Volby na dosah, kotrmelce politiků vůkol a agentury s falešnými průzkumy veřejného mínění zahájily žně. Začalo to. Že současně začíná i školní rok je proti tomu banalita. Hradní mluvící hlava opoziční Páté kolony Bruselu zaskočí do nějaké té první třídy (ČT tu dračí setbu pak roznese spolu s korporátem do většiny ostatních).
To aby děti, až si jednou budou připomínat okamžik, kdy se poprvé povinně staly potravou režimní saně ideologické masáže, od prvních dnů věděly, že amorálnost se vyplácí. Že být zrádce, křivopřísežník a lump nijak nebrání v dosažení nejvyšších kariérních postů – pokud se režimu podvolí. Pokud mu svou duši a lidskou důstojnost prodají za pár zlatek nebo třicet stříbrných. Konec poučení? Začátek.
Protože co o tom ohavném každoročním divadlu může „infiltrovanému“ potomkovi asi říkat rodič, který se sám systému podvolil? Pro nějž je ta plastová postava stylizovaná do podoby Tatíčka Masaryka potvrzením alibi vlastní zbabělosti a rezignace na občanskou suverenitu?
Žel ani nepodvolený nemá příliš na výběr. Těžko může šestileté/mu zamotat hlavu ještě víc. Jako by nestačilo, že dítě bude od prvních dnů vystaveno tlaku instituce, která mu do hlavy lije něco úplně odlišného, než třeba začalo zvolna vnímat ve své rodině. Že systém ho bude rovnat do řady a každé vyčnívání trestat.
Ostatně rodič se má co ohánět, aby stíhal alespoň finančně. Školství je u nás sice povinné a formálně „bezplatné“ – leč „dodatečné náklady“ přesouvá stát na rodiče zcela neomaleně. Vyslechnout si na veřejnoprávním rozhlase rozhovor na toto téma (jeden takový si střihli právě dnes) je o stržení nervové soustavy.
Na všechny pomůcky nezbytné k vyučování povinných předmětů lze prý dosáhnout zcela bezplatně. Čili tak, jako tomu bylo za nás, kteří jsme chodili do škol v onom zločinném, nelegitimním a zavrženíhodném předpřevratovém režimu „reálného socialismu“. Musel takový být – protože je na to zákon. I to se dítě brzy dozví. I to, že zákony se musejí dodržovat. Což platí pro všechny, neboť před zákonem jsme si prý rovni. To jim budou lít do hlav.
Podstatný fakt
Co může s touhle docela promyšlenou pastí udělat muž či žena (u ostatních nejméně sedmdesáti dalších pohlaví je každá rada marná), kteří prostě jen nechtějí rezignovat, přestože každodenní bitva o existenční minima v našem „nereálném“ bruselském socialismu je téměř úplně vyčerpává?
Než se dostaneme k odpovědi, je třeba si uvědomit podstatnou věc, na kterou zapomínáme: Rodiče dnešních prvňáčků se z větší části narodili (či začali navštěvovat školy) už po převratu. Takže sami jsou více či méně produktem „očkování“ školského systému, který k nám vtrhl bez varování, vítán naprostou většinou překvapeného přihlížejícího národa (včetně autora tohoto textu). A téměř okamžitě začal hlásat báječné principy dekadentního světa,
I když se zprvu nepodařilo „osmašedesátníkům“ (invazí Varšavské smlouvy poražené větvi KSČ s mystifikačním heslem o „socialismu s lidskou tváří) převzít okamžitě moc, jak zamýšlela skupina kolem Václava Havla, školství si zcela podřídili. První dvě koaliční vlády Václava Klause měly plné hlavy a ruce s tolika jinými – převážně ekonomickými a státoprávními – tématy, že to nejdůležitější v podstatě nechaly plavat.
