Systém, ve kterym jsme nuceni žít, protože už neni kam utýct, stojí pěkně za hovno. To všichni víme. Slouží parazitům, který tvoří zhruba jedno procento populace, na úkor všech ostatních. Na první pohled by si člověk moh myslet, že hlavní problém je to jedno procento parazitů. To by ale byl omyl. Jedno procento je tak směšná menšina, že kdybysme se s nima chtěli vypořádat, tak to uděláme během pěti minut.
Hlavní problém je těch 95% lidí, který dělaji přesně to, co po nich paraziti chtěji, čimž ten parazitickej systém udržujou při životě, a nijak je v tom nezastaví skutečnost, že to škodí jim samotnejm a připravuje to ještě mnohem horší svět pro jejich děti a vnoučata. Nejde ani tak o zombíky, který tupě žerou pořád stejný lži politiků a profesionálních lhářů z médií – tahle banda, ať už je důvod jakejkoliv, prostě nemá kapacitu ty lži prokouknout. Problém jsou hlavně ty lidi, který to všechno vidí, denně na to nadávaji, ale stejně 90% času dělaji přesně to, co po nich paraziti chtěji.
Člověk se musí rozhodnout, jestli se mu ten systém opravdu nelíbí a přestane ho živit, nebo jestli chce jen tak nezávazně nadávat, ale přitom jet dál v těch samejch kolejích jako vždycky a krmit ten systém svym souhlasem, energií a datama. Bohužel, drtivá většina lidí si stále vybírá tu druhou možnost. Proč? Protože je to jednodušší. Což je prakticky ten hlavní trik celýho systému – udělat věci, který těm parazitům slouží, jednoduššíma, a věci, který by ten systém narušily, zkomplikovat a znepohodlnit. Tenhle trik funguje na lidi v „alternativě“ prakticky stejně efektivně jako na ty v mainstreamu.
Poslední dobou, když pozoruju, jak rychle se staví ta klec, ze který se příští generace už nebudou mít jak dostat, mě trochu děsí, jak bezmyšlenkovitě tomu napomáhaji skoro všichni ty lidi, kterejm to údajně „vadí“. Tvrdohlavě se odmítaji vzdát Facebooku, Gmailu, WhatsAppu a jinejch parazitů, vesele si dál platí kartama, často mě informujou o tom, co „na ně vyskočilo na mobilu“ (neboli jim to podsunul Google/Apple), a vlastně nejsou na svym životě ochotni téměř nic změnit. Trocha úsilí je evidentně tak velká překážka, že se jí vyhybaji, i když ten rozdíl je úplně miniaturní (pár kliknutí navíc, pár extra korun měsíčně, pár vteřin času).
Když se jich zeptám, proč nepoužívaji něco jinýho než všechny ty nástroje a platformy systému, který vedou přímou čarou do otroctví, odpovídaji mi „já nevim jak“ nebo „já to jinak neumim“, jako kdyby to byla racionální odpověď dospělýho člověka, kterou se všechno vysvětluje. Já když něco neumim, ale považuju to za žádoucí, tak si začnu zjišťovat věci a snažim se to naučit. Takhle daleko (tj. k prvnímu kroku) se ale většina lidí nikdy nedostane. Jejich „neumim“ ve skutečnosti znamená „nemínim se snažit to umět, protože nevim nic, co mě někdo z vlastní iniciativy nenaučil, a samostatně myslet taky neumim“.
Problém neni tak úplně, že by ten první krok k samostatnosti byl nějak moc náročnej. Problém je ten, že většinu lidí ani nenapadne, že by ten krok mohli udělat – sami od sebe. Kdyby někdo přišel a naučil je to, tak možná (spíš ale ne, protože „Ježiš to vypadá složitě – ukaž mi ty dva kroky znova, protože já už si to nepamatuju. Nebo ne, vykašli se na to. Já to prostě budu dělat postaru.“). Kdyby někdo přišel a všechno jim přednastavil, předělal a nějak zařídil, aby se nemuseli vůbec nic učit, tak by to asi šlo, ale takhle v praxi nic nefunguje. Navíc svobodná vůle.
Kromě toho, spousta těch lidí by stejně hodně brzo spadla do starejch zvyků, i kdyby byly sebedebilnější. Tohle se snadno dá pozorovat v práci – i když lidem značně usnadníte pracovní postup nějakým vylepšením, velký množství lidí to bude dál tvrdohlavě dělat dál tim složitějším způsobem, protože jsou na to zvyklí. Když poukážete na to, že to dělaji zbytečně složitě, naprosto sebevědomě řeknou „to nevadí, já už jsem takhle zvyklej“. Tenhle fenomén nám mimozemšťanům, co jsme tady na Zemi na návštěvě a nemáme ještě úplně zdevastovaný kognitivní funkce, připadá absurdní a fascinující zároveň, ale je tady dost běžnej.
Nicméně i v těch případech, kdy by lidi aspoň teoreticky chtěli něco změnit, protože se jim stávající systém nelíbí, se k tomu v praxi nějak nikdy nemůžou dostat, protože výmluvy. Prostě „neumí“, „nerozumí tomu“, „nevědí jak“. Jsou úplně bezmocní, ačkoliv to nejsou batolata ale dospělí lidi. Jak je tohle možný?
Je to možný tak, že se lidi naučili bejt bezmocní a přijali to za samozřejmost. Tohle se nestalo náhodou. Paraziti už dávno přišli na to, že nejlepší způsob, jak donutit lidi dělat, co chtěji oni, je přesvědčit je, že přesně to dělat chtěji a nic jinýho ani dělat neuměji. Už jsme si popsali, jak tohle před 100 lety Rockefeller zakomponoval do školství. Samostatný myšlení bylo potlačený a děti byly (a jsou dodnes) vychovávaný k mechanickýmu následování instrukcí, důvěře v autority, a nemíchání se do věcí, do kterejch jim nikdo neřek, že se můžou míchat.
Většina lidí jsou teda naprogramovaný robůtci, který dělaji zásadně jen to, co je někdo naučil nebo jim to nějaká autorita dovolila, a je jim důrazně vštěpováno, že by neměli vybočovat z řady a pokoušet se dělat samostatně cokoliv, co nemaji nějak „oficiálně“ schválený. Ti, co se v nějakym bodě trochu „probudili“, tráví čas čtením – ne, sorry, to už neplatí – koukáním na videa o tom, o čem všem jim paraziti lžou, co všechno je podvod a do jakejch sraček to všechno spěje, ale přitom s tim prakticky nikdy nic neudělaji a svůj život nezmění, protože „nevědí jak“ – ta bezmocnost je v nich naprogramovaná tak spolehlivě, že ji nedokážou překonat, a neutralizuje je, i když se trochu probuději.
