V poslední době se v debatách na národní i mezinárodní scéně stejně jako v mediálním prostoru začala šířit tvrzení, že „Evropa si v oblasti zbrojení neplnila domácí úkoly“ a že musí být schopna se v rámci NATO (nebo mimo něj???) bránit potenciální hrozbě z Východu sama atd. Tím je také zdůvodňováno Trumpových slavných 5% HDP na zbrojení, jako povinný závazek pro všechny členské státy NATO do roku 2035, s nímž jako se svatým grálem operují i ti, kteří americkému prezidentovi nemohou přijít na jméno.
V této věci však panuje řada nejasností, nad nimiž se málokdo zamýšlí, vážně se nediskutují a nedomýšlejí souvislosti.
Za prvé je nejasné, co se myslí onou „Evropou“, o níž všichni v této souvislosti tak rádi hovoří. Zřejmě to není EU, protože ta není žádnou vojenskou institucí a žádné vlastní ozbrojené síly nemá. Myslí se tím snad evropští členové NATO? Možná, ale pak vstupujeme do daleko podstatnější debaty, než jsou pouhá procenta HDP vyčleněná v jednotlivých zemích na obranu. Musíme vést zásadní diskusi o budoucnosti NATO a nezakrývat jeho problémy nesmyslnými hádkami o utrácení.
NATO nikdy nebylo aliancí, která by měla nějakou svou specifickou od USA oddělenou evropskou část. Je to obranný pakt, jehož jádrem jsou USA a americká armáda. Ta vždy byla a je jeho rozhodující vojenskou i velitelskou silou, jádrem, jehož doplňkem byly a jsou ozbrojené síly ostatních zemí. Americký jaderný arzenál i konvenční síly jsou hlavní odstrašující silou, jež v současném světě stále nemá konkurenci. NATO vždy bylo vedeno a řízeno Američany a fungovalo podle jejich potřeb.
Diskuse o náhle se vynořivší odpovědnosti „Evropy“ za svou obranu, „evropských domácích úkolech“ v navyšování výdajů na zbrojení atd. vyjadřuje výraznou změnu podmínek. Problém nespočívá v nedostatečné výši výdajů na zbrojení. Americký rozpočet na obranu se blíží 1 biliónu USD, což je více než součet výdajů na obranu deseti dalších velkých zemí světa dohromady včetně Číny a Ruska, nota bene vedoucího válku na Ukrajině. Jenom samotné Německo, Velká Británie, Francie, Itálie a Polsko vynakládají dohromady na obranu dvakrát tolik, co Rusko, které má být onou hrozbou a věčným nepřítelem, kvůli němuž se má dále horečně zbrojit. NATO má zcela zjevně v tomto ohledu nad Ruskem drtivou převahu, s níž Rusko nemůže soupeřit. Zcela jinou věcí je, jak jsou tyto prostředky využity, či spíše vyplýtvány, ale to je úplně jiná debata než vyšší a vyšší utrácení procent HDP.
Zakopaný pes leží v tezi, že by se „Evropa“ měla být schopna bránit sama, bez USA. To není primárně o výši zbrojních výdajů, to je zásadní otázka o budoucnosti NATO. Implicitně z této teze vyplývá, že pro USA již obrana evropských členů Severoatlantické aliance prioritním národním zájmem není.
Ve vzduchu tato skutečnost visí již velmi dlouho, prakticky od rozpadu SSSR a rozpuštění Varšavské smlouvy. Rusko přestalo být supervelmocí a globálním vyzyvatelem USA, čímž NATO pro Američany ztratilo svůj původní smysl a význam. Přežilo sice dalších více než 30 let a sloužilo USA jako platforma pro vojenskou spolupráci, která dávala různým americkým operacím (Irák, Afghánistán atd.) mezinárodní charakter. Americká vojenská převaha je v dnešním světě taková, že USA reálně fakticky evropské spojence vlastně nepotřebují. Donald Trump to dává najevo zcela jasně.
Jinak je tomu ale pro evropské členy Aliance. Především pro její nové členy ve střední a východní Evropě se členství v NATO s jeho článkem 5 implikujícím americkou bezpečnostní záruku stalo kotvou a garancí před potenciálním ohrožením, které někteří silně pociťují ze strany Ruska, které neváhá prosazovat své zájmy a vliv i s použitím vojenské síly. Tato jistota dnes mizí a za peníze se bohužel koupit nedá.
Američané evidentně nemají pocit, že by se jich měly týkat složité poměry ve východní Evropě a že by s Ruskem měli bojovat o sféru vlivu v zemích, v nichž dnes žádné podstatné zájmy nemají. Rusko pro ně dnes není SSSR a spíše než o studenoválečnické soupeření mají zájem o spolupráci s ním jednak ve vztahu k mohutnící Číně a také kvůli ohromným byznysovým příležitostem.
Obranu evropských zemí nevyřeší slepé vyhazování 5% HDP na zbrojení. Žádné evropské NATO bez Američanů reálně neexistuje a pokud by mělo být vytvořeno, jde o zásadní politické téma, pro které dnes chybí platforma i potřebná zájmová synergie. Žádná evropská země není v pozici alespoň vzdáleně připomínající roli USA v dosavadním NATO, žádná nedisponuje rozhodujícím politickým vlivem, žádná není dominantní vojenskou silou. Politické zájmy evropských zemí jsou velmi rozdílné, priority se liší, stejně jako schopnosti a síla jejich armád. Ne všechny země považují za své zásadní ohrožení Rusko a mají zájem na přípravě války s ním. Stabilita v Evropě dosud stála na americkém rozhodování, vlivu a síle. Evropa ponechaná sama sobě i v bezpečnostní oblasti může erodovat rychleji, než si dnes myslíme.
Trumpových 5% HDP, s nimiž naše opozice tak snadno žongluje a snaží se jimi mlátit vládu po hlavě, tak v sobě skrývají daleko zásadnější sdělení než jenom vyhazování peněz za každou cenu. Svět se změnil a za žádné peníze nejde vrátit zpět. „Evropu“ čeká daleko obtížnější domácí úkol než kupovat z Ameriky drahé zbraně, jak se to dnes veřejnosti předkládá, a rizika možných budoucích uspořádání jsou daleko širší než pouze vzdálená ruská hrozba. Naši politici by o tom měli usilovně přemýšlet.
Jiří Weigl, 30.3.2026