Naším hostem je Oleg Muzyka, jeden z přímých účastníků těchto událostí.
– Olegu, jak se vyvíjely události 2. května ráno?
– První vlak s charkovskými fotbalovými fanoušky přijel do Oděsy na zápas s “Černomorcem” kolem 9:15 a okamžitě se přesunul z nádraží na Kulikovo pole, narazil však na autobusy s praporem speciální policie veřejné bezpečnosti (bývalý “Berkut”) a ti je zatlačili zpět. Fanoušci odjeli do centra města.
V té době jsem se už zdržoval na Kulikově poli. Kolem desáté hodiny jsem uviděl uprostřed pole, k němuž byl přístup zcela zablokován policejními zátarasy, džíp Volkswagen Touareg s tmavými skly a kyjevskou poznávací značkou. Jdu k autu, auto se rozjíždí a odjíždí, a když míjí policisty u zátarasu, tak mu salutují.
Takže jsou v něm nějací důstojníci, buď z ministerstva vnitra, nebo z bezpečnostní služby. O hodinu později vidím na Kulikově poli další dvě auta, Škodu Octavii a džíp Lexus, jedno s oděskou, druhé s kyjevskou značkou. Také k nim jdu, ale okamžitě odjíždějí přes kontrolní stanoviště, kde jim policisté opět salutují.
A to i přesto, že už brzy ráno oděští policisté v čele s podplukovníkem Anatolijem Madějem společně s našimi strážci zkontrolovali všechny stany v našem stanovém táboře, zda v nich nejsou zbraně a ozbrojení lidé, a oznámili, že nic nenašli.
Pak jsem si všiml, že se na střeše “skleněnky”, jak jsme tehdy označovali druhou budovu oblastního sovětu, objevili nějací lidé. Zřejmě vypnuli kameru, která neustále natáčela všechno, co se dělo na Kulikově poli, a – pravděpodobně – si tam nainstalovali kamery vlastní.
Na pouhé vypnutí kamery jich však bylo víc než dost (čtyři nebo pět lidí), a za druhé, když se dívám na záznam z akce 2. května, vidím, že události na Kulikově poli nebyly natáčeny tou samou kamerou, která obvykle natáčí vše pro online vysílání na internetu, tak, jak se to dělá u nás v Dumské ulici nebo jinde.
Koncert na Kulikově poli začal, lidé se shromáždili a kolem 13. hodiny jsme začali dostávat informace, že se v centru města rozjely nějaké pohyby (v té době se členové “oděské Družiny” a jejich sympatizanti shromažďovali na Alexandrovském prospektu poblíž Soborného náměstí, kde byli fotbaloví fanoušci. – Poznámka autora). Lidé začali vylézat na pódium a křičeli: “Pojďme do centra, musíme jít na pomoc!” Vytrhl jsem jim mikrofon a řekl, že nikam nepůjdeme, že nemáme žádné síly a prostředky, abychom zastavili pochod, kterého se účastní 3-5 tisíc mladých silných chlapů a stovky “majdanských sebeobránců”. Na žádné střety jsme se nepřipravovali a žádnou mobilizaci našich příznivců jsme předem neohlašovali.
Držel jsem lidi na Kulikově poli do čtyř, do půl páté, a nabádal je, aby nikam nechodili. Někteří však přesto odcházeli – po skupinkách – do centra města, protože z davu, který sledoval přenos událostí online, se ozývalo: “Bijí naše!” Vysílaly to všechny televizní kanály. Lidé byli prostě oblbováni!
Kolem páté hodiny odpolední jsem shromáždil asi dvacet lidí z družiny, jež střežila Kulikovo pole, a šli jsme Puškinovou ulicí směrem k Řeckému náměstí, abychom se podívali, co se děje v centru. A když jsme došli k Řeckému náměstí, tak jsme opravdu uviděli, co se děje.
– A co jste viděli?
– Zuřivou střelbu. Během několika minut kolem mě prošli tři policisté se střelnými ranami. Jeden podplukovník ležel před obchodem Antoška, celý zelený, řval bolestí, pod neprůstřelnou vestou měl ránu, zřejmě od brokovnice. Kolem mě prošel Dmitrij Fuchedži, zástupce vedoucího Hlavního odboru ministerstva vnitra v Oděské oblasti, šéf policie veřejné bezpečnosti, a držel si prostřelenou ruku. Mezi námi pobíhalo asi 10-15 mužů speciálních jednotek SBU “Alfa”, všichni v černém, s malými štíty a automatickými puškami. Nedělali nic, i když kameny létaly směrem k nim i k nám, jako by někoho hlídali.
