V prestižním německém Focusu jsme objevil článek, který jsem si musel dát rovnou dvakrát, abych uvěřil tomu, co skutečně čtu. Jde o dokonalé účtování se Západem i když je psán ohledně USA. Posuďte sami
Erosion der Supermacht: Trump ist nur Symptom der US-Krise
Eroze supermocnosti: Trump není příčinou nýbrž symptomem krize USA
Ti, kdo chtějí hlavně pochopit americké volby v polovině volebního období, řeší Trumpův návrat nebo rostoucí napětí mezi USA a Čínou, se často dopouštějí stejné chyby. Zaměřují se na politické symptomy, nikoli na základní problém a příčinu.
Reklama
Americká krize nezačala s Donaldem Trumpem. Ani s ním neskončí. Trump není ani příčinou, ani řešením amerických problémů. Je symptomem hlubšího vývoje, který se hromadil po celá desetiletí a nyní zachvátil nejen Spojené státy, ale celý Západ.
Skutečná výzva leží hlouběji: týká se sebeobrazu společnosti, která byla po dlouhou dobu přesvědčena o své historické jedinečnosti, morální nadřazenosti a nepostradatelnosti.
Na vrcholu své moci si USA vyvinuly narcistické sebevnímání
Po skončení studené války byly Spojené státy na vrcholu své moci. Sovětský svaz se rozpadl, Amerika ekonomicky dominovala globální ekonomice a vojensky se s nimi žádná jiná mocnost ani vzdáleně nemohla srovnávat.
Reklama
Tento historický úspěch však stále více vedl k problematickému sebevnímání. Amerika se již nepovažovala pouze za vedoucí národ, ale za nepostradatelný. Oprávněné sebevědomí se proměnilo v nárok na globální vůdčí postavení, který se stále více odděloval od skutečné rovnováhy sil.
Psychologové hovoří o narcistických vzorcích chování, kdy jedinci odvozují své sebevědomí z neustálého potvrzování své důležitosti a vnímají kritiku jako hrozbu pro svou identitu.
Podobné mechanismy lze pozorovat u velkých mocností i dnes. Čím více se zmenšuje relativní moc Ameriky, tím větší je pokušení přehánět její vlastní nárok na vůdčí postavení ve světě rétoricky, politicky i vojensky.
Největší nebezpečí číhá uvnitř
V Evropě se debata často zaměřuje na vnější hrozby: Čínu , Rusko , migraci, obchodní konflikty nebo geopolitické rivality.
Největší nebezpečí pro USA a Západ však přichází zevnitř. Sociální nerovnost roste již po celá desetiletí. Možnosti vzestupné mobility pro mnoho lidí se zhoršují. Důvěra v politické instituce, média, podniky, univerzity a vládní orgány neustále klesá.
Reklama
Zároveň dramaticky roste polarizace. Političtí oponenti již nejsou vnímáni jako konkurenti, ale jako nepřátelé. Ochota ke kompromisu je interpretována jako slabost. Politický střed se zmenšuje.
Takový proces podkopává integrační sílu demokratických společností. Samotná ekonomická prosperita nestačí k udržení společnosti pohromadě. Stabilita pramení především z důvěry, sdílených pravidel a přesvědčení, že systém je v zásadě spravedlivý. Právě tato důvěra se ztrácí.
Proč elity podceňují krizi
Obzvláště problematické je, že velké části politických, ekonomických a mediálních elit si neuvědomují strukturální povahu krize. Stále převládá představa, že západní řád je v podstatě bez alternativy a trvale stabilní. Sociální napětí je často interpretováno jako dočasné narušení.
Mnoho vývojových trendů však ukazuje jiným směrem. Politická polarizace není pouhou epizodou. Nedůvěra v instituce není ojedinělým jevem. Kulturní konflikty nejsou krátkodobou anomálií. Jsou projevem hlubšího odcizení mezi sociálními skupinami, které se stále méně vnímají jako součást společného projektu. Každý, kdo tento vývoj ignoruje, riskuje špatná rozhodnutí jak na domácí, tak i na mezinárodní úrovni.
Evropa se nesmí stát pouhým divákem
Americká krize má okamžité důsledky pro Evropu. Evropské státy se po celá desetiletí mohly spoléhat na americké bezpečnostní záruky. Transatlantické partnerství zůstane i v budoucnu nepostradatelné. Zároveň je však stále jasnější, že Evropa musí posílit své vlastní strategické schopnosti.
Ne jako protiklad amerického modelu. Ale proto, že světový řád 21. století již nebude pokračováním poválečné éry. Ekonomická a politická moc se přesouvá směrem k Asii. Vznikají nová centra moci. Státy globálního Jihu zastupují své zájmy asertivněji než dříve.
Evropa nemůže na tento vývoj reagovat nostalgií. Musí se naučit jednat samostatně v multipolárním světě.
Autor: Dr. Josef Braml je politolog a specialista na USA s více než 20 lety výzkumných zkušeností. Působí jako evropský ředitel Trilaterální komise. Mezi jeho díla patří „Náměsíčníci: Jak Čína a USA sklouzávají do nové světové války“ a „Transatlantická iluze: Nový světový řád a jak v něm můžeme obstát “. Dr. Braml je členem sítě EXPERTS Circle .
***
Pan doktor Braml evidentně není jen tak nějaký hej nebo počkej! Nýbrž pán, co má v hlavně dokonale srovnáno! Nenapsal bych to lépe. Je tam popsán dokonale americký svět. Jejich velikášství a blouznění o vyvoleném národu. Atd. atd. Vše brilantně.
Tedy až na Evropu. My se před Amerikou doslova plazíme. Místo nějaké elementární sebeúcty a hrdosti. A jediné, proti čemu se umíme vymezit, je Rusko. Jinak vůči zbytku světa postupujeme přesně tak, jak autor vytýká USA. Hořký vtip je v tom, že postrádáme i ty zbytky americké síly a espritu. Jediné, co umíme je kázat druhým morál a donekonečna je poučovat. Zatímco se z nás stává naprostý skanzen zářivé minulosti….
Petr Vlk, Kosa Zostra