Ironie samozřejmě je, že většina těch věcí, který „neuměji“, je úplně stejně jednoduchá jako ty věci, který uměji. Ti samí lidi, co údajně nevědí, jak si založit ProtonMail nebo jak používat Signal, nějak záhadně věděli, jak si založit Gmail a vědí, jak používat WhatsApp, Facebook, YouTube a všechny ty ostatní špehovací sračky. Často se schovávaji za to, že „těm technologickejm věcem nerozumí“, ale přitom nějak záhadně používaji všechny ty nejhorší technologie denně a bez problémů. Technická náročnost používání Gmailu a ProtonMailu je přitom naprosto stejná. Signal funguje stejně jako WhatsApp.
Tihle lidi ve skutečnosti s tou technologií umí spoustu věcí, který neumim já (jako používat mobilní telefon, kterej jsem nikdy neměl), ale přitom je pro ně všechno mimo ty mainstreamový špehovací technologie v kategorii „neumim, nevim, neznám“, která pro ně neni překážkou k překonání, ale pokynem ke kapitulaci. Samotnej fakt, že si někdo po 20 letech používání počítačů „neumí nic nainstalovat“, ačkoliv je to naprosto triviální a pro většinu aplikací trvá max dvě minuty, ale přitom nějak umí používat všechny ty technologie, který paraziti chtěji, aby používal, protože to celej ten systém živí, mi připadá trochu nepochopitelnej.
Skutečností je, že naučená bezmocnost je jednou z nejefektivnějších zbraní systému. A když se rozhlídneme a začneme po tomhle vzorci pátrat, zjistíme, že se vyskytuje naprosto všude a za posledních 100 let byl vypilovanej k dokonalosti, a to tak nenápadně, že si to většina lidí opravdu vůbec neuvědomuje. Svoji „neschopnost“, která je ve skutečnosti sofistikovanej umělej konstrukt, považujou za přirozenej stav, se kterym se „nedá nic dělat“.
Podíváme se teda na to, jak celej tenhle koncept funguje v praxi a jak je v naší společnosti zavedenej a integrovanej do všech oblastí.
Vzdělávací systém
Takzvanej „vzdělávací systém“ tu neni od toho, aby vás opravdu vzdělával, ale aby vás naučil, co máte a nemáte dělat, aby z vás byla snadno ovladatelná pracovní jednotka. Děti jsou od přírody zvědavý, aktivní a experimentální. Tyhle impulzy v nich škola hned na začátku zabije. Zvědavost a aktivita jsou „vyrušování“ a experimentální přístup je „vybočování ze školních osnov“. Osnovy jsou o standardizaci – zajišťování, aby všichni věřili stejnejm věcem, naučili se dodržovat stejný pravidla a důvěřovali stejnejm autoritám.
Tenhle proces nevyhnutelně vede k destrukci samostatnýho myšlení a chování – dítě se naučí, že ke všemu potřebuje pokyny a povolení a samo nic dělat nesmí. Ptát se smí na ty pokyny a povolení, ale ne na cokoliv, co je mimo osnovy. Většina dětí brzo přestane zkoušet něco samostatně zkoumat, protože vidí, že si tim způsobujou jen problémy, a když se ptaji dospělejch, tak se stejně nic kloudnýho nedozví.
Ve škole se „naučíte“ hlavně věci jako „tohle nesmíš“, „takhle se to nedělá“, „musíš poslouchat učitelku“ a „nevyrušuj“. Jako příprava na kariéru korporátního otroka je to super, ale pro hodnotnej život naprosto k hovnu. Psychiku vám umlátí téměř do bezvědomí fakt, že váš život řídí nějakej pitomej zvonek a musíte celej den v klidu sedět a poslouchat, což je s dětstvím kompatibilní asi jako lobbování s demokracií.
Místo objevování a zkoumání věcí se dítě naučí, že na všechno existuje „správná“ odpověď a že když si ji zapamatuje, bude „odměněný“ (převážně nějakejma čmáranicema na papíře), a když ne, bude trestaný, obvykle jednou ve škole negativní čmáranicí a podruhý doma po vysvětlování, za co dostalo tu čmáranici.
Samotný vysvětlování čehokoliv je těžký, protože ve škole vás naučí, že otázka „proč“ je ve většině kontextů nepřijatelná, stejně jako s ní spojený myšlení. Dítě se učí operovat podle hesla „Nemysli a dělej, co ti řikám!“, neboli v zásadě nebejt člověkem, ale (bio)robotem.
Dítě teda přijme, že samo nemá nic zkoušet, že nemá důvěřovat sobě, ale dospělejm (v pozdějších letech „odborníkům“), a že na všechno existuje „správná odpověď“ a „správnej způsob“, o kterejch rozhoduje někdo jinej a jakákoli jiná varianta je „špatná“, „hloupá“ nebo „nebezpečná“, aniž by byl kdokoliv schopnej nebo ochotnej vysvětlit proč. Přijme, že ve společnosti má nějaký vymezený místo a mimo něj nemá kompetenci jakkoliv operovat.
Když student nemá žádnou možnost ovlivnit, co se bude učit, jak se to bude učit, a jak bude hodnocenej, naučí se z toho, že jeho názory a pohled na věc jsou irelevantní a záleží jen na pohledu na věc autorit. Celej ten mechanismus spočívá v tom, že je váš úsudek nahrazenej úsudkem někoho jinýho a namluví se vám, že takhle je to bezpečnější a chytřejší.
Tohle je ten základ do života, na kterym se pak staví dál – následovat přesně daný instrukce, nevybočovat z řady, dodržovat pravidla a na nic se neptat. Neni divu, že je svět plnej idiotů. Je to záměr, protože idioti se líp ovládaji.
Práce/zaměstnání
V práci to všechno pokračuje – musíte tam chodit přesně v určitou dobu, máte vyhrazený, kde smíte bejt a kde ne, musíte poslouchat šéfa, postupovat podle předpisů a návodů a vlastní nápady si strčit někam, a v dnešní době vás ještě často na každym kroku sledujou kamery, jestli náhodou netrávíte zbytečně moc vteřin něčim, co neni mozek-umrtvující práce. Když nějak i přesto samostatně myslíte a dosáhnete lepších výsledků nestandardní metodou, dočkáte se mnohem spíš trestu za tu metodu než odměny za ty výsledky.
Z lidský bytosti vás degradujou na „lidskej zdroj“, ať už to znamená cokoliv, a většina lidí se prostě naučí držet hubu a krok, protože to je nejbezpečnější. Ten, kdo i přese všechno myslí a poukazuje na to, jak naprosto debilně všechno „funguje“ a že by se to dalo dělat líp, se dovídá, že tomu nerozumí, nemá na to vzdělání, nemá na to kvalifikaci, a jestli se mu něco nelíbí, může dostat padáka. Když si vyberete padáka, zjistíte, že vás vyhodili z práce a padák vám parchanti vůbec nedali.