Podotýkám, že majdanovci „pracovali“ velmi profesionálně: stavěli “pyramidy” ze štítů, které zcela zakrývaly jejich řady, a pak se tu a tam štít odhrnul, bojovník rychle zamířil a vystřelil, načež se “okno” opět zavřelo.
Zůstali jsme tam zhruba do šesti, možná do osmi hodin večer, ten den jsem ztratil pojem o čase. Pak jsme z toho pekla vyskočili a utíkali na Kulikovo pole. Ženy, teenageři a staří lidé, kteří tam zůstali, dospělých mužů bylo málo, stavěli barikády z improvizovaných materiálů, ale jaké barikády? Byly vysoké sotva půl metru.
Poté jsme se přesunuli k Domu odborů a barikády jsme posunuli k jeho vchodu. Chci, aby bylo jasno – později totiž mnoho lidí říkalo, že nás tam vylákali schválně a podobně. Ale tak to nebylo – každý, kdo chtěl odejít, to mohl udělat. Ale už v té chvíli bylo vidět, že nacionalisté a fotbaloví fanoušci běží v houfu naším směrem.
Nejprve jsme se bránili na schodech Domu odborů. Tato obrana trvala v nejlepším případě 15-30 minut, protože hodíš kámen a padesát jich letí na tebe, navíc Molotovovy koktejly a výbušné balíčky s různými kovovými nástrahami. Tak jsme zašli do budovy, zablokovali jsme vstupní dveře (ledničkami, stoly, čím se dalo) a zabarikádovali se.
– Co se dělo v Domě odborů?
– Útočníci vnikli do budovy z nádvoří, rozbili obrovská okna na schodišti a pak začali zvenčí házet vše, co měli, dovnitř budovy. Osobně jsem viděl, jak kousek ode mě spadla sovětská armádní dýmovnice, kartonová trubka dlouhá asi čtyřicet centimetrů o průměru pět centimetrů.
Taková dýmovnice vydává hlasitý klapot a začne vypouštět zelený plyn na bázi síry, za chvíli se nedá dýchat, žere oči, navíc kvůli hustému plynu není nic vidět, ani ruka u obličeje. Začala panika, nepamatuji si, jak jsem se dostal z prvního patra do čtvrtého (dlouho jsem si myslel, že jsem ve třetím patře, později jsem si to uvědomil z fotek, když jsem nás viděl viset na okenním parapetu při požáru v budově – měl jsem na sobě jasně viditelnou oranžovou stavební helmu).
V kanceláři ve čtvrtém patře, kde jsme se schovávali před kouřem a ohněm, byli se mnou ještě tři lidé – mladý kluk, aktivista Alexandr z naší Všeukrajinské strany “Vlast” a starší dědeček. Dědečkovi, když už jsme viseli na okenním parapetu, něco rozbilo lebku – samozřejmě ne kámen, do třetího patra sovětské budovy se kamenem netrefíte. Obvázali jsme mu hlavu, seděl v rohu místnosti a chrčel.
Z okna bylo vidět, co se stane tomu, kdo sleze z budovy na zem. Bez ostychu mlátili ženy a muži byli doslova umláceni k smrti. Viděl jsem, jak jeden chlap utíká, běžel doprostřed Kulikova pole, třicet lidí ho honilo a dohonilo, povalili ho na zem, skákali po něm, pak ho odhodili a odešli – zbyly z něj jen nějaké cáry.
V té době jsme začali obvolávat příbuzné a přátele a loučit se s nimi. Známí mi zase řekli, že volali na hasičskou stanici, která byla 500 metrů od Domu odborů, ale odmítli k požáru vyjet. Nakonec hasiči přece jenom přijeli, jeden v helmě vylezl po žebříku k našemu oknu a zeptal se: “Jdete ven?” Řekl jsem: “Ne.” Dál ani nenaléhal, protože viděl, jak ubili ty, kteří budovu opustili.
Upalování lidí v Domě odborů na Kulikově poli, Oděsa 2.5.2014. Dole mladé nacistky připravují zápalné lahve, aby šlo vraždění pěkně od ruky. Těmhle “lidem” od té doby fandí Česká televize i Český rozhlas! Prý ukrajinští vlastenci …
Čekali jsme v kanceláři, dokud oheň a kouř v budově nepřešel. Bylo pozdě večer – deset nebo dvanáct hodin, jak jsem řekl, ztratil jsem ten den přehled o čase. V jednu chvíli někdo zaklepal na dveře. Připravili jsme se na odpor, ale ukázalo se, že to byl hasič. Dali jsme mu našeho zraněného dědečka a zůstali jsme sami.
