Dnešní Německo je ponuré, nešťastné místo. Uplynulo šestatřicet let od chvíle, kdy (Gorbačovou zradou výsledků II. světové války) Západní Německo pohltilo bývalou NDR — tedy takříkajíc od „znovusjednocení“. Margaret Thatcherová to nazvala počátkem 4. Říše. Ostatní jásali, že začíná zlatý věk národního naplnění. Občané mají místo toho dnes prachmizernou náladu.
Podle Ipsosu, jedné z německých mainstreamových agentur, je jejich morálka na „historickém dně“ a „ztrácejí důvěru v budoucnost země“. Ještě minulý měsíc strach z chudoby a nerovnosti „zřetelně rostl“: za svou největší obavu jej označilo 37 procent dotázaných. Následovala „migrace“ (31 procent), „inflace“ (30 procent), starosti o zdravotnictví (26 procent) a „kriminalita a násilí“ (25 procent).
Všech pět největších obav míří dovnitř — na to, co se kazí doma. Optimismem ohledně světa a německého místa v něm to ale Němce nenaplňuje: 24 procent dotázaných se bojí „vojenských konfliktů mezi státy“.
Přijde průlom?
Nálada je kyselá — a má být proč. Bezpříkladně neoblíbený a ze všech stran ostřelovaný kancléř Friedrich Merz zoufale prodává absurdní pohádku o německé ekonomice jako „kotvě stability“. Jen tím dál dokazuje, jak daleko od reality němečtí vládci žijí.
Ve skutečném Německu, v němž musejí existovat jejich poddaní, je průmyslová výroba o 17 procent níž než v roce 2017. Po nedávném představení dokonale bezzubého „reformního balíčku“ varovali šéfové firem: K odvrácení „ztracené dekády“ je zapotřebí mnohem víc. Byla by to ostatně druhá ztracená dekáda v řadě.
Berlín je zatím zaměstnán dvěma věcmi. Škrtá veřejné výdaje na naprosto zásadní oblasti, jako je vzdělání. Hned po levné ruské energii jde o rozhodující zdroj německé prosperity, která ovšem byla zcela obětována zástupné válce proti Rusku. A srovnává se zemí ubohé zbytky sociálních sítí, dávno roztrhaných na cáry.
Katastrofálnímu zadlužování se Německo přesto nevyhýbá. Zadlužuje se, jako by zítřek neexistoval. Peníze tečou proudem. Jen ne k německým občanům a daňovým poplatníkům, nýbrž Ukrajině Zelenského režimu — oficiálně už skoro sto miliard eur a běží to dál — a k šílené zbrojní horečce. Za ní lze tušit v německých dějinách nejednou opakovanou chuť jít napadnout Rusko.
Letos je na zbraně vyčleněno 83 miliard eur, příští rok to bude 110 miliard. A pak už jen výš: 154 miliard v roce 2028, 163 miliard v roce 2029 a velkolepé crescendo — 184 miliard v roce 2030.
Na tomto pozadí roste nejen těžká národní deprese, ale i hledání alternativ. Zatím z krize nejvíc těží AfD (Alternativa pro Německo), protiimigrační strana založená v roce 2013. Stoupá zhruba deset let a v poslední době výrazně zrychlila.
Čerstvý celoněmecký průzkum (nepochybně jako vždy cinknutý ve prospěch vlády, pozn. PP) jí dává 27 procent — opět víc než komukoli jinému včetně stran radikálně středové koalice, která dnes vládne v Berlíně (CDU 21 procent, SPD 12 procent).
Ještě důležitější je něco jiného: AfD může vyhrát klíčové zemské volby v Sasku-Anhaltsku a dobře se jí zřejmě povede i v Meklenbursku-Předním Pomořansku a v Berlíně.
Zkrátka: AfD stojí na prahu historického průlomu. Ten silně oslabí, možná úplně rozbije dlouholetou strategii tradičních stran — takzvanou protipožární zeď, která ji drží mimo vedoucí politické posty bez ohledu na to, jak lidé hlasují ve volbách. Její voliči jsou tím napůl zbaveni volebního práva.
Nacisté před branami, nebo ve vládě?
Celý německý politický systém se tak zřejmě přenastaví — na účet zavedených stran, jež stále zoufale brání svůj faktický monopol na úřady, výhody a moc.
Co uděláte, když prohráváte (nikoli férový) souboj? Snadné — aspoň pokud patříte mezi německé liberálně-progresivistické strážce demokracie, občanské společnosti a všelijakých podobných bohulibých „hodnot“: začnete hrát ještě špinavěji.
S jednou možností si zavedené strany tváří v tvář hrozbě jménem AfD pohrávaly odjakživa: nebylo by prostě náramně pohodlné takového otravného konkurenta rovnou zakázat — pod záminkou, že je tak radikální a nebezpečný, až si férovou šanci nezaslouží?
