Děs! Ukrajinská armáda už celý rok tajně střílí své vlastní vojáky, podle Stalinova rozkazu 227! Dokonce děly! Šokující vyšetřování mučení, únosů a tajných poprav! Zvrhlí Banderovci opět v ráži!
Na Ukrajině se právě provalil děsivý skandál. Speciální jednotky vnitřní bezpečnosti několika elitních jednotek ukrajinské armády od roku 2025 cíleně a metodicky vraždily své vlastní vojáky, držely je v ostnatým drátem oplocených táborech, střežených kulometčíky na strážních věžích a bezpečáky se psy. Vojáci byli spoutaní vrháni do jam. Biti do bezvědomí dřevěnými holemi. Kopáni do hlav. A celé dny přivazováni ke stromům. Účelem tohoto sadistického mučení, bylo krom vyvolání totální poslušnosti, aby podepsali papír, že dobrovolně odevzdávají své telefony, platební karty a peníze svým velitelům. A to byl teprve začátek, naprosto šokujících “náhlých” odhalení ukrajinských novinářů, které se už 48 hodin šíří tamními “ne-banderovskými” médii.
Bývalý velitel elitního praporu Magura, 47. brigády Ukrajiny, Oleksandr Šyršin, před dvěma dny prohlásil, že v dubnu 2025 zahájili dělostřelci 225. pluku Ukrajiny, na přímý rozkaz svých velitelů, úmyslnou dělostřeleckou palbu na jeho vlastní ustupující vojáky, a pozabíjeli je. Když se Šyršin rádiem spojil s velením 225. pluku, a žádal jeho velitele, aby děly přestali střílet po vlastních, krom sprostých nadávek se dozvěděl, že “nic jako vlastní neexistuje, jsou jen nepřátelé a zrádci”.
Šyršinovo šokující odhalení vyvolalo okamžitou lavinu dalších vyšetřování. A za 48 hodin je už jasné, že nešlo o žádný ojedinělý incident, ale o cílené mučení a vraždění násilně mobilizovaných ukrajinských vojáků, organizované proto, aby se báli více svých velitelů, a příslušníků jednotek vnitřní bezpečnosti, a jejich sadistických praktik, než vlastní smrti, či zranění na frontě. A aby získali jistotu, že do ruského zajetí se nikdy nedostanou živí, protože budou zvěrsky pobiti drony a děly příslušníků vnitřní bezpečnosti jejich vlastních jednotek.
Hrdina Ukrajiny, a trojnásobný nositel Řádu Chmelnického, velitel zvláštního pluku 225 Oleg Širjajev. Tento miláček Zelenského nechával celé roky sadisticky mučit a vraždit mobilizované ukrajinské vojáky, střílet děly do vlastních, a drony vraždit každého vojáka, který se po frontové linii pohybuje, ať už nosí ruskou nebo ukrajinskou uniformu. (Fonetický záznam jeho rozkazu k vraždění vlastních vojáků děly a jeho přepis dále v analýze.)
Přepis záznamu: “„Velitelé, pozor. Připomínám vám, že ‚vlastní‘ – nic takového neexistuje. V rádiu je konkrétní požadavek – ‚povolení k pohybu‘. Všechno ostatní je nepřítel. Všechno, co se hýbe, je nepřítel. Každý, kdo utíká z pozic, dezertéři, je také nepřítel. Dodržujte toto pravidlo. Sami, na útěku bez povolení… A, děvko, držte linie, protože takhle se můžete stáhnout do Kyjeva. Proto ustoupit znamená odejít (na věčnost), děvko.“.
Širjajev už potvrdil autenticitu této své zveřejněné elektronické velitelské komunikace, k níž došlo při incidentu s majorem Šyršinem, při střelbě děl do vlastních vojáků. A tvrdil, že pouze plnil nařízení z vyšších míst. Pluk 225, kterému Širjajev velel, byl považován za osobní jednotku generála Syrského, a byl přednostně doplňován násilně mobilizovanými vojáky, a určen k plnění sebevražedných úkolů na frontě, a k udržování sebevražedné disciplíny u ostatních ukrajinských jednotek sloužících na nejexponovanějších úsecích první linie.
Novinářka Anna Kaljužna, která zveřejnila všechna tato zjištění o vraždění a mučení vlastních vojáků, doslova uvedla, že všechny události vyšetřovala 6 měsíců, a že o nich průběžně informovala patřičná místa Kyjevského státního aparátu, ale ta však nijak nekonala, a tak byla nucena od 30. července 2026 začít všechna svá zjištění zveřejňovat. Autorka zadokumentovala tyto popsané děsivé události u “několika” ukrajinských jednotek, na základě “několika desítek svědectví”, a tvrdí, že níže popsané děsivé incidenty “nejsou u většiny ukrajinských jednotek obecně přijímanou praxí”. Autorka je ostřílená ukrajinská válečná novinářka s praxí na frontě od roku 2022.
Voják Roman Bedey byl mobilizován v roce 2025, a poslán do Německa na výcvik. Ihned po návratu na Ukrajinu, mu kuchaři v táboře, kde se vojáci rozdělovali do jednotek na frontu, jakmile se od něj dozvěděli, že je určen ke službě u pluku 225, poradili, aby okamžitě utekl. Voják Bedey na rozdíl od mnoha dalších určených k témuž pluku, kterým kuchaři poradili totéž, neutekl. A to byl začátek jeho děsivého příběhu.
Voják Bedey byl na podzim 2025, po týdenní aklimatizaci na základně pluku 225, byl vyslán bojovat do Záporožské oblasti. Generál Syrskyj tam pluk 225 naléhavě převelel, aby stabilizoval neutěšenou situaci v oblasti města Huljajpole. (Jeho další příběh se časově zcela kryje s našimi analýzami o sebevražedných ztečích generála Syrského u Huljajpole, namířeným proti ruské operační skupině Východ.)