– A co bylo potom?
– V té době byl v celé budově hluk a křik. Bylo slyšet nějaké tleskání, ale těžko říct s jistotou, co to bylo, možná výstřely – po událostech toho dne mi hučelo v uších. Všiml jsem si, že venku stojí lidé, kteří svítí laserovými ukazovátky do oken, a napadlo mě, že probíhá koordinace – bojové týmy procházejí budovou, aby ji vyčistily, a z ulice dostávají údaje o tom, do kterých kanceláří mají vstoupit. Lehli jsme si na zem a snažili se, aby nás lidé na ulici neviděli.
Když se kouř rozptýlil, navrhl jsem kamarádům, aby vyšli ven. Rozdělili jsme se jeden po druhém, co se stalo s prvním chlapcem, netuším, Alexandrovi se podařilo z budovy vyskočit, přežil, ale stále má těžkou otravu plynem. Já jsem zůstal v budově, chodil jsem po patrech nahoru a dolů a hledal bratra, který před útokem vběhl do budovy – nejdřív po spodních patrech, pak po horních, až jsem se dostal na půdu.
Viděl jsem desítky mrtvol, obracel jsem je, díval jsem se jim do tváří, svítil si telefonem – hledal jsem bratra (nakonec jsem ho nenašel – a jak se ukázalo, vyskočil už odpoledne z druhého patra a byl již tou dobou v nemocnici). Cestou jsem narazil na skupinu “pravoseků” / nacistická organizace Pravý sektor – pozn. překl./ Protože jsem vystudoval ukrajinskou školu, uměl jsem ukrajinsky, a na otázku “Kdo jsi, chlapče?” jsem jim odpověděl: “Svij” /= „Náš“/. Tak jsme se rozešli. Cestou jsem slyšel, jak říkají: “Tak, tady jsme skončili, teď přijdou ti, co sbírají dokumenty”. To znamená, že tam byly skupiny, které se zjevně zabývaly určitou prací – někteří zabíjeli a začišťovali prostory, jiní sbírali dokumenty a telefony od mrtvých atd.
Když už jsem scházel po schodech, najednou se rozsvítilo světlo a ukázalo se, že mě sleduje pět “pravoseků”. Měl jsem obličej černý od sazí a škváry, hlavu zakrytou tričkem. Ještě že nás v té chvíli potkali příslušníci ministerstva vnitra (majoři, plukovníci), zadrželi mě (příznačné je, že mezi nimi nebyli žádní “pravičáci”) a začali mě eskortovat do přízemí. Tím mě asi zachránili před smrtí.
Během cesty jsme sledovali, jak je vše ničeno, budova i samotné kanceláře, z pronajatých kancelářských prostor vynášeli kancelářské vybavení a vše, co by se ještě mohlo hodit. Na jednom ze schodišť seděl vedle ležících mrtvol “pravosek” s bonboniérou v ruce. Asi ji někde ukradl. Žral bonbony a zapíjel je šampaňským z láhve. To přišlo odporné dokonce i nacionalistům, kteří mě sledovali, a tak mu řekli: “Jsi normální?” “Jo,” odpověděl. A pokračoval: “No a co? Odpočívám.”
Při odchodu z budovy jsme narazili na dva příslušníky SBU. I oni nechali „pravoseky“ bez problémů projít – ti jen odhrnuli límce oděvů a něco jim ukázali. A nás, přeživší, (vedli. – pozn. red.) přes kordon do auta a (poslali. – pozn. red.) na služebnu městské policie.
– To už je samostatná kapitola událostí z 2. května. Co se dělo na policejní stanici, koho jste tam viděl?
– Na policejní stanici jsme byli po jednom odvedeni do čtvrtého patra a natáčeni na video. Protokoly o zadržení byly kompletně připraveny, museli jsme uvést pouze své osobní údaje. Když mě pak zase odvedli do přízemí, viděl jsem, kolik je tam zadržených z Domu odborů – ženy, děti (například třináctiletá dívka i s rodiči). A kolik jich bylo zmlácených – jeden chlap měl úplně vyražené všechny zuby (zřejmě pálkou) a z úst mu visely jakési cucky. Začali ke mně přicházet lidé a já jim vysvětloval, že článek 163 ústavy dává právo nesvědčit sám proti sobě.
