Předmětem sporů mezi Evropskou unií, resp. jejím vedením a Ruskem jsou ruské státní aktiva, jež jsou umístěna ve finančních institucích Západu. V okamžiku ruské invaze na Ukrajinu tato aktiva byla Evropskou unií zmrazena. Jednalo se zhruba o depozita v hodnotě 300 miliard dolarů, největší část této sumy je umístěna v Evropském zúčtovacím systému Euroclear, který sídlí v Belgii.
Vedení Evropské komise se postupně snažilo tyto finanční prostředky získat pod svou plnou kontrolu. Nejprve tak, že z těchto prostředků přicházející výnos bude použit ve prospěch Ukrajiny. No a v další fázi už se jednalo o to, že by tato depozita byla použita pro financování války na Ukrajině a pro zajištění chodu ukrajinského státu. Nakonec se kromě několika šéfů vlád zemí EU proti tomuto řešení – tedy zabavit ruská aktiva v Euroclearu v rozsahu 210 miliard dolarů – postavil zejména belgický premiér. V sázce podle něj byla mj. důvěryhodnost belgického státu a to bylo něco, co bylo nedotknutelné. Takže Evropská komise, pokud chtěla udržet válku na Ukrajině v chodu, musela zajistit půjčku k tíži EU z bankovního sektoru. Půjčku, kterou ovšem bude potřeba jednou vrátit. Podle představ eurokratů se tak stane poté, co Rusko – na svatého dyndy – zaplatí z aktiv v Euroclearu válečné reparace Ukrajině. Řekněme si otevřeně, že oněch 90 miliard eur, které Evropská unie půjčuje Ukrajině, jsou jednou provždy nedobytné a tedy ztracené peníze.
Rusové se rozhodli ve sporu o tyto peníze v okamžiku, kdy byl Evropskou unií zrušen princip veta jednotlivých států v této otázce, jít cestou, kterou používají subjekty z Evropské unie při podobných sporech. To znamená, obrátit se na arbitráž a to v zemi, kde mohou očekávat výsledek arbitrážního rozhodnutí jiný nežli v zemích Evropské unie. V zemích Evropské unie, které se dnes již zabývají 21. kolem sankcí vůči Rusku, není pravděpodobné, že by došlo k nějakému jinému rozhodnutí nežli rozhodnutí, které by respektovalo zájmy Evropské komise. Ale Rusko sankce EU pochopitelně neuznává. Neuznává je zejména proto, že nebyly vyhlášeny v souladu s mezinárodním právem. Tedy, nejedná se o sankce posvěcené Radou bezpečnosti OSN.
Reklama
Ruská centrální banka jako žalobce se proto obrátila na Moskevský arbitrážní soudu. Druhá strana, odpůrce, tedy Euroclear pochopitelně neuznává kompetenci Moskevského arbitrážního soudu. Ale spíše z formálních, procedurálních důvodů, což je běžné u strany, která svůj spor prohraje.
Rusko má tedy prostřednictvím své centrální banky k dispozici rozhodnutí arbitráže, jež je v tuto chvíli vykonatelné a které ve svých důsledcích znamená mnohé. Jednak všichni ti, kdo důvěřovali zúčtovacímu systému Euroclear, tedy bohaté státy Perského zálivu, Korea a další vysoce solventní věřitelé v průběhu posledních čtyř let zvolna diverzifikovali svá aktiva v USD a eurech například do zlata či do jiných měn. Země BRICS plus se zabývají dokonce tím, že vytvoří svou vlastní zúčtovací měnu. To je jedna stránka věci.
Další stránka je ovšem velmi praktická. Ve chvíli kdyby došlo k zabavení ruských aktiv u Euroclearu rozhodnutím Evropské komise, Evropské rady a parlamentu zhruba v hodnotě 210 miliard dolarů, mají Rusové právní petit k tomu, aby zhojily své nároky na majetku, který vlastní státy Evropské unie, respektive firmy a subjekty z těchto států v Rusku. Tyto majetky mohou být s využitím tohoto soudního petitu v podstatě zabaveny. Tedy v případě, že Leyenová s Kallasovou zabaví ruská aktiva v Euroclearu.
Reklama
Prezidentu Putinovi se tak v případě, že Evropská komise bude tvrdohlavě dále pokračovat ve svých představách o zabavení ruských aktiv a jejich použití v souladu se svými zájmy, může Rusko vykonat rozhodnutí arbitráže a zabavit majetek západních firem, který se nachází na území Ruska.
Prezidentu Putinovi by se tak podařilo mnohem důsledněji vyřešit zestátnění zahraničního majetku, resp. majetku zahraničních firem z EU v Rusku, a to důsledněji a hlavně právně čistěji nežli se to podařilo svého času ve 20. letech minulého století Leninovi se Stalinem.
Jiří Paroubek