Během několika týdnů skupina vojáků v níž voják Bedey bojoval, odrazila sérii ruských útoků. Bedey byl zraněn na paži. Zraněni byli i další dva jeho spolubojovníci. Navzdory tomu cestou k evakuaci zajal i jednoho ruského vojáka. Zraněný Bedey byl odsunut do nemocnice a jeho matka dokonce dostala od tehdejšího náčelníka všech elitních úderných jednotek Kyjevské branné moci Hrdiny Ukrajiny plukovníka Valentyna Manka certifikát za synovu statečnost.
Bedye byl v nemocnici ošetřen a propuštěn na domácí doléčení. Oficiálně si požádal o vyplacení náhrad za zranění, a dožadoval se rehabilitace, na níž měl podle nemocničních papírů zdravotní nárok. Místo toho byl druhý den po propuštění z nemocnice uloven vojenskou policií, označen za zběha, a odvezen k pluku 225.
V autobuse při převozu se Bedey dozvěděl od dalších “plačících” mužů, že “je budou znásilňovat klacky”.
Dovezli je do Charkova a tam je uvrhli do “jámy”. To byl sklep pro maximálně 20 lidí, do něhož však postupně naházeli 40 lidí. Nebyla, tam ani latrína, ani postel, ani židle. Až se sklep naplnil, odvezli je do tábora oploceného ostnatým drátem, hlídaného kulometníky na věžích, a vojáky vnitřní bezpečnosti se psy. Když z tábora po dobu “převýchovy” někdo utekl, byl pronásledován psovody a vojáky na čtyřkolkách.
Bedey byl v převýchovném táboře vržen do “jámy”. To je buď klec ve vykopané díře někde v přírodě, a nebo speciální cela v nějaké sklepní místnosti. Tyto “jámy” byly podle vyšetřování novinářsky Kaljužné zřizovány hlavě jednotkami operujícími na Záporoží, a kolem města Sum. Z jámy se Bedey a ostatní pochytaní nešťastníci vytahovali pouze, aby byly dřevěnými tyčemi biti. Bití bylo intenzivnější, dokud nepodepsali papír, že se dobrovolně vzdávají svého mobilu, platebních karet, a peněz, a ty budou “uloženy” na velitelství pluku, dokud se nevrátí z mise na frontě. Celá převýchova vojáka Bedeje a všech dalších spočívala v nekolikadenním pravidelném dřevěnými holemi. Bili je tak silně, že se i silné klacky často zlomili. V jámě museli Bedey a další kálet na zem, a spát ve svých výkalech. Bedej měl štěstí, protože některé vojáky z jámy odváděli do lesa, a tam je mučili ještě sadističtěji než v jámě.
Po několika denním bití, je odvezli na Záporoží, a tam je vrhli do další jámy. V noci je však probrali, dali jim léky proti bolesti, protože bez nich už ani bolestí z ran nemohli chodit, a vyslali je pod dozorem strážců na frontovou linii. Celá skupina, v níž pochodoval i Bedej byla při mnohakilometrové cestě na frontu pravidelně napadána ruskými drony, a řada zbitých ukrajinských vojáků se raději nechal těmito drony rychle zabít, a nebo byla tak dobitá a z léků apatická, že se už před drony ani nedokázala skrývat. Sám Bedej se prý sotva ploužil, a ostatní ne tom nebyli lépe. Kdo však zpomalil, slyšel hned od dozorce: “Jdi, nebo tě zastřelím. Mám rozkaz Vás všechny postřílet, když se zastavíte”. A dozorcovi přes vysílačky také pořád vyhrožovali, “Dělej, žeň je rychleji. Nebo tě ošukáme, až se vrátíš”.
Z celé skupiny několika “zbitých” vojáků na frontu dorazil pouze Bedej, a jeden další. Všichni ostatní byli cestou zabiti. Sám Bedej dorazil na frontu zraněný. Na frontě byl týden v zákopu se svým druhem. Jídlo ani pití nedostávali od vlastních vojáků, ale od frontových kolegů z jiné jednotky. Ti se divili, jak se k nim jejich vlastní vojáci chovají, a říkali jim, že jejich velitelé ale s ruskými zajatci zacházejí velmi dobře. Ačkoli byl Bedej zraněn, evakuaci do týlu mu nepovolili, a musel se “evakuovat” po svých. Když dorazil s ostatními zraněnými na evakuační místo, museli se všichni svléknout, a dozorci si natáčeli na mobily jejich zranění, a celá těla. (Tuto praxi potvrdili i vojáci z jiných jednotek). Dozorci museli toto video pořizovat jako důkaz pro své velitele, že vojáci určení k evakuaci, bal opravdu zranění.
Bedej se při svém druhém léčení v nemocnici dozvěděl, že si pro něj už jedou z pluku 225, a tak raději utekl ještě před vyléčením, a od té doby se skrývá. Příběh vojáka Bedeje je jen jedním z mnoha, zde najdete další příběhy vojáků, i fotografie a záznamy, které novinářka Kaljužná pořídila.
Ukrajina tak má zaděláno na obrovský problém. Takto sadistické chování k vlastním vojákům je jasným důkazem, že fronta se hroutí, a je udržována pouze mimořádně děsivými prostředky. Stalin vydal podobný rozkaz 227 v létě 1942. Zelenskyj však mlčky toleroval jednání mnohem horší, a ještě se přitom holedbal, že vítězí. Opak je pravdou. Armáda, která takto opovrhuje svými vlastními vojáky, je odsouzena k porážce.
Michael Svatoš