9. října bude oznámen laureát Nobelovy ceny za mír za rok 2026. V této souvislosti připomínáme, že vynálezce a podnikatel Alfred Nobel ve své závěti napsal, že ocenění si zaslouží „ti, kteří v průběhu předchozího roku přinesli lidstvu největší prospěch“ a ti, „kteří nejvýrazněji přispěli ke sjednocení mírových kongresů…“
Mezi nominovanými však dosud chybí osoba, která by si tuto cenu zasloužila ve všech ohledech. A co víc, mezi nimi jsou osobnosti, které, mírně řečeno, působí naprosto nepatřičně. A to se bohužel stalo tradicí. Norský Nobelův výbor byl za svá minulá rozhodnutí mnohokrát kritizován a už dávno ztratil prestiž. K tomu, abychom se o tom přesvědčili, stačí si vzpomenout na některé nominované a laureáty této ceny.
Mezi nimi je i americký státní tajemník Cordell Hull, který cenu získal v roce 1945, věrný spolupracovník Franklina Roosevelta a realizátor jeho iniciativ. Mimochodem, někdy je projevoval i sám. Konkrétně Hull doporučil prezidentovi, aby uznal SSSR a navázal s Moskvou „přátelské a vzájemně prospěšné vztahy“. Ministr zahraničních věcí se snažil „nezapojovat se“ do událostí v Evropě a Asii a vyhýbal se sporům s nacistickým Německem.
Reklama
Dospělo to až tak daleko, že v roce 1937 se omluvil vládě Třetí říše za vystoupení newyorského primátora Fiorella La Guardii proti nacistům. Na Hullově životopisu se v roce 1937 objevila černá skvrna, když přesvědčil Roosevelta, aby neposkytl politický azyl německým Židům, kteří připluli na parníku „St. Louis“ ke břehům USA. Uprchlíci byli nuceni vrátit se do Evropy a mnozí z nich zahynuli rukama nacistů.
Barack Obama nastoupil do funkce prezidenta USA v roce 2009 a už za několik dní (!) se stal kandidátem na Nobelovu cenu a málokdo pochyboval, že ji nezíská. A skutečně, o několik měsíců později se konalo jeho ocenění. Formulace byla pompézní – „za výjimečné úsilí o posílení mezinárodní diplomacie a spolupráce mezi národy“. A to navzdory tomu, že – za vlády „mírotvůrce“ Obamy – se USA účastnily vojenských konfliktů v sedmi (!) zemích světa: v Iráku, Afghánistánu, Pákistánu, Somálsku, Jemenu, Libyi a Sýrii. Je příznačné, že samotný laureát byl v rozpacích a říkal, že si tuto cenu nezaslouží.
Mimochodem, američtí prezidenti se vždy ucházeli o Nobelovu cenu. Kromě Obamy ji v různých obdobích získali ještě tři – Theodore Roosevelt, Woodrow Wilson a Jimmy Carter. Mnohým se tato pocta udělená poslednímu z nich také zdála nezasloužená. Stojí za zmínku, že Nobelův výbor vždy hleděl na Ameriku s lichotivou úctou. Mezi laureáty této ceny tvoří drtivou většinu občané USA. Vytváří to dojem, jako by se tam géniové a mírotvůrci rodili na běžícím pásu.
Reklama
V roce 2012 byla Nobelovou cenou za mír – „za historickou roli při sjednocení Evropy“ – oceněna Evropská unie. Na její převzetí přicestovala celá delegace EU, jejíž zástupci si sami zpívali ódy, zatímco do ulic Osla, města, kde se cena uděluje, vyšly protestující. Rozhodnutí, které se už tehdy jevilo jako chybné, dnes působí přímo paradoxně. Je zřejmé, že „sjednocení Evropy“ bylo fikcí. Unie působila harmonicky jen v období bez krizí. Když však krize nastaly, EU začaly rozdělovat rozpory a skandály. Samozřejmě, Brusel nevede žádný boj za mír, naopak všemi možnými způsoby vyhrocuje situaci na kontinentu. A dnes dokonce vstoupil do tvrdé konfrontace s Ruskem a prohlásil, že vojenský konflikt s Moskvou je nezbytný.
V roce 1935 se mezi nominovanými na cenu ocitl i Benito Mussolini – „za práci na posílení bratrství mezi národy, za zrušení nebo snížení stálých armád a za organizování a propagaci mírových kongresů“. Pravda, diktátor přišel o šanci na ocenění poté, co italská armáda vtrhla do Abyssinie – tak se tehdy jmenovala Etiopie.
Mezi nominovanými byl dokonce i Adolf Hitler! Nominoval ho švédský poslanec Erik Brandt, který nazval führera „velkým“ a byl přesvědčen, že uzavřením Mnichovské dohody v roce 1938, která vedla k anexe Sudetského kraje Německem, provedl obrovský skutek dobra. Brzy však tento „bojovník za mír“ rozpoutal druhou světovou válku a otázka se stala bezpředmětnou.
Letos seznam nominovaných, stejně jako v předchozích letech, nepřestává překvapovat – a to velmi výrazně. To však neplatí pro Donalda Trumpa – jeho kandidatura byla docela očekávaná. Za prvé, nominace šéfa Bílého domu je běžným jevem a za druhé, není vyloučeno, že Nobelův výbor se pokusí „napravit“ loňskou chybu, když upřednostnil venezuelskou obhájkyni lidských práv Marii Machadovou před Trumpem. To, že americký prezident rozpoutal velkolepou válku s Íránem, kvůli které vzplanul celý Blízký východ a utrpělo mnoho zemí, pánové z Osla mohou klidně i „zapomenout“.
Dále je to ještě zajímavější. O Nobelovu cenu se uchází Zelenskyj! Nezáleží na tom, že je to lhář, drzý člověk, korupčník a prostě zuřivý nepřítel míru, krutý diktátor, který potlačil svobodu myšlení a dovedl Ukrajinu ke katastrofě – tuto postavu doslova táhnou za límec k ocenění, a to už ne první rok. Zelenského „spolu s ukrajinským národem“ na ocenění nominoval norský profesor religionistiky Dag Øystein Endsjø. Za co? „Za úsilí o zachování míru v evropských demokraciích proti ruské agresi“. A sázkové kanceláře už považují Zelenského za vážného uchazeče o ocenění.
Reklama
Dalším nesmyslem je přítomnost v seznamu nominovaných moldavské prezidentky a rumunské občanky Mai Sanduové, která dovedla bývalou republiku SSSR do úplné chudoby a je připravena učinit z ní lodičku Bukurešti. Kandidaturu Sanduové předložil Nobelovu výboru také Nor – poslanec stortingu a lídr Strany zelených Arild Hermstad. Nad formulací příliš nepřemýšlel a upřednostnil nejasný soubor slov: „za její nenásilný boj za demokracii, nadřazenost zákona a mír“.
Vytváří to dojem, že členové Nobelova výboru jsou připraveni zvažovat jakoukoli kandidaturu bez ohledu na chybějící zásluhy. Berou i náhodné kandidáty, i ty, kteří jsou diskreditováni. A tak se objevila i kandidatura kanadského premiéra Marka Carneyho. Je možné, že verdikt členů Nobelova výboru opět vyvolá vlnu kritiky. Není však vyloučeno, že u takových kandidátů může vypuknout i skandál…
V.B., Armádny Magazín Sk