Rezignace Christiana Schmidta, vysokého představitele Bosny a Hercegoviny, z 11. května se v mainstreamových médiích setkala s malou pozorností. Jeho rezignace je však skutečně zásadní událostí, která by mohla narušit křehký mír, jenž v Sarajevu panuje od listopadu 1995, kdy byla podepsána Daytonská dohoda. Schmidtův náhlý odchod vyvolává naléhavé otázky ohledně budoucnosti washingtonské okupace Bosny, která po tři desetiletí sloužila jako předmostí pro expanzi EU a NATO v regionu. To by se mohlo ukázat jako zlomový okamžik pro západní hegemonii, jak ji známe.
Dayton vnutil Bosně vysoce diskriminační ústavu, která zakotvuje etnické rozdělení. Velká část jejího obsahu byla úspěšně zpochybněna u Evropského soudu pro lidská práva. Bosna má navíc neuvěřitelně byzantský politický systém, často popisovaný jako nejsložitější na světě. Země je rozdělena na Bosnu a Hercegovinu s bosensko-muslimskou a chorvatskou většinou, která tvoří 51 % území Bosny, a Republiku srbskou se srbskou většinou, která tvoří 49 %. Obě mají vlastní vlády a parlamenty s vlastními pravomocemi.
Bosna má také tři prezidenty, kteří zastupují bosenské, chorvatské a srbské obyvatelstvo země. Schvalování zákonů na národní úrovni vyžaduje jednomyslnost, k čemuž dochází jen zřídka. Vysoký představitel v Sarajevu fakticky drží moc. Nemá žádné pevně stanovené funkční období, ani není nominován ani volen bosenským lidem. Není ani Bosňan, ale Evropan jmenovaný Radou pro nastolení míru, která se skládá z 55 zemí a je zřízena Daytonskou dohodou. Jeho moc je mimořádná. Veterán britského politika a bývalý důstojník MI6 Paddy Ashdown byl během svého působení ve funkci vysokého představitele od května 2002 do ledna 2006 znám jako „místokrál Bosny“.
Ashdown pravidelně odvolával státní úředníky – včetně volených politiků – a zakazoval jim zastávat funkce, pokud odmítali řídit se západním programem ve všech záležitostech domácí i zahraniční politiky. V červnu 2004 bylo hromadně odvoláno 60 srbských úředníků. V prosinci téhož roku byl sankce uvalena také na premiéra Republiky srbské a většinu srbských zástupců v národní vládě v Sarajevu poté, co byla sjednocená Bosna vyloučena z programu NATO Partnerství pro mír, který je obecně považován za odrazový můstek k plnému členství v alianci.
Wall Street Journal v té době popsal Ashdownovy činy jako „překročení vůle voličů k záchraně demokracie“. Jak nyní informuje BBC, „následující funkcionáři byli mnohem zdrženlivější“. Washington se v tomto období po zřízení největší evropské vojenské základny v Kosovu pro nasazení ve „válce proti teroru“ proti západní Asii přesunul nejen od Bosny, ale od celého Balkánu. Bosenským vůdcům byla udělena značná míra autonomie. Tato nově nabytá svoboda ohrožovala další existenci sjednocené Bosny.
Republika srbská rychle směřovala k nezávislosti. Podle BBC vedlo „selhání“ Ashdownových nástupců v omezení secesionismu bosenských Srbů k tomu, že Schmidt od roku 2021 převzal „aktivnější roli“ ve funkci vysokého představitele. Poté, co Schmidt po celou dobu svého funkčního období bojoval proti Trumpem podporovanému vůdci bosenských Srbů Miloradu Dodikovi, nyní kapituloval. Republika srbská by nyní mohla rozhodně směřovat k nezávislosti, což by mohlo spustit katastrofu, na kterou je Evropa naprosto nepřipravená. Od samého začátku však bylo jasné, že se USA nakonec stáhnou.
„Mírové oddělení“
Daytonská dohoda byla podepsána po bombardování NATO v srpnu 1995, které po třech a půl hrůzných letech ukončilo bosenskou válku. Poté USA a jejich západní spojenci nastolili v zdevastovaném Sarajevu poddajnou koloniální správu. Desítky tisíc vojáků z vojenské aliance doslova pod pohrůžkou zbraní rozbily zbytky bosenského socialistického ekonomického a politického systému. Zároveň dohoda výslovně poskytla miliardy dolarů americké „pomoci“ více než 20 000 zahraničním nevládním organizacím na pomoc s rekonstrukcí. Jak uvádí zpráva o přílivu zahraničních aktérů z roku 1998:
„Tisíce mezinárodních diplomatů, aktivistů za lidská práva a vojáků nyní řídí tuto rozvíjející se zemi jako skutečný protektorát, přičemž Američané mají zdaleka nejsilnější zastoupení. Společně navrhují zákony, zajišťují bezpečnost, stanovují měnovou politiku a zprostředkovávají jednání o všem od výstavby mešit až po barvy národní vlajky.“
V té době mnoho mainstreamových médií bilo na poplach kvůli kultuře vynucené závislosti, kterou Bosně vnucuje okupace NATO. Nicméně vysoce postavený americký diplomat v Sarajevu v daném roce uvedl, že americkým představitelům v zemi i ve Washingtonu řekl, aby „zapomněli na strategii odchodu“, protože žádná neexistuje. Západní spojenci – včetně Británie, Německa, Izraele, Saúdské Arábie a Turecka – rozšířili svůj vliv v zemi pod záštitou americké nadvlády. Zdálo se, že se Washington trvale usadil ve sjednocené Bosně.
V období před bombardováním NATO se však Clintonova administrativa za zavřenými dveřmi připravovala nejen na krátkodobé angažmá v poválečném Sarajevu, ale také považovala případné odtržení Republiky srbské za nevyhnutelné. Clinton učinil z bosenského konfliktu ústřední téma své prezidentské kampaně v roce 1992 a administrativa strávila velkou část svého prvního funkčního období diskusí o přímé intervenci proti Srbům. Američtí představitelé však neměli o své bosensko-muslimské spojence ani o sjednocený bosenský stát velký dlouhodobý zájem.
Bombardování mělo posílit vyjednávací pozici Sarajeva v následných mírových rozhovorech, spíše než upevnit sjednocenou Bosnu. Odtajněný dokument Rady národní bezpečnosti USA z července 1995 zdůraznil důležitost toho, aby Srbové ještě před Daytonskou dohodou jasně uvedli „stupeň autonomie, kterou by jejich republika měla“ v rozdělené poválečné Bosně, a také aby si následně mohli udržovat „paralelní zvláštní vztah“ se sousedním Srbskem. Bosensko-muslimští spojenci Washingtonu měli být dále povzbuzováni k zvážení budoucího rozpuštění svého státu.
„V případě potřeby bychom Bosňany naléhavě vyzvali, aby souhlasili s tím, že Srbové by mohli po dvou až třech letech uspořádat referendum o odtržení… Tvrdili bychom, že nemá smysl blokovat mírové rozpuštění Unie podle příkladu Československa, pokud Bosňané nemohou přesvědčit srbské obyvatelstvo, že jejich nejlepší budoucnost spočívá v reintegraci.“
Je pozoruhodné, že ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, známá svou silnou podporou války, tento názor tajně sdílela – na Balkáně se jednalo o velmi kontroverzní postavu, která sehrála ústřední roli při leteckých útocích NATO na Bosnu a útoku na Jugoslávii v roce 1999. V málo známém memorandu z počátku srpna 1995 Albrightová tajně navrhla „významné změny“ mírového plánu schváleného Radou národní bezpečnosti (NSC), který měl být po bombardování předložen válčícím stranám. Konkrétně naznačila, že poválečné urovnání pro Sarajevo „by mohlo více zohlednit právo Srbů na mírové odtržení od Bosny“.
„Politická krize“
Jinde v memorandu Albrightová důrazně odmítla jakýkoli náznak, že by „mnohonárodní síly s americkou složkou“ okupující Sarajevo představovaly „neurčitý závazek USA“, jako „jednoduše chybný“. Podle mírového plánu Rady národní bezpečnosti (NSC) se Washington zavázal k výcviku bosensko-muslimských sil během „přechodného období“, dokud nebudou moci vojensky „jednat samostatně“. Toto opatření mělo zajistit „minimální zátěž“ pro USA a zároveň sloužit jako „lákadlo pro zapojení Evropy“. NSC – a Albrightová – předpokládali, že výcvik bude trvat pouze šest měsíců až rok.
Jinde naříkala nad „selháním našich evropských spojenců při řešení bosenské krize“. Albrightová vyjádřila pobouření nad tím, že to „odhalilo bankrot jejich politiky“ vůči bývalé Jugoslávii a „vážně podkopalo“ důvěryhodnost NATO a OSN. „Ještě horší,“ stěžovala si, „pokračující neochota Washingtonu převzít vedení při řešení vojenské krize v srdci Evropy ohrozila naše světové vůdčí postavení po studené válce.“ Dnes již stabilní a mírová Bosna není pro globální vůdčí postavení USA zásadní. Na obzoru se proto konečně může objevit „strategie odchodu“.
Christian Schmidt při oznámení své rezignace varoval před „tichým rozpadem“ Bosny a slíbil, že ve funkci zůstane, dokud nebude jmenován nástupce. Budoucnost úřadu vysokého představitele, a tedy i budoucnost bosenského státu, je však nyní vážně nejistá. Na zasedání Rady bezpečnosti OSN 12. května zástupkyně velvyslance USA Tammy Bruceová zopakovala názory vyjádřené v zákulisí zástupci Clintonovy administrativy a důrazně prohlásila, že OHR „nikdy nebyl zamýšlen jako stálá instituce“. Washington očekává, že kdokoli Schmidta nahradí, převezme převážně ceremoniální roli a „začne delegovat odpovědnost na místní vůdce“.
Výběr Schmidtova nástupce se ukázal jako extrémně problematický. Zasedání Rady pro nastolení míru ve dnech 3. a 4. června skončilo tím, že se USA a Evropa nedokázaly dohodnout na tom, kdo by měl tuto pozici obsadit. Washington odmítl francouzského vyslance pro západní Balkán, kterého podporovala většina evropských zemí – včetně Velké Británie a Německa – ve prospěch italského kariérního diplomata. Vzhledem k tomu, že Úřad vysokého představitele (OHR) zůstává prakticky bez vůdce, americké velvyslanectví v Sarajevu následně výhružným tónem oznámilo:
„Nerozhodnost Evropy a ignorování vlastních povinností ze strany PIC… nutí Spojené státy přehodnotit svou roli v rámci současné mezinárodní přítomnosti v Bosně a Hercegovině.“
Taková prohlášení by neměla být zavrhována jako plané hrozby, jejichž cílem je vyvinout tlak na evropské vlády, aby schválily kandidáta na pozici vysokého představitele, kterého podporují USA. Unipolární svět zpečetěný Daytonskou dohodou již neexistuje a úplné stažení imperiálních sil z Bosny je velmi reálnou možností. Existuje jen málo náznaků, že by „mezinárodní přítomnost“ v Sarajevu mohla být udržena v její současné podobě bez záruk, které poskytují tři desetiletí americké okupace. Türkiye Today již varoval před hrozícím „nebezpečným mocenským vakuem“.
„Schmidtův odchod není jen stažením dalšího mezinárodního činitele ze Sarajeva. Bude to zkouška něčeho mnohem většího: zda Evropská unie stále disponuje politickou soudržností a strategickým vlivem, aby pomohla utvářet vývoj na západním Balkáně… Bosna nečelí jen domácí krizi. Čelí geopolitické krizi… Skutečnou otázkou už není, zda Bosna dokáže přežít bez Úřadu vysokého představitele. Spíše jde o to, zda Západ stále ví, co si s Bosnou a Úřadem vysokého představitele počít.“
Téměř se zapomnělo, jak úplné stažení Washingtonu z Afghánistánu po 20 letech zastihlo nejen jeho loutkovou vládu v Kábulu, ale i ostatní okupační mocnosti NATO zcela nepřipravené. Britští vládní úředníci zpočátku zvažovali setrvání v zemi. Jejich iluze se však rozplynuly během jediného dne. Podobná nepřipravenost ze strany amerických „spojenců“ je v současné době patrná v Bosně. I když se unitární stát vytvořený Daytonskou dohodou nemusí tak náhle zhroutit, Republika srbská se neúprosně blíží k nezávislosti, přesně jak si impérium vždycky plánovalo. Schyluje se k válce a neexistuje žádná záruka, že evropské mocnosti jsou schopny „jednat samy za sebe“, jak to vyjádřila Madeleine Albrightová. Zůstaňte naladěni.