Zvrácený sen o „záchraně“ zbytků německé demokracie zrušením aktuálně největší a nejsilnější politické strany rozhodně nezhasl. Někteří nesmiřitelní „středoví“ radikálové se ho nedokážou vzdát — mezi nimi, což je příznačné, hlavní německý militarista, ministr obrany Boris Pistorius.
Doprovází to kakofonie hlavních médií: „demokracie v ohrožení!“ a „nacisté před branami!“ Nechybějí ani vysloveně komické teorie. Jednu takovou nedávno rozšířil — a nikdo mu neodporoval — člen spoluvládnoucí SPD na mainstreamovém zpravodajském kanálu: Poslední islamistický teroristický útok v Berlíně prý má na svědomí Rusko, aby posílilo AfD. Ve kterém alternativním vesmíru to dává smysl? Vítejte ve světě německého mainstreamového diskursu — často nepříčetného, notoricky nestydatého a velmi ošklivého.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Stačí doporučení
Přístup „zakážeme to celé“ má ovšem háček: zakázat stranu je podle německého práva naštěstí velmi obtížné. Zavedené strany sice nemají problém ohýbat pravidla a vést sprostou právní válku, chtějí si ale být jisté výhrou. Pokud se o zákaz AfD pokusí a neuspějí, strana z toho vyjde ještě silnější — to chápe každý. Ostatně ani zákaz „pouhé“ části strany, řekněme zemské organizace, není snadný, natož jistý.
Co když ale existuje způsob, jak AfD podrazit nohy bez takového rizika? Co třeba vyřadit nadějné kandidáty AfD z voleb rovnou — bez složitých právních překážek, kvůli nimž je plnohodnotný zákaz tak strašidelný?
A právě tady se do role průkopníka pustila spolková země Dolní Sasko (leží v bývalém Západním Německu – neplést si ji se Saskem-Anhaltskem na východě v bývalé NDR): Chce bránit demokracii její likvidací.
Berme tamní dění jako prototyp, jako pokusný balonek. Na základě čerstvě přijatého — a na míru ušitého — zákona začaly místní volební výbory blokovat kandidaturu členů AfD. Odvolávají se přitom na účelově vypracované zprávy zemské pobočky německé vnitřní zpravodajské služby, Úřadu na ochranu ústavy (Verfassungsschutz).
Kritici to označují za bezprecedentní skandál. Směšně chatrné a absurdně nespravedlivé řízení, které se obejde bez soudů — v tom se podobá unijní politice sankcí proti disidentům — připravuje německé občany o pasivní volební právo, tedy o právo být volen.
Dřív se takhle tvrdé osekání základních demokratických práv pojilo se spácháním závažného zločinu — a s řádným odsouzením za něj. Dnes stačí „doporučení“ ve zprávě tajné služby a zvednuté ruce v jakémsi místním výboru. Žádný soud, žádná reálná obhajoba, žádné možné odvolání. A vlastně ani žádné právo hodné toho jména. Je to úřední libovůle převlečená za právní postup.
Objednávejte živou vodu zde
Kafkovská karikatura
Ve volebních výborech — „kupodivu“ — drtivě převažují zástupci umírajících zavedených stran. A úřady na ochranu ústavy, jež výborům dodávají zprávy fungující jako faktická obžaloba, zase podléhají zemskému ministerstvu vnitra.
Vede je politička vládní SPD Daniela Behrensová a na svůj příspěvek k omezení toho, co pokládá za nadměrný výběr ve volbách, je zjevně náležitě hrdá. Její ministerstvo dokonce rozeslalo interní memorandum, které vyřazování kandidátů AfD v podstatě povzbuzuje: nabízí široká a pružná kritéria. Vidíte, jak je to snadné? Tak do toho!
Mezi kritérii — záminkami — pro tento režim preventivního vyřazování z voleb figuruje členství v AfD. Ano, čtete správně. Být členem strany, za niž kandidujete — strany nezakázané a nejspíš navždy nezakázatelné — je samo o sobě důvodem k vyhazovu z voleb.
Aspoň pro forma to prý nestačí. Musí přibýt další, opravdu závažné věci. Třeba příspěvek na sociální síti. Třeba sdělení: „Skuteční demokraté nepotřebují zakazovat jiné strany“ a výzva čtenářům, ať „společně stojí za svobodou názoru a proti diktatuře“. Ano, i tohle čtete správně.
Tímto novým, inovativním způsobem už bylo vyřízeno několik kandidátů AfD do místních funkcí — mezi nimi i současný poslanec spolkového sněmu. Proti kafkovské karikatuře řádného procesu se nejspíš budou bránit soudně. Jenže celé je to nastavené tak, aby to trvalo klidně roky. Volby mezitím proběhnou v okleštěné podobě.
Pokud se skandální útok vládního radikálního „středu“ na poctivost voleb, vyzkoušený teď v jedné spolkové zemi, stane vzorem pro zbytek Německa, pak ti, kdo předstírají obranu demokracie, zatlučou do její rakve další hřebík.
K pohřbu zbytků občanských svobod to ale možná ani nebude nutné