Vysíláme zde
Houellebecqův efekt
Prvním ministrem školství se sice stal vzdělaný, úctyhodný a lidsky mimořádný Petr Piťha, jenže i když měl poměrně jasnou představu o novém fungování především základních škol, v koaliční vládě neměl dost podpory, protože školství nebylo „prioritou“. Po něm nastoupil pozdější spoluorganizátor Sarajevského atentátu na V.K. Ivan Pilip – obluda, o níž netřeba ztratit snad ani jediné slovo. A konečně třetím byl navrátivší se emigrant Ivan Gruša, hluboký zajatec německého vlivu.
Havlisté se sice do těch prvních vlád viditelně nedostali (ale byli v nich pod jinými značkami jako třeba právě Ivan Pilip či Jan Ruml o „oďácích“ jako Daniel Kroupa a spol. ani nemluvě). Nicméně zahájili „pochod institucemi“ dle vzoru západní levice. A právě školství zcela ovládli jako první. Jejich západní (brzy už bruselští) soudruzi mírnili jejich frustraci a netrpělivost odkazem na úsloví „kdo si počká, ten se dočká“. A měli pravdu, dočkali se.
Dnes mají v rukou prakticky veškeré státní vysoké školy i většinu soukromých. Společné dílo havlistů a sboru přisluhovačů pod dlouholetým vedením soudružky Vladimíry Dvořákové (absurdní profesí „politoložka“, jak jinak) v čele Akreditační komise. Ta vydávala či zamítala „licence“ takzvaně vysokým (úrovní však ani ne dosavadním středním) školám vznikajícím jako houby po dešti podle tvrdého progresivistického ideologického klíče.
Odtud pak režim začal nejen produkovat učitele nižších stupňů, ale postupně dělat i výpady do širšího politického okolí. Umísťoval je do palebných pozic. Typicky významnou postavu německé Páté kolony Petra Fialu (opět „politolog“) nejprve ubytovali a zabydleli coby rektora Masarykovy univerzity. Pak z něj narychlo upekli ministra školství, a nakonec premiéra zničující mafiánské vládní koalice. A tak je to pořád. Mají pevně v rukou to nejdůležitější. To není přehánění.
Nejednou v těchto souvislostech citovaný román Podvolení (jinak značně problematického) francouzského romanopisce Michela Houellebecqa líčí, co přijde, až se prezidentem stane muslim (poté, co se opětovně hlavní strany spojí, jen aby ve druhém kolem voleb hlavy státu nezvítězila Marin LePenová).
Ve Francii je prezidentský systém, takže prezident jmenuje vládu. A když se muslimského vítěze ptají, jaká bude chtít kontrolovat ministerstva – jestli obranu, finance, vnitro – zavrtí hlavou. Chce jediné: Ministerstvo školství.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Poslední statečný
U nás vlastně tato situace už nastala. Pětatřicet let „pochodu institucemi“ havlistů a dalších extrémních levičáků přineslo plody. Jedno šílenější jméno ministrů školství – bez ohledu zda ve vládách pod vedením ODS či ČSSD – je jen třešnička na dortu.
Celý obrovský ledovec totalitního školství jediné povolené ideologie je pevně a bezpečně skryt pod hladinou veřejného zájmu. A přitom jde na prvním místě právě o něj. Žádná lež o „globálním oteplování“ (jejž sám šíří) ho hned tak nerozpustí. Většina dnes (extrémně přeplacených) mladších a mladých učitelů je jeho produktem (čest a obdiv výjimkám!). Represívní moc vůči zbytkům skutečných učitelů (viz paní učitelka Bednářová) zato funguje okamžitě a nemilosrdně.
Poslední ministr školství hodný toho označení se jmenoval Josef Dobeš (Věci veřejné za premiéra Petra Nečase). Měl jasnou představu, jak vrátit systém (a aparát) zpět na koleje „ideově neutrální“ školy. Chtěl učit základy skutečného vzdělání, nikoli nechutnosti genderismu. To už cenili všichni Kalouskové zuby. Stačilo pak, aby jmenoval za svého náměstka národovce Ladislava Batoru a vyletěli, jak čerti (což fakticky jsou). Kvůli školství hrozili odchodem z vlády… Prostě Houellebecqův efekt jako vyšitý!
