Jak jsem už dříve tvrdil, ústavní problémy Maďarska nebyly nikdy redukovatelné na období vlády Viktora Orbána. Ze strany západních a liberálních elit šlo o zásadní nepochopení, když složitosti maďarské politiky smrštily do nejrůznějších obměn nálepky, že Orbán je zkorumpovaný diktátor. Tento zjednodušující výklad je pochopitelně zbavoval nutnosti zabývat se spletitou realitou maďarské politiky a ústavního uspořádání.
Má teze naproti tomu zní, že určujícím rysem maďarského politického systému od demokratické transformace roku 1989 je mimořádně majoritní ústavní řád. Orbán tuto institucionální architekturu dokonale ovládl a po roce 2010 ji ještě posílil, její vnitřní logiku však nevynalezl.
Skutečná ústavní otázka po dubnových volbách roku 2026 tedy nikdy nezněla prostě tak, zda skončí Orbánova éra. Šlo o to, zda nová vláda strany Tisza záměrně zkrotí mimořádné pravomoci zděděné po svých předchůdcích z doby po roce 1990, anebo zjistí, že tyto pravomoci jsou příliš svůdné na to, aby se jich vzdala. Ve svém předchozím článku jsem tuto otázku nechal otevřenou a Pétera Magyara jsem nechal požívat výhody pochybnosti.
Vyhlášením „Operace očistný oheň“ — souboru rozsáhlých novel Základního zákona a dalších stěžejních správních předpisů, jejichž cílem je rozmetat předchozí řád — však Péter Magyar dal jednoznačnou odpověď. Zvolil cestu naprosté eskalace.
Magyar a jeho stoupenci „Operaci očistný oheň“ přirozeně obhajují jako mimořádnou nutnost. Jako předpoklad k vykování nového ústavního řádu a k nástupu nové generace státních úředníků po šestnácti letech vlády Fideszu. V dubnových volbách skutečně Magyarovu stranu Tisza podpořilo 3,4 milionu voličů (53,2 %) a statisíce lidí zůstávají zapálenými horlivci pro jeho věc.
V tomto ohledu má premiér formálně pravdu, když tvrdí, že naplňuje demokratický mandát. Jenže ani majoritní systém neospravedlňuje „diktaturu většiny“. Je proto třeba prozkoumat dvě zásadní otázky: Je vláda Pétera Magyara pouze nejradikálnější verzí dosavadního maďarského hypermajoritního řádu? A pokud ano, ohýbá — či dokonce láme — jeho vládnutí základní pravidla demokracie?
Kimův „konsensus“
Nejranější ústavní novely každé vlády už samy o sobě prozrazují její ústavní filozofii. V tomto světle si 16. a 17. dodatek Základního zákona, které Magyarova vláda navrhla, zasluhují pozornost sahající daleko za jejich jednotlivá ustanovení.
Samotný proces novelizace ústavy je pozoruhodný. Ve svém volebním programu strana Tisza slibovala ústavní obrodu zakořeněnou v širokém zapojení veřejnosti a v národním usmíření. Jenže 16. dodatek, navržený 20. května, jakýkoli takový veřejný proces obešel a Parlamentem byl prohnán za pouhé tři týdny — schválen byl 15. června. Sedmnáctý dodatek, ohlášený 22. června, provázela online „veřejná konzultace“, která posloužila jako pouhá zástěrka: konzultace skončila 27. června a její výsledky byly zveřejněny 30. června.
O onom takřka severokorejském konsenzu této „konzultace“ nebylo nikdy pochyb. Tím, že Magyar jednal výlučně s loajalisty strany Tisza, porušil svůj slib národního usmíření právě skrze proces, který zvolil. Ještě znepokojivější je však obsah těchto novel.
Lex více-než-Orbán: 16. dodatek
Nejzávažnějším ustanovením 16. dodatku je zavedení doživotního osmiletého omezení funkčního období premiéra. Toto omezení je otevřeně zpětné a započítává funkční období každého předsedy vlády od roku 1990.
Okamžitě tak navždy uzavírá cestu zpět do úřadu Viktoru Orbánovi, který vládl celkem dvacet let. Zároveň však postihuje i bývalé socialistické premiéry: Péter Medgyessy a Gordon Bajnai jsou nyní omezeni na nejvýše další čtyři roky, zatímco Ferenc Gyurcsány má nárok už jen na tři a půl.
Vzhledem k tomu, že Gyurcsánymu i Bajnaiovi je méně než 65 let a nemálo politické energie věnovali pokusům o návrat, tento dodatek fakticky stíná špičku někdejší sociálně-liberální opozice. (Bezmála stoletému bývalému premiéru Péteru Borossovi rovněž přejeme pevné zdraví.)
Magyarova strategie je průhledná: zlikvidovat jak vedení Fideszu, tak starou levicovou gardu, a zajistit své straně nadvládu na obou křídlech. To, že se zkušený státník dokáže úspěšně vrátit z penze, není nijak výjimečné: Konrad Adenauer se stal prvním kancléřem Západního Německa ve věku 74 let a vládl čtrnáct let, přičemž jeho působení je dodnes považováno za jedno z nejúspěšnějších v německých dějinách.
Omezení funkčního období hlavy vlády nezná téměř žádná parlamentní demokracie na světě. Na rozdíl od prezidentských systémů je výkonná moc v parlamentním systému sdílena s kabinetem a zůstává v zásadě závislá na udržení parlamentní většiny. Omezení funkčního období je této logice cizí.
Jednou z mála výjimek je Thajsko, které osmileté omezení zavedlo ve své ústavě z roku 2017 — jeho ústavní soud však výslovně zapověděl jakékoli zpětné použití. V Maďarsku by právně korektním způsobem zavedení takového ustanovení (jakkoli nesmyslného) bylo použít je do budoucna, počínaje volbami roku 2030 — což by znamenalo, že úřadující premiér by mohl být z úřadu vyloučen nejdříve v roce 2038.
Ústavní gilotina: 17. dodatek
Sedmnáctý dodatek je jádrem „Operace očistný oheň“, rozsáhlým útokem na zbytky fideszovského státu. Obsahuje sice řadu ustanovení, tři zásahy napříč mocemi ve státě však vyčnívají nad ostatní.
Nejnápadnějším ustanovením je okamžité odvolání prezidenta republiky Tamáse Sulyoka, kterého v roce 2024 zvolila parlamentní většina Fidesz–KDNP na pětileté funkční období. Magyar vynaložil během kampaně obrovský politický kapitál na to, aby hlavu státu veřejně káral a požadoval její demisi do 31. května. Když Sulyok odmítl odstoupit, vláda sáhla po ústavní sekeře a do zákona vepsala neuvěřitelnost:
Dnem následujícím po nabytí účinnosti [17. dodatku] zaniká funkční období úřadujícího prezidenta republiky.
Pozoruhodné je, že si vláda zvolila právě tento drsný mechanismus. Měla přitom k dispozici dvě alternativy: buď reformovat prezidentský úřad na přímo volenou funkci, anebo spustit standardní proceduru odvolání upravenou v Základním zákoně. Z čistě politických důvodů však vláda dala přednost okamžité likvidaci před řádnými a zákonnými postupy.
Likvidace principu demokracie
Podobně je na terči i zákonodárná moc, a to prostřednictvím nového dvanáctiletého omezení funkčního období poslanců. Příhodně se to nedotýká jediného úřadujícího poslance strany Tisza — pouze opozice. Fidesz a KDNP, které dominují přední politické scéně od roku 1990, tak mají přijít o celou svou zkušenou základnu. Pravicová Naše vlast by přišla o polovinu poslaneckého klubu včetně svého předsedy.
Stejně tvrdě dopadá rána i na politickou levici, neboť vyřazuje většinu jejích ostřílených tváří a činí levicové obrození téměř nemožným. Zapovězeni jsou i výrazní protiorbánovští politici, jako je zelený politik Ákos Hadházy. Když se objevila kritika, Magyar ji shodil ze stolu a za jásotu svých příznivců nadhodil, že osmileté omezení pro poslance by možná bylo ještě lepší.
Ušetřeno nezůstalo ani soudnictví. Sedmnáctý dodatek znovu zavádí povinný odchod do důchodu pro soudce Ústavního soudu ve věku 70 let. Tím fakticky odstraňuje předsedu soudu a tři další soudce a Magyarovi dává příležitost překlopit politickou rovnováhu soudu už v prvním volebním období.
V tomto bodě je naše úvodní otázka zodpovězena. Péter Magyar používá svou parlamentní ústavní většinu bez jakéhokoli institucionálního sebeomezení, bez špetky úcty k ústavním úřadům, tradicím či politické kultuře. Ospravedlňuje to poukazem na majoritní mandát přepsat pravidla hry. Zůstává širší otázka: nedemontuje snad — zatímco tvrdí, že obnovuje „politickou normálnost“ a právní stát — právě tento právní stát, a to v nevídaném rozsahu?
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Logika spálené země
„Operace očistný oheň“ není jazykem národního usmíření. I kdybychom přijali tvrzení, že předchozí Orbánova vláda byla autokracií, přechody k demokracii se neuskutečňují prostřednictvím „očistných ohňů“. Žádnou takovou politiku spálené země nevyhlásily ani spojenecké mocnosti okupující poválečné Německo.
Vybudování stabilní demokratické společnosti vyžaduje bolestné politické kompromisy s bývalou vládnoucí elitou. Vytvoření trvalé kasty politických vyvrženců zaručuje, že se do nového řádu nikdy nezačlení — místo toho se ho budou snažit rozbít.
Magyar se nijak nepokusil zapojit opoziční síly do své ústavní architektury; ostatně sotva se radí i s vlastním poslaneckým klubem. Naopak, jeho opatření chirurgicky — a přiznaně — míří na zničení soupeřů: především Fideszu–KDNP, ale také pravice a staré levice. Namísto stability tak zaručuje, že pokud Tisza někdy o moc přijde, příští vítězové Magyarovu ústavní stavbu nemilosrdně smetou.
Demontáž právního státu v nevídaném rozsahu
Obavy z Magyarova řádění proti institucím republiky sahají daleko za tábor Fideszu. András Schiffer, bývalý předseda zelené strany LMP a jeden z nejhlasitějších kritiků ústavních přestaveb, které Orbánovy vlády prováděly v letech 2010, upozorňuje, že nová omezení funkčního období poslanců a premiéra jsou zjevně navržena tak, aby sťala současnou i jakoukoli budoucí opozici vůči vládě strany Tisza.
Ačkoli jeho vlastní strana měla podobná omezení funkčního období ve svém volebním programu z roku 2010, Schiffer poznamenává, že ta nikdy neměla být uplatňována zpětně, jak činí 16. dodatek, a neměla by prospívat výlučně jediné politické straně. Rovněž podotýká, že po vítězství ve volbách roku 2010 se Orbán nikdy nepokusil odvolat úřadujícího prezidenta republiky László Sólyoma, a to ani navzdory napjatým termínům a ostrým politickým střetům; prostě jen počkal, až Sólyomovo funkční období vyprší.
Politolog Gábor Török obdobně přirovnává rozsáhlé změny na Ústavním soudu, jež jsou důsledkem opětovného zavedení povinného věku pro odchod do důchodu, k situaci po Orbánově ústavní většině z roku 2010. Tehdy Fidesz–KDNP rozšířil počet soudců z deseti na patnáct, čímž si dal příležitost okamžitě zvolit pět nových soudců. I maďarská Amnesty International vyjádřila znepokojení nad ústavním pučem mířícím na sesazení prezidenta Tamáse Sulyoka.
Nepřekvapí, že tato nezisková organizace neobhajovala Sulyokovu politickou bilanci; namítala však, že i nepopulární nositel úřadu má nárok na procesní záruky spjaté s ústavní funkcí a že jediným náležitým mechanismem, který Základní zákon nabízí, je řízení o odvolání.
Samotný objem těchto uspěchaných změn, spolu s otevřeným porušováním ústavních zásad, nakonec vyburcoval 42 maďarských akademiků z oborů práva a společenských věd. Mnozí z těchto vědců jsou už dlouho spojováni s kritikou Orbánova systému z hlediska právního státu a nedávno zveřejnili společné vyjádření na platformě Verfassungsblog — což je ironicky platforma vůči Viktoru Orbánovi velmi kritická. Otevřený dopis argumentuje, že nová parlamentní ústavní většina Maďarska by měla při obměně nositelů úřadů zděděných po předchozím režimu uplatňovat ústavní sebeomezení.
Autoři sice připouštějí, že personální změny jsou po takovém volebním vítězství legitimní, zdůrazňují však tři základní zásady: vyhýbat se právním manipulacím či ústavním „trikům“; zdržet se ukvapených strukturálních zásahů do ústavy pod záminkou naléhavé personální reformy; a zajistit, aby nová jmenování probíhala transparentními postupy. Podle jejich názoru může jedině takovýto sebeomezující přístup skutečně posílit právní stát a znovu vybudovat důvěryhodné, nezávislé instituce.
Jakobínská logika totality
Péter Magyar na tyto akademické a právnické výtky reagoval sobě vlastním posměchem a své kroky ještě přitvrdil. Když byl dotázán, jak si může kterýkoli budoucí nositel úřadu — ať už nový prezident, nebo nastupující soudci Ústavního soudu — být jist, že jej příští většina bez okolků neodvolá, Magyar odpověděl: „Mohou si být jisti, že zůstanou, budou-li respektovat lid, který ve volbách v dubnu 2026 vyjádřil svou vůli.“ Odpověď vskutku podle jakobínského gusta.
Toto tvrzení odhaluje zásadní převrácení ústavního vládnutí. Nezávislé ústavní úřady existují právě proto, aby přetrvaly změny parlamentních většin. Prezidentům, ústavním soudcům a guvernérům centrálních bank jsou svěřena pevná, vzájemně se překrývající funkční období — a to nikoli proto, že by se od nich očekávala politická neutralita v každém jejich kroku, nýbrž proto, že institucionální kontinuita je sama o sobě klíčovou ústavní hodnotou. Jejich legitimita se odvozuje od trvalého rámce ústavního práva, nikoli od proměnlivého přílivu a odlivu volební přízně.
Rodící se logika vlády strany Tisza toto paradigma zcela obrací. Slouží-li nezávislé úřady jen z vůle vládnoucí většiny, přestávají být stabilizujícími institucemi a stávají se pouhým prodloužením stranické války. Byť tato naprostá politizace slouží Magyarovým bezprostředním taktickým potřebám, stát tím zásadně degraduje. Namísto toho, aby instituce chránila před politickými cykly, připoutává kontinuitu právního řádu k výsledku posledních voleb.
Skutečnou ústavní výzvou Maďarska nebyla nikdy pouhá výměna jedné vládnoucí elity za druhou. Slib Pétera Magyara je už teď příliš krátkozraký; a v praxi mění samotnou podstatu maďarského ústavního pořádku. Přitom může svou hru snadno přehrát a proměnit svou vládu v poslední, křečovitou kapitolu šestatřicetiletého cyklu ústavní eskalace.
Politickou logikou těchto rozsáhlých změn se zdá být strategie permanentní mobilizace — nepřetržité tažení proti vnitřním nepřátelům, jehož smyslem je udržet protivníky trvale vyvedené z rovnováhy. Vládě to kupuje čas, aby se vyhnula neřešitelnějším problémům, jako je oživení hospodářského růstu. Ironií osudu však tato strategie Magyara už teď přivedla na kolizní kurz s Bruselem.
Nový premiér už narazil na dvě velké institucionální zdi. Zaprvé, jeho pokus dotlačit eurokomisaře Olivéra Várhelyiho k rezignaci vyvolal skrytý zásah předsedkyně Komise Ursuly von der Leyenové a předsedy ELS Manfreda Webera. Zadruhé, ve svém spěchu dotlačit do Maďarska euro si Magyar svými pokusy svévolně odvolat guvernéra Maďarské národní banky vysloužil ostré pokárání od prezidentky Evropské centrální banky Christine Lagardeové.
Strana Tisza Pétera Magyara se pohodlně usadila v rámci Evropské lidové strany. ELS možná časem pochopí, že její předčasné oslavy nad volební porážkou Viktora Orbána přišly za velmi vysokou politickou cenu.