Vtom se otevřely dveře, na chodbu vyšel podplukovník Anatolij Maděj, který ráno kontroloval tábor na Kulikově poli, oslovil mě jménem a jménem po otci a pozval mě do kanceláře velitele městské policie. Vešel jsem dovnitř. Uviděl jsem tam shromážděné policejní náčelníky a dva důstojníky SBU, ty, kteří v době, kdy jsem byl v Domě odborů, odtud propustili “pravoseky“. Maděj na ně ukázal a řekl: “To jsou dva vážení lidé z Kyjeva, chtějí s vámi mluvit.“
Náš rozhovor nebyl dlouhý. Nejprve se mě zeptali, kolik mobilních telefonů jsem si koupil za peníze, které jsem dostal, na což jsem odpověděl: ukažte mi alespoň jednoho člověka v Oděse, který řekne, že on nebo já jsme si vzájemně nabídli peníze. Dobře, řekli, nic proti vám nemáme. Položili mi ještě několik formálních otázek: odkud jsem, kdy jsem se přestěhoval do Oděsy. A ptali se, proč jsem tábořil na Kulikově poli. Odpověděl jsem – to dobře víte, kvůli federálnímu uspořádání, celní unii, ruštině jako druhému státnímu jazyku…
Při zmínce o ruštině jako druhém státním jazyce jeden z důstojníků SBU vyskočil od stolu a řval: “Je mi z vás a z té vaší ruštiny špatně!”. Přestože na mě i on sám mluvil rusky.
Neměl jsem co ztratit, ten den jsem viděl desítky mrtvých, nevěděl jsem, co je s mými příbuznými, a tak jsem řekl: “Když vás pouhá zmínka o ruštině nutí k takovému řevu od stolu, o čem si chcete povídat? O čem?” opakoval jsem. Obrátil se k ostatním a řekl: „Postarejte se, abych ho už nikdy neviděl.” Vyšel jsem na chodbu, Maděj vyskočil za mnou a začal mi vysvětlovat: “Vy jste to špatně pochopil, my jsme vám chtěli pomoci.” Na to jsem mu odpověděl: “Mně ne, lidem je třeba pomáhat. Začněte je vodit na záchod, zavolejte lékařskou pomoc”. Policisté našim požadavkům skutečně vyhověli a zavolali sanitku, která odvezla nejvážněji zraněné lidi, kteří tam leželi jako odpadky.
Když jsem se před odchodem do cely svlékal, viděl jsem, jak pro mě tento den skončil: obrovský hematom na hrudi, rána ocelovou kuličkou z řeznické pistole v zadní části nohy, památka z Řeckého náměstí.
Viděl jsem muže z řad „majdanských aktivistů“, který na mě střílel takovou pistolí /podobá se pistoli Makarov/, a jen díky tomu, že jsem rychle ustoupil z linie palby, jsem byl zraněn jen v zadní části nohy.
V cele se mnou byl strýc Tolja, rodák z Oděsy, narozený v roce 1941, kterého jsem znal z Kulikova pole. Narodil se v době, kdy jeho otec bránil Oděsu před Němci. Byl obviněn podle stejných paragrafů jako já: část 2 článku 294 (hromadné výtržnosti, pokud způsobily smrt nebo jiné vážné následky) a část 1 článku 115 (úkladná vražda).
Odpoledne 3. května byl strýc Tolja předvolán do kanceláře vyšetřovatele, a když se vrátil, řekl mi, že podepsal protokol o výběru preventivního opatření. Náhle, ve dvanáct hodin v noci, dávno po večerce (zřejmě aby mě zastihli v co nejvíc psychicky oslabeném stavu), jsem byl probuzen a odveden k vyšetřovateli. A ten mi hned podstrkuje k podpisu papíry o volbě předběžného opatření, začínám číst a vidím tam historky o tom, kde jsem údajně byl 2. května, na koho jsem střílel, koho jsem zabil atd.
Na konci byla charakteristika: “Aktivista, organizační schopnosti, agresivní, sklony k násilí”. Zeptal jsem se vyšetřovatele: Rozhodl ses, že si vysloužíš hvězdičku, když mě zavřeš? A odmítl jsem to podepsat.
V noci z 3. na 4. května byl do cely pro dvě osoby vhozen další zadržený. Ukázalo se, že jde o námořníka, který poté, co 2. května viděl, co se děje, odmítl odjet na plavbu a přispěchal lidem na pomoc. Podle něj byly všechny cely na oddělení plné a obyvatelé Oděsy vzali oddělení do obležení, tak ho hodili k nám.
Odpoledne 4. května nás opět přivedli k vyšetřovateli, už jako celou skupinu, a on opět požadoval, abychom podepsali alespoň nějaké dokumenty. Opět jsme odmítli, někdo napsal do protokolu: “nesouhlasím”.
Když mě vyváděli z kanceláře vyšetřovatele, otevřely se dveře sousední kanceláře, vyšel z ní muž v civilu a řekl osobě, která mě doprovázela: “Můžeme si promluvit s Muzykou?” Zajímalo mě, o co jde. Vešel jsem do kanceláře, byli tam dva lidé, praporčík zůstal stát u otevřených dveří. Ukázalo se, že jsou to důstojníci SBU, ale už z Oděsy, ne z Kyjeva. Položili mi dvě otázky: co mohu říci o sklepích v Domě odborů (tato otázka mě překvapila) a kolik lidí podle mě zahynulo? “Mohu samozřejmě jen spekulovat,” odpověděl jsem. – „Ale pokud vstoupilo do budovy asi 450-500 lidí, asi 200 lidí je v nemocnicích, 60 -70 jich sedí tady a asi padesáti se podařilo vyskočit z budovy a utéct, vychází mi, že zemřelo více než 100 lidí.” Na to důstojník SBU pouze poznamenal: “Dobře, běžte.” O čem to svědčí? Zřejmě pro ně nebyl takový počet mrtvých nečekaný.
– A jak jste se dostal na svobodu?
– Poté, co jsme se vrátili do cel, jsme po chvíli zaslechli, že ti, kteří se shromáždili kolem budovy, už bourají bránu. A ze všech cel se začalo ozývat: “Oděsa je město-hrdina!”. Nevolali “zachraňte-pomozte”, ale celá věznice skandovala: “Oděsa je město-hrdina!” A všichni začali bušit na dveře cel. Na oddělení zapnuli sirénu.
V té nervozitě jsem vyrval z betonové podlahy cely stoličku, rozbili jsme ji a začali jsme bušit do dveří s ocelovým obložením. Přitom jsme se omylem trefili do jednoho z nýtů (vnitřní obložení nebylo svařované, ale nýtované), a ten odletěl. Pokračovali jsme v úderech do nýtů, přičemž jsme kompletně sundali všechny vnitřní ocelové panely dveří. Chystali jsme se rozbít i postel a použít ji na vnější plášť dveří, ale v tu chvíli siréna dohoukala a policie oznámila, že všichni budou propuštěni.
A tak jsme my, 67 zadržených, vyšli ven. Lehce mžilo. Podle různých zdrojů se před budovou shromáždilo tři až pět tisíc lidí. A všichni na nás volali: “Hrdinové!”.
Vystoupil jsem a v té nervozitě jsem řekl, že teď půjdeme k městské správě, ale pak jsem se podíval na shromážděné lidi a uviděl jsem, že jsou to úplně obyčejní lidé, beze zbraní, bez ničeho. V té chvíli už za mnou přicházeli známí z Kulikova pole a říkali, že u pomníku vévody (na Potěmkinově nábřeží poblíž pomníku vévody Richelieu – pozn. red.) se začínají rychle shromažďovat “pravicoví aktivisté” se zbraněmi. A že je třeba buď někam odejít, nebo lidi rozpustit. Jinak bude ještě více krve než 2. května.
Vystoupil jsem na pódium před lidi a požádal je, aby šli domů. Lidé se začali rozcházet. Odešel jsem teprve tehdy, když před budovou nezůstalo víc než dvě stě lidí a velmi málo aktivistů z Kulikova pole. Stejně už kolem mě kroužili příslušníci SBU /ukrajinská státní bezpečnost/ a bylo jasné, že možná zase skončím za mřížemi.
Jaký závěr lze z těchto událostí vyvodit? Všichni lidé, bez ohledu na to, jak banální vám budou připadat následující slova, chtějí prostě žít. Na jednom z našich velkých shromáždění na Kulikově poli jsem z pódia řekl, že kdyby přišel den “D”, byl bych rád, kdyby z těch dvaceti tisíc lidí, kteří teď stojí před pódiem, přišlo alespoň tisíc. Mýlil jsem se – ukázalo se, že to bude jen pět set lidí. Jedna věc je chodit na mítinky, druhá věc je vzdorovat krupobití kamenů, obušků a kulek.
Až do 21. května 2014 jsem byl stále v Oděse, měnil jsem bydliště, komunikoval jsem s lidmi, s novináři, ale pak jsem odjel – nejdřív do Ruska a pak do Evropy.
***
Oleg Muzyka – muž, který přežil nacistický masakr v Oděse 2.5.2014
Rozhovor s Olegem Muzykou vedl v roce 2022 ukrajinský novinář Vladislav Malcev, který už také musel zemi opustit.