V práci taky zjistíte, že šéfy zajímaji hlavně papíry, diplomy a hodnosti – ne vaše skutečný znalosti a zkušenosti. Celá pracovní existence se obvykle točí kolem konceptu „drž se v mezích, který jsme ti nastavili, a do ničeho nekecej, protože tomu nerozumíš“. Většina lidí v sobě nenajde dost energie odporovat tomu terorismu a přistoupí na to, že fakt ničemu nerozumí a ani se o to nemá pokoušet.
Zdraví a medicína
Každý odvětví má svoji vlastní sbírku věcí, kterejm nerozumíte a nemáte a nemůžete rozumět, a ve kterejch se musíte spolýhat na odborníky, jejichž skutečná kvalifikace je často jen o málo větší než vaše, ale maji na to papír a oficiální povolení se za ty odborníky považovat. Vy, ať tomu ve skutečnosti rozumíte sebelíp, tohle povolení nemáte. Většina lidí si absenci povolení přebere jako nedostatek kompetence a spolýhá se na ty odborníky, a to i v případech, kdy jsou výsledky naprosto tragický. Tahle důvěra lidi často provází až na smrtelnou postel, kam je dostala, ale stejně se jí nevzdaji.
Odborníci ve „zdravotnictví“, s vydatnou podporou médií, vás přesvědčí, že nerozumíte vlastnímu tělu, nemůžete chápat, co má vliv na vaše zdraví, nejste kompetentní k tomu, abyste si něco sami vyléčili (když to zkusíte, budou se na vás dívat hodně zle a často vás i seřvou, i když jste se ve skutečnosti úspěšně vyléčili, protože „to jste jen měli štěstí a mohlo to dopadnout špatně!“), a nemáte dostatek vzdělání, abyste svůj vlastní zdravotní stav mohli vůbec posoudit.
Abyste náhodou do tý medicíny nepronikali sami a neléčili se bez „odborný“ (tj. výdělečný) pomoci, máte tu velkou spoustu odbornejch termínů, latinskejch názvů a komplikovanejch vysvětlení, který vám v tom maji zabránit. V tom se „vyznaji“ jen ti doktoři, kterejm to několik let hustili do hlav, aby se to naučili nazpaměť.
Po vás se hlavně chce, abyste ve všem důvěřovali doktorům, i když je úspěšnost jejich léčby mizivá, a platili jste za všechny drogy, co vám předepíšou, a procedury, na který vás pošlou. Odborníci vám vysvětlí, že přírodní medicína je podvod, protože vaše tělo může vrátit do přirozenýho stavu jedině chemie a ne něco přírodního. Příroda je nebezpečná. Pokoušet se žít zdravě je módní výstřelek vyšinutejch lidí.
Většina lidí tomu samozřejmě uvěří, sami si neporadí ani s chřipkou, s každou blbostí běhaji za doktorama, který berou hrozně vážně, a svůj zhoršující se stav v péči doktorů připisujou stáří nebo genetice, protože takhle jim to doktor „vysvětlil“.
Psychický/duševní zdraví
Se zdravím je to stejný na duševní úrovni. Stav dnešní psychologie/psychiatrie je katastrofální. Dominuje mu opět rigidní systém, kterej funguje na bázi diagnóz (který jsou mnohem náhodnější, než byste si mysleli), diplomů a návodů, který se odvíjí ne od vašeho zdraví, ale od zisků pharmafie. A všechno to samozřejmě patří do kategorie „tomu nerozumíte“.
Ve škole se „naučíte“ nazpaměť stovky faktoidů, který většině z vás nikdy k ničemu nebudou, ale nedovíte se tam nic o sobě. Ty úplně nejzákladnější věci, který by v životě využil naprosto každej, se ve školních osnovách prakticky nevyskytujou. Přitom chemie je dobrá převážně pro chemiky a fyzika pro fyziky, zatímco psychologie pro 100% všech lidí, protože mysl a osobnost maji všichni. Jenže kdyby lidi dostatečně dobře rozuměli sobě a k tomu ještě svejm partnerům a ostatním lidem, tak by se na nich zdaleka tolik nevydělalo a zdaleka by nebyli tak snadno ovladatelní.
Většina psychologie je přitom poměrně jednoduchá a logická a průměrnej člověk by ty základy pochopil. V praxi se ale dá lidem diagnóza a řešením samozřejmě neni naučit je, jak zpracovávat vlastní pocity, reagovat na těžký situace, nebo se naučit vžít se do jinejch lidí (o tom se dozvíte mnohem víc z ezoterickejch a hermetickejch zdrojů), ale předepsat jim prášky, který v nich utlumí ty negativní pocity – spolu se všema ostatníma pocitama. Výsledkem je zombifikace, ve který jsou sice lidi „klidnější“ (protože nemaji energii na žádnou aktivitu), ale ani o trochu šťastnější.
Tohle je oblast, kde by lidi jednoznačně měli mít mnohem větší autonomii, ale ta je jim odepírána. Stejně jako ve všem ostatním jsou vedeni k tomu, aby se spolýhali na „odborníky“. Zajímavý mi na tom přijde to, že někdo chodí kvůli depresím 5 let na „terapii“, za kterou platí, a když se ho zeptám, jestli je na tom nějak znatelně líp než před těma 5 lety, tak řekne, že ne. Ale chodí tam dál, protože naučená bezmocnost. („No a co mám jinýho dělat??“ Ne, nic, v pohodě. Dělej dál to, co nefunguje a platíš za to.)
Finance a ekonomie
„Financím, ekonomii a bankovnictví nemůžete rozumět. Je to moc komplikovaný. Věřte vládním ekonomům, zaplaťte si daňový poradce, dejte nám prachy do našich bank, protože tam jsou nejvíc v bezpečí, vemte si výhodnou hypotéku a všechno bude v pohodě.“ Takhle nějak vás to naučí. Většina lidí se nesnaží do toho proniknout a řídí se tim, co se běžně řiká, což jsou věci, který šíří lidi na vrcholu finanční pyramidy. Jak se tam dostali? Tak, že neustále okrádali ty na nižších příčkách tý pyramidy. Od těchhle lidí si určitě nechte poradit.
Ten systém je ve skutečnosti poměrně dost jednoduchej. Za komplexitu se schovává záměrně, abyste v tom nerejpali a neodhalili, že je to všechno víceméně (spíš teda více) podvod, a že je všechno specificky navržený tak, aby vám prachy neustále nenápadně ubejvaly nebo ztrácely hodnotu a ta hodnota se přesouvala nahoru, k těm, co ten finanční systém řídí.