Pochod nepodvolených
Příště už nic podobného nepřipustili. Současný ministr Robert Plaga vystřídal Fialova kámoše, brněnského „muzikologa“(!) Mikuláše Beka – skutečnou progresivistickou hydru odhodlanou dokončit zkázu našeho školství dle bruselského zadání. Vytvořit z dětí a z mladých generací totálně vygumované mozky bez vzdělání, navíc „pohlavně znejistěné“ – a i proto snadno manipulovatelné.
Plaga je sice rovněž z brněnské líhně, o školství si určitě nemyslí nic (kromě toho, co si myslí Andrej Babiš), ale Bek to rozhodně není. Babišovy nápady – například se zákazem mobilů ve školách – jsou sice občas trefné, ale absolutně kloužou po povrchu problému. A mohutný pod hladinou skrytý ledovec to proto vespod úspěšně dál „chladí“.
Objednávejte živou vodu zde
Ti mladí učitelé jsou na tom vlastně podobně jako shora zmínění většinoví rodiče dnešních prvňáčků: plody pochodu institucemi. Nejsou to žádné amorální stvůry jako Petr Pavel. Oni si ty nesmysly a zrůdnosti opravdu myslí a mají je za správné. Jako si budou (dost možná) za pár let myslet učitelé a mladí rodiče, že muslimské „právo šaríja“ je koneckonců dobrá a užitečná věc. A v porovnání s předchozí úchylnou dekadencí vlastně záchranná…
Co s tím? Totéž, co udělali před třemi desítkami let ONI. Trpělivost. A pochod. Institucemi se to samozřejmě hned tak nepodaří. Ty mají pevně v rukou. Vlády, jako je ta Babišova (s jistým, ač malým hlasem koaličních partnerů typu SPD) to sice mohou trochu narušit, ale ještě to nezmění.
Odpor může mít různé podoby
Pochod nepodvolených se proto musí dít krůček po krůčku. Bude neuvěřitelně namáhavý a bez okamžitých výsledků: Třeba neustále chodit za učiteli do škol. Běhal jsem za nimi kvůli svým dětem i za „reálného socíku“. A postupně to mělo účinek. Tím spíš v tom současném nereálném, který musí předstírat formální demokracii.
Prostě trvat na tom, že dítě nepatří státu. Že rodiče mají právo nepustit ho třeba na hanbaté úchylné hrátky typu sexuální výchova. Ale trvat i na tom, že pomůcky má dostat dítě ze školy, ne že si je musí rodiče nakupovat, když už z daní školu zaplatili.
Jasně, na všechny ty neskutečně drahé kroužky a mimoškolní činnost – za toho podle zákona „zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného“ předlistopadového režimu hrazené státem – mnoho rodičů nedosáhne (pokud jim třeba nepomohou prarodiče). Ale ten citovaný zákon má ještě jeden zajímavý prvek: V paragrafu 3 praví, že „odpor občanů proti tomuto režimu byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty (i v případě odboje a spojení se s cizí mocností).“
Docela inspirativní. Nic pozemského netrvá na věky. A současný režim má navíc už docela na kahánku – jakkoli je napohled stále silný. Ale to jenom stínuje – právě jako ty morbidní válečné chutě. Možná není tak daleko doba, kdy se o něm budou psát obdobné „zákony“ (ale doufejme, že snad ne, protože taková pitomost do zákona nepatří – pokud se tím nechystá další totalita). Nicméně odpor může mít nesčíslně podob. Hlavně v souboji o děti je zásadní nespoléhat na vládu – i když tam už nedřepí ta obluda Bek.
Stojí to hodně času, nervů – a také nápadů. Hovořme o nich. Předávejme si je. Čím budeme v různých formách občanského odporu kreativnější, tím ten zabetonovaný moloch bude bezradnější. Zvláště pak, když ti „kterým je dáno“, k tomu připojí soustavný kontakt, prosby o pomoc a spolupráci „světa nad světem“. Samozřejmě: ten hlavní balvan na cestě se jmenuje Brusel – a všichni jeho zdejší zkorumpovaní pomahači. Od Hradu po ústavní soud.
Ostatně soudím, že Evropská unie musí být zničena.