Bylo by naivní věřit, že rozhodující pozici britského hlubokého státu, ovládajícího tajné služby včetně MI6, jeho dlouhodobé strategické plánování a také geopolitické závazky, se v jakékoli realitě řídí volbami, které se v Británii stejně jako jinde v Evropě pravidelně konají. Staletá snaha dominovat v mezinárodní geopolitice a zájmy globalistů, nemohou být nikdy ponechány na rozhodnutí voličů.
Andy Burnham a změna kurzu
Právě v tom však spočívá ona jedinečná, a praktická genialita demokracie, ať už předstírané, či nikoli, že totiž umožňuje tichou domluvu. Když Rusko nedostojí svým závazkům – totiž závazku nechat se zničit – je užitečné prohodit nominální vedení na Downing Street, aby vznikla stravitelná záminka, proč Spojené království náhle změnilo kurz.
Zatímco se totiž britská veřejnost utápí v té či oné domácí příčině pádu Keira Starmera, ať už jsou to rozličné skandály, nebo chabé hospodářské výsledky, britské impérium, či to, co z něj zbylo, někde přežívá, ukryté ve štěrbinách hlubokého státu. Geopolitické a geoekonomické postavení země je daleko významnější hybnou silou za vším, co se právě teď odehrává.
Keiru Starmerovi se nepodařilo srazit Rusko na kolena a jeho zasahování do amerických voleb ve prospěch neúspěšné kampaně Kamaly Harrisové tudíž nemohlo zplodit středolevicovou jednotnou frontu lidskoprávních dobráků proti putinovským padouchům.
A tak přichází Andy Burnham právě vhod, se svým povšechným a léty osvědčeným nezájmem o světové dění (alespoň navenek). Pokud si dovolíme v jakési pohádkové zemi představit, že volební procesy v západních demokraciích jsou spontánní či nepředvídatelné, můžeme prostě svést vinu na lid samotný, že zplodil oportunistického populistu, který jaksi pozapomněl na tu nadmíru důležitou roli Británie na světové scéně. Co se tedy ve skutečnosti stalo?
Doplňovací volby v Makerfieldu
Definitivní návrat Andyho Burnhama do Dolní sněmovny 19. června rázem proměnil dlouhodobě se táhnoucí výzvy, aby premiér Keir Starmer odstoupil, v překotný úprk. Po katastrofálních výsledcích labouristů ve volbách 7. května už volání po Starmerově rezignaci znělo naplno.
Nyní, když Burnham ve čtvrtečních doplňovacích volbách v Makerfieldu získal 54,8 % hlasů a porazil Reform UK s mohutnou většinou 9 231 hlasů, tak konečně poskytl Labouristické straně tolik vytoužený opěrný bod. I v rámci příběhu to dává lepší smysl, neboť Starmerův odchod je vskutku důstojný, ne kvůli Keirovi coby člověku jako takovému, nýbrž kvůli labouristům samotným. Namísto reakce na velkou porážku jde o odpověď na výzvu zrozenou z velkého vítězství.
Burnhama v okamžitém boji o vedení strany podporuje až 200 labouristických poslanců, téměř polovina poslaneckého klubu ve sněmovně. Při vítězném projevu v Makerfieldu si nebral servítky a vykreslil výsledek jako „poslední šanci“ labouristů vybudovat novou politiku dříve, než dojde k naprostému zhroucení.
Jak se zbavit kyjevského Starmera?
Ihned po spočítání výsledků voleb v Makerfieldu, konfrontovala delegace členů kabinetu o víkendu Keira Starmera s požadavkem, aby uvolnil místo a umožnil onen důstojný, řádný odchod, místo aby stranu vtáhl do občanské války. Starmer zůstává příznačně zarputilý a novinářům tvrdí, že souboj o vedení strany by zemi pouze uvrhl do chaosu. Jeho politický kapitál se však zcela vypařil.
Současná britská politická scéna prochází hlubokou a dějinnou přestavbou ukotvenou v překotném zhroucení autority premiéra Keira Starmera. Necelé dva roky poté, co si zajistil drtivé volební vítězství, se Starmerovo premiérství zvrhlo v boj o přežití, kdy podstatná část jeho vlastního poslaneckého klubu otevřeně žádala harmonogram jeho odchodu.
Bezprostředním spouštěčem této krize byla zničující série výsledků komunálních voleb počátkem května, jež obnažila hluboké slabiny na jeho levém i pravém křídle. Desítky labouristických poslanců veřejně stáhly svou podporu a několik náměstků rezignovalo, čímž ve Westminsteru vznikla atmosféra připomínající poslední dny vlády Borise Johnsona.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Ukrajinské dilema
Uvnitř Labouristické strany rozštěpila reakce na Starmerův hrozící pád hnutí do urputně soupeřících frakcí. Loajalistické jádro se snaží vzpouru vykreslit jako zbytečné rozptylování s argumentem, že náhlý souboj o vedení strany v období vládnutí by byl nezodpovědný.
Mocná „přechodová“ frakce napříč kabinetem a odbory však jeho odchod považuje za nevyhnutelný a soustředí se místo toho na zvládnutí důstojného nástupnictví, aby zabránila naprostému volebnímu vymazání. Andy Burnham je všeobecně považován za favorita na Starmerova nástupce, ačkoli jeho cesta vyžadovala vyhrát ony klíčové doplňovací volby v Makerfieldu, aby se dostal do parlamentu. Tento milník však zdolal.
Bezprostředním důsledkem Burnhamova mimořádného, byť zinscenovaného vítězství v makerfieldských doplňovacích volbách, kde byl úřadující poslanec přinucen uvolnit své křeslo, aby starostovi Velkého Manchesteru poskytl spěšný westminsterský záchranný člun, je to, že se tím otevírá vysoce sofistikovaný únikový východ. Pro britský hluboký stát, jenž právě teď rozjímá nad nemožností ukrajinského vítězství, se Starmer stal zřetelnou přítěží, a to právě pro svou totální, na minulosti závislou oddaností trvalé eskalaci války s Ruskem.
Hanba z prohrané války
Ve chvíli, kdy celý svůj politický kapitál spojil s útokem na Rusko, se tak nyní nemůže přiklonit k zamrzlému konfliktu, aniž by spustil své vlastní existenciální ideologické zhroucení. Burnham naproti tomu, v příkrém a nepřikrášleném kontrastu, vstupuje do labouristického poslaneckého klubu jako ideologicky nepopsaný list v otázce války Západu proti Rusku na Ukrajině.
Téměř deset let byl Burnhamův geopolitický obzor přísně ohraničen regionální dopravou v Manchesteru. Je to člověk hnaný pudovým populismem, nikoli hlubokými strukturálními přesvědčeními. Alespoň tak zní jeho legenda.
Pokud by se mučivé diplomatické urovnání stalo do konce roku 2026 nevyhnutelným, vláda v čele s Burnhamem nabízí hlubokému státu nádherně cynické alibi: „Král severu“ může nelítostně utlumit nekonečné vojenské výdaje pod rouškou domácí fiskální nezbytnosti, navrácení prostředků do státní pokladny a naléhavé nápravy veřejných služeb, a přitom uchránit širší atlantistický establishment od institucionální hanby, že prohrál válku.
Jen další várka lží a podvodů
Tím nechci naznačovat, že by hluboký stát reprezentovaný strukturami Whitehallu či tajných služeb, hodlal skutečně opustit své širší strategické plány v povodí Dněpru. Realita moderní britské mocenské projekce je příliš zakořeněná, než aby připustila úplnou geopolitickou evakuaci a City of London se svým eurobondovým schématem s Bruselem by to nikdy nedovolila.
Spíše jde o to, že přechod od Starmerova dogmatického atlantismu k Burnhamovu komunálnímu regionalismu představuje překalibrování metody, při němž je zjevná strategická porážka Ukrajiny Ruskem zmírněna ve prospěch skrytějšího, dlouhodobého politického inženýrství. Včetně podpory ukrajinského terorismu.
City of London a britský hluboký stát se téměř jistě pokusí udržet svůj vliv v Kyjevě, živit zástupné sítě a vnější frakce bezpečně izolované od britského voličstva, ba i od ruského vojenského vítězství, které nemohou nikdy přiznat.
Příprava na velkou válku
Burnham představuje ideálního správce pro tuto dvoukolejnou realitu. Vůdce natolik zaujatý domácími otázkami, že kontinuitu britské zahraniční politiky ochotně přenechá stálým tajemníkům, ať si tu dlouhou únavnou hru vyřeší sami. Pro labouristickou elitu, jež právě teď zírá do propasti volebního úpadku, funguje Burnham jako vhodný hromosvod.
Je jediný, kdo dokáže unavené veřejnosti prodat trpký zahraniční kompromis jako triumf domácích priorit, a zároveň poskytnout vytlačenému středovému křídlu strany hotového obětního beránka, jehož bude možné vinit z nedostatku zbraní proti Rusku.
Konečným cílem celé této divadelní inscenace se zdá být spojit předsedkyni Konzervativců Kemi Badenochovou, černošku z Nigérie zastávající jestřábí válečné postoje, s proukrajinskými americkými demokraty či neokonzervativci. A to právě pro onu pečlivě koordinovanou hromadnou ofenzivu po boku Bruselu proti Rusku v roce 2029 nebo 2030, o které se stále častěji mluví jako o zahájení velké války.
Atlantisté válce s Ruskem podřizují vše.
(redakčně kráceno)