Primárním poznatkem pro každýho člověka by mělo bejt, že zadlužit se nikdy neni výhodný pro vás, ale vždycky pro toho, komu se zadlužíte, obzvlášť když je to jakákoliv oficiální instituce. Dluh je antiteze svobody, ale k tomu se vrátíme jindy. Stejně tak neni nijak těžký se naučit zacházet s penězma. V podstatě stačí trocha zdravýho rozumu a umět počítat.
Systém ale samozřejmě nechce, abyste tohle uměli – potřebuje z vás ty prachy vysávat, protože z nich žijou ty líný prasata nahoře, který nepracujou, a udržovat vás v dluzích znamená mít vás pod kontrolou. Proto vás naučí, že „to je moc komplexní“ a „tomu já nerozumim“. Nerozumíte tomu hlavně proto, že jste se nechali přesvědčit, že tomu rozumět nemůžete.
Právo a zákony
Tohle je úplná klasika. Sbírky zákonů jsou záměrně dlouhý a komplikovaně napsaný, aby jim normální člověk nerozuměl a ani se nepokoušel je číst. Výsledkem je, že se v tom pořádně vyznaji jen právníci, za který si musíte platit, a tudíž je to perfektní nástroj systému k obohacování bohatejch a ochuzování chudejch. Ti bohatí vždycky maji na toho nejlepšího právníka (a můžou si případně dovolit ten soud prohrát). Vy ne.
Je tu ale spousta věcí, který nejsou tak složitý, jak vypadaji – znát svoje základní práva, rozumět smlouvám nebo umět se postavit institucím neni tak náročný, jak by se mohlo zdát. Jenže jelikož byste takhle mohli úspěšně zpochybňovat systém, musí vás systém přesvědčit, že je to komplikovaný a „nerozumíte tomu“. Když uvěříte, že tomu nerozumíte, dá se na vás vydělat a nebudete se umět bránit vládní buzeraci, nebo ani šikaně v práci.
Viděl jsem hodně lidí, který v práci mezi sebou nadávali na nějakou nespravedlnost, ale nebylo možný je přesvědčit, aby za sebe bojovali. Prostě se báli, „že by je vyhodili“. Celej pracovní systém ve vás vytváří pocit bezmoci a představu, že nadřízenej vždycky vyhraje. Jelikož jsem dřív míval mizerně placený práce, na kterejch mi tak moc nezáleželo, a k tomu antivirovou povahu, posílal jsem šéfy do háje a na podobný místa dost často, když si na mě vymejšleli fakt kraviny. I mě samotnýho překvapilo, kolik mi toho roky procházelo. Oni si totiž fakt nemůžou tak úplně dělat, co chtěji, a často jen zastrašujou, protože vědí, že se obvykle necháte. Funguje to. Do tý doby než se rozhodnete si to nenechat líbit.
Politika a vládnutí
Lidi jsou naučený věřit, že vládnutí je komplikovaný a musí se přenechat odborníkům zvanejm politici. Politici přitom většinou nejsou absolutně nijak kompetentní a většinu svojí kariéry stráví lhaním, rozkrádáním našich peněz a naprostym minimem čehokoliv, čemu by se dalo řikat práce. Ta představa, že byste vládnutí měli kompletně přenechat politikům, je navíc pravej opak konceptu, kterýmu se řiká „demokracie“.
Politika se dělá komplikovanou proto, abyste neprokoukli všechny ty podvody, který se v ní dějou, včetně faktu, že drtivá většina toho, co politici dělaji a oblíkaji do líbivejch sloganů, pro vás vůbec neni dobrá. Celá vaše role je zredukovaná na vhození volebního lístku jednou za 4 roky, což má k demokracii asi tak stejně daleko jako předepisování prášků k léčení lidí.
Celej váš příspěvek k demokracii, což by měla bejt „vláda lidu“, je zhruba takovej, že se můžete támhle na pískovišti hádat s ostatníma voličema o pohlavích, potratech, imigraci, klimatu, náboženství a dalších věcech, který se tváří jako důležitý, ale systém nějak neohrožujou, ale už nemáte co mluvit do toho, jestli je dobrý vyrábět peníze jako dluh, jestli potřebujeme další války, jestli vás vláda opravdu potřebuje sledovat na každym kroku, nebo jestli ty konflikty zájmů ve vládě už náhodou nejsou přes čáru – protože „tomu nerozumíte“ a je to „komplexní“.
Hlavně by vás ale nikdy nemělo napadnout, že demokracie by měla asi vypadat trochu jinak než že jednou za 4 roky někam hodíte papír a politici pak 4 roky porušujou všechno, co vám před volbama slíbili. Systém vás přesvědčil, že celá vaše role je omezená na vhazování toho papíru, protože k ničemu většímu nejste kompetentní. Když na to přistoupíte, a když si stěžujete jen na ty věci, na který je povolený si stěžovat, protože systém nijak neohrožujou, byli jste neutralizováni. Ten největší trik je potom přesvědčit vás, že ani to volení nemá význam, protože „to stejně nic nezmění“, a nechat politiky, ať si dělaji, co chtěji.
Média vám pak všechny důležitý věci zjednoduší na primitivní narativy á la „dobro versus zlo“ jak pro pětiletý děti, nakukaji vám, že jakejkoliv jinej názor je „konspirační teorie„, a přesvědčí vás, že s ničim nemůžete nic dělat, protože „takhle to prostě je“. (Shodujou se na tom odborníci. Všichni tři, kterejch jsme se ptali.) Vláda před váma navíc spoustu věcí tají (s použitím magickýho zaklínadla „národní bezpečnost“), což je další antiteze demokracie, opět převážně abyste neviděli ty podvody a korupci, ale oficiálně je to proto, že to jsou prostě „komplexní záležitosti, kterejm nemůžete rozumět“.
Rodičovství
Rodičovství, který lidi zvládali odjakživa bez „pomoci“ státu, je opět podávaný jako něco, čemu nemůžete pořádně rozumět a potřebujete odborníky, aby vám (za drobnej poplatek) asistovali a vysvětlili, jak máte vychovávat svoje děti. Nemáte věřit svejm rodičovskejm instinktům, ale doktorům, psychologům a všelijakejm institucím, který vědí líp než vy, co je pro vaše dítě dobrý. To oni rozhodnou, jak má bejt vaše dítě vzdělávaný, co se mu má dovolit a co ne, jestli si má v pěti letech vybrat jiný pohlaví, jestli je jeho aktivita a živost normální nebo potřebuje medikovat do bezvědomí, a co pro vaše dítě představuje hrozbu – což jste dneska očividně zejména vy sami.
