Obsah
Říkají tomu digitalizace zdravotnictví. Modernizace. Nevyhnutelný krok vpřed. V jazyce úředníků a expertů to zní téměř banálně – jako by šlo jen o to, aby si lékaři rychleji předávali zprávy. Aby pacient nemusel nosit papíry od ordinace k ordinaci. Jenže právě v tom se skrývá něco mnohem zásadnějšího a nebezpečného: systémová změna v tom, jak stát nahlíží na člověka – a jak s ním zachází.
Uvězněni v síti
Od roku 2026 se i v Česku rozbíhá infrastruktura elektronického zdravotnictví – centrální registry, sdílené záznamy, jednotné identifikace, propojené databáze napříč institucemi. Oficiálně jde o „propojení systému“, „zvýšení efektivity“ a „zlepšení péče“. Ve skutečnosti ale vzniká jednotná digitální vrstva, která spojuje zdravotnictví, stát, pojišťovny a technologické platformy do jednoho celku. A v jeho středu stojí člověk – ne jako pacient, ale jako bezmocný objekt evidence.
Klíčovou roli v tom hrají tzv. kmenové registry – databáze pacientů, zdravotníků a poskytovatelů, které mají tvořit základ celého systému. Bez nich by nic nefungovalo. Jsou to stavební kameny nové architektury. A právě proto je důležité si uvědomit, co vlastně znamenají: Každý z nás musí být jednoznačně identifikovatelný, zařaditelný a sledovatelný v rámci celého systému. Bez registru neexistujeme. Se registrem jme pevně uvězněni v síti.
A tady se láme realita. Zdravotnictví přestává být oddělenou sférou péče a stává se vstupní branou k mnohem širšímu řízení společnosti. Protože jakmile existuje centrální infrastruktura, která propojuje všechny zdravotní informace, otevírá se prostor pro jejich další využití – a pro kontrolu. Systémovou, hlubokou a dlouhodobou.
Otázka, která by měla zaznít, ale nezaznívá, je přitom jednoduchá: proč musí být všechno propojené? Proč musí existovat centrální systém, který o každém občanovi shromažďuje kompletní zdravotní historii? A proč se to zavádí tak tiše, bez větší veřejné diskuse, bez odporu, bez pochybností?
Protože nejde o jednu reformu. Jde o infrastrukturu. A jakmile je jednou infrastruktura postavena, její využití se může kdykoli „vylepšit“ – nebo změnit v něco jiného.
Od pacienta k digitálnímu profilu
Ještě donedávna byl člověk v systému zdravotnictví především pacientem – někým, kdo přichází s konkrétním problémem, řeší konkrétní diagnózu a odchází. Informace o něm byly uložené u jednotlivých lékařů, částečně chráněné právě tím, že nebyly nikde kompletně soustředěny. Tento model měl jistě své nedostatky, ale měl i jednu zásadní vlastnost: neexistoval jeden bod, kde by bylo o člověku všechno.
To se nyní mění.
S nástupem digitalizace vzniká něco zcela nového – jednotný datový profil člověka. Ne jedna karta, ne jeden záznam, ale soubor propojených informací, které dohromady vytvářejí kompletní obraz jedince v systému. Kmenové registry zjišťují identitu. Sdílené zdravotní záznamy doplňují obsah. A technologická infrastruktura umožňuje, aby se všechno propojilo, analyzovalo a – v případě potřeby kýmkoli vyhodnocovalo.
Už nejde jen o to, že má někdo zlomenou ruku nebo vysoký tlak. Systém eviduje historii, souvislosti, frekvenci návštěv, typy zákroků, očkování, reakce organismu. Vzniká kontinuální linie dat, která mapuje člověka od narození až po smrt. A právě tato kontinuita je zásadní změnou – protože umožňuje nejen zpětné dohledání, ale i predikci, kategorizaci a hodnocení.
A s tím přichází zásadní posun: zdravotní informace přestávají být jen prostředkem k léčbě, ale stávají se nástrojem moci. Protože kdo disponuje kompletními daty o lidském těle, disponuje zároveň informacemi o jeho slabinách, limitech, zranitelnosti. To je kapitál, který má hodnotu daleko přesahující zdravotnictví. Jakmile jednou data existují v centrálním systému, otázka už nezní, zda budou využita (respektive zneužita), ale kým a za jakým účelem.
EU: sdílené tělo bez hranic
Jakmile se jednou vybuduje národní infrastruktura, je jen otázkou času, kdy se začne propojovat dál. A i to se již děje. Digitalizace zdravotnictví už dávno není jen vnitrostátní projekt – stává se součástí širšího rámce, který přesahuje jednotlivé státy a postupně vytváří takzvaný jednotný evropský prostor.
Nese název Evropský zdravotní datový prostor (EHDS) a na papíře působí jako logické pokračování: Pacient má mít možnost být léčen kdekoliv v zemích EU, jeho dokumentace má být dostupná, systém má být kompatibilní, data mají „cestovat s ním“.
To je další zásadní posun. Ve chvíli, kdy zdravotní informace přestávají být vázané na jeden stát a vstupují do nadnárodní infrastruktury, přestávají být pod plnou kontrolou mateřského státu. Už nejde jen o to, že existuje centrální systém doma. Vzniká prostředí, kde jsou data sdílena, předávána a zpracovávána v rámci širší sítě – s vlastními pravidly, vlastními orgány, s vlastní logikou fungování.
Tím se ztrácí něco podstatného: jasná hranice odpovědnosti. Když data zůstávají v rámci jednoho systému, lze alespoň teoreticky určit, kdo za ně odpovídá, kdo je spravuje a kdo nese důsledky jejich zneužití. Jakmile se ale rozprostřou napříč strukturou, která přesahuje státy, odpovědnost se rozplývá. Vzniká prostředí, kde je všechno „regulované“, ale zároveň nikdo není skutečně dosažitelný.
Koneckonců, s EU máme své zkušenosti.
Využití: výzkum, byznys… nebo experiment?
Další problém celého systému leží v tom, čemu se říká „sekundární využití zdravotních dat“. Tedy v tom, že informace, které vznikly při léčbě konkrétního člověka, nejsou určeny jen k jeho uzdravení, ale mohou být dále využívány pro jiné účely – výzkum, tvorbu politik, vývoj léčiv, statistické modelování.
Na první pohled to opět působí logicky. Data mohou pomoci zlepšit zdravotnictví, odhalit trendy, urychlit inovace. Jenže v okamžiku, kdy se tato logika spojí s centrálními registry a nadnárodním sdílením, vzniká něco kvalitativně nového: systém, který umožňuje systematicky pracovat s obrovskými objemy dat o celé populaci.
Najednou už nejde o jednotlivé případy. Jde o soubory milionů lidí, jejich diagnóz, reakcí, léčby, chování. Data jsou standardizovaná, propojená a připravená k analýze. A jakmile jsou jednou takto strukturovaná, otevírá se prostor pro jejich využití v rozsahu, který byl ještě před pár lety nepředstavitelný.
K těmto datům přitom nemají přístup jen lékaři. V rámci systému se počítá s tím, že budou dostupná i dalším subjektům – výzkumným institucím, regulačním orgánům, technologickým firmám a pochopitelně – farmaceutickému průmyslu.
Tím se mění i role člověka. Už není jen příjemcem péče. Stává se součástí datového celku, který má hodnotu sám o sobě. Jeho zkušenost, jeho nemoc, jeho reakce na léčbu – to všechno se stává vstupem do systému, který tyto informace zpracovává, porovnává a využívá k dalším závěrům. Jakmile tak existuje možnost analyzovat chování a reakce celé populace, vzniká i možnost tyto procesy ovlivňovat, modelovat, testovat. Ne jednotlivě, ale systémově.
Systém, který jednou začne fungovat na této úrovni, už se neptá, co je pro jednotlivce dobré. Ptá se, co je efektivní pro celek. A hlavně – kdo a s jakým záměrem tento celek řídí.
Jakmile jednou existuje propojený systém zdravotních dat, který dokáže člověka identifikovat, sledovat jeho historii a porovnávat ji s ostatními, vzniká nevyhnutelně ještě další vrstva – vrstva hodnocení. Její logika je přítomná od samého počátku. Systém, který umí sbírat a analyzovat data, totiž vždy směřuje k tomu, aby z nich někdo vyvozoval závěry. A závěry znamenají rozdíly.
Zdravotní záznam tak přestává být pouhým soupisem diagnóz a zákroků. Postupně se mění v profil chování. Eviduje se, zda člověk chodí na preventivní prohlídky, jak reaguje na doporučení lékařů, jakou má očkovací historii, jak často čerpá péči, jakým způsobem se pohybuje v rámci systému. Vedle zdravotního stavu tak vzniká druhá, méně viditelná rovina – míra „spolupráce“. A právě tato rovina je klíčová, protože otevírá prostor pro rozlišování mezi jednotlivci.
Takže zvýhodnění „hodným“, kteří odpovídají očekávání systému. Znevýhodnění pro ty, kteří se od něj odchylují. Diferencované pojistné, odlišná dostupnost služeb, administrativní překážky, které se na první pohled jeví neutrálně, ale ve skutečnosti selektují. A všechno bude prezentováno jako logický důsledek prevence, efektivity nebo odpovědnosti vůči veřejnému zdraví.
Covid ukázal, jak snadno lze vytvořit digitální infrastrukturu, která rozlišuje mezi lidmi podle jejich zdravotního statusu a podle toho upravuje jejich přístup k běžným činnostem. Co tehdy působilo jako mimořádné opatření, dnes dostává technologický základ, který umožňuje jeho dlouhodobé a systematické uplatnění.
Systém teď bude trvalý, propojený a průběžně aktualizovaný. Není potřeba vyhlašovat výjimečný stav, protože samotná struktura umožňuje diferencovat zacházení s jednotlivci na základě jejich datového profilu. Zdravotnictví se tak nenápadně posouvá od poskytování péče k formování „správného“ chování.
Konečná fáze
A další logická fáze? Systém, který dokáže evidovat minulost a vyhodnocovat přítomnost, směřuje k tomu, aby sledoval dění v reálném čase. K tomu se přidává nositelná elektronika, která k tomu všemu jen dál pomůže.
Zatímco dříve systém zaznamenával, co se stalo při návštěvě lékaře, nyní může sledovat fyziologické funkce průběžně. Tep, spánek, pohyb, reakce organismu. Informace, které byly kdysi dostupné jen v konkrétním okamžiku, se stávají kontinuálním datovým proudem. A tento proud se napojuje na již existující systém, který ho dokáže ukládat, analyzovat a vyhodnocovat.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Vzniká prostředí, které sleduje, předvídá a v případě potřeby i zasahuje. Ne nutně přímým příkazem, ale prostřednictvím doporučení, upozornění, automatických úprav podmínek. Člověk se tak ocitá v prostoru, kde jeho tělesné fungování není jen jeho vlastní záležitostí, ale součástí širšího mechanismu.
Pokud lze populaci analyzovat v takovém rozsahu, lze na základě těchto dat také optimalizovat její fungování – řídit náklady, nastavovat priority, určovat, kde má být péče dostupná více a kde méně. Tedy nakonec i rozhodovat o tom, jakou hodnotu má jednotlivý život v rámci celku.
Nová totalita tak vedle komunikace a osobních financí bude řídit i naši samotnou fyzickou existenci.