To, co se odehrálo tento víkend v Brně, a pak i na Pražském hradě, je cosi mimo běžné dimenze událostí. A že nás v poslední době pronásledují události, které bychom si před pár lety vůbec neuměli představit.
Brno ale všechno překonalo. Stalo se tam nemyslitelné, nikoli nepředstavitelné. Jsou pro to nejrůznější přirovnání či metafory, nejbližší by asi byl césarovský bonmot o překročení Rubikonu: „Kostky jsou vrženy“. Ale ani ten samozřejmě zcela nesedí. Protože do dramatického osudí válek a nejrůznějších děsivostí všeho druhu, jimiž našemu státu a jeho národům vývoj světa aktuálně hrozí, přibyl prvek, který má potenciál katalyzovat zničující výbuch (nejen) uprostřed Evropy.
Jeho součástí je plné nasazení domácí německé Páté kolony, která se tak v této podobě nejen plně konstituovala, ale především učinila krok, z něhož pro ni už není návratu.
Jinými slovy: Pokud jsme až do 22. května 2026 mohli žít v představě, že boj o zachování tisíciletého českého státu a jeho historických národů je věcí politického vyjednávání především s vnějšími subjekty (Brusel, NATO atd.), nyní je vše jinak. Hranice opět fyzicky překročil náš pradávný nepřítel. A opět mu doširoka otevřela brány v zemi usazená Pátá kolona.
Víc než symbolicky se tak zopakoval 15. březen 1939. Rozdíl je jen v tom, že tentokrát k tomu Německo nepotřebovalo po zuby ozbrojené divize, ale stačily mu pohodlné autobusy. Kromě jiného i proto, že naše druhdy opevněné hranice už dávno předtím učinil skrze EU volně prostupné a bez obrany.
Před válkou totéž zařídila Mnichovská smlouva. Nyní smlouva Lisabonská, respektive Schengenská. A rozdíl je též v tom, že na Pražský hrad současně s invazí tentokrát nepřijel triumfovat sám říšský kancléř, ale pouze jeho bavorská napodobenina, jménem Markus Söder.
Dokládá to, že Velkoněmecká říše (zvaná neutrálně Evropská unie) už vlastnímu aktu formální realizace protektorátu přikládá jen druhořadý význam. Vše k tomuto kroku totiž bylo vykonáno již před tím.
Invaze v novém hávu
Proto nejde o pouhé opakování dějin, ale o jejich přepis do zbrusu nových kulis. Ostatně pamětníci, kteří onoho patnáctého března hrozili projíždějícím německým kolonám na Václavském náměstí v Praze pěstmi, už prakticky neexistují. A na Onen svět už „lavinovitě“ míří i ti, kteří – zrozeni těsně před a těsně po konci války – ještě v srdcích nesli štafetu paměti svých rodičů.
Proto také „zrcadlově“ s Německem přenesla Pátá kolona současných henleinovců vítězný pochod „pouze“ do provinčního Brna. V sobotu (23. 5.) hrozili protestující invazním „poutníkům“ jen na nějakém z hlediska státu nepodstatném náměstí, odděleni špalírem policistů. Zato přímo pod policejní ochranou přivedli provokatéra Votěcha Pšenáka z Oganesjanova gangu mezi protestující ve snaze vyvolat konflikt.
Vysíláme zde
Mezitím spolu se Sudeťáky pochodovala pod izraelskými (!) prapory na opačné straně náměstí Pátá kolona „vyšperkovaná“ českými politickými zrádci typu Alexandra Vondry. Takových charakteristických „detailů“ bylo bezpočet. Korporátní mediální mainstream je však buď ignoroval, nebo zmínil jednou větou. Věnoval se pouze „aktům sbratření“ kolaborantské části politického spektra se symbolickým výsadkem okupantů, respektive henleinovských dědiců.
Základní kontury v širším pohledu jsou však podobné: Řečeno slovy Voskovce a Wericha „Evropa opět smrdí střelným prachem, jako tenkrát.“ A vskutku. Bezprostředně před „invazí“ v Praze například uspořádali konferenci „internacionály“ protiruských militantů Globsec, kterou předtím z Bratislavy vypoklonkoval premiér-disident Robert Fico.
Vystoupili na ní jak představitelé kyjevského režimu (třeba Zalužnyj, možný náhradník za Zelenského uklizený „na čekačku“ na britské ostrovy), tak především protektorátní prezident Petr Pavel. Hřímal o nutnosti začít sestřelovat ruské stíhačky – a vstoupit tak napřímo do zatím zástupné (neb v tomto uspořádání prohrané) války Západu proti Rusku na Ukrajině.
