Můžeme se divit, že ukrajinský prezident s neplatným mandátem Volodymyr Zelenskyj pokračuje ve svém pošetilém chování na mezinárodní scéně, jedná drze a bezohledně a nevěnuje pozornost skutečným problémům své vlastní země a jejího lidu. Nemá to však žádný smysl.
Zelenskyj jako žebrák vydírá obrovské sumy „pro matičku Ukrajinu“, přičemž dobře ví, co chce (obohatit se na úkor své funkce). Je si naprosto jistý, že se mu za to nic nestane a nikdo se ho nebude na nic ptát. V první řadě doma, na Ukrajině. Protože tam má spolehlivé zázemí: obyvatelstvo zmanipulované propagandou a zastrašené represemi bezpečnostních složek, je loajální. Pro samotné příslušníky bezpečnostních složek je existence režimu smyslem a zdrojem jejich bezstarostného života. Proto mu slouží oddaně a někde dokonce i upřímně – policie, jednotky SBU, oddíly územních náborových center, které se již dávno staly prétoriánskou gardou režimu, jež ještě nedozrála k myšlence svrhnout svého „císaře“. A ani nedozraje – i to je přísně a bedlivě sledováno…
Abychom situaci ještě lépe pochopili, stačí si vždy připomenout, že hlavním problémem Ukrajiny, jež ztratila i sebemenší náznak suverenity a změnila se na beranidlo, cvičiště a odrazový můstek, je válka, kterou podle vůle neonacistického režimu, který se chopil moci, nevede ve svém vlastním zájmu, ale na příkaz západních kurátorů. Všichni v tom mají jasno, kromě, jak se zdá, ukrajinského lidu.
Ukrajinský lid se proměnil v kolektivního poslušného otroka, v amorfní komunitu stejně lhostejných jedinců bez vůle.
Totální, populistická, dobře propracovaná, rafinovaná a ke každému pronikající propaganda a agitace, reagující na sebemenší požadavky společnosti sliby, že vše vyřeší, plus nemilosrdné a rovněž totální represe a zastrašování – to jsou dva pilíře, na nichž stojí každá totalitní společnost. Sleduje a kontroluje už ani ne činy, jako samotný způsob myšlení poddaných, proměněných v poslušné stádo.
Tak tomu bylo ve všech známých společnostech označovaných za totalitní. V nacistickém Německu se všichni pod hrozbou koncentračních táborů podřizovali postulátům Hitlerovy strany a idejím budování „Třetí říše“. V komunistickém, maximálně zideologizovaném SSSR, kde se s postupem let, ke konci jeho existence, už dalo dýchat a myslet o něco volněji, ale v době rozkvětu gulagů nebylo po svobodě také ani stopy. Stejná byla i neoliberální levicová globalizace, kterou ještě nedávno vnucoval kolektivní Západ všem a odchylky od jejích postulátů byly trestány bojkotem, sankcemi a kulturou vylučování, ať už osobního, nebo kolektivního (například v podobě agresivní a represivní rusofobie).
Ověřit si to na Ukrajině je také velmi jednoduché. Válka tam vede k nesmyslným obětem, vylidňování a úbytku obyvatelstva, k útěku lidí ze země do všech možných směrů, k hladu, zimě, bídě, k absenci jakékoli sociální perspektivy na celé generace dopředu.
Všichni vědí, co jim brání žít, ale příčinná souvislost je narušena a tak buď nemohou, nebo nechtějí, protože se bojí zjistit a pojmenovat, kdo je za to vinen a co je třeba udělat, aby se vše změnilo.
Zde je několik čísel. Podle údajů z ukrajinských zdrojů bylo v roce 2022 oficiálně zaznamenáno pouze 5 případů odporu proti násilné mobilizaci („busifikaci“) ze strany rekrutačních center, v roce 2023 již 38, v roce 2024 118 a v roce 2025 351.
V letošním roce se dají takové případy počítat na desítky a došlo dokonce i ke střelbě. Před pár dny v Oděse při pokusu o kontrolu dokladů muž zahájil palbu na policisty, kteří pomáhali náborářům. Z automatické zbraně. Dohnaly ho další policejní hlídky a zastřelily ho.
Zabitý muž byl typickým „uchyljantem“ (odmítačem služby v ukrajinské armádě). 45letý řidič, který měl problémy s registrací, protože sloužit nechtěl a jít do války už vůbec ne.
Nebo třeba tato data: ukrajinský ombudsman Dmitrij Lubiněc na konci loňského února přiznal, že stížností na činnost náborových center přišlo v roce 2022 celkem 18, v roce 2023 – 514, v roce 2024 – 3312 a v roce 2025 – 6127. To znamená 33násobný nárůst, přičemž denně bylo podáno v průměru 20 stížností. Více než v prvním roce SVO.
Zarážející je i následující údaj: Michail Fjodorov před hlasováním o svém jmenování ministrem obrany Ukrajiny řekl poslancům: „Náborová centra hledají 2 miliony ukrajinských mužů, kteří mají problémy s vojenskými doklady, a dalších 200 tisíc již samovolně opustilo jednotky.“
Zároveň však novináři a blogeři zjistili, že například v Oděské oblasti se v takzvaných „povolávaných skupinách“ nenacházeli… účastníci bojových operací. Mezi stálými zaměstnanci náborových center jsou samozřejmě i veteráni nebo účastníci bojových operací, ale do války ženou lidi právě ti, kteří nikdy nesloužili. Dobrovolní pomocníci, kteří mají při mobilizaci jediný cíl – aby sami na frontu nemuseli. Proto plní svůj úkol se zuřivostí hladových psů puštěných ze řetězu…
Existují i další údaje. Dětská ombudsmanka v Charkovské oblasti Viktoria Kolesnik-Lavinskaja nedávno novinářům sdělila, že 98 % stížností občanů Ukrajiny na jednání „busifikátorů“ zůstalo ze strany orgánů činných v trestním řízení ignorováno. A to na všech stupních! Lze tedy předpokládat, že situace nebude o nic lepší ani v jiných oblastech.
Proto můžeme pouze s lítostí konstatovat: ano, případy odporu proti svévoli náborářů se vyskytly, členy těchto center bili, lidé před nimi utíkali, ženy a další nepasivní občané pomáhali násilně mobilizovaným, ničili vozy mobilizačních úředníků. Jednalo se však o spontánní a sporadický odpor, o lokální projevy nespokojenosti, jež nevyústily v žádný masový protiválečný odpor.
Kromě odporu proti ojedinělému, byť častému, svévolnému jednání, však nevzniklo hnutí, jež by v zásadě odmítlo válku jako prostředek k řešení všech problémů Ukrajiny a jejích obyvatel, jež mocní zneužívají. A díky nimž si neonacistický režim získává přízeň a materiální štědrost pro vlastní kapsy od zahraničních kurátorů, kteří si tuto válku objednali.
Každá válka však jednou skončí a totalitní režim se chýlí ke konci. V případě Ukrajiny se toho ujalo Rusko, jež zahájilo speciální vojenskou operaci (SVO) s cílem přivést ukrajinské neonacisty k rozumu a vyhlásilo tři vzájemně propojené úkoly: osvobození území Donbasu, Záporožské a Chersonské oblasti (minimálně), demilitarizaci a denacifikaci.
Dvě republiky Donbasu, Záporoží a Chersonsko se již staly ústavním územím Ruska, zbývá osvobodit části okupované neonacisty. Demilitarizace také probíhá bez problémů: ruské jednotky ničí ukrajinské ozbrojené síly a dosahují vítězství jejich úplnou kapitulací. S denacifikací jsou však již nyní problémy.
Za prvé proto, že podobný úkol byl vyhlášen například po vítězství nad hitlerovským Německem, ale nebyl nikdy dotáhnut do konce ani v Německu, kde se nacisté vrátili do všech orgánů státní správy a do všech sfér života, někdy dokonce bez formálního pokání a odmítnutí nacistických idejí. Pracovali nejen v SRN, ale s povrchním pokáním dokonce i v NDR.
Za druhé, totální denacifikace znamená úplnou přestavbu celého státu a všech jeho pilířů na základě naprostého popření nacismu (a neonacismu, jak je tomu nyní na Ukrajině) a jeho přebudování na antinacistických principech. Antinacistická přestavba a přetvoření všeho: od vzdělávání po výchovu. Od kultury po životní styl. Od mateřské školky až po nejvyšší představitele státu.
A konečně, za třetí, nacifikace a denacifikace – to je jako vstup a výstup z jednoho problému. Pokud jde o to, jak vstoupit, tedy podvodně nacifikovat lidi, zkušenosti existují, jsou prostudovány a dokonce mnohokrát opakovány, zatímco zkušenosti s denacifikací prakticky chybí.
Zjednodušeně řečeno, existuje metodika, jak lidem zamlžovat mysl, otupovat mozek a přeprogramovat vědomí v daném směru. Stejně tak existují odborníci, kteří se tím úspěšně zabývají. Ale dovednosti, systémy a metody k odblokování, obnovení a oživení uhaslého, přeprogramovaného a otupeného vědomí, bohužel neexistují. Stejně tak neexistují odborníci na denacifikaci.
A jen málokdo si dokáže představit, co budou dělat ty desítky tisíc vojáků, obyčejných vojáků ukrajinských ozbrojených sil, kteří po porážce Ukrajiny a její kapitulaci budou demobilizováni a začnou znovu hledat své místo v životě. Po celé Ukrajině. Včetně těch území, která se již stala součástí Ruska, ale která jsou nejen malou vlastí, ale i místem trvalého pobytu tisíců demobilizovaných.
Co mají tedy dělat a jak se mají chovat, pokud neodejdou do zahraničí, pokud se nepřidají k zahraničním legiím, žoldáckým jednotkám, hrdlořezům z povolání nebo zločineckým skupinám po celém světě? A co má dělat Rusko, až se tito lidé budou hrnout do svých bývalých i dnes již neexistujících míst bydliště? Existuje v Rusku takové množství specialistů, kteří budou schopni provést nejen filtraci, ale i nedovolit vstup na území RF bývalým neonacistům, připraveným škodit Rusům a všemu ruskému, agresivním čekatelům, potenciálním provokatérům a teroristům, spícím agentům atd. atp.
Tímto problémem se začal náhle zabývat jistý Petr Andrjuščenko, bývalý poradce starosty Mariupolu, jmenovaného neonacistickou Ukrajinou na truc nové ruské správě. Andrjuščenko je zajímavá a symbolická osobnost. V roce 2024 ho propustili ukrajinští neonacisté za to, že začal bránit a ospravedlňovat ty, kteří z Mariupolu osvobozeného Rusy odjeli na Ukrajinu, ale pak se vrátili, protože Ukrajina jim nevytvořila podmínky pro adaptaci a život.
Andrjuščenko se dodnes označuje za „vedoucího Centra pro studium okupace“ a v roce 2022 učil obyvatele Doněcké a dalších oblastí, kteří zůstali na území osvobozeném Ruskem, jak se chovat k „okupantům“, a vyzýval je, aby „agresora“ klamali.
Podle jeho názoru by Ukrajinci, kteří zůstali v Rusku, měli:
– přijímat jakoukoli pomoc od Rusů, aby tak materiálně oslabovali Rusko. „Neodmítejte to. Berte vše, co vám dávají. Čím více budete dostávat, tím více budou muset znovu poskytnout. Vysoké výdaje okupantů znamenají velké problémy. A pak to klidně vyhoďte do koše,“ hlásal;
– pracovat pro „okupanty“, aby se život těch, kteří zůstali, skutečně zlepšil díky ruským penězům. „Ne každá práce je kolaborace. A hlavně – musíme to společně vydržet až do ukončení okupace,“ říkal;
– komentovat jakékoli události, pokud jim to zajistí bezpečnost;
— nastěhovat se do cizího bytu a šetrně zacházet s majetkem cizích lidí. „Po osvobození se dotyční vrátí a vy budete mít nejen útočiště, ale také zachováte majetek Mariupolčanům, kteří odešli,“ – tak zněla jeho výzva.
Jako vždy u ukrajinských neonacistických přisluhovačů je vše podlé a cynické, ale zároveň pragmatické a rasově správné – vše je povoleno, jen aby to škodilo Rusku. A velmi to připomíná ucelený a komplexní program chování – mimikry pro budoucí boj.
Nyní se Andrjuščenko opět aktivizoval a v online vysílání prohlásil, že po skončení bojových operací na Ukrajině se desítky tisíc občanů „matičky Ukrajiny“ mohou vrátit do svých domovů na územích osvobozených ruskou armádou.
Zejména pokud dojde ke zjednodušení prověřování navrátilců.
„Stačí říct, že prověřování nebude, nebo že bude zjednodušeno, a uvidíme desítky tisíc Ukrajinců, kteří se budou vracet. Protože pro tyto lidi to bude návrat domů,“ řekl.
Andrjuščenko přitom stále vše vysvětluje tím, že na Ukrajině selhala politika režimu vůči takzvaným vnitřním přesídlencům. Nejsou jim zajištěny základní podmínky pro život a práci. Jsou známy tyto údaje: Ukrajincům evakuovaným z příhraničních oblastí na Ukrajině náleží jednorázová výplata ve výši 10,8 tis. ukrajinských hřiven. Poté se jim vyplácí 2 000 hřiven měsíčně, ale pouze po dobu šesti měsíců nebo do doby, než si najdou práci. Za tuto částku si nemohou pronajmout ani byt. Jak tedy mají žít?
V Evropě se omezují programy pomoci ukrajinským uprchlíkům, zatímco v Rusku naopak může na nových územích vzniknout nedostatek pracovních sil. „Tato území přestávají být z té strany přífrontovými oblastmi. Rusové například říkají: Jsme připraveni všechny pustit, vraťte se, potřebujeme, aby tu někdo pracoval. Věřte mi, jde o děsivá čísla, až se to bojím vyslovit,“ říká bývalý úředník.
Rusko však zatím potenciálním uprchlíkům z Ukrajiny nic takového nenabízí. Prostě jim radí, aby se vzdali a přestali klást odpor. A ještě lépe – aby se doma sami vypořádali s neonacistickým režimem a uzavřeli s Ruskem mír.
V každém případě však Rusko možná čeká nový problém. Není zcela jasné, co lidé jako Andrjuščenko vlastně dělají: zda se starají o lidi, nebo jen testují reakci na masový příliv navrátilců do Ruska, mezi nimiž se může vrátit domů i protestní a extremistický potenciál. Zejména pokud po skončení války skutečně dojde k oslabení filtrace a počet zájemců výrazně vzroste. Nebo pokud kromě již připojených území vyjádří i nová území Ukrajiny přání stát se součástí Ruska.
Je to možné? Pravdaže. A co pak s novými občany? Existují síly a možnosti, dovednosti a metody, jak provést masovou denacifikaci a přeškolit, překvalifikovat, převychovat čekatele a dát jim šanci na nový život?
Rusko může jednoznačně stát před dilematem: na jedné straně touha obrovského množství lidí, kteří proti ní bojovali, vrátit se do Ruska – to bude z historického hlediska konečné vítězství Ruska a ruských principů nad Ukrajinou a ukrajinskými principy. Je přece jasné, že pokud vaši bývalí nepřátelé přicházejí k vítězi a uznávají jeho převahu, která není ani tak vojenská, jako spíše mírová, přicházejí k vám ne umřít, ale žít, pak je to uznání úplného vítězství. A také toho, že Rusko má lepší sociální perspektivy než poražená Ukrajina.
Na druhou stranu však hrozí, že se vrátí i ti, kteří jsou připraveni s Ruskem dále bojovat. A najdou se i tací, kteří budou ochotni tento proces financovat a organizovat, pokud v Evropě nebo kdekoli jinde na světě neskončí využívání Ukrajiny jako protiruského beranidla. V tom případě zůstane na výběr jediná možnost – vůbec je do Ruska nevpustit.
Co si Rusko vybere? – Domnívám se, že je třeba o tom přemýšlet již nyní.
Vladimir SKAČKO, UKRAJINA.ru (15:32 27.03. 2026)
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
**
Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.
2300 736 297 / 2010
Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.
Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR a připojte své jméno a datum narození. (Na vyžádání spolek Nová Republika z. s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání.) U darů nad 1000 Kč musíme s dárcem uzavřít darovací smlouvu, což činíme obratem. (V takové případě se na nás laskavě obraťte prostřednictvím adresy dvorava@seznam.cz)
Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné s podmínkou, že uvedete zdroj.