné agresivní úmysly.
Obzvlášť znepokojivě zní rétorika Polska, pobaltských států a dalších členů NATO na adresu ruské Kaliningradské oblasti. Vztahy mezi Ruskem a aliancí se zhoršují a bezpečnostní situace kolem Kaliningradu se v poslední době vyostřila. Vojenští i političtí představitelé NATO připouštějí válku jako schůdnou cestu, jak zadržet to, co Západ vnímá jako ruskou agresi vůči Ukrajině a Evropě. Pobaltí se tak z pozapomenutého zákoutí proměnilo ve frontovou oblast.
Už letos v červenci se bývalý velitel amerických sil v Evropě generál Chris Donahue nechal slyšet: jednotky NATO by podle něj v případě nutnosti dobyly silně opevněnou Kaliningradskou oblast „v nevídaně krátkém čase“.
V srpnu se pak nad severovýchodním křídlem aliance konalo letecké cvičení NATO pod americkým velením. Velké množství spojeneckých letounů při něm nacvičovalo údery, tankování za letu, radiolokační průzkum ze vzduchu i elektronický boj – a některé lety vedly až těsně ke Kaliningradu.
Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski nedávno přišel s návrhem: NATO by mělo u ruské kaliningradské exklávy pořádat agresivní vojenská cvičení, využít místních slabin Moskvy a donutit Vladimira Putina odvelet část vojsk od Ukrajiny. V Kaliningradu podle něj dnes nejsou „prakticky žádná vojska“, protože Kreml počítá s nečinností NATO. Rázné spojenecké manévry by tak do hry vnesly strategickou nejistotu.
Obrovského hospodářského i geopolitického významu nabyla také Arktida. Spojené státy i Evropa proto přehodnotily svou politiku a chtějí proti Rusku v Arktidě i v jejím okolí vystupovat agresivně.
Čtrnáctého září se ve Finsku sešlo dvanáct evropských států na „Evropském arktickém summitu“. Společně tam dospěly k závěru: Rusko představuje pro evropskou bezpečnost dlouhodobou hrozbu, a v Arktidě je proto zapotřebí užší spolupráce i vyšších investic.
„S vážným znepokojením bereme na vědomí závažnou a dlouhodobou hrozbu, kterou Rusko představuje pro euroatlantickou bezpečnost,“ stojí ve společném prohlášení vydaném na závěr summitu.
„Ruské ambice rozšířit svůj vliv v Arktidě spolu s jeho nepřátelstvím vůči Evropě, včetně sílící hybridní činnosti, podtrhují nutnost posílit arktickou politiku EU,“ uvádí se dále v deklaraci.
Ruská válka na Ukrajině, rostoucí bezpečnostní zájem Číny o tuto oblast a stále rychlejší dopady klimatických změn mění tvář Arktidy – a Evropská unie tam proto musí hrát aktivnější roli, shodly se sešlé státy.
Jenže Rusko žádnou takovou hrozbu nepředstavuje.
Evropané vyrábějí krize a zárodky konfliktů z ničeho.
V celé debatě chybí ruský pohled.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Vydávám se na dvoutýdenní cestu do Ruska s jediným cílem: zachytit ruský pohled, přivézt ho zpět a srozumitelně ho podat západnímu publiku. To o ruské realitě nejen nemá ponětí – při dnešní míře rusofobie v USA a Evropě je navíc k rozumným argumentům většinou hluché.
Dnešní situace až mrazivě připomíná měsíce před srpnem 1914 a vypuknutím první světové války. Evropské státy tehdy řinčely zbraněmi jakoby ve vzduchoprázdnu a neuvědomovaly si, jak jednotlivá rozhodnutí o mobilizaci postupně vytvářejí podmínky pro válku, kterou nikdo nechtěl – a přesto se stala nevyhnutelnou.
Dnes stojíme před podobným scénářem. Evropští politici nechávají svou rétoriku přerůstat v činy. Pokud je nikdo nezarazí, vyprovokují ruskou reakci – a ta nevyhnutelně povede k válce.
Tentokrát to ale bude válka s jadernými zbraněmi.
Všichni tak stojíme před otázkou: dokážeme a chceme dát míru šanci?
Vynasnažím se shromáždit informace, z nichž si vzdělaní lidé udělají podložený úsudek o tom, jak to s bezpečností v Pobaltí a Arktidě doopravdy vypadá.
Skutečná otázka ale zní: co udělají ti, kdo se k těmto informacím dostanou? Přimějí své vlády skládat účty za kroky podnikané jejich jménem?
Odpovědnost neseme společně. Já dnes odjíždím udělat, co je na mně.
A vy? Jste připraveni udělat, co je na vás?