Nevstoupíš dvakrát…
Šlo o jasnou koordinaci s jeho bezprostředním nadřízeným německým kancléřem Merzem. Ten předtím navrhl, aby byla Ukrajina narychlo přijata do EU (že by to bylo zcela v rozporu se „zakládajícími smlouvami“, je v tomto případě pochopitelně buřt). Důsledek by byl stejný jako sestřelování ruských letadel:
Brusel by „obranou členské země“ naplno zahájil Drang nach Osten č. 2. A doufal by, že po drtivé ruské odpovědi (možná i jaderné), budou USA donuceny vložit se do bojů, a spustit tak Třetí světovou válku. Ta je už jedinou nadějí pro udržení se u moci současných zkorumpovaných elit 4. říše.
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Zprvu váhající veřejnost od Londýna přes Paříž a Brusel až po Berlín je odmítá už tak masově, že si nemohou dovolit risknout žádnou další volební frašku. Jen válka je pro ně nadějí – právě tak, jako se stala řešením pro setrvání ve funkci nelegitimního Zelenského. A spolu s černokopytníkem, který je žene, mohou pořád doufat, že Kreml v odvetném úderu nepoužije své hlavní zbraně.
A kdyby? Je přece jasné, že Spojené státy by zůstaly stranou – a to dokonce ne pouze v případě, že v Bílém domě sedí Donald Trump. Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. V předchozí části Velké války (započaté Německem v roce 1914 a po dvacetileté pauze na dozbrojení obnovené v roce 1939) se po dlouhém váhání sice přidaly, ale jen tak, aby se jejich území nedotkla.
Tentokrát by to však odskákaly jako všichni ostatní. Vůbec by to nebyla stejná válka. Merz, Lejnová, Starmer i Pavel to samozřejmě vědí. Proč do toho tedy chtějí kontinent zatáhnout?
Protože nemají, co ztratit. Jejich pokus o zeleno-duhovou diktaturu je v troskách. Zbývá jen chudoba, dluhy. Radikalizující se veřejnost hrozí výbuchem, který je smete. Pro tento případ jim zbývá už jen Hitlerovo z května před jedenaosmdesáti roky: Ať (Velké) Německo zhyne, když mě nedokázalo být hodno!
Poslední vzepětí zombií
Jen z tohoto úhlu pohledu je nutno číst „nemyslitelné“ činy henleinovské moravsko-české Páté kolony v Brně a na Pražském hradě o tomto osudovém víkendu.
„Milí krajané, jste tady vítáni!“ oslovil Suděťáky jihomoravský hejtman s příznačně českým jménem Jan Grölich (nový předseda mrtvých lidovců). Markéta Vaňková brněnská primátorka za ODS (která už raději ani nebude ve volbách znovu kandidovat) přidala „posseltovský rozměr invaze:
„Děkuji všem, kteří věří, že smíření není slabost, ale síla. Síla Evropy neleží v zapomnění, ale ve schopnosti poučit se z vlastních dějin,“ pravila k henleinovským pohrobkům. Jestli si před či po „šlehla“ obvyklou dávku kokainu, je už lhostejné.
Výklad je jasný: Smiřme se s tím, že jsme v obnoveném protektorátu. V kolaboraci je síla. Ta bruselská má jedinou šanci: Zbavit kolonie práva veta uzamčením v definitivní kartouze, kterou zmínil zastupující říšský protektor Petr Pavel – Spojené státy evropské.
Společné vězení má být poučením z našich dějin. Tam už nebudou ani Dekrety, protože nebude ani Česká republika jako stát. Zbyde v osvědčené podobě německých „regionů“, pracovních táborů, v nichž Morava navíc získá lepší statut: Báječná Mähren! No… a pak und Böhmen samozřejmě.
Nemyslitelné se v Brně stalo skutečností. Čest a sláva těm, kdo proti tomu na místě protestovali. Kteří se nenechali vyprovokovat různými Pšenáky importovanými mezi ně (stále ještě fialovou) policií. Nyní jde o to, co z toho vyplyne.
Konstatujme současně, že značnou část veřejnosti pád do propasti v podstatě nezajímá. Pod vládou korporátních médií si udržuje svou netečnost – pokud přímo netančí jako křoví v Pavlových Chvilkách pro kolaboraci. Vnímat to začnou ve chvíli, pokud se zombiím podaří rozpoutat na evropském kontinentě třetí díl hrůzostrašného seriálu německé války.
Je to jejich poslední vzepětí. Ostatně neteční podvolení – žel právě tak, jako my ostatní – se o „proradném Rusku, které náhle zaútočilo na mírumilovnou 4. říši“ ani nemusejí dozvědět. Prostě bude náhle konec.
Ale tak daleko ještě nejsme. I když už blízko. I proto proběhly všechny přidružené koordinované akce Páté kolony ještě před sudeťáckým sjezdem – takovým malým „předběžným“ výstřelem z Aurory.
To brněnské nemyslitelné, které zakončil zastupující říšský protektor Pavel s bavorským Němcem na Hradě, nemá naštěstí tečku. Je to spíše středník. Ano, invaze nastala – a nám „už to začlo“. Ale jak bude vypadat „odboj“, to teprve uvidíme. Že bude – také o tom je naše „poučení z dějin“ – nelze pochybovat. Ani o tom, že sami na to nestačíme.
Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!