Kolem vašich dětí vyrost celej průmysl – za úplně normální dětský chování dostanou „diagnózu“ a hromady prášků na potlačení zdravýho dětství a potřebujou všelijaký „profesionály“, který je povedou po „správný“ cestě, protože vy to nezvládnete. Školy dneska aktivně pracujou proti rodičům a indoktrinujou děti proti důvěře k vlastní rodině. Sociálka pronásleduje kohokoliv, kdo svoje děti vychovává jinak než podle předpisů a norem. Doktoři s narůstající agresí a arogancí lidi kritizujou, že svoje děti vychovávaji blbě a nedávaji jim dost fuckcín. („Každej přece zná někoho, kdo umřel aspoň na dvě nemoci, na který se nenaočkoval.“)
Všude se vám naznačuje, že sami na to nemáte a máte výchovu vlastních dětí přenechat kvalifikanejm [sic] odporníkům. Většina lidí se tenhle systém naučí přijmout jako „normální“, protože je to cesta nejmenšího odporu. O tom, kam přesně vede „cesta nejmenšího odporu“, si taky ještě povíme víc někdy jindy.
Technologie
V týhle oblasti je naučená bezmocnost naprosto brutální. Ačkoliv je technologie neuvěřitelně rozšířená a „používá“ ji každej ve velký míře, lidi jí rozumí míň než kdy dřív. Většina lidí se neumí dostat ani o krok dál, než co jsou zvyklí denně používat, což je převážně na úrovni zmáčknutí tlačítka, který za vás všechno zařídí. Na všechno existujou digitální řešení (Goolag, Wikipedie, GPS) a lidi bez nich sami nic neumí.
Většina lidí nezvládne ani změnit si nastavení v tom, co denně používaji, na nějaký příznivější. Každej „umí“ jen přesně to, co systém chce, aby uměl, a ani o kliknutí víc. Všichni tak používaji ty nejběžnější programy a aplikace (tj. ty, co jsou nejinvazivnější ohledně soukromí), zůstávaji u výchozího nastavení (tj. toho nejhoršího a nejinvazivnějšího), zdržujou se na těch největších platformách (tj. těch nejinvazivnějších) provozovanejch těma největšíma zlodějema a lhářema, a ještě to všechno používaji tim nejhorším možnym způsobem.
Výsledek je ten, že technologický produkty nejsou vašema nástrojema, ale nástrojema korporací, a vy jste jejich produkt. Technologie neslouží lidem – lidi slouží technologii a tomu, kdo ji ovládá. Většina lidí si v roce 2026 neumí nainstalovat program, změnit nastavení, a nemá sebemenší tušení o funkcích a možnostech denně používanejch programů, pokud jim o nich nikdo neřek. Každej umí jen přesně to, co má umět a na návrhy na zlepšení reaguje bezmocným rozhozením rukou a „to já neumim (a jsem malý dítě, který se nedokáže nic naučit, nic si zjistit a ničeho se dopátrat, a rozhodně nemínim s ničim experimentovat a nic zkoumat, protože co kdybych to rozbila?)“.
Představa, že když se o něco pokusim samostatně, tak se něco hroznýho stane („rozbiju to“, „mohlo by to shořet“) je do lidí zakódovaná tak pevně, že je bizarní pozorovat tu absurditu jejich přesvědčenosti. Moderní člověk pokročilý technologický civilizace si pak kolikrát ani neumí vyměnit prasklou žárovku (jedna z nejjednodušších operací ve vesmíru), nikdy nepřijde na to, co se stalo, když mu nenápadně vypojíte kabel z počítače (bude někomu volat a řikat „nefunguje to“), a nedokáže otevřít nastavení aplikace a odškrtnout zaškrtnutý „odesílat informace Microsoftu“. Samotný „nastavení aplikace“ je pro spoustu lidí moc pokročilej fenomén.
Ta odpojenost mezi mírou používání technologie a jejím chápáním je propastná. Přitom většina z těch věcí je naprosto triviální. Lidi jsou ale naučený věci „neumět“, což je jeden z největších úspěchů parazitickýho systému, ve kterym žijeme.
Fyzická zručnost a opravy
Fyzická zručnost se vyvíjí podle hesla „nešahej na to, nebo to rozbiješ“. Něco si sám opravit je úplně nepředstavitelný a „já nevim jak“ je pomalu náboženská mantra. Survivalisti dobře vědí, kolik se toho dá opravit izolačkou nebo stahovací páskou (skoro všechno!) – většina lidí ale utratí naprosto nelogický sumy za opravy nebo věci vyhodí, když se daji opravit za 20 korun, a koupí si nový.
Speciální indoktrinace probíhá u žen ohledně používání nástrojů jako šroubovák nebo kombinačky. Už v mládí se jim naleje do hlav, že na tohle nemaji vůbec šahat, protože je to práce chlapů (dřív) nebo odborníků (teď). Ve skutečnosti to ženský zvládnou skoro stejně dobře jako chlapi (jen kde je třeba opravdu velká fyzická síla, maji nevýhodu), ale když je přesvědčíte na nic nešahat, tak se na nich dá mnohem víc vydělat.
Už tak od 16 let jsem si opravoval walkmany, sluchátka, přetržený audiokazety a podobný věci, protože na profesionální opravy jsem prostě neměl prachy. Neměl jsem na to žádnou kvalifikaci a tenkrát ještě ani zkušenosti, ale když věci chvíli zkoumáte, obvykle přijdete na to, jak fungujou. Jedny asi 8x přetržený a spravený sluchátka zhruba z roku 1996 mi fungujou do dneška. Stály tenkrát 1000 korun. Představte si, že bych si 8x kupoval nový. Systém toho na mě moc nevydělá a to je ta pointa. Když si myslíte, že nic neumíte, snadno se na vás vydělává (čimž zbytečně chudnete) a je snadný vás ovládat, protože jste ve všem závislí na jinejch. Naučená bezmocnost je standard a samostatnost je mrtvá.
Mechanismy bezmocnosti
Hlavní mechanismy naučený bezmocnosti jsou autoritářství a strach.
Autoritářství
Velká část tohodle problému stojí na všudypřítomnym autoritářství, který je lidem vštěpovaný od malička. Učí vás to, že každej má nějakou roli, na každou roli je třeba kvalifikace, vy máte kvalifikaci jen k pár věcem, a všechno ostatní byste měli nechávat na jinejch lidech, který maji tu odpovídající kvalifikaci, a platit jim za jejich služby.
Autoritářskej přístup nahrazuje vaši vlastní soudnost. Učíte se věřit jinejm a ne sobě. Celej tenhle systém podkopává vaše sebevědomí ve všech oblastech, kde se na vás dá vydělat poskytováním služeb, který byste si ve skutečnosti zvládli zajistit sami. Proto máme dneska „odborníky“ na každou kravinu.
Za našich mladejch let měl každej nějakýho toho dědu nebo strejdu, kterej uměl všechno opravit. Dneska tohle z velký části vymizelo – jednak se všechno vyrábí tak, aby to pokud možno nešlo nijak jednoduše opravit (což je extrémně neekologický, ale žádnej „zelenej“ politik se toto ani nedotkne), a jednak jsou lidi vychovávaný k tomu, že si maji na všechno najmout odborníka a nepokoušet se o nic sami. V každý oblasti se zamezuje vašemu vlastnímu učení a jakýkoliv samostatný tendence se považujou za pošetilost.
To, že takovej systém slouží vždycky někomu jinýmu než vám, by vám mělo říct všechno o tom, o co v něm opravdu jde.
Strach a pocit nedostatečnosti
Druhou velkou ingrediencí je indoktrinace strachem z nebezpečí všeho druhu. Když je třeba vás odradit od toho, abyste se pokoušeli si sami zajistit něco, co vám může za peníze zajistit někdo jinej, poslouží jako vždy strach, což je snad nejlepší nástroj všech dob na ovlivňování lidí a základní stavební kámen otroctví.
Na každym rohu na vás číhá nějaký nebezpečí, když se budete pokoušet o samostatnost:
- moh by ses zranit
- moh bys zapálit barák
- mohli by tě vyhodit
- můžeš se dostat do problémů se zákonem
- moh bys ublížit svýmu dítěti
- moh bys to rozbít
Radši na nic nešahej, ty nekompetentní debile! Zavolej si odborníka!
Ve skutečnosti jste ze sebe toho „nekompetentního debila“ udělali sami, protože jste všem těm kecům uvěřili a přestali jste se pokoušet poznávat svět, učit se a vyvíjet se jako normální zdravej člověk. Někdo tu klec pro vás připravil, ale vlezli jste tam a zamkli se sami.
Ta bezmocnost a „neschopnost“ je uměle vytvořená a čim dál tim víc normalizovaná. Většina lidí si vůbec neuvědomuje, že tenhle stav neni přirozenej, ale byl jim nenápadně vnucenej krok za krokem. Přijali tu velkou lež, že „tak to prostě je“ a „s tim se nedá nic dělat“. Nic z toho neni pravda.
Následky
Naučená bezmocnost vytváří systém, kde platíte za to, aby vám někdo řídil život a váš život byl horší, než kdybyste si ho řídili sami zadarmo. Architekti tohodle systému vás naučili dobrovolně omezovat vlastní iniciativu, samostatnost a schopnosti, aby vás měli tam, kde vás chtěji mít.
Jednim z výsledků je, že jste chudší, než byste byli jinak. Identifikace s naprogramovanejma vlastníma omezeníma vede k tomu, že si nedokážete vydělat tolik, kolik byste mohli, kdybyste plně využívali svůj potenciál; že si neumíte peníze a věci udržet; že si neumíte spočítat, co se vyplatí a co ne; že zbytečně platíte za věci, který byste mohli mít zadarmo.
Systém vás od malička doslova vede k tomu, abyste měli větší tendenci peníze vydávat než dostávat. Naučí vás sto způsobů, jak a za co utrácet, ale skoro žádný způsoby, jak šetřit a peníze si udržet. A vám to přijde „normální“, protože „nevíte jak“ to dělat jinak. Peníze mizí skrz dluhy, hypotéky a předplatný, což jsou všechno nástroje specificky navržený tak, aby z vás vysály víc peněz, než byste vydali jinak, nemluvě o všech těch službách, za který byste nemuseli platit, kdybyste se naučili dělat věci sami.
Další viditelnej efekt je horší zdraví. Naučíte se nechávat vlastní zdraví v rukách doktorů a tim pádem o něm nic nevíte, včetně úplně zásadních věcí jako jsou základy výživy a rozumný životosprávy. Doktoři vám sice sem tam s něčim dokážou zdánlivě pomoct, ale jen málokdo si všimne, že většina tý pomoci spočívá v potlačení symptomů, když už je vaše tělo tak zdevastovaný, že nemůže normálně fungovat, místo aby tomuhle stavu v první řadě předešli. Doktoři nemaji absolutně žádnou motivaci předcházet vašim nemocem – maji motivaci počkat, až vzniknou, a pak vám předepisovat drahý řešení. Pokud chcete skutečný, pevný zdraví, musíte si ho zajistit vy. Systém vás ale přesvědčí, že k něčemu tak obyčejnýmu nejste kompetentní.
Díky tomu, že se v mládí o svoje zdraví nestaráte, protože nevěříte, že je to ve vaší moci, a protože mladý tělo vydrží hodně, huntujete si to tělo už od malička. Když vám ve 30-40 letech pomalu začne vypovídat službu, jste přesvědčeni, že je to „normální“ a řešení je jít za doktorem. Normální to ale neni a kdybyste se o to tělo dobře starali, tak by takhle nedopadlo. Jenže to by na vás nemocnickej systém nic moc nevydělal.
I poctivej doktor, kterej se vám opravdu snaží pomoct a ne jen mazat kapsy pharmafii, má omezenou úspěšnost, protože byl vychovanej tim samym systémem, pro kterej je vaše samostatnost a nezávislost (k čemuž potřebujete dobrý zdraví) hrozbou. Doktor se k vám obvykle dostane, když už je víceméně pozdě.
Když si to ukážeme na něčem, co dneska aspoň všichni chápou – představte si, že vám popraská displejový sklo na telefonu. Můžete to dát za nesmyslnou cenu do opravy nebo to zalepit průhlednou lepenkou. Co by vám ale opravdu pomohlo, je aby to sklo v první řadě neprasklo, což by znamenalo dělat něco předtim, než to praskne, a ne až potom. Podobně je to se zdravotnictvím: věci se řeší až potom, co něco praskne, a „řešení“ je buď dočasná záplata nebo něco stupidně a zbytečně drahýho. Jak předejít tomu prasknutí, vás nikdo neučí – naopak, nakukaji vám, že to prakticky „nejde“.
Celej váš život má naprosto zbytečně nižší kvalitu proto, že jste se nechali přesvědčit o vlastní bezmocnosti a naučili se spolýhat na „pomoc odborníků“, která je téměř univerzálně zaměřená na vlastní zisk a ne na váš prospěch. Představa, že systém, kterej vydělává na vašich problémech a nesamostatnosti, vám dobře poradí nebo se o vás dobře postará, je samozřejmě naprosto iracionální.
Naučená bezmocnost je geniální design systému – místo aby vás k něčemu nutil násilím, naučí vás omezovat se sami. Tvrdá totalita zakazuje, přikazuje a trestá; měkká totalita vás naučí dodržovat i ty nejstupidnější pravidla dobrovolně – a ještě za to platíte. Naučená bezmocnost vás stojí peníze, svobodu, soukromí, samostatnost, a často zdraví. A ačkoliv vás k tomu někdo nasměroval, z velký části si za to můžete sami, protože jste na to dobrovolně přistoupili.
Realita
Když člověk věří, že je bezmocnej, tak je bezmocnej. Je to ale jen víra, ne skutečnost. Týhle pitomý víry se můžete zbavit. Nejdřív si toho vzorce musíte všimnout, což je možná ta nejtěžší část. V tuhle chvíli už máte tu výhodu, že jste se dočetli až sem a tenhle článek ten první krok udělal za vás. Pak musíte chtít se zbavit těch špatnejch návyků. Tady většina lidí ztroskotá, protože když si maji vybrat mezi všema těma problémama, který ale jdou ruku v ruce s viditelnou pohodlností, a svobodou a samostatností, což ale smrdí vlastním úsilím a zodpovědností, většina lidí si vybere to první. To je ale jejich problém. Antivirus je tu pro ty, kdo si vyberou svobodu, ke který neodmyslitelně patří úsilí a osobní zodpovědnost.
Jakmile se probudíte z toho mnohaletýho programu a začnete pozorovat, jak to všechno funguje, všimnete si sami, že některý věci nejsou tak komplikovaný, jak vám bylo předkládáno. A když se budete cílevědomě snažit přeměnit se z robota na samostatně myslícího člověka, zjistíte, že dokážete svůj život změnit k lepšímu skoro v jakymkoliv oboru.
Peníze jsou převážně jednoduchý počty plus pár jednoduchejch „pravidel“. Jestli nechcete žít v chudobě, musíte měsíčně vydělat (jakymkoliv způsobem) víc než utratíte. Když nedokážete víc vydělat, musíte míň utrácet. Systém se vás neustále snaží chytit do pasti kupování věcí, který vypadaji lákavě, ale který ve skutečnosti nepotřebujete. Tomu musíte odolat a utrácet jen za to, co opravdu potřebujete nebo chcete z vlastní vůle a ne proto, že jste to viděli v reklamě, předhodil vám to nějakej algoritmus, maji to ostatní, nebo to zrovna bylo ve slevě. Dokud se účastníte tohodle kolotoče, můžete vydělávat, kolik chcete, a stejně to všechno rozhážete. Utrácet byste měli cíleně a promyšleně, ne proto, že vám někdo něco nabíd. Konzumerismus je mentální nemoc. Léčba ale nevyžaduje žádný odborníky. Stačíte na to sami.
Dluhy z vás úrokama vždycky vytahaj víc peněz, než když si našetříte a koupíte bez dluhu. Pronájem vás v konečný fázi vždycky stojí víc než vlastnictví. Předplatný z vás převážně s železnou pravidelností tahá prachy za něco, co často nepotřebujete. To jsou základní pravidla. Celej finanční systém je parazitickej a pokud chcete mít dostatek, nesmíte přistoupit na jeho lákadla.
Vzdělání a vědomosti nekončí školou. Vzdělávat se můžete celej život, ve všech možnejch oblastech, a každá vědomost vám dává možnost nějak zlepšit kvalitu vlastního života a zvýšit samostatnost. V dnešní době je to navíc úplně směšně snadný, protože máte (pořád ještě, ale kdo ví, na jak dlouho) maximální přístup k informacím všeho druhu. Spousta problémů, který přenecháváte za směšný peníze odborníkům, se dá vyřešit s pár minutama hledání informací a trochou úsilí. Stačí poslat do prdele ten hlas, kterej vám našeptává „to neumíš“ a „tomu nerozumíš“, a upřímně se o něco pokusit.
Vaše chápání světa se mnohonásobně zlepší, když pochopíte, že věřit „odborníkům“ je sice někdy dobrý, ale často pofidérní, protože odborníci vám nějak podezřele často předkládaji řešení, který od vás vyžadujou nějaký omezení svobody a „dočasný“ náklady, zatímco zisky se s maximální předvídatelností koncentrujou ve vládách, bankách a korporacích. Jakmile se naučíte nevěřit automaticky všemu, co „řikali v televizi“ a co vám vnucujou politici slibama a výhrůžkama, a naučíte se všechno zpochybňovat, přezkoumávat a ptát se, kdo má z čeho jakej zisk, přestanete bejt snadnej terč manipulace a nenecháte se tak snadno vysávat.
Zdraví má v zásadě několik jednoduchejch pravidel – dostatek spánku, nežrat toxický sračky, nějakej ten rozumnej pohyb a nebejt permanentně ve stresu. Už to zabrání tak aspoň 70% všech zdravotních problémů. To, že skoro nikdo podle těch pravidel nežije a většina doktorů je považuje za převážně nepodstatný, vám dává dobrej obrázek o důvěryhodnosti dnešního zdravotnictví. Všimněte si, že pomalu nejhorší zdraví na světě má stát, kterej je považovanej za „nejvyspělejší“ a ve kterym zdravotnictví doslova řídí pharmafie a všechno přírodní a přirozený se v lepším případě zesměšňuje a v horším kriminalizuje.
Výživa neni nic záhadnýho, ale doktoři maji v tomhle ohledu bohužel téměř nulový vzdělání – škola je učí předepisovat prášky, ne radit vám, co jíst a co ne. (Protože pak byste mohli bejt zdraví a na kom budou vydělávat?) Základ je vyhybat se těm opravdu špatnejm věcem – zpracovaný potraviny s 20+ položkama ve složení, větší množství cukru, prakticky všechny umělý sladidla, rostlinný oleje a plastický margaríny, toxický přísady jako glutamát sodnej a podobně. Když přestanete denně zanášet vlastní tělo bordelem, postará se o sebe převážně samo. Musíte si ale nastudovat sami, co je dobrý a co ne, protože z televize se dovíte jen nesmysly, který slouží korporacím, který v tý televizi inzerujou, a i ti „lepší“ doktoři vám často dávaji hloupý rady, který jsou založený na 30 let zastaralý zfalšovaný vědě, jako že „živočišný tuky jsou špatný“.
Opravy věcí v domácnosti obvykle nejsou tak náročný (záleží jak co), jak to vypadá. Často si pozorováním odvodíte, jak co funguje a proč to fungovat přestalo. Některý opravy nestojí nic víc než 5-10 minut času. Každej by měl zvládnout poradit si s ucpanym dřezem nebo zazáplatovat propíchnutou duši u jízdního kola. Každá ženská musí zvládnout vyměnit žárovku. A samozřejmě každej chlap, kterej neni totální nemehlo, by měl umět vyrobit aspoň jednoduchou poličku a navrtat ji do zdi. Práce s metrem, vodováhou, pilkou a šroubovákem nevyžaduje žádný vzdělání. Stačí trocha zdravýho rozumu a pravidlo „2krát měř, jednou řež“. Navíc dneska vám celkem cokoliv takovýho detailně vysvětlí a názorně ukáže nějakej týpek na youtube. (Neni to úžasný, jak všichni čumí denně na youtube, ale nikdo se tam nenaučí nic užitečnýho?)
Politika neni nijak záhadná. Po pravdě řečeno, jakmile přestanete emocionálně reagovat na televizní propagandu a začnete si všímat dlouhodobejch vzorců v reálnym světě, zjistíte, že je to vlastně všechno tak zkurveně jednoduchý a průhledný, že vás to až nasere, když si uvědomíte, jaký blbosti většina lidí žere, a že jste je dřív žrali taky.
Vláda vždycky chce víc moci pro sebe a větší kontrolu nad váma (což znamená míň svobody, soukromí a samostatnosti pro vás). 80-90% toho, co vlády dělaji, je v jejich vlastní prospěch a ne váš. Tenhle vzorec se historicky nikdy nemění. Krize jsou vždycky použitý k posílení vládní moci pod záminkou „výjimečnýho stavu“ a nějaký „hrozby“. Tohle je železný pravidlo. Lobbisti maji větší vliv než voliči (na to jsou studie). Politici se vždycky snaží prosadit větší centralizaci a víc sledování – vždycky to slouží jim, nikdy vám. Politici lžou téměř nepřetržitě, protože když za to nikdy nenesou žádnou reálnou odpovědnost, tak proč by nelhali?
Technologie neni tak složitá, jak si většina lidí myslí, a ačkoliv se převážně používá proti nám, můžete ji stejně tak použít ve vlastní prospěch. (Když vám to dává nějaký pohodlí, tak to v 90% případů neni ve váš prospěch. Ve váš prospěch je, když se naučíte něco novýho, ne když zlenivíte jako prase.) Dneska máte díky technologii úplně neuvěřitelný možnosti se vzdělávat.
Každej by měl umět nainstalovat si novej program a upravit jeho nastavení (v první řadě omezit špehování). Bránit se špehování je boj, ale pár jednoduchejch kroků má obrovskej význam. Naučená bezmocnost vede k používání předinstalovanejch aplikací s výchozím nastavením. Je to to nejhorší, co můžete s dnešní technologií dělat, a svádět to na to, že „to jinak neumim“, je ospravedlnitelný u 5-letýho dítěte, ale ne u dospělýho člověka.
Bohužel, dospělí lidi jsou dneska tak „bezmocní“, že když jim v počítači vyskočí nějaká chybová hláška, tak si ji nepřečtou (k tomuhle ani nemám slov, ale jako ajťák vim, že se to děje hodně) a jdou si někomu stěžovat, že „to nefunguje“ (například mně, proto to vim). Přitom ta chybová hláška jim často naprosto přesně řiká, kde je problém (i když je taky pravda, že někdy jsou ty hlášky úplně k ničemu, ale to nemůžete vědět, když si to nepřečtete).
Prakticky v jakymkoliv oboru se můžete hodně rychle zlepšit, když přestanete věřit tý pohádce, že „tomu nerozumíte“, že „byste mohli něco rozbít“ a že „je to nebezpečný“. Naučená bezmocnost odlišuje skutečnýho samostatnýho člověka od biorobota, zombíka nebo organickýho portálu.
Naučená bezmocnost je velkou součástí toho, proč je svět v tak zuboženym stavu, v jakym je. To jedno procento parazitů, který všechno ovládaji, by bylo možný snadno porazit. Těch 90% lidí, který se naučili umět jen to, co jim ti samí paraziti dovolí umět, to ale neudělá.
Klíč od tý klece máte vy
Do klece bezmocnosti se zavíráte sami. Možná vás někdo navádí, ale to, že se necháte, je vaše blbost. Když se tam ale sami zavřete, můžete se odsud zase sami dostat. Stačí se zvednout, vykopnout ty dveře a odvážit se ven, do toho divokýho a „nebezpečnýho“ světa, kam nemáte vstup „povolenej“ a kterýmu údajně „nerozumíte“. Pak můžete konečně zjistit, že to byly všechno lži a pěkně jste naletěli.
Váš život patří vám a měli byste ho mít pod kontrolou vy. Dokud věříte, že většina věcí ve vašem životě je mimo vaši kompetenci a v doméně „odborníků“, jste pořád na úrovni zombíků a organickejch portálů, který se za Covidu nechali zapíchat, protože jim někdo řek, že když to neudělaji, tak jsou vrazi babiček. Jo, takhle hodně jsou lidi manipulovatelní, když ve všem spolýhaji na někoho jinýho.
Až vám bude zase někdo řikat „důvěřujte vědě“, zastavte se a zeptejte se, „A proč bych kurva měl? Jak důvěryhodná je vlastně ta věda?“ Jak si snadno ověříte, tak moc ne. Má tak asi zhruba stejnou šanci vám ublížit jako vám pomoct. A pokud se jí ohání politici, tak vám rozhodně spíš ublíží.
Přestaňte bezmocně přenechávat řízení svýho života někomu jinýmu a platit za to. Můžete začít hned. Uvařte něco bez receptu. Zkuste něco opravit (ani nevadí, když se to napoprvý nepodaří). Něco si nastudujte a poperte se s nějakym menším zdravotním problémem sami (nepouštějte se hned do rakoviny). Něco zasaďte a zalejvejte to. Zkuste si v práci dohodnout lepší podmínky. Zjistěte si něco o tom, jak fungujou věci, který používáte.
Když už nic jinýho, tak si aspoň projděte nastavení těch blbejch aplikací, co používáte, a nastavte si je dle vlastního uvážení. Na to nepotřebujete žádnýho odporníka ani nic studovat. To nastavení je tam doslova pro vás a ne pro někoho jinýho. (Jestli vás na tohle napadne myšlenka „ale já nevim, kde to nastavení je“, tak se profackujte, dejte si ledovou sprchu, abyste se pořádně probudili, podívejte se do zrcadla a zařvěte: „Neni ti pět let, ty blbečku! Běž to zkurvený nastavení najít, nebo budeš bez večeře!“ A pak běžte změnit to nastavení, nebo aspoň vydržte jeden den bez večeře.)
Uvědomte si, že cokoliv se naučíte, slouží vám. Cokoliv se nenaučíte, slouží někomu jinýmu, kdo na vás může parazitovat. Každým vlastním dobrovolným omezením odevzdáváte kus svojí duše někomu jinýmu. Církev vás učila, že váš život ovládá bůh a ne vy, aby vás měla pod kontrolou. Dneska vás korporace učí všechno přenechat algoritmu „pro vaše pohodlí“. Pohodlí je past. Cenou je vaše samostatnost, svoboda a kontrola nad vlastním životem, protože toho všeho se vzdáváte.
A jestli nechcete, aby vaše děti žily jako totální otroci, tak je v první řadě učte samostatně myslet, nikdy nevěřit politikům, všechno zpochybňovat a přezkoumávat, a umět se postarat samy o sebe v co největším množství situací. Nikdo to za vás neudělá – naopak, celej systém se tomu bude snažit zabránit a vyrobit z nich bezmocný, algoritmicky ovládaný loutky, který nebudou nic vlastnit, nic umět a nic vědět.