Demolice českého pavilonu po světové výstavě Expo 2025 v Ósace má stanovený termín začátku na 1. srpna, tedy zítra, skončit naopak musí nejpozději v listopadu. Japonská firma ji podle ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé sobě) provede za 6,5 milionu korun bez daně. Jedná se ovšem jen o tečku za českou účastí, která podle současného vedení resortu stála přes 600 milionů korun, byť původně měl pavilon daňového poplatníka vyjít mnohem levněji. Otevírá se zásadnější otázka: kdy se projekt dostal mimo původní plán a kdo za to nese odpovědnost? Nejenže vedení Černínského paláce o problémech vědělo, ale v projektu nebyly ani žádné pojistky.
Echo hovořilo se dvěma lidmi, kteří české účasti na světových výstavách dobře znají. Jedním z nich je bývalý generální komisař pro Expo v Miláně a Dubaji Jiří František Potužník, který má za to, že kořeny problémů sahají už do roku 2022, kdy se soutěžilo o koncepci účasti v Ósace. Naopak další člověk, jenž byl silně obeznámený s přípravou Expa 2025, přičemž s redakcí hovořil pouze pod podmínkou anonymity, hájí legitimitu výběru vítězného návrhu komisaře Ondřeje Sošky. Za klíčovou chybu považuje až absenci účinných pojistek pro případ, že komisař nesplní své sliby. Oba pohledy se však v jednom bodě přibližují: stát podle nich postupně věděl, že se plánované externí financování nedaří zajistit, přesto projekt pokračoval a přijímal další závazky.
Potužník: Chyba byla už v zadání
Vítězná koncepce počítala přibližně s půlmiliardovým rozpočtem. Zhruba 290 milionů korun měl uhradit stát a dalších 170 až 220 milionů mělo přijít od firem, institucí a dalších partnerů. Podle Potužníka se oproti předchozím výstavám, které realizoval on, změnil způsob hodnocení tak, že mohl uspět návrh s výrazně vyšším nárokem na státní rozpočet. Na tato rizika navíc Černínský palác upozorňoval již během soutěže. Podle něj právě tehdy vznikl systém, který umožnil vítězství nejdražšího návrhu, rozmělnění odpovědnosti a vedl k následnému navyšování nároků na veřejné peníze v řádech stovek milionů korun.
Co se financování nejen ze státního rozpočtu, ale i z dalších zdrojů týče, takto se skutečně postupovalo i u předchozích světových výstav, nicméně s podstatnou proměnou: Na rozdíl od předchozích českých účastí v Miláně a Dubaji, kdy se celkové náklady státu vyšplhaly na zhruba 130 milionů a 160 milionů (v druhém případě plus 25 milionů za odložení o rok během pandemie covidu), v případě Ósaky stát od počátku nesl výrazně vyšší část finanční zátěže: nejméně o 100 milionů více. Potužník se při přípravě českých účastí na světových výstavách v Miláně a Dubaji dlouhodobě opíral o tři základní principy. Prvním bylo zajištění dostatečného objemu financování z externích zdrojů a dodržení harmonogramu schváleného vládou. Druhým pořádání otevřených a transparentních výběrových řízení s jasně určenou odpovědností za jejich průběh i výsledky a třetím pak odolávání jakýmkoliv nelegitimním zásahům do přípravy projektu či veřejných zakázek.