Je horko. Vedro. Padají rekordy. Alespoň na meteostanicích, které měří posledních třicet let, jak vždy dodávají političtí meteorologové v ČT. Stačí jedna desetinka proti teplotám naměřeným před lety – a už je tu rekord! Další důkaz o „klimatické změně“ (dříve globální oteplování) způsobené lidskou činností.
V kostele (kde je „božské“ chladno) sousedka v lavici, jindy živě prožívající neradostnou situaci v našem světě, nezavede jako obvykle řeč na poslední politické novinky, ale věnuje se způsobům, jak přežít „extrémní“ letní parno. Ba i z mého rodinného okruhu zazní, že „tohle tedy nebývalo“.
Samozřejmě, že bývalo. Mnohokrát za našich životů – řeč je především o těch, jejichž věk je delší, než mají shora zmíněné „falešné“ meteostanice. Jenže „prostná“ s pamětí se už moc nenosí. Nutnost, respektive schopnost pamatovat si, jsme přenesli do „externích disků“. Počínaje třeba telefonními čísly, přes orientaci v krajině podle mapy či zmíněného počasí – až ke společenským událostem.
Se stárnutím zvolna (či rychleji) vyhasíná paměť na nedávné. Je to samozřejmě individuální, ale v zásadě obecně platné. I člověk postižený stavem, který oficiální západní medicína označuje jako chronický (čímž se jen brání přiznat, že ji léčit neumí, například Alzheimera), je často schopen vybavit si docela dávné události naprosto přesně. Ale co je za den, nebo co měl k snídani, jako by mu paměť nezapsala.
Odstřižení
Klid, nemíním se pouštět do žádných odborných složitostí. A to navzdory tomu, že se těmto otázkám po mnoho let věnuji (a snad o nich i něco vím), pouze diletuji. Mimochodem: před několika dny jsem měl zajímavý rozhovor s jedním slovenským lékařem, jenž se tématu stárnutí – a možností jeho zpomalení na energetické úrovni – nejen věnuje, ale i něco možná dost podstatného objevil. A jeho přípravek, trochu, ale ne příliš nadneseně mu říkám ŽIVÁ VODA, máme dokonce už od soboty k dispozici. Myslím, že není ztrátou času si jeho výklad poslechnout:
Jenže netrénovaná paměť a spoléhání se na technologické berličky má jeden zjevný důsledek, s nímž úspěšně pracují naši manipulátoři skrze mediální nástroje: Všechno je nové. Všechno je právě teď. Před tím nebylo nic.
Pokud to se zlenivělou v podstatě nefunkční pamětí přijmeme, mají usnadněnou práci na tom hlavním: Sugestivně popíší (a vsugerují), co bude, pokud to či ono uděláme či naopak neuděláme. Nejsou sice schopni předpovědět počasí na dva týdny dopředu (někdy ani na dva dny), ale zato přesně vědí, o kolik se zvýší pozemská teplota za třicet, padesát, nebo sto let.
Znám lidi – a není jich právě málo – se kterými hovořím o „nezapomenutelných“ zkušenostech z velmi nedávné éry „covidové operace“ coby tréninku k „podvolení“ a oni na mě nechápavě koukají. A když připomínám dramatické chvíle, které jsme nepochybně společně prožívali, a pokouším se z toho učinit nějaké obecnější závěry pro to, co prožíváme dnes, vrtí hlavou: Takhle to nebylo. A srovnání se současnými „politickými vedry“ už jim vůbec nesedí.
Technika „odstřižení“ je přitom poměrně jednoduchá a známá. V Protiproudu se k ní vracíme každou chvíli. Odehrává se dnes a denně převážně v kombinaci obrazů a slov. Až na vzácné výjimky jsme totiž tak či onak po valnou část každého dne na ni napojeni – přilepení k obrazovkám: V práci, ve školách, v tramvajích, vlacích či autobusech, ve volném čase. Obrazy dominují. Třeba záběry z „vítězící Ukrajiny“ a „zuboženého Ruska“.
Pak už stačí „zabetonovat“ několik klíčových lživých výrazů, jež je znovu a znovu provázejí: Ruský agresor. Bránící se napadená země Ukrajina. Pomoc Evropy. Obranný průmysl. Příprava na ruské napadení. A tak dále atd. Funguje to perfektně. A to dokonce i u těch, kteří se domnívají, že se zmanipulovat nedají.
Zoufám si, když i naši spolupracovníci nebo dokonce redakční kolegové znovu a znovu používají ve svých textech termín „Evropa“ místo EU nebo prostě „unie“. Když píší o „nacistech“, kteří nás okupovali, napadli SSSR a vyvraždili desítky milionů lidí. To ale nebyli nějací z nebe spadlí „nacisté“ – ale Němci.
Že je to maličkost? Že si přece i tak rozumíme, co tím myslíme? Kdepak! Myslíme v pojmech. A jakmile ty zdeformované, lživé a manipulativní přijmeme za své – jsme odstřiženi. „Drápkem uvízne, chycen je ptáček celý,“ praví jedno (německé) přísloví.
Politický Alzheimer
Technika „odstřižení“ umožňuje, aby se nám jeden den před očima svět proměnil v chaos a hned druhý den naopak. Podle toho, jestli manipulátor potřebuje první nebo druhé. I mnozí nepodvolení jsou přesvědčeni, že například zvěrstva, která aktuálně jak na běžícím pásu produkuje mluvící hlava politické strany Hrad, tady ještě nebyla.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Samozřejmě, že byla. A kdybychom si to uvědomili, mohli bychom se mnohem lépe bránit. – a nepropadali se do depresí. To jen „odstřižení“ způsobilo částečnou historickou amnézii (ztrátu paměti). ČT, ČRo a spojený mediální korporát naordinovaly většině veřejnosti „politického Alzheimera“, chronickou (tedy běžnými prostředky neléčitelnou) chorobu. Ta končí smrtí postižených, kteří si v konejšivém zapomnění vůbec neuvědomují, co se s nimi bezprostředně děje. A ono se děje. A manipulátoři ten stav každým dalším krokem prohlubují:
Bezpáteřní amorální mluvící hlava z Hradu provokuje vládní parlamentní většinu (a její voliče) výroky o nutnosti přerodu EU ve Spojené státy evropské. Na první dobrou člověka napadne, že o totéž usiloval amorální Hitler. Jenže i vzor vzorů, demokrat demokratů a údajný morální vzor tatíček Masaryk přece snil o „sjednocené Evropě“ a prosazoval Kalergiho plán na nahrazení občanů historických států novou „euronegroidní rasou“ z importovaných migrantů.
I Masarykova politická strana Hrad – ač nikdy oficiálně nepřiznaná a ve volbách samozřejmě nekandidující – ve skutečnosti vládla oné vzorové prvorepublikové demokracii. Od převratu na konci Velké války až do německého protektorátu na začátku jejího dalšího dějství proběhly v nové republice jen čtvery všeobecné volby. A přitom měla osmnáct (!) vlád vytvořených zcela svévolně „tatíčkem“ a jeho tehdejšími Koláři a Baxy na Hradě. Proč asi současná Hradní strana ve spojení s mediálním korporátem tak nezastřeně tlačí plastovou figuru lampasáka do masarykovské vizáže?
ON – ne já!
S Václavem Havlem to vzhledem k jeho tělesným dispozicím nebylo možné. Ale projekt je pořád tentýž. Že tady ještě nebyly jeho vlastizrádné výroky o likvidaci koruny a přijetím eura? Je něco nového na konspiracích proti premiérovi a vlamování se do vládnutí skrze Hradem najmenovaný ústavní soud a ústavou napsanou Havlovi na tělo?
Vždyť ústavní paragraf o reprezentaci státu navenek a sjednávání a ratifikaci mezinárodních smluv s námi je od počátku obnovení samostatného českého státu (1. ledna 1993). Jen ho oba prezidenti mezi Havlem a Pavlem nevyužívali, protože byli příčetní a na fungování státu jim záleželo. Nikoli jen mimochodem: Všimněme si, jak Pavel o sobě zásadně mluví ve třetí osobě: Prezident má, musí, chce – nikdy ne „já“.
Píší mu to tak proto, aby ho schovali za autoritu v naší zemi od Masaryka ctěné prezidentské instituce. On už nevystupuje za sebe. Vypadá stále víc jako poněkud komicky vyvedená kopie „tatíčka TGM“ – a když mluví o sobě, mluví o něm. A odstřižení buď jásají, nebo zatínají zuby – ale v obou případech jim (jemu) to baští. Přitom si už neuvědomují, že tenhle amorální hlupák je jenom figurínou, za níž se skrývají jako vždycky – Němci. Ať už z Berlína (Merz), nebo z Bruselu (Lejnová).
Spojené státy evropské jsou pouze jinak nazvanou 4. říší – a ON – ten kdosi, o němž vystudovaný sovětský rozvědčík mluví výhradně ve třetí osobě – je zastupujícím říšským protektorem. Všechno už tu bylo. Pouze oslabená paměť a totální „odstřižení“ brání zmasakrované mlčící většině, aby se radikalizovala. Aby požadovala návrat normálního světa místo té virtuální mršiny, v níž ji nutí žít.
Klíč
Je vedro. Horko, které se čas od času v létě opakuje. ČT však „odstřižené“ přesvědčí, že jde o něco tragického. A většina z nich uvěří, že jde o „projev klimatické nouze“, proti níž nutno bojovat zničením průmyslu, zemědělství, mravnosti, státní suverenity – a nakonec i civilizace. Válkou proti bratru, z něhož zmanipulované obrazy a „klíčová slova“ vytvářejí démona a nepřítele. Jde to jak po másle. V naší specificky pokroucené národní „zapomenuté historii“ ještě lépe. Uvěří mu. Uvěří jim.
A přitom cestu ze „žaláře nejtemnějšího“ máme přímo před očima. Popsal ji slavný – a zcela jistě nesmrtelný – Gilbert Chesterton. V době, kdy se svět začínal ztrácet, ale ještě byl, napsal: „Barbarství je likvidace všeho, čemu lidé vždycky rozuměli, těmi, kteří tomu nerozumějí.“ A protože měl v srdci i v hlavě klíč od vězeňské cely, neváhal ho současníkům i budoucím předat: „Jakmile člověk přestane věřit v Boha, uvěří úplně všemu.“
V tomto slova smyslu by to tedy vypadalo, že spíš nemáme naději. Jakkoli sám vtipně poznamenal, že kdyby nebyl Bůh, nebyli by ateisté. Jenže ten velký spisovatel a moudrý člověk také řekl:
„To nejvíc neuvěřitelné na zázracích